ECLI:CZ:NSS:2004:5.A.110.2002
sp. zn. 5 A 110/2002 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: K. H ., zastoupen Mgr. Ivanem Sobolem, advokátem, se sídlem Křížkovského 14,
130 00 Praha 3, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, se sídlem Těšnov 17, 117 05
Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. 17565/2002 – 5050 ze dne 12. 7. 2002,
takto:
I. Rozhodnutí žalovaného č. j. 17565/2002 – 5050 ze dne 12. 7. 2002 se zrušuje
pro nezákonnost a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce
na nákladech řízení částku 4650 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Vrchního soudu v Praze se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí
žalovaného č. j. 17565/2002 – 5050 ze dne 12. 7. 2002, kterým bylo rozhodnuto o žalobcově
odvolání proti předchozímu rozhodnutí Okresního úřadu Pelhřimov ze dne 18. 2. 2000, č. j.
RŽP/1486/00/3 - 221/10 - Fr, tak, že odvoláním napadené rozhodnutí bylo změněno
v 1. výrokové části tak, že pokuta se snižuje na částku 50 000 Kč, přitom ohledně zbylých
částí napadeného rozhodnutí bylo rozhodnuto, že „ve zbytku se rozhodnutí nemění“.
Žalobce namítá, že přestože v předchozím soudním řízení Vrchní soud v Praze
rozhodnutím č. j. 5 A 112/2000 - 22 ze dne 7. 5. 2002 konstatoval, že předchozí rozhodnutí
žalovaného bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, aniž by
žalovaný tuto vadu v řízení o odvolání odstranil, žalovaný tento názor soudu nerespektoval
a namísto doplnění nedostatečně zjištěného skutkového stavu provedením nových důkazů
v novém rozhodnutí, které je nyní napadáno, opakovaně zhodnotil ten skutkový stav, který již
byl zjištěn. Z tohoto důvodu žalobce navrhuje, aby napadené rozhodnutí žalovaného bylo
zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření důvodnost žaloby popírá. Konstatoval-li v předchozím
soudním řízení Vrchní soud v Praze, že žalovaný vyvodil žalobcovu odpovědnost i za jednání,
kterého se žalobce nemohl dopustit, neboť nebyl vlastníkem lesa, pak žalobcova odpovědnost
za porušení zákona tím nebyla nijak zmenšena. Proto také tato skutečnost nebyla ani důvodem
pro snížení pokuty. Vrchní soud v Praze dále konstatoval, že nebylo dostatečně prokázáno
provádění těžby žalobcem. Touto námitkou se žalovaný dle svého vyjádření v odůvodnění
napadeného rozhodnutí zabýval, přitom žalovaný navíc dodává, že vyjádření p.V. F. ze dne
17. 12. 1999 vyhodnotil jako důkaz věrohodný. Žalovaný tak dospěl k závěru, že
shromážděné důkazy o provádění těžby žalovaným jsou dostatečné a že ani případný
dodatečný výslech zbývajících členů pracovní skupiny, který by byl proveden s téměř
dvouletým odstupem od provádění těžby, by nepřinesl žádné nové poznatky, nehledě k tomu,
že by došlo k dalším zbytečným průtahům v řízení. Pokud jde o závěr Vrchního soudu o tom,
že těžba bez vědomí odborného lesního hospodáře může být vztažena jen k porušení §33
odst. 3 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, ve znění zákona č. 238/1999 Sb. (dále jen „lesní
zákon“), které mohl porušit jen vlastník lesa, přitom z upozornění žalobce, jak je
dokumentováno, nelze vůči žalobci ničeho dovozovat, tu žalovaný dospěl k závěru, že vrchní
soud nevzal v úvahu všechny skutečnosti doložené ve spisu, jednak některá další ustanovení
lesního zákona (především §52). Žalovaný má za to, že právní názor Vrchního soudu v Praze
respektoval a navrhuje, aby žaloba byla zamítnuta.
Práva repliky žalobce nevyužil.
Pokud jde o příslušnost soudů k rozhodování v této věci, žaloba byla podána
Vrchnímu soudu v Praze podle právního stavu účinného do 31. 12. 2002. Dnem 1. 1. 2003
nabyl účinnosti zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“), jímž se mimo jiné
řídí postup soudů, účastníků řízení a dalších osob ve správním soudnictví. Podle tohoto
zákona se postupuje i ve věcech správního soudnictví, v nichž byla podána žaloba podle části
páté hlavy druhé občanského soudního řádu, o níž soud nerozhodl do 31. 12. 2002. V souladu
s ustanovením §132 s. ř. s. tak tuto právní věc, v níž byla do 31. 12. 2002 dána věcná
příslušnost Vrchního soudu v Praze, převzal a v řízení o ní pokračoval Nejvyšší správní soud,
který ji podle §130 odst. 1 s. ř. s. dokončil podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu
prvního s. ř. s., a to bez nařízení jednání, neboť s takovým postupem soudu podle §51 s. ř. s.
nevyjádřil žádný z účastníků řízení svůj nesouhlas.
Z obsahu spisů, jež byly předloženy, Nejvyšší správní soud zjistil, že žalovaný dne
19. 6. 2000 vydal rozhodnutí č. j. 972/2000 - Les, kterým zamítl žalobcovo odvolání
proti předchozímu rozhodnutí Okresního úřadu Pelhřimov ze dne 18. 2. 2000, kterým byla
žalobci uložena pokuta ve výši 100 000 Kč za poškození lesa na lesních pozemcích
p. č. 191/4 a 191/5 v k. ú. B. u H. C. způsobené těžbou dřeva v období měsíců
listopad – prosinec 1999. Žalovaný opřel své rozhodnutí o skutečnost, že žalobce prováděl
těžbu v rozporu se zákonem, a to i poté, kdy byl na její nepřípustnost výslovně upozorněn
lesním hospodářem i Policií ČR, a poté, kdy mu bylo uloženo předběžné opatření k zastavení
těžby. Toto rozhodnutí napadl žalobce u Vrchního soudu v Praze, který je dne 7. 5. 2002
rozsudkem č. j. 5A 112/2000 - 22 zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Důvodem
ke zrušení byla skutečnost, že žalobce byl postihován za jednání, kterého se nemohl dopustit,
neboť nebyl vlastníkem lesa. Ustanovení §33 odst. 3 lesního zákona, které měl žalobce
porušit, totiž dopadá jen na vlastníka lesa. Kromě toho dospěl Vrchní soud v Praze k závěru,
že v řízení nebylo dostatečně prokázáno provádění těžby žalobcem; rozhodnutí žalovaného
totiž vycházelo z vyjádření pana V. F. ze dne 17. 12. 1999, v němž uvedl, že těžba lesa byla
objednána vlastníkem lesa u něho a že si provedení prací dohodl se žalobcem, který měl
oprávnění k těžbě, a že také z tohoto důvodu žalobce těžbu prováděl. Nešlo však o svědeckou
výpověď, ale o vyjádření účastníka jiného sankčního správního řízení. Takové vyjádření může
být v jiném řízení důkazem listinným a jako listina musí být také hodnocena. Jestliže žalobce
v odvolání, o němž žalovaný rozhodoval, provádění těžby popíral, pak žalovaný byl
v napadeném rozhodnutí povinen provést hodnocení věrohodnosti tohoto důkazu, což
neučinil. Ve správním spisu je podle Vrchního soudu v Praze založena svědecká výpověď –
oznámení odborného lesního hospodáře J. B. ze dne 23. 11. 1999 a ze dne 22. 12. 1999,
úřední záznam Policie ČR ze dne 25. 11. 1999 a protokoly o místním šetření ze dne 16. 12.
1999 a 22. 12. 1999, ale v žádném z těchto podkladů není uvedeno, že žalobce těžbu
prováděl. Podle protokolů sepsaných na místě samém je přitom zřejmé, že na místě byla
přistižena celá pracovní skupina a výslech těchto svědků by podle Vrchního soudu v Praze
nepochybně odstranil pochybnosti o tom, zda žalobce těžbu prováděl či nikoli. Za dané
situace tedy Vrchní soud v Praze uzavřel, že žalobci lze přisvědčit v tom, že v řízení nebylo
dostatečně prokázáno provádění těžby žalobcem. Ostatní žalobcovy námitky byly z pohledu
mezí soudního přezkumu shledány jako nedůvodné či důvodné pouze zčásti. V dalším
průběhu správního řízení před žalovaným, jež následovalo po zrušení jeho předchozího
rozhodnutí, žalovaný dokazování v žádném směru nedoplňoval. V nyní napadaném
rozhodnutí žalovaný mimo jiné konstatoval, že podrobně zhodnotil obsah spisu, přihlédl
k vyjádření žalobce a ke všem ostatním shromážděným listinným důkazům a dospěl k závěru,
že je nesporným, že těžbu dřeva v lese na pozemcích p. č. 191/4 a p. č. 191/5 v k. ú. B. u H.
C. v listopadu a v prosinci 1999 prováděla skupina osob, mezi kterými byl i žalobce, který
jako jediná osoba z uvedené skupiny měl živnostenské oprávnění k výkonu živnosti „Práce
s motorovou pilou a přibližování dřeva“. Jde o činnost náročnou, ohledně níž žalovaný
důvodně předpokládá, že jí z celé skupiny osob byl způsobilý odborně vykonat pouze
žalobce. Tvrzení žalobcovo obsažené v odvolání, o němž žalovaný rozhodoval, že neprováděl
těžbu dřeva, je tak dle žalovaného účelové a nepravdivé. Důkazy shromážděné v dosavadním
řízení postačují k vyvození závěrů o činnosti žalobce, resp. o míře a způsobu účasti na
předmětné těžbě dřeva. Z tohoto důvodu žalovaný dospěl k závěru, že není zapotřebí doplnění
dokazování provádět. Rozhodnutí žalovaného bylo žalobci doručeno dne 18. 7. 2002 a ten je
dne 28. 8. 2002 napadl žalobou u soudu.
Nejvyšší správní soud tedy v mezích uplatněných žalobních důvodů rozhodnutí žalovaného
přezkoumal, a přestože výroková část napadeného rozhodnutí žalovaného není zcela
přesně formulována, je nepochybné, že v části výše pokuty bylo předchozí rozhodnutí
správního orgánu I. stupně podle §59 odst. 2 správního řádu změněno a ve zbytku bylo
odvolání zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno, napadené rozhodnutí považuje
za rozhodnutí přezkoumatelné, přičemž dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.
Podle §250j odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném do 31. 12. 2002, tedy v době, kdy žalovaný ve věci po zrušení jeho předchozího
rozhodnutí opětovně rozhodoval, byly správní orgány vázány právním názorem soudu.
Obdobné pravidlo závaznosti pravomocného rozhodnutí krajského soudu o žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu je ostatně i za současné právní úpravy podáváno z §54
odst. 6 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Základním smyslem
tohoto pravidla bylo zajistit, aby právní závěry soudů, k nimž příslušné soudy dospěly v rámci
přezkumu rozhodovací činnosti správních orgánů, byly v dalším rozhodování těchto
správních orgánů plně respektovány. Aby mohl být správní orgán v konkrétním případě
právním názorem soudu vázán, je zapotřebí, aby z rozsudku, jímž se rozhodnutí správního
orgánu rušilo a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, zřetelně vyplývalo, jaký právní názor
soud zaujal a z jakého důvodu tak bylo rozhodnutí správního orgánu zrušeno. V posuzované
věci je podstatné, že Vrchní soud v Praze dospěl při přezkumu předchozího rozhodnutí
žalovaného v rozsudku č. j. 5 A 112/2000 - 22 ze dne 7. 5. 2002 mimo jiné k závěru,
že v řízení nebylo dostatečně prokázáno provádění těžby žalobcem. Konstatoval-li Vrchní
soud v Praze, že ve správním spisu, jenž byl podkladem rozhodnutí žalovaného, byla založena
svědecká výpověď – oznámení odborného lesního hospodáře J. B. ze dne 23. 11. 1999 a ze
dne 22. 12. 1999, úřední záznam Policie ČR ze dne 25. 11. 1999 a protokoly o místním šetření
ze dne 16. 12. 1999 a 22. 12. 1999, avšak z žádného z těchto podkladů nevyplývá, že by
žalobce těžbu prováděl, přitom pochybnosti o tom, zda žalobce skutečně těžbu prováděl či
nikoli, by mohly odstranit výslechy svědků, tj. osob, které byly při těžbě dřeva v lese
přítomny, pak z toho zřetelně vyplývá, že podle Vrchního soudu v Praze v řízení před
žalovaným nebylo dostatečně prokázáno provádění těžby žalobcem, což bylo mimo jiné
důvodem ke zrušení jeho rozhodnutí. Dospěl-li za této situace žalovaný po zrušení
jeho předchozího rozhodnutí k závěru, že důkazy shromážděné v dosavadním řízení naopak
postačují k vyvození závěrů o činnosti žalobce, resp. o míře a způsobu účasti na předmětné
těžbě dřeva, a z tohoto důvodu není zapotřebí doplnění dokazování provádět, pak dospěl
k opačnému závěru, než který pro něj z rozhodnutí soudu závazně vyplynul; zřetelně
formulovaný názor soudu tedy v dalším průběhu správního řízení nerespektoval. Na této
skutečnosti nic nemění ani podrobnější odůvodnění závěru žalovaného, že se žalobce
skutečně jemu vytýkaného jednání dopustil, obsažené v jeho nyní napadaném rozhodnutí.
Právní názor soudu nelze ponižovat na pouhou „námitku“ (jak žalovaný uvádí ve svém
vyjádření k žalobě), o níž by správnímu orgánu bylo v dalším řízení umožněno uvážit,
tj. kterou by žalovaný mohl i odmítnout, ale je třeba na něj nahlížet jako na pravidlo, jež je
určujícím pro další kroky správního orgánu i pro úvahy, o něž bude správní orgán opírat
závěrečné hodnocení zjištěných skutkových okolností. Prolomení povinnosti správního
orgánu být vázán právním názorem soudu přichází v úvahu výjimečně, a to pouze tehdy,
pokud v průběhu dalšího správního řízení po zrušení rozhodnutí správního orgánu byla
učiněna nová skutková zjištění nebo pokud došlo ke změně právní úpravy, podle níž má být
věc posuzována. V této právní věci však žádná z uvedených výjimek v úvahu nepřichází.
Neřídil-li se žalovaný právním názorem soudu, podle něhož ze skutkového stavu, jak byl
žalovaným zjištěn, nevyplývá, že by se žalobce vytýkaného jednání dopustil, a bez doplnění
dokazování se omezil na polemiku s takto vyřčeným právním názorem soudu, resp. znovu
ve svém opětovném rozhodnutí popsal, na základě jakých úvah dospěl k opačnému názoru,
nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu, než žalobci v jeho žalobní námitce přisvědčit.
Nerespektování právního názoru soudu je totiž samo o sobě důvodem pro zrušení napadeného
rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost.
Ze shora uvedeného důvodu Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí žalovaného
pro nezákonnost podle §78 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil žalovanému podle §78 odst. 4
s. ř. s. k dalšímu řízení.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. Žalobci, který měl
ve věci úspěch, bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení v částce 4650 Kč - zaplacení
soudního poplatku v částce 1000 Kč a odměna právnímu zástupci v částce 3650 Kč (odměna
3500 Kč podle §11 vyhl. č. 484/2000 Sb. a náhrada hotových výdajů 2 x 75 Kč podle §13
odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů); žalovanému byla k zaplacení
stanovena přiměřená lhůta. Žalovanému právo na náhradu nákladů nenáleží.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. září 2004
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu