ECLI:CZ:NSS:2004:5.A.70.2002
sp. zn. 5 A 70/2002 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobců: a) Z. K. a b) PharmDr. J. K., oba zast. advokátem JUDr. Ladislavem Sedlákem,
se sídlem AK Nerudova 185, Humpolec, proti žalovanému Ministerstvu zdravotnictví,
Palackého nám. 4, Praha 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 3. 2002,
č. j. 5903/2002, PRO/34/334 – 1.3.02,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 11. 6. 2002 u Vrchního soudu v Praze se žalobci domáhají
zrušení rozhodnutí žalovaného Ministerstva zdravotnictví ze dne 21. 3. 2002, č. j.
5903/2002,PRO/34/334-1.3.02, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a) proti rozhodnutí
Krajského úřadu kraje Vysočina ze dne 2. 1. 2002, č. j. 406/01/OSVZ/Šv o nepovolení
obnovy řízení. Rozhodnutí vydané žalovaným považují za nezákonné, neboť jím byl potvrzen
nesprávný procesní postup správního orgánu nižšího stupně, když ve správním řízení
o uložení pokuty žalobkyni b) byla odňata možnost účasti žalobci a), jehož práva, jakožto
spoluvlastníka nemovitosti, mohla být rozhodnutím dotčena. Správní orgán v prvním stupni
tak porušil ust. §14 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení. Dále žalobci namítají,
že ve věci rozhodoval zaměstnanec správního orgánu, vůči němuž vznesli námitku podjatosti.
V daném případě se jedná o věc, která na Nejvyšší správní soud přešla podle ust. §132
zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále s. ř. s.) z Vrchního soudu v Praze. Podle
uvedeného ustanovení Nejvyšší správní soud ve věcech neskončených vrchními soudy u nichž
byla přede dnem účinnosti s. ř. s. dána jejich věcná příslušnost, dokončí řízení zahájená před
těmito soudy. Řízení o žalobách podaných podle části páté hlavy druhé zák. č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2002, o nichž nebylo rozhodnuto do dne
nabytí účinnosti s. ř. s., se dokončí podle ustanovení části třetí hlavy druhé, dílu prvního
s. ř. s. Ze spisového materiálu bylo zajištěno, že žalobci vlastní společně dům čp. 1755 v P.,
ulici O., v němž je provozována lékárna. Provozovatelkou lékárny - nestátního
zdravotnického zařízení je paní PharmDr. J. K. Rozhodnutím Okresního úřadu v Pelhřimově
ze dne 27. 7. 2001, č. j. 66-1-PE 11791/2001 byla jmenované uložena ve správním řízení
pokuta podle §14 odst. 1 a 2 zákona č. 160/1992 Sb., o zdravotnické péči v nestátních
zdravotnických zařízeních, za porušení povinnosti provozovatele nestátního zdravotnického
zařízení ve výši 20 000 Kč. Dále jí byla tímto rozhodnutím uložena povinnost uzavřít
smlouvu o účasti na zajišťování pohotovostních služeb dle §5 odst. 2 písm. f) zákona č.
160/1992 Sb. Proti rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, o němž Krajský úřad kraje
Vysočina rozhodl dne 19. 10. 2001 pod č. j. 406/01/OSVZ/Šv tak, že rozhodnutí změnil,
přičemž výrok v části o uložení pokuty potvrdil a v části, týkající se povinnosti uzavřít
smlouvu o zajišťování pohotovostních služeb zrušil, neboť dospěl k závěru, že tato povinnost
vyplývá přímo ze zákona. Proti tomu rozhodnutí podala žalobkyně dne 15. 11. 2001 žalobu ke
Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Jak bylo ze spisového materiálu zjištěno, v žalobě
nesouhlasí s uložením pokuty, neboť neporušila zákonnou povinnost stanovenou zákonem č.
160/1992 Sb. Jiné námitky týkající se vedení řízení zde neuplatňuje. Věc byla postoupena
Krajskému soudu v Brně a u něj vedena pod sp. zn. 30 Ca 1/2002. Dne 30. 1. 2004 vydal
Krajský soud v Brně rozsudek č. j. 30 Ca 1/2002 – 35, jímž rozhodnutí Krajského úřadu kraje
Vysočina – odboru sociálních věcí a zdravotnictví ze dne 19. 10. 2001, č. j. 406/01/OSVZ/Šv
zrušil, protože prvostupňové správní rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost
výroku a věc vrátil žalovanému (Krajskému úřadu kraje Vysočina – odboru sociálních věcí a
zdravotnictví) k dalšímu řízení a zrušil i rozhodnutí Okresního úřadu Pelhřimov – referátu
sociálních věcí a zdravotnictví ze dne 27. 7. 2001, č. j. 66-1-PE 11 791/2001. Rozsudek nabyl
právní moci dne 4. 3. 2004. Proti rozsudku podala kasační stížnost žalobkyně PhamDr. J. K.,
věc je vedena u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 3 Ads 21/2004 a dosud o ní nebylo
rozhodnuto.
Dne 9. 12. 2001 podal žalobce pan Z. K. u Krajského úřadu kraje Vysočina návrh na
obnovu řízení, v němž uvádí, že v řízení o uložení pokuty jeho manželce, jakožto
provozovatelce lékárny, byla zcela pominuta jeho vlastnická práva k předmětné nemovitosti a
neúčastí ve vedeném řízení byl zkrácen na svých vlastnických právech která by byla
bezesporu dotčena, neboť provozování pohotovostních služeb, které se mj. ukládá, s sebou
nese i stavební úpravy nemovitosti k níž má vlastnické právo. Rozhodnutím Krajského úřadu
kraje Vysočina ze dne 2. 1. 2002, č. j. 406/01/OSVZ/Šv byl návrh na obnovu řízení zamítnut.
Proti zamítnutí návrhu podal žalobce odvolání o němž rozhodlo Ministerstvo zdravotnictví
dne 21. 3. 2002 tak, že rozhodnutím č. j. 5903/2002, PRO/34/334-1.3.02 odvolání zamítlo.
Po přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí, dospěl soud k závěru, že žaloba není
důvodná.
Podle ustanovení §14 odst. 1 zák. č. 160/1992 Sb., může orgán příslušný k registraci
uložit provozovateli pokutu za porušení povinností vyplývajících z tohoto zákona.
Provozovatelkou lékárny, tzn. osobou oprávněnou vykonávat podnikatelskou činnost na
základě registrace vydané Okresním úřadem v Pelhřimově je výlučně paní PharmDr. J. K.
V předmětném řízení, které bylo vedeno, byla uložena pokuta nestátnímu zdravotnickému
zařízení, jehož provozovatelem je PharmDr. J. K. a nikoli žalobce – Z. K. V řízení o uložení
pokuty se jednalo pouze o sankci pro nesplnění povinnosti nestátního zdravotnického zařízení
(ust. §5 cit. zákona) a nikoli o zásah do vlastnického práva žalobce k objektu lékárny, a to
zejména v situaci, kdy byl tento objekt do vlastnictví manželů K. převeden přímo
s podmínkou, že bude užíván k poskytování tohoto druhu zdravotní péče.
Podle ust. §14 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení je účastníkem řízení
ten, o jehož právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech má být v řízení jednáno
nebo jehož práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti mohou být rozhodnutím přímo
dotčeny; účastníkem řízení je i ten, kdo tvrdí, že může být rozhodnutím ve svých právech,
právem chráněných zájmech nebo povinnostech přímo dotčen, a to až do doby, než se prokáže
opak. V daném případě nebylo o právech ani povinnostech žalobce a) jednáno, nebyl tedy
účastníkem řízení z tohoto titulu, nicméně ani v průběhu řízení o uložení pokuty žalobce a)
tvrzení, že je účastníkem řízení neuplatnil, a proto ani správní orgán, který řízení vedl,
se otázkou jeho účastenství nemohl zabývat, resp. rozhodovat o tom, zda je či není
účastníkem řízení a jako s takovým s ním i v řízení samém jednat. Tvrzení svědčící jeho
účastenství v řízení poprvé uvedl žalobce a) až v podaném návrhu na povolení obnovy řízení
a od tohoto okamžiku s ním jako s účastníkem řízení bylo jednáno.
Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem směřujícím proti pravomocným
rozhodnutím. Obnovu řízení lze povolit pouze na základě taxativně stanovených podmínek
uvedených v §62 odst. 1 zákona o správním řízení. Jednou ze zákonných podmínek je
skutečnost, že nesprávným postupem správního orgánu byla účastníkovi řízení odňata
možnost účastnit se řízení, mohlo-li to mít podstatný vliv na rozhodnutí a nemohla-li náprava
být zjednána v odvolacím řízení (§62 odst. 1 písm. c) cit. zákona).
Žalobce a) nesprávně dovozuje své postavení účastníka řízení již ze samotné existence
spoluvlastnického práva k objektu, v němž je činnost nestátního zdravotnického zařízení
poskytována. Tato skutečnost nezakládá podmínky, aby mohl být účastníkem řízení o uložení
pokuty za nesplnění zákonné povinnosti uložené provozovatelce takového zařízení, tj.
povinnosti uzavřít smlouvu o podílení se na zajišťování pohotovostní lékárenské služby tak
jak stanoví §5 odst. 2 písm. f) zákona č. 160/1992 Sb. podle §14 odst. 1 správního řádu.
Podle ustanovení §14 odst. 2 zákona o správním řízení je účastníkem řízení i ten, komu
zvláštní právní předpis takové postavení přiznává. Ze zákona č. 160/1992 Sb., podle kterého
byla pokuta uložena, ani jiného zákona takovému postavení žalobce a) nic nesvědčí.
Povinnosti uložené provozovatelce nestátního zdravotnického zařízení jsou povinnostmi,
které výlučně souvisejí s její podnikatelskou činností, k níž zákon nevyžaduje zvláštní souhlas
jiné osoby. Podle ustanovení §146 občanského zákoníku majetek ve společném jmění
manželů nebo jeho část může jeden z manželů použít k podnikání se souhlasem druhého
manžela, přičemž takový souhlas je třeba udělit při prvním použití majetku patřícího
do společného jmění manželů a k dalším právním úkonům souvisejícím s podnikáním již
takového souhlasu není třeba. Vyslovil-li žalobce a) souhlas s použitím nemovitosti
ve společném jmění manželů k podnikatelským účelům manželky, nemůže namítat
porušování svých vlastnických práv k této nemovitosti v okamžiku, kdy je manželce ukládána
sankce v souvislosti s nesplněním povinností souvisejících s její podnikatelskou činností.
Pokud se jedná o namítnou podjatost zaměstnance správního orgánu, bylo
ze spisového materiálu zjištěno, že se jí zabýval Krajský úřad kraje Vysočina z podnětu
žalobkyně b) v rozhodnutí č. j. 406/02/OSVZ/Šv ze dne 27. 2. 2002, kterým byl zamítnut
návrh žalobkyně b) na obnovu řízení a námitku podjatosti nezjistil důvodnou. Ke stejnému
závěru došel i druhostupňový správní orgán Ministerstvo zdravotnictví v rozhodnutí ze dne
2. 5. 2002, č. j. 10 997/2002,PRO/64/632-19.4.02 zamítající odvolání žalobkyně b) proti výše
uvedenému rozhodnutí a toto rozhodnutí potvrzující.
Předmětem přezkumné činnosti soudu v této věci je, jak výše uvedeno, rozhodnutí
žalovaného Ministerstva zdravotnictví ze dne 21. 3. 2002, č. j. 5903/2002,PRO/34/334-1.3.02.
Soud přezkoumávající toto rozhodnutí proto posuzoval jen to, zda v době jeho vydání(§75
odst. 1 s. ř. s.) byly splněny podmínky stanovené zákonem(č. 71/1967 Sb.) pro povolení
obnovy řízení, či nikoliv. Žádné jiné skutečnosti nemohl soud v tomto řízení přezkoumávat.
Tedy ani ne ty, které uvádějí žalobci ve svém vyjádření ze dne 8. 9. 2004, neboť ty se vztahují
k podstatě věci samé, totiž zda žalobkyni b) mohla být uložena pokuta či nikoliv.
Vzhledem k tomu, že při přezkoumávání napadeného rozhodnutí vychází soud
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§75
odst. 1 s. ř. s.) nebránilo soudu v rozhodnutí v této věci ani to, že v následné době po jeho
vydání byla Krajským soudem v Brně zrušena rozhodnutí ve věci samé, totiž o uložení pokuty
žalobkyni b).
Soud přezkoumal napadené rozhodnutí jakož i řízení, které mu předcházelo a dospěl
k závěru, že žalovaný správně posoudil stav věci a nepochybil, zamítl-li odvolání proti
rozhodnutí, jímž nebyla obnova řízení pro nedostatek důvodů povolena. Z uvedeného důvodu
proto soud žalobu podle ust. §78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
O nákladech řízení soud rozhodl podle ust. §60 odst. 1 a 7 s. ř. s., když žalobce
ve věci neměl úspěch a žalovanému, který byl úspěšný náklady vznikly, ale nikoliv nad jeho
běžnou úřední činnost.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 9. 9. 2004
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu