ECLI:CZ:NSS:2004:5.A.153.2000
sp. zn. 5 A 153/2000-81
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobců: a) MUDr.
Z. H., b) MUDr. S. H., c) O. H., všichni zastoupeni JUDr. Renatou Scholzovou, advokátkou
se sídlem Praha 1, V Jámě 12, proti žalovanému Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem
Praha 1, Staroměstské nám. 6 a zúčastněných osob: 1) Ing. D. J., 2) Ing. K. K., 3) V. V., o
žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 8. 2000, č. j. 3369/00/32/K-77/00,
11489/99/32/0-382/99,
takto:
I. Žaloba se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy, odboru územního plánování ze dne 18. 5. 1999,
č. j. 132405/98/OUR/JZ/KAT bylo ve správním řízení zahájeném k návrhu Ing. D. J.
vysloveno, že na pozemcích č. parc. 103/2 a 1003/3, 1003/1, 4942, 4936/1 k. ú. S. při ulici
P.D. v P. 5 se umisťuje stavba rodinného domu včetně napojení na inženýrské sítě, jak je
zakresleno v situačním výkresu v měřítku 1: 1000, který je grafickou přílohou tohoto
rozhodnutí. Současně podle §138a zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním
řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů a §133 odst. 4 vyhlášky č. 5/1979 Sb.
NVP, o obecných technických požadavcích na výstavbu v hl. m. Praze, ve znění pozdějších
předpisů byla povolena „výjimka z ustanovení §43 odst. 7a) cit. vyhl., pro zastavěnou
plochu nadzemním objektem, zvětšenou o 40% plochy pozemku a výjimka z ustanovení §44
odst. 1 e) cit. vyhl. pro deficit jednoho parkovacího stání na vlastním pozemku“. Pro
umístění a projektovou přípravu stavby byly stanoveny podmínky uvedené pod bod 1 až 18
výroku tohoto správního rozhodnutí. Dále bylo vysloveno, že se vyhovuje zčásti námitce
účastníků řízení MUDr. Z. H., MUDr. S. H. a O. H. s poukazem na podmínky č. 2 a 15,
námitce účastníků řízení paní O. N., V. V. a K. K. s poukazem na podmínku č. 15 a že se
vyhovuje v plném rozsahu námitce Mgr. U.s poukazem na podmínku č. 15.
Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci, jakož i někteří další účastníci správního řízení,
odvolání.
Rozhodnutím Ministerstva pro místní rozvoj, odboru stavebního řádu ze dne
13. 10. 1999, č. j. 11489/99/32/0-382/99 bylo vysloveno, že podle §59 odst. 2 správního řádu
se odvoláním napadené rozhodnutí mění tak, že 1) první odstavec výroku rozhodnutí zní
„Na stavebním pozemku vymezeném hranicemi pozemku č. parc. 1003/2 a 1003/3-zahrada
(stavba r. d.) a 1003/1-zahrada a na pozemku parc. č. 4942, 4936/1, k. ú. S. při ulici P. D.
(kanalizace napojena do ul. P.Z.) v P. 5 se umisťuje stavba rodinného domu včetně napojení
na inženýrské sítě, jak je zakresleno v ověřeném situačním výkrese v měřítku 1:1000 (1 ks)“,
2) v bodě 4 z první věty se vypouští slova „3 podzemní podlaží“, která se nahrazují slovy „2
podzemní podlaží“, 3) v bodě 5 za první větu se vkládá věta s textem „Barva vnější úpravy
stavby bude světlá, krytina střechy měděná“.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2000, č. j. 5 A 161/99-41 bylo toto
rozhodnutí ministerstva zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení.
Rozhodnutím žalovaného ze dne 14. 8. 2000, č. j. 3369/00/32/K-77/00,
11489/99/32/0-382/99 bylo rozhodnutí správního orgánu prvého stupně změněno shodně jako
v předchozím rozhodnutí ze dne 13. 6. 1999 s tím, že v ostatních částech se rozhodnutí orgánu
I. stupně potvrzuje.
Proti tomuto (posledně uvedenému) rozhodnutí podali žalobci v zákonné lhůtě žalobu,
ve které uvedli: žalovaný vycházel při posuzování podzemních a nadzemních podlaží z ČSN
73 4301 s tím, že žádný obecně závazný právní předpis neobsahuje definici nadzemního
a podzemního podlaží, ani nestanovní způsob určení či rozlišení podlaží na nadzemní
a podzemní a že tyto otázky upravuje pouze zmíněna ČSN. Toto tvrzení je nepravdivé.
Žalobci poukazují na vyhlášku č. 279/1997 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení
zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon
o oceňování majetku), která rovněž obsahuje definici podzemního podlaží, ovšem se zcela
jinými kriterii. Žalovaný dále stavbu posoudil pouze podle vyhlášky č. 5/1979 Sb. NVP
a nepřihlédl k vyhlášce č. 137/1998 Sb. V důsledku toho vydal rozhodnutí, které odporuje
ustanovení §46 správního řádu. Dle názoru žalobců nutno v daném případě přihlédnout
k ustanovení §3 písm. c) vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích
na výstavbu, která pro posouzení stavby jako rodinného domu stanoví kromě limitu
nadzemních podlaží i limit počtu podlaží podzemních (jedno podzemní podlaží). Z důvodu
chybějící úpravy ve vyhlášce č. 5/1979 Sb. NVP nelze dojít k výkladu, jaký učinil žalovaný.
Takovýmto výkladem by navíc došlo k výrazným a neodůvodněným rozdílům při posuzování
staveb v Praze a ve zbývajících částech České republiky, a tím i k neodůvodněným zásahům
do rovnosti práv a povinností. Navíc 1. 1. 2000 nabyla účinnosti nová vyhláška hlavního
města Prahy o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze
č. 26/1999, která v čl. 9 odst. 1 písm. m) již rovněž stanoví limit jednoho podzemního
podlaží při posuzování rodinného domu. Žalobci jsou si však vědomi toho, že s ohledem na
čl. 65 této vyhlášky, ji nelze v daném případě aplikovat.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě především uvedl, že postupoval v řízení
v souladu s názorem vysloveným Vrchním soudem v Praze v rozsudku ze dne
20. 6. 2000, č. j. 5 A 161/99-41. Jinak odkázal na vyjádření k žalobě ve věci
sp. zn. 5 A 161/99 z 14. 3. 2000.
Žalobci v replice poukázali na to, že úspěšně zpochybnili tvrzení žalovaného,
že žádný právní předpis neobsahuje definici nadzemního a podzemního podlaží a že tyto
otázky upravuje pouze platná ČSN 73 4301. Uvedli, že se jedná o nezávaznou státní normu
a znovu poukázali na vyhlášku č. 279/1997 Sb., zejména na přílohu č. 1 s tím, že v poznámce
1) pod čarou u pojmu „stavba“ se přímo odkazuje na ustanovení prováděcí vyhlášky
ke stavebnímu zákonu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené správní rozhodnutí a neshledal žalobu
důvodnou. Soud vycházel z následujících skutečností a úvah.
Již v uvedeném rozsudku Vrchního soudu v Praze bylo mj. konstatováno:
„Ustanovení §143 stavebního zákona, ve znění platném v době vydání vyhlášky
č. 5/1979 Sb. NVP obsahovalo (mimo jiné) jednak zmocnění pro Federální ministerstvo
pro technický a investiční rozvoj k vydání obecně závazného právního předpisu, který upraví
obecně technické požadavky na výstavbu (odstavec 1 písm. k/), jednak zmocnění pro Národní
výbor hl. m. Prahy k vydání obecně technických požadavků na výstavbu v tomto městě.
Podobná zmocnění obsahuje toto ustanovení ve znění platném v současné době (zmocnění pro
Ministerstvo pro místní rozvoj – odstavec 1 písm. k) a zmocnění pro hl. m. Prahu k vydání
vyhlášky v přenesené působností – odstavec 4). Stavební zákon tedy (těmito zmocněními)
umožňoval a i nyní umožňuje, aby hl. m. Praha vlastním právním předpisem upravila
pro své území obecně technické požadavky na výstavbu a to i odlišně od obecně technických
požadavků stanovených vyhláškou přísl. ústředního orgánu státní správy. Nejedná se tedy
o případ, jak dovozují žalobci, kdy vyhláška obce může upravovat pouze „podrobnosti“,
neupravené nejen zákonem, ale i vyhláškou přísl. ústředního orgánu státní správy. Odlišná
úprava ve vyhlášce hl. m. Prahy a přísl. vyhlášce ministerstva (vyhlášce č. 137/1998 Sb.)
včetně odlišného vymezení některých pojmů, není tedy nepřípustným rozporem ve smyslu
ustanovení §24 odst. 2 ve spojení s §16 odst. 2 zákona č. 267/1990 Sb., o obcích (obecní
zřízení).“.
Tímto stanoviskem byl žalovaný v dalším řízení vázán. Ostatně i Nejvyšší správní
soud je shodného názoru. Vyhláška ministerstva a vyhláška tehdy Národního výboru
hl. m. Prahy vydané na základě zmocňujícího ustanovení §143 stavebního zákona jsou
právními předpisy stejné právní síly toliko s odlišnou místní působností, když vyhláška
ministerstva má působnost na území celé České republiky s výjimkou hl. m. Prahy
a vyhláška NVP naopak měla působnost pro tuto obec.
Zbývá posoudit, zda (se zřetelem i na časovou působnost pro daný případ), není třeba,
pokud se týká přípustného počtu podlaží vedle vyhlášky č. 5/1979 Sb. NVP aplikovat
i příslušné ustanovení vyhlášky č. 137/1998 Sb., především proto, že vyhláška hl. m. Prahy
obsahuje jen dílčí úpravu. Vyhláška č. 83/1976 Sb. o obecných technických požadavcích
na výstavbu v původním znění otázku počtu podlaží blíže u rodinného domku neupravovala,
a to zřejmě i se zřetelem na úpravu obsaženou v ustanovení §128 odst. 1 občanského
zákoníku v tehdejším znění. Po zrušení (resp. změně) tohoto ustanovení občanského zákoníku
novelou s účinností od 1. 1. 1992 bylo ustanovením §44 odst. 1 vyhlášky č. 83/1976 Sb.
novelou s účinností od 17. 7. 1992 změněno tak, že rodinný dům byl definován jako stavba,
která svým stavebním uspořádáním odpovídá požadavkům na rodinné bydlení a v níž je více
než polovina podlahové plochy všech místností určena k bydlení s tím, že rodinný dům může
mít nejvýše tři samostatné byty a nejvíce dvě nadzemní podlaží a podkroví. Počet podzemních
podlaží stanoven nebyl.
Vyhláškou č. 5/1979 Sb. NVP po změně provedené vyhláškou hl. m. Prahy č. 1/1994
bylo v ustanovení §43 odst. 1 rovněž stanoveno, že rodinný dům je stavba, která svým
stavebním uspořádáním odpovídá požadavkům na rodinné bydlení a v níž je více než
polovina podlahové plochy všech místností určena k bydlení a že rodinný dům může mít
nejvýše tři samostatné byty a nejvýše dvě nadzemní podlaží a podkroví. Tato vyhláška hl. m.
Prahy tedy obsahovala, pokud se týká počtu podlaží, samostatnou úpravu, byť shodnou
s vyhláškou č. 83/1976 Sb., ve znění účinném od 17. 7. 1992. Nebyl tedy již z tohoto důvodu
pro tuto otázku důvod byť i k podpůrnému použití vyhlášky č. 83/1976 Sb. Vzhledem k výše
uvedenému (především ohledně právní síly a místní působnosti) pak na této úpravě pro hlavní
město Prahu nemohlo nic změnit samotné vydání vyhlášky č. 137/1998 Sb. [§3 písm. c)].
Žalobní námitka ohledně použití tohoto ustanovení tedy nemůže obstát.
Pokud se týká použití vyhlášky č. 279/1997 Sb., je nutno především poukázat na to,
že tento předpis byl vydán k provedení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku
a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku) s předmětem úpravy vymezeným
v ustanovení §1 tohoto zákona a na základě zmocnění v ustanovení §33 odst. 1 téhož
zákona. Ostatně i podle ustanovení §1 této vyhlášky, vyhláška stanoví ceny, koeficienty,
přirážky a srážky k cenám a postupy při uplatnění způsobu oceňování věcí, práv, jiných
majetkových hodnot a služeb. Vyhláška ministerstva či jiného ústředního orgánu státní správy
toliko provádí určitý zákon na základě v něm obsaženého zmocnění, a to v souladu s ním
a v jeho rámci. Nemůže být proto (pokud by to výjimečně nestanovil zákon), a to ani
podpůrně, použita pro jiné právní vztahy, než upravuje dotyčný (zmocňující) zákon.
Konkrétně vyhlášku č. 279/1997 Sb. nelze použít pro účely řízení o umístění stavby
(tedy jakožto prováděcí předpis ke stavebnímu zákonu).
Ze všech těchto důvodů byla žaloba zamítnuta. Soud při splnění podmínek ustanovení
§51 odst. 1 s. ř. s. rozhodl o věci samé bez jednání.
Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. Neúspěšným
žalobcům právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší, úspěšnému žalobci, jak vyplývá
ze spisu, nad rámec běžných výdajů náklady spojené s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. 1. 2004
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu