ECLI:CZ:NSS:2004:5.A.154.2002
sp. zn. 5 A 154/2002 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce Ing. M. C., zast. JUDr. Jiřím Oblukem, advokátem se sídlem Veleslavínova 4,
Ostrava 1, proti žalované Komisi pro cenné papíry, Washingtonova 7, Praha 1, o žalobě
proti rozhodnutí žalované ze dne 6. 9. 2002, č. j. 10/SeO/39/2002/1,
takto:
I. Rozhodnutí Prezidia Komise pro cenné papíry ze dne 6.9.2002 čj. 10/SeO/39/2002/1
se ve výroku týkajícího se žalobce zrušuje pro vady řízení a věc se vrací
žalované k dalšímu řízení.
II. Žalovaná je povinna zaplatit k rukám zástupce žalobce JUDr. Jiřího Obluka,
advokáta, se sídlem Ostrava 1, Veleslavínova 4, na nákladech řízení částku 4650 Kč,
a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Vrchního soudu v Praze dne 2. 12. 2002 se žalobce domáhá
zrušení rozhodnutí Prezídia Komise pro cenné papíry ze dne 6. 9. 2002 č. j.
10/SeO/39/2002/1. Tímto rozhodnutím byl v řízení o rozkladu změněn výrok IV rozhodnutí
Komise pro cenné papíry ze dne 6. 5. 2002 č. j. 51/Se/1/2002/5 tak, že pokuta uložená
žalobci podle ustanovení §9 odst. 3 zákona č. 15/1998 Sb., o Komisi pro cenné papíry a o
změně a doplnění některých zákonů, (dále jen „zákon o Komisi“) ve výši 100 000,- Kč byla
snížena na částku 50 000 Kč. Pokuta byla žalobci uložena za porušení jeho povinností jako
člena představenstva společnosti T.,a.s., uvedených v ustanovení §183a odst. 11 zákona č.
513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“).
V podané žalobě žalobce především namítá nezákonnost napadených rozhodnutí pro
vady řízení před správním orgánem. Žalobce namítá nesprávný postup žalované při
doručování rozhodnutí, a to jak rozhodnutí o uložení pokuty, tak rozhodnutí o rozkladu.
Pochybení žalované spatřuje žalobce v tom, že obě výše uvedená rozhodnutí mu nebyla
doručena v souladu s ust. §25 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád, do vlastních rukou,
ač se dle jeho názoru jednalo o rozhodnutí, která mu ukládají něco osobně vykonat.
Žalobce namítá, že žalovaná postupovala v rozporu s ustanovením §18 odst. 3
správního řádu, když žalobce jako účastníka správního řízení o uložení pokuty neseznámila s
jeho zahájením, čímž došlo ke zkrácení jeho práv.
Žalobce tvrdí, že žalovaná porušila ustanovení §32 odst. 1 správního řádu, když
vycházela při svém rozhodování z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, neboť přesně
nezjistila, kdy byl žalobce jako člen představenstva T. a.s. seznámen navrhovatelem ve
smyslu §183a odst. 11 se záměrem nabídky převzetí, zda přijal či nepřijal opatření ve smyslu
§183a odst.11 písm.a) obchodního zákoníku, zda se zdržel či nezdržel všeho, co mohlo
zmařit či znesnadnit nabídku převzetí ve smyslu §183a odst.11 písm.b) obchodního zákoníku,
zda tzv. souběh nabídek skutečně některému z akcionářů společnosti T., a.s. znesnadnil
rozhodnutí zda nabídku převzetí využije či nikoliv, zda členové představenstva skutečně
věděli, že dojde nebo může dojít k souběhu nabídek. Dále žalobce žalované vytýká, že
z jejího rozhodnutí není zřejmé, zda se vytýkaného porušení jeho povinností ve smyslu
§183a odst. 11 obchodního zákoníku dopustil on osobně a tvrdí, že pokuta mu může být
uložena jen za jeho vlastní zaviněné jednání a nikoliv za případné porušení povinností ze
strany představenstva. Porušení ustanovení §183a odst. 11 obchodního zákoníku jsou
žalovanou dle jejích formulací v odůvodnění rozhodnutí vytýkána představenstvu jako orgánu
společnosti, nikoliv jeho členům. Žalobce tvrdí, že jediné, co je mu žalovanou vytýkáno, je
skutečnost, že podepsal „určitou smlouvu“. Tato skutečnost, kterou nepopírá, však sama o
sobě není dle jeho názoru porušením §183a odst. 11 obchodního zákoníku. V této souvislosti
žalobce vytýká žalované, že při svém rozhodování nepřihlédla ani k tomu, že o koupi
vlastních akcií nerozhodovalo představenstvo, ale valná hromada akciové společnosti a proto
se v případě rozhodnutí o koupi vlastních akcií nemohlo jednat o opatření, přijaté členy
představenstva ve smyslu §183a odst. 11 písm. a) obch. zákoníku.
V této souvislosti proto žalobce tvrdí, že v návaznosti na nedostatečně zjištěný
skutkový stav došlo ze strany žalované k porušení zásady volného hodnocení důkazů,
vyjádřené v ust. §34 odst.5 správního řádu, když žalovaná svá tvrzení neopřela o důkazy a
některé důkazy vůbec neprovedla . Rovněž odůvodnění rozhodnutí žalované hodnocení
důkazů neobsahuje (§47 odst.3 správního řádu). V rámci námitky ohledně nedostatečně
zjištěné skutkové podstaty a porušení zásady volného hodnocení důkazů žalobce uvádí tato
pochybení i k té části rozhodnutí, týkající se jiného účastníka řízení – společnosti T., a. s.
Žalobce dále tvrdí, že rozhodnutí o rozkladu neobsahuje všechny náležitosti dle §47
odst. 5 správního řádu a nebylo přijato v souladu s §21 zákona o Komisi; dále v této
souvislosti namítá porušení §59 odst. 1, 3 správního řádu. Poukazuje rovněž na porušení §49
správního řádu, a to z důvodu, že nebyl vyrozuměn o nemožnosti vydání rozhodnutí
v zákonné lhůtě a dále na skutečnost, že konzultoval svůj postup se zaměstnanci žalované,
kteří v něm neshledali závady.
Žalobce tvrdí, že ve správních rozhodnutích žalované schází přezkoumatelná úvaha o
tom, jak a s přihlédnutím ke kterým skutečnostem a s pominutím jakých okolností stanovila
výši pokuty.
Žalobce proto z důvodu tvrzené nezákonnosti navrhuje, aby rozhodnutí Prezidia
Komise pro cenné papíry ze dne 6.9.2002 čj. 10/SeO/39/2002/1, kterým bylo rozhodnuto o
rozkladu žalobce, bylo zrušeno.
Žalovaná ve svém vyjádření nejdříve shrnula důvody, které vedly k vydání
napadeného rozhodnutí (respektive jeho části, týkající se žalobce) a které spočívaly v porušení
povinností žalobce, uvedených v §183a odst. 11 obchodního zákoníku, kterých se dopustil
poté, co byl jako člen představenstva společnosti T., a. s. seznámen se záměrem nabídky
převzetí dle §183a obchodního zákoníku, kterou učinila P., a. s.
K námitce žalobce, týkající se vady při doručování rozhodnutí, žalovaná uvedla, že
obě rozhodnutí správního orgánu I. i II. stupně byla žalobci řádně doručena, neboť byla
žalovanou doručena v souladu s ust. §24 odst.4 správního řádu a to prostřednictvím jeho
zástupce JUDr. Ing. V. Š., kterému žalobce udělil plnou moc k zastupování. V dané věci se
však nejednalo o rozhodnutí, kterými by se ukládalo žalobci něco osobně vykonat, a proto
žalovaná neměla povinnost doručit písemnost vedle zástupce žalobce i žalobci (§25 odst.3
správního řádu).
Žalovaná připustila nedostatky v doručení oznámení o zahájení správního řízení
žalobci, přičemž však poukázala na to, že tento nedostatek formálního doručení byl v řízení
zhojen, neboť žalobce prostřednictvím svého zástupce činil v řízení úkony, které s jeho
zahájením souvisely, když se prostřednictvím svého zástupce k zahájenému správnímu řízení
vyjádřil. Žalovaná proto tvrdí, že procesní práva žalobce nebyla v řízení žádným způsobem
dotčena.
Žalovaná popřela, že by při svém rozhodování o uložení sankce vycházela
z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Tvrdí, že v řízení bylo dostatečně prokázáno
porušení povinností žalobce jako člena představenstva T. a. s., vyplývajících z ustanovení
§183a odst. 11 obchodního zákoníku. Žalobce jako člen představenstva ovládající společnosti
a současně jako člen představenstva společnosti cílové byl seznámen se záměrem nabídky
převzetí, přes tuto skutečnost jako člen představenstva cílové společnosti realizoval
rozhodnutí valné hromady o koupi vlastních akcií, přičemž z titulu svého působení v obou
společnostech musel o možném souběhu obou nabídek vědět. Žalovaná souhlasí s tvrzením
žalobce, že o koupi vlastních akcií nerozhoduje představenstvo, nýbrž valná hromada akciové
společnosti, ale současně tvrdí, že žalobce jako člen představenstva rozhodnutí valné hromady
realizoval, a to formou uzavření smlouvy s obchodníkem s cennými papíry a uveřejněním
inzerátu v denním tisku, tedy rozhodl o době, kdy ke koupi vlastních akcií dojde.
Pokud žalobce namítá , že konzultoval svůj postup se zaměstnanci žalované, kteří
v něm neshledali závady, žalovaná tvrdí, že není pravdou, že by se touto námitkou
nezabývala a uvádí, že se s ní vypořádala již ve svém rozhodnutí ze dne 6. 5. 2002 č. j.
51/Se/1/2002/5. V rámci schvalování povinné nabídky převzetí akcií cílové společnosti T., a.
s. P., a.s. byla žalovaná informována o existenci rozhodnutí valné hromady společnosti T., a.
s. vykupovat vlastní akcie, nebyla však informována o záměru společnosti T., a. s. realizovat
odkup vlastních akcií v době závaznosti povinné nabídky převzetí. Pokud by tomu tak bylo,
přijala by žalovaná příslušná opatření, aby tomuto souběhu nabídek zabránila.
Na základě výše uvedeného proto žalovaná navrhuje zamítnutí žaloby.
Protože věc nebyla Vrchním soudem v Praze skončena do 31. 12. 2002, byla podle
ustanovení §132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.) postoupena Nejvyššímu
správnímu soudu k dokončení v řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního
soudního řádu správního.
Ze spisového materiálu bylo zjištěno, že dne 8. ledna 2002 rozhodla žalovaná o
zahájení správního řízení se žalobcem. Toto řízení zahájila na základě zjištění, že žalobce jako
člen představenstva T., a. s. porušil své povinnosti, upravené v ustanovení §183a odst. 11
písm. a) a písm. b) obchodního zákoníku tím, že poté co byl seznámen se záměrem nabídky
převzetí, učiněným P., a. s., realizoval jako člen představenstva T., a. s. veřejný návrh o
koupi vlastních akcií, čímž došlo k souběhu obou nabídek.
Na rozhodnutí žalované o zahájení správního řízení reagoval žalobce svým podáním
ze dne 16. 1. 2002, kdy prostřednictvím svého zástupce JUDr. Ing. V. Š. požádal o
prodloužení lhůty pro vyjádření k zahájenému správnímu řízení, které následně zaslal dne 21.
1. 2002 žalované. Před vydáním rozhodnutí dala žalovaná žalobci ve smyslu §33 odst. 2
správního řádu možnost, aby se vyjádřil k jeho podkladu a ke způsobu jeho zjištění a poté
vydala rozhodnutí č. j. 51/Se/1/2002/5 ze dne 6. 5. 2002, jehož výrokem IV uložila žalobci
podle §9 odst. 3 zákona o Komisi za porušení jeho povinností jako člena představenstva T.,a.
s., dle §183a odst. 11 písm. a), b) obchodního zákoníku pokutu ve výši 100 000 Kč.
Rozhodnutí o uložení pokuty bylo doručeno žalobci v souladu s ust. §25 odst.3 správního
řádu dne 13. 5. 2002.
Proti výše uvedenému rozhodnutí žalované podal žalobce v zákonné lhůtě rozklad, o
kterém na základě návrhu rozkladové komise rozhodlo Prezidium KCP tak, že změnilo výrok
rozhodnutí, vztahující se k žalobci a snížilo uloženou pokutu na částku 50 000 Kč.
Rozhodnutí Prezidia KCP bylo žalobci doručeno v souladu s ust. §25 odst. 3 správního řádu
dne 30. 9. 2003.
Nejvyšší správní soud přezkoumal rozhodnutí žalované, jakož i řízení, které mu
předcházelo a dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná.
Nejvyšší správní soud neshledal oprávněnou žalobní námitku žalobce, týkající se
nedostatečně zjištěné skutkové podstaty, ze které žalovaná při svém rozhodování vycházela.
Z ustanovení §183a odst. 11 písm. a) obchodního zákoníku vyplývá pro členy
představenstva a dozorčí rady cílové společnosti povinnost, aby poté, co byli seznámeni se
záměrem nabídky převzetí (§183a odst. 1 obchodního zákoníku) nepřijímali opatření, která
mohou způsobit, že akcionáři nebudou mít příležitost se volně a se znalostí věci rozhodnout o
nabídce převzetí. Tento zákaz směřuje především do sféry poskytování informací cílovou
společností, kdy orgány cílové společnosti nesmějí poskytovat při nabídce převzetí zavádějící
nebo nesprávné údaje a nesmějí určité údaje, nezbytné pro plnou informovanost adresátů,
zamlčovat. Ve smyslu požadavku na volnost rozhodování adresátů nabídky nelze proto
připustit, aby orgány cílové společnosti manipulovaly adresáty nabídky převzetí
prostřednictvím informací, jimiž je v souvislosti s nabídkou zásobují a to ani směrem
k odmítnutí ani k akceptaci nabídky.
Členové představenstva mají dále za povinnost, poté co byli seznámeni se záměrem
nabídky převzetí, se ve smyslu ust. §183a odst. 11 písm. b) obchodního zákoníku až do
uveřejnění výsledku nabídky převzetí se zdržet všeho, co by ji mohlo zmařit nebo znesnadnit,
zejména nevyužijí pověření k vydání účastnických cenných papírů, jimiž by se zabránilo
navrhovateli ovládnout cílovou společnost, ledaže by k tomu dala souhlas valná hromada
v době závaznosti nabídky převzetí. Tato generální klauzule umožňuje pak postihnout široký
okruh opatření (zjevných či skrytých), které by orgány společnosti mohly zamýšlet
podniknout. Veřejný návrh společnosti T., a. s. na koupi vlastních akcií lze bezpochyby mezi
tato zakázaná opatření zařadit a to i v případě, že ve výsledku tato společnost žádné vlastní
akcie na základě návrhu nenabyla, neboť zákon zde předpokládá povinnost zdržet se všeho,
co by nabídku převzetí mohlo znesnadnit.
Princip neutrality se uplatní od okamžiku, kdy se člen představenstva seznámí se
záměrem navrhovatele učinit nabídku, přičemž zákon přesně neupravuje formu, jakou tak má
být ze strany navrhovatele ve vztahu k členům představenstva a dozorčí rady cílové
společnosti učiněno. Je však třeba vzít v úvahu, že úprava nabídky převzetí vychází
z dočasného nadřazení zájmů majitelů účastnických cenných papírů nad zájmy cílové
společnosti. Tento účel by byl v případě, kdy by byl pojem „seznámí“ vykládán příliš
restriktivně a byla-li by tímto pojmem míněna oficiální notifikace záměru, ohrožen.
Zákonodárce záměrně použil v ustanovení §183a odst. 11 obchodního zákoníku dva
odlišné pojmy: pojem „oznámit“ někomu něco (zde ve vztahu k povinnosti navrhovatele
neprodleně oznámit představenstvu a dozorčí radě cílové společnosti, že jeho příslušné orgány
přijaly rozhodnutí o záměru učinit nabídku převzetí), který předpokládá oficiální notifikaci
záměru, a pojem „seznámit“ někoho s něčím (zde ve vztahu k členům představenstva cílové
společnosti, kterým poté, co byli seznámeni se záměrem nabídky převzetí,vzniká povinnost
neutrality), tedy dozvědět se o určité skutečnosti a to jakýmkoliv způsobem.
V daném případě se dle názoru soudu nejedná o rozšiřující výklad jednoho pojmu, ale
o výklad dvou slov významově zcela odlišných.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že v případě žalobce bylo žalovanou jednoznačně
prokázáno, že tento byl jako člen představenstva T., a. s. (společnosti cílové) a současně člen
P., a. s (navrhovatele) nejpozději dne 23. 5. 2001 seznámen se navrhovatelovým záměrem
nabídky převzetí ve smyslu §183a odst. 11, neboť se jako člen představenstva P. účastnil dle
zápisu ze dne 23. 5. 2001 jeho zasedán, na kterém předseda představenstva Ing. K. informoval
jeho členy o vzniku povinnosti učinit nabídku převzetí ve vztahu k cílové společnosti T., a. s.
Od tohoto dne byl tedy žalobce ve smyslu §183a odst. 11 zavázán povinnostmi
zachovávat neutralitu, vyplývající z tohoto ustanovení.
Porušení povinností dle §183a odst. 11 písm. a), b) obchodního zákoníku lze
charakterizovat jako protiprávní jednání, kterého se dopouští speciální subjekt – v tomto
případě člen představenstva cílové společnosti, nikoliv představenstvo jako celek.
V souvislosti s porušením povinnosti neutrality, jež je dána každému jednotlivému členovi
představenstva nebo dozorčí rady akciové společnosti, je pak třeba zkoumat, zda se právě
konkrétní osoba (speciální subjekt) dopustila svým jednáním konkrétního porušení
povinnosti, které je objektivně způsobilé přivodit zákonem zakázaný výsledek.
Žalovaná ve správním řízení prokázala, že žalobce tento princip neutrality porušil,
když poté, co byl seznámen se záměrem nabídky převzetí realizoval usnesení valné hromady
společnosti T., a. s., konané dne 29. 6. 2001, učinil úkon související s veřejným návrhem T.,
a. s. na koupi vlastních akcií, neboť spolu s Ing. M. K. podepsal dne 17.12.2001 smlouvu o
obstarání věci s obchodníkem s cennými papíry - společností A. f. t., a. s.
Lze ovšem souhlasit s žalobcem, že žalovaná v odůvodnění svého rozhodnutí až na
výše specifikovaný úkon žalovaného hovoří o porušení povinností členů představenstva
cílové společnosti obecně, aniž by se podrobně zabývala mírou osobního protiprávního
jednání žalovaného. Z tohoto důvodu vzal NSS za prokázané pouze to protiprávní jednání
žalobce, spočívající v uzavření výše uvedené smlouvy.
Nejvyšší správní soud s přihlédnutím k výše uvedenému uzavírá, že v řízení před
správním orgánem bylo dostatečně prokázáno, že se žalobce svým jednáním vytýkaného
porušení ust. §183a odst. 11 písm. a), b) obchodního zákoníku dopustil a žalovaná byla
v rámci vykonávaného státního dozoru dle §7a a §9 odst. 1,3 zákona o Komisi oprávněna
uložit za toto porušení právních povinností žalobci sankci ve formě pokuty .
Pokud se týká vytýkaného pochybení žalované, spočívající v nesprávném postupu při
doručování rozhodnutí o uložení sankce a rozhodnutí o rozkladu, neshledal Nejvyšší správní
soud tuto námitku důvodnou.
Z obsahu správního spisu vyplynulo, že žalobce udělil plnou moc k zastupování
JUDr. Ing. V. Š., kterému pak žalovaná v souladu s ustanovením §24 odst. 4 a §25 odst. 3
správního řádu doručila obě výše uvedená rozhodnutí. Rozhodnutí správního orgánu o uložení
pokuty ani rozhodnutí o rozkladu však nepatří mezi rozhodnutí, kterými by se ukládalo
žalobci osobně v řízení něco vykonat (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 138/2000).
Povinnost doručit rozhodnutí žalobci i jeho zástupci ve smyslu §25 odst. 3 správního
řádu by nastala pouze v případě, kdy by byla požadována osobní účast žalobce ve správním
řízení. Toto však v daném případě nenastalo a proto žalovaná neměla povinnost doručit
písemnosti vedle zástupce žalobce i žalobci (§25 odst. 3 správního řádu).
Důvodným neshledal Nejvyšší správní soud ani žalobcem namítané zkrácení jeho práv
ve správním řízení tím, že žalovaná postupovala v rozporu s ustanovením §18 odst. 3
správního řádu, když žalobce jako účastníka správního řízení o uložení pokuty neseznámila
s jeho zahájením.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že se tato dopustila pochybení při doručení
oznámení o zahájení správního řízení žalobci, neboť jak vyplynulo ze správního spisu,
nedoručila toto oznámení do vlastních rukou žalobce na jeho adresu (§24 odst. 4 správního
řádu), ale doručila jej na adresu společnosti T. a. s. Tento nedostatek formálního doručení byl
v řízení zhojen, neboť žalobce ve svém vyjádření k rozhodnutí o zahájení řízení potvrdil
doručení tohoto rozhodnutí a prostřednictvím svého zástupce pak činil v řízení úkony, které
s jeho zahájením souvisely. Žalobce se tedy o úplném obsahu rozhodnutí o zahájení řízení
dozvěděl a měl možnost svá procesní práva náležitě uplatnit a také tak činil. Žalobce nebyl
tedy v řízení před správním orgánem na svých právech nijak zkrácen (srov. Boh. A 1599/22).
Žalobce dále tvrdí, že rozhodnutí o rozkladu neobsahuje všechny náležitosti dle §47
odst. 5 správního řádu a nebylo přijato v souladu s §21 zákona o Komisi; dále v té souvislosti
namítá porušení §59 odst. 1, 3 správního řádu. Protože žalobce v této námitce pouze
odkazuje na konkrétní ustanovení správního řádu a zákona o Komisi, která byla dle jeho
tvrzení postupem žalované porušena, aniž by své tvrzení opřel o vylíčení skutkových
okolností, ze kterých při svém tvrzení vycházel, nemohl Nejvyšší správní soud k této námitce
přihlédnout. Pouhý odkaz na porušená ustanovení správního řádu, tak jak jej učinil žalobce,
nelze považovat za uvedení skutkových důvodů tvrzené nezákonnosti rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud nepřihlédl v tomto řízení ani k tvrzení žalobce stran konzultace
postupu se zaměstnanci žalované, kteří v něm neshledali závady, neboť se jedná pouze o
tvrzení žalobce, nemající v předloženém správním spise oporu a ani žalobce na podporu
tohoto tvrzení žádné důkazy v tomto řízení nenavrhl.
K námitce žalobce, že žalovaná porušila v řízení ustanovení §49 správního řádu,
neboť nevyrozuměla žalobce o nemožnosti vydání rozhodnutí v zákonné lhůtě, konstatuje
Nejvyšší správní soud, že jde sice o pochybení žalované, avšak nemající bezprostřední vliv
na procesní práva žalobce a na zákonnost rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud za důvodnou však považuje námitku žalobce, že ve správních
rozhodnutích žalované schází přezkoumatelná úvaha o tom, jak a s přihlédnutím ke kterým
skutečnostem a s pominutím jakých okolností stanovila žalovaná výši pokuty.
Pokutu podle §9 odst. 1, 3 zákona o Komisi je možno uložit členu představenstva
cílové společnosti dle §183a odst. 11 obchodního zákoníku v případě, že tento speciální
subjekt, u něhož je schopnost nést následky svého protiprávního jednání vázána právě na
způsobilost mít ono kvalifikované právní postavení, se dopustí jednání, které je v rozporu
s citovaným ustanovením, tedy svým jednáním poruší princip neutrality a ohrozí právem
chráněný zájem. V daném případě jde o odpovědnost, která má znaky odpovědnosti
objektivní, tedy o odpovědnost, při níž není zkoumáno zavinění, ale k jejímu vyvození je
nutné prokázat protiprávní jednání subjektu, v tomto případě žalobce jako fyzické osoby,
vykonávající funkci člena představenstva akciové společnosti.
Ustanovení §10 odst. 4 zákona o Komisi stanoví, že při ukládání opatření k nápravě a
sankcí Komise vychází zejména z povahy, závažnosti, způsobu, doby trvání a následků
protiprávního jednání. Při rozhodování o výběru opatření k nápravě nebo sankce je Komise
dále povinna přihlížet také k povaze podnikatelské a jiné výdělečné činnosti, kterou vykonává
osoba, jíž se opatření k nápravě nebo sankce ukládá a vycházet z přiměřenosti při ukládání
pokuty vzhledem k majetkovým poměrům osoby.
Jak patrno, ustanovení §10 odst. 4 zákona o Komisi uvádí demonstrativní výčet
kritérií pro stanovení výše sankce (pokuty). Z rozhodnutí žalované ze dne 6. května 2002, č. j.
51/Se/1/2002/5 vyplývá, že se žalovaná při stanovení výše pokuty výslovně zabývala
závažností a následky protiprávního jednání žalobce. V odůvodnění rozhodnutí se však
žalovaná ostatními jmenovanými kritérii zabývala velice povrchně, zvláště pokud se týkalo
povahy a způsobu protiprávního jednání , kterého se dopustil žalobce osobně.
Z rozhodnutí o rozkladu proti označenému rozhodnutí pak vyplývá, že se ani
rozkladový orgán - Prezidium Komise pro cenné papíry v odůvodnění, ve kterém se
překrývají jednotlivá odůvodnění, vztahující se k pokutám, uloženým různým účastníkům
řízení (navíc za porušení rozdílných právních povinností), podrobně nezabýval povahou a
způsobem protiprávního jednání žalobce. I on se omezil na pouhé konstatování, že žalobce
spolu s další osobou podepsal mandátní smlouvu s obchodníkem s cennými papíry.
Pokud tedy prvostupňový správní orgán zmínil a odůvodnil jen některá kritéria pro
stanovení pokuty a druhostupňový správní orgán ve svém rozkladovém rozhodnutí výslovně
neuvedl a dostatečně neodůvodnil všechna zbývající kritéria, jedná se o vadu řízení.
Institut správního uvážení v takovéto koncepci rozhodnutí (obsahujícího několik
výroků, rozličné účastníky řízení, sankce za porušení různé právní povinnosti, apod.) totiž při
své realizaci s ohledem na jeho možnou přezkoumatelnost ve správním soudnictví, ale i
s ohledem na jeho srozumitelnost účastníkům řízení, vyžaduje, aby z odůvodnění rozhodnutí
bylo jasně patrno, k jakému účastníku řízení a k porušení kterého ustanovení zákona se
jednotlivé odůvodnění vztahuje a aby všechna , v demonstrativním výčtu uvedená kritéria pro
uložení sankce konkrétnímu účastníku řízení, byla výslovně zmíněna a dostatečně
odůvodněna. Dále musí být v odůvodnění rozhodnutí uvedeno, která další, v demonstrativním
výčtu výslovně neuvedená kritéria, byla vzata v úvahu a pokud k nim správní orgán již
nepřihlížel, je povinen uvést, z jakého důvodu tak nečinil.
Protože žalovaná v souladu s výše uvedeným nepostupovala, jedná se o pochybení
mající za následek zrušení napadeného rozhodnutí.
Z tohoto shora uvedeného důvodu Nejvyšší správní soud označené rozhodnutí v části
týkající se žalobce zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení (§78 odst. 4 s. ř. s.); přičemž
konstatuje, že žalovaná je při novém projednání věci vázána výše uvedeným právním
názorem soudu (§78 odst. 5 s. ř. s.).
O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. §60 odst. 1 s. ř. s. Řízení ve věci
bylo zahájeno 22. 8. 2002. Podle §133 s. ř. s. odměna za zastupování advokátem nebo
notářem v řízeních, která byla zahájena přede dnem účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2003), se
stanoví podle dosavadních předpisů. V daném případě je třeba postupovat podle vyhlášky č.
484/2000 Sb. účinné od 1. 1. 2001, kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za
zastupování účastníka advokátem. Ve věcech žalob a opravných prostředků proti rozhodnutím
orgánů veřejné správy a správních orgánů činí sazba odměny 3500 Kč (§11 citované
vyhlášky). K tomu přísluší paušální částka jako náhrada výdajů podle §13 odst. 3 vyhl.č.
177/1996 Sb. ve výši 75 Kč za jeden úkon, v daném případě 2 x 75 Kč tj. 150 Kč. Žalobci
dále přísluší náhrada za zaplacený soudní poplatek 1 000 Kč. Celkem jeho náklady činí 4650
Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 31. 3. 2004
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu