ECLI:CZ:NSS:2004:5.ADS.16.2003
sp. zn. 5 Ads 16/2003 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr.Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce V. Z., zastoupeného JUDr. Vladimírem Nedvědem, advokátem AK Kladno, Dubská
398, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2003, č. j. 43 Ca
111/2002 – 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem Krajský soud v Praze (dále jen „krajský soud“) zamítl žalobu
žalobce proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 10. 2001 č. xxx, kterým uložila žalobci podle
ustanovení §118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. povinnost vrátit přeplatek na starobním
důchodu v částce 68 725,- Kč. V rozhodnutí žalovaná uvedla, že žalobci byl vyplácen
starobní důchod a nebyly při tom splněny podmínky stanovené zákonem o důchodovém
pojištění na výplatu tohoto důchodu. S rozhodnutím žalované nesouhlasil žalobce a domáhal
se jeho zrušení s odůvodněním, že mu nevznikla povinnost vyplacený starobní důchod
žalované vrátit. Krajský soud po provedeném dokazování zejména obsahem dávkového spisu
žalobce vedeného žalovanou dospěl k závěru, že žaloba žalobce není důvodná. Povinnost
žalobce vrátit vyplacené částky starobního důchodu posoudil podle §118a odst. 2 zákona č.
582/1991 Sb. v souvislosti s §37 zák. č. 155/1995 Sb. Dospěl pak k závěru, že jde o
zvláštní úpravu nároku plátce důchodu na vrácení částek starobního důchodu vyplácených
při výkonu výdělečné činnosti. Jde podle něj o objektivní odpovědnost příjemce dávky
starobního důchodu bez ohledu na zavinění, tedy bez ohledu na to, z jakéhokoliv důvodu
byla dávka vyplacena neprávem, bez ohledu na splnění oznamovací povinnosti poživatele
důvodu, případně organizace vykonávající úkony při provádění důchodového pojištění,
v tomto případě Okresní správy sociálního zabezpečení v Kladně. Jde o odpovědnost za
výsledek a týká se případu souběhu starobního důchodu s příjmem z výdělečné činnosti a
k námitkám žalobce, že celou záležitost nezavinil a nezpůsobil, že jednal v dobré víře
v řádné plnění úkolů organizace zabezpečující úkoly jeho důchodového pojištění nebylo
možné přihlédnout.
V kasační stížnosti žalobce uplatnil důvody podle §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., které podrobně rozvedl s tím, že jako osobě samostatně výdělečně činné
plnila vůči němu úkoly při provádění důchodového pojištění v souladu s §36 písm. e) zákona
č. 582/1991 Sb. Okresní správa sociálního zabezpečení v Kladně a tato prokazatelně
a jednoznačně pochybila při plnění svých povinností a výhradně jejím objektivním zaviněním
mu byl důchod vyplácen a tak došlo k přeplatku. Sám důchod pobíral v dobré víře
a přesvědčení, že okresní správa sociálního zabezpečení nemůže vzhledem k profesionalitě
zaměstnanců učinit pochybení. Sám plnil veškeré povinnosti související s důchodovým
řízením. Zaměstnankyni okresní správy sociálního zabezpečení, která veškeré doklady
zpracovávala, muselo být zřejmé od počátku, že jeho vyměřovací základ minimálně
překračuje dvojnásobek tehdy platného životního minima tj. o 309,- Kč. S výší životního
minima ho tato zaměstnankyně nikdy neseznámila a neseznámila ho ani se způsobem výpočtu
důchodu a se zásadami, na kterých mu důchod může být vyplácen. S těmito jeho námitkami
se krajský soud v napadeném rozsudku nevypořádal. Především se však nevyrovnal
s odpovědností OSSZ Kladno jako organizace plnící pro něj úkoly související s důchodovým
pojištěním zejména s §118b a §118c zákona č. 582/1991 Sb. a s tím, že jedna složka
správního orgánu pro něj plnila úkoly „zaměstnavatele“ a její druhá složka rozhodla o vrácení
přeplatku na důchodu, který vznikl objektivním zaviněním prvé organizační složky tohoto
orgánu. Krajský soud se nevypořádal ani s jeho tvrzením, že listinu „Hlášení o nesplnění
podmínky“ podepsal s ohledem na odůvodnění zaměstnankyně OSSZ Kladno, že jde o stejné
chyby, které tato správa způsobila. Krajský soud se účelově ve svém rozsudku vůbec
nezabývá průběhem jednání, při kterém mu mimo jiné zástupkyně žalované nebyla schopna
prokázat jediné tvrzení např. ani jednu z jeho námitek uplatněných jak v „Návrhu
na přezkoumání rozhodnutí“ tak i při vlastním jednání a celou věc nesprávně z hlediska
právního posuzuje. Žalobce je tedy nadále přesvědčen, že není dána jeho objektivní
odpovědnost za způsobený přeplatek a o tom, že tato objektivní odpovědnost je výhradně
na straně žalované. Kasační stížností se domáhal zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení
věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně požádal o přiznání odkladného účinku touto
kasační stížností napadeného rozsudku.
Žalovaná ve svém písemném vyjádření ke kasační stížnosti navrhla její zamítnutí,
neboť není důvodná.
Nejvyšší správní soud je vázán důvody kasační stížnosti ve smyslu ust. §109 odst. 3
věty před středníkem zákona č. 150/2002 Sb., proto napadený rozsudek krajského soudu
přezkoumal z hlediska důvodů v kasační stížnosti žalobcem uplatněných. Kasační stížnost
žalobce poté shledal nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud vychází především z toho, že žalobcem nebyly zpochybněny skutkové
okolnosti z nichž krajský soud ve svém rozsudku vycházel. Podstatou kasační stížnosti je,
zda odpovědnost žalobce za přeplatek na starobním důchodu za dobu od 12. 3. 1999 do 31.
1. 2000 ve výši 68 725,- Kč je objektivní či nikoliv. Jak žalovaná, jako správní orgán,
v rozhodnutí ze dne 19. 10. 2001, tak i krajský soud v napadeném rozsudku vycházejí
z objektivní odpovědnosti žalobce vyplývající z ust. §118a odst. 2 zák. č. 582/1991 Sb. a §37
odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb. v jeho znění do 31. 12. 2003. Protože se žalobce
narodil dne 12. 9. 1938 a nárok na starobní důchod podle §29 zákona č. 155/1995 Sb. mu
vznikl od 12. 3. 1999 a žalobce, podle žádosti o starobní důchod založené v dávkovém spisu,
od tohoto dne o starobní důchod požádal a žalovaná mu starobní důchod od tohoto dne
přiznala, postupovaly při otázce posuzování odpovědnosti za vrácení přeplatku starobního
důchodu jak správní orgán – žalovaná tak i krajský soud podle správných ustanovení zákonů.
Žalobce nebyl starší 65 roků, a proto mu v období dvou let po vzniku nároku na starobní
důchod, pokud vykonával jako poživatel starobního důchodu samostatnou výdělečnou činnost
výplata nenáležela a to v těch kalendářních měsících, ve kterých byl povinen platit zálohy
na pojistné na důchodové pojištění z měsíčního vyměřovacího základu, který byl vyšší
než dvojnásobek částky životního minima platné pro jednotlivce, který byl poživatel
starobního důchodu. Ustanovení §37 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. účinné v době vydání
rozhodnutí správního orgánu stanovilo, že „výplata starobního důchodu, na který vznikl nárok
podle §29, nenáleží... „ v případech v tomto ustanovení dále uvedených z nichž se na žalobce
vztahuje písm. b) krajským soudem již citovaného ustanovení. Odpovědnost příjemců dávek
důchodového pojištění a organizací upravuje zákon č. 582/1991 Sb. Ten v §118a odst. 2
stanoví, že byl-li občanu vyplácen starobní důchod a nebyly při tom splněny podmínky
stanovené zákonem o důchodovém pojištění pro výplatu tohoto důchodu, má plátce důchodu
vůči tomuto občanu nárok na vrácení těch vyplacených částek starobního důchodu, které
nenáležely. Toto ustanovení v souvislosti s ustanovením §37 odst. 1 písm. b) zákona
č. 155/1995 Sb. v jeho znění do 31. 12. 2003 zakládá objektivní odpovědnost příjemce dávky
starobního důchodu jemuž byl vyplacen a pro něž nebyly splněny podmínky stanovené
zákonem o důchodovém pojištění pro výplatu tohoto důchodu vrátit ty vyplacené částky
starobního důchodu, které nenáležely. Vznik povinnosti k úhradě přeplatku je zde tedy spojen
s hmotněprávní úpravou. Záměrem hmotněprávní úpravy bylo zabránit souběhu výplat
starobního důchodu a příjmu z výdělečné činnosti bez ohledu na subjektivní stránku věci
a tedy bez ohledu na zavinění. Odpovědnost je proto v těchto případech konstruována jako
odpovědnost objektivní. Procesní norma (§118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.) nezná ani
žádné liberační důvody, které by mohly být případnou příčinou zproštění této objektivní
právní odpovědnosti. Změnou §37 zákona č. 155/1995 Sb. zákonem č. 425/2003 Sb. účinnou
od 1. 1. 2004 nedošlo ke změně posouzení odpovědnosti žalobce za přeplatek na starobním
důchodu vzhledem k přechodným ustanovením k části první zákona č. 425/2003 Sb., protože
podle jejich bodu 2. o nárocích na důchody, které vznikly před 1. 1. 2004 a o nichž nebylo do
tohoto dne pravomocně rozhodnuto, a o přiznání, odnětí nebo změně výše těchto důchodu za
dobu před 1. 1. 2004, i když o nich již bylo pravomocně rozhodnuto, se rozhodne podle
předpisů účinných před tímto dnem. Protože zákon č. 582/1991 Sb. v ust. 118a odst. 2
obsahuje speciální úpravu odpovědnosti za přeplatek na starobním důchodu ve spojení s §37
zákona č. 155/1995 Sb. v jeho znění do 31. 12. 2003, je v daném případě nutno postupovat
podle tohoto ustanovení, nikoliv podle ust. §118b případně §118c zákona č. 582/1991 Sb.
Použití těchto ustanovení by navíc bylo možné jen v těch případech, kde je odpovědnost za
zavinění nikoliv tam, kde je odpovědnost objektivní.
Z důvodů v tomto rozsudku uvedených Nejvyšší správní soud kasační stížnost žalobce
podle ust. §110 odst. 1 zák. č. 150/2002 Sb. jako nedůvodnou zamítl.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, protože
ve věci měla úspěch žalovaná, přiznání nákladů jí však brání ust. §60 odst. 2 zákona
č. 150/2002 Sb., poněvadž by šlo o přiznání náhrady nákladů řízení správnímu orgánu ve
věcech důchodového pojištění což citované ustanovení vylučuje. Žalobce ve věci neměl
úspěch a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. 1. 2004
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu