ECLI:CZ:NSS:2004:5.ADS.60.2003:47
sp. zn. 5 Ads 60/2003 – 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové, v právní věci
žalobce V. H., zast. JUDr. Milanem Holomkem, advokátem, se sídlem v Lešetíně II/385,
Zlín, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o
starobní důchod, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 21. 8. 2003, č. j. 32 Cad 35/2003-28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále jen „žalované“) byl žalobci
upraven od 15. 8. 2001 starobní důchod podle ustanovení §29 zákona č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění v platném znění tak, že tento důchod činí 7810 Kč měsíčně, přičemž
podle nařízení vlády č. 345/2001 Sb. se žalobci od prosince 2001 zvyšuje procentní výměra
starobního důchodu na 7020 Kč měsíčně a základní výměra se nezvyšuje. V odůvodnění
žalovaná vysvětlila, že základní výměra starobního důchodu činí 1310 Kč měsíčně a procentní
výměra se stanový procentní sazbou z výpočtového základu (dále jen „VPZ“), který činí
9420 Kč, přičemž jeho výše odpovídá osobnímu vyměřovacímu základu 17 394 Kč
zjištěnému za roky 1986 – 2000. Procentní výměra důchodu ke dni vzniku nároku za 46 roků
pojištění činí přitom 69 % VPZ, což je 6500 Kč; protože tato částka je vyšší než procentní
výměra důchodu, pokud by byl vypočten podle zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním
5 Ads 60/2003 – 48
zabezpečení, činí pouze 3777 Kč, náleží žalobci procentní výměra ve výši 6500 Kč. Dále
žalovaná v odůvodnění uvedla, že tato úprava je důsledkem dodatečného zápočtu nově
prokázaného vyměřovacího základu (výdělku), a že tímto rozhodnutím ruší své předchozí
rozhodnutí z 1. 10. 2001.
Opravným prostředkem ze dne 26. 9. 2002 považovaným podle ustanovení
§129 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb. – soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) od 1. 1. 2003
za správní žalobu a doplněným na výzvu soudu dne 17. 3. 2003, domáhal se žalobce
přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 27. 8. 2002 a namítal, že mu nebyly
do vyměřovacích základů zahrnuty výdělky z vedlejšího pracovního poměru u n. p. Kožňak
Otrokovice za roky 1986, 187 a 1988 s tím, že evidenční listy důchodového pojištění, které
se u uvedeného zaměstnavatele nenacházejí (byly zničeny při povodních v roce 1997), lze
doložit např. znaleckým posudkem znalce Zdeňka Krejčíře, který byl vypracován pro soudní
řízení vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 6 C 311/88. Žalobce proto žádal
o zápočet částek 2254 Kč za rok 1986, 9366 Kč za rok 1987, 11 235 Kč za rok 1988
do ročních vyměřovacích základů pro stanovení procentní výměry důchodu. Dále namítal,
že mu do vyměřovacích základů nebyl zahrnut výdělek u společnosti FATRA a. s. a jejího
nástupce ALIACHEM a. s. za roky 1998, 1999, 2000 a 2001, k čem,už uvedl, že s ním
společnost FATRA a. s. rozvázala v roce 1998 pracovní poměr výpovědí, ohledně které
se však domohl v soudním řízení určení její neplatnosti, a to rozsudkem Okresního soudu
ve Zlíně ze dne 23. 3. 1999, č. j. 7 C 236/98-106 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu
v Brně ze dne 1. 12. 2002, č. j. 15 Co 412/99-129. S nástupnickou společností pak žalobce
uzavřel dohodu o sporných nárocích dne 6. 4. 2001 a na jejím základě mu byla vyplacena
náhrada mzdy. Žalobce vyslovil přesvědčení, že uvedené dluhy na mzdě za období let 1998,
1999, 2000 a 2001 mu měly být zahrnuty do vyměřovacích základů pro výpočet starobního
důchodu a to ve výši 32 784 Kč za rok 1998, ve výši 95 339 Kč za rok 1999, 41 904 Kč
za rok 2000 a 88 151 Kč za rok 2001. Na zápočtu naposledy uvedené náhrady mzdy
za rok 2001 již netrval s ohledem na skutečnost, že náležela mimo rozhodné období
pro výpočet důchodu (starobní důchod byl přiznán od 19. 8. 2001). Žalobce zdůraznil,
že nemůže být přičtena k jeho tíži skutečnost, že tyto mzdové nároky, které by mu
„normálně“ byly vyplaceny v letech 1998 – 2001, a to vždy měsíčně, mu ve skutečnosti
byly vyplaceny najednou až v roce 2001 v návaznosti na pravomocně skončené soudní
řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru. Takovýto postup pociťuje jako obrovskou
křivdu a nespravedlnost vůči jeho osobě, neboť je de facto postižen dvakrát; nejprve
byl postižen po dobu soudního řízení o neplatnost výpovědi, kdy mu nebyla zaměstnavatelem
vyplácena mzda, na kterou měl nárok a nyní je postižen podruhé, kdy konečně náhrada
mzdy vyplacena téměř po třech letech ode dne neplatné výpovědi z pracovního poměru,
mu není zahrnuta do vyměřovacích základů. Obrátil se proto i na ministra práce a sociálních
věcí se žádostí na odstranění tvrdosti zákona, avšak tato nebyla do dne podání žaloby
vyřízena. Žalobce navrhoval zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalované
k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem ze dne 21. 8. 2003,
č. j. 32 Cad 35/2003-28 zrušil přezkoumávané rozhodnutí žalované pro vady řízení
a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Žalované uložil povinnost nahradit žalobci na nákladech
řízení částku 1974 Kč do 15-ti dnů od právní moci rozsudku k rukám žalobcova zástupce.
Po zhodnocení provedených důkazů dospěl uvedený soud k závěru, že žaloba proti
napadenému rozhodnutí je zčásti důvodná. Oprávněnou shledal námitku žalobce směřující
5 Ads 60/2003 – 49
proti stanovení ročních vyměřovacích základů za roky 1986, 1987 a 1988, kdy žalobce
prokázaně pracoval ve vedlejším pracovním poměru u podniku Kožňak n. p. Otrokovice.
Žalobcův nárok na zápočet částek 2254 Kč do ročního vyměřovacího základu za rok
1986, 9366 Kč za rok 1987 a 11 235 Kč za rok 1988 shledal za dostatečně prokázaný
znaleckým posudkem Zdeňka Krejčíře, který byl vypracován pro účely pracovněprávního
sporu vedeného u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 6 C 311/88. V tomto směru vytkl
Krajský soud v Brně žalované nedostatečné zjištění skutečného stavu věci a proto zrušil
napadené rozhodnutí a zavázal žalovanou právním názorem zahrnout do ročních
vyměřovacích základů žalobce za roky 1986, 1987 a 1988 částky výše již uvedené.
Neoprávněným shledal soud námitku žalobce proti stanovení ročních vyměřovacích
základů za roky 1998, 1999 a 2000, když v tomto směru vycházel ze zjištění, že žalobci
byla dána zaměstnavatelem FATRA a. s. Napajedla dne 20. 7. 1988 neplatná výpověď
a jeho pracovní poměr skončil na základě dohody až dne 31. 7. 2001. Po celou dobu
od neplatného rozvázání pracovního poměru do jeho skončení dohodou zaměstnavatel
žalobci nepřiděloval práci, ani m nevyplácel mzdu. Jednalo se o překážku v práci na straně
zaměstnavatele podle §130 Zákoníku práce. Náhrada mzdy v souvislosti s neplatným
rozvázáním pracovního poměru v celkové výši 139 447 Kč byla žalobci zúčtována
právní nástupkyní zaměstnavatele organizací ALIACHEM, odštěpný závod FATRA
Napajedla až v dubnu 2001, tedy v měsíci, kdy byla mezi žalobcem a touto organizací
uzavřena dohoda o sporných nárocích a o rozvázání pracovního poměru. V tomto měsíci
také byly odvedeny platby pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek na státní
politiku zaměstnanosti. Soud dospěl k závěru, že zúčtovanou částku náhrady mzdy nelze
rozpočítat na jednotlivé měsíce a roky, za něž náležela od okamžiku neplatného
rozvázání pracovního poměru, jak požaduje žalobce, neboť by to bylo v rozporu
s ustanovením §6 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., podle něhož se náhrady mzdy považují
za příjem v měsíci, za který byla tato náhrada (jinak nepochybně patřící ve smyslu
ustanovení §5 odst. 2 téhož zákona do vyměřovacího základu zaměstnance) zúčtována,
tj. v daném případě v měsíci dubnu roku 2001. Soud zdůraznil, že tato doba ostatně není
ani dobou pojištění podle ustanovení §11 odst. 2 zdp, neboť toto ustanovení váže zápočet
doby na dosažení příjmů z výdělečné činnosti pro stanovení pojistného za jednotlivé
kalendářní měsíce a nerozlišuje ani nečiní právně relevantními důvody, pro které
tyto příjmy dosaženy nebyly. Z tohoto důvodu nevyhověl soud návrhu žalobce na přerušení
soudního řízení a předložení věci Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení uvedeného
ustanovení. Vyslovil přesvědčení, že ustanovení §11 odst. 2 zdp samo o sobě právo
občanů na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří zaručené článkem 30 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod nenarušuje, pouze neřeší případy, kdy právo občana bylo
dotčeno jiným, protiprávním úkonem, zde konkrétně neplatným rozvázáním pracovního
poměru. V důsledku toho byla žalobci vyplacena náhrad mzdy z neplatného skončení
pracovního poměru mimo rozhodné období pro výpočet osobního vyměřovacího základu,
ačkoliv jinak by se nepochybně jednalo o příjmy, které měly být žalobci vypláceny
v pravidelných měsíčních částkách v jeho průběhu. Soud připouští, že pak aplikace
zmíněných ustanovení zákona o pojistném a zákona o důchodovém pojištění dopadla
na žalobce s tvrdostí, kterou zákonodárce zřetelně nezamýšlel, připomněl však, že není
v pravomoci soudu, ale ministra práce a sociálních věcí odstraňovat případné tvrdosti
zákona ve smyslu §4 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb.
5 Ads 60/2003 – 50
Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas kasační stížnost, a to z důvodu uvedeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Žalobce (dále též jen „stěžovatel“)
nesouhlasil se závěry soudu stran neoprávněnosti námitky žalobce proti stanovení ročních
vyměřovacích základů za roky 1998, 1999 a 2000, když nesouhlasí především s tím, že by
vyplacenou náhradu mzdy nebylo možno rozpočítat na jednotlivé měsíce a roky od okamžiku
neplatného rozvázání pracovního poměru. Vyslovuje přesvědčení, že takový postup by nebyl
v rozporu s ustanovením §6 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., neboť výše náhrady mzdy byla
stanovena právě podle jednotlivých měsíců a let, po které žalobci jeho zaměstnavatel
nepřiděloval práci, ačkoliv tak správně činit měl. Jde přitom nepochybně o příjem
započitatelný pro účely důchodového pojištění ve smyslu §5 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Žalobce dodává, že pokud stát obdržel v souvislosti s náhradou mzdy vyplacenou žalobci
všechny pohledávky (tj. daň z příjmu, odvody na nemocenské pojištění, důchodové pojištění a
příspěvek na státní politiku zaměstnanosti), je pak absurdní, aby se tento příjem v podobě
vyplacené náhrady mzdy neprojevil v osobním vyměřovacím základu pojištěnce. Je sice
pravdou, že stát stejně jako žalobce, obdržel tyto příjmy později než měl, ale podstatné je,
že je obdržel. Ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb. přitom stanoví, že rozhodným
obdobím je kalendářní měsíc, za který se pojistné platí a nikoliv měsíc, za který bylo
zaplaceno. Ústavně konformním výkladem tohoto ustanovení by bylo možno učinit závěr
umožňující rozpočítání vyplacené náhrady mzdy na jednotlivé kalendářní měsíce a roky.
Jiný výklad dle názoru žalobce znamená porušení článku 30 odst. 1 a článku 2 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod a článku 1 Ústavy České republiky. Stěžovatel dále nesouhlasí
s tím, že ustanovení §11 odst. 2 zdp by nerozlišovalo ani nečinilo právně relevantními
důvody, pro které příjmy dosaženy nebyly a že toto ustanovení neřeší případy, kdy právo
občana bylo dotčeno jiným, protiprávním úkonem, konkrétně v případě žalobce
neplatným rozvázáním pracovního poměru. Podstatné v dané věci je, že příjmy
v rozhodném období dosaženy byly, toliko mu byly zaměstnavatelem v důsledku
protiprávního postupu vyplaceny později. Pokud pak snad ustanovení §11 odst. 2 zdp
tento případ neřeší, pak se jedná o mezeru v zákoně, která nemůže jít k tíži stěžovatele
a kterou je možno překonat ústavně konformním výkladem zmíněného ustanovení
v kontextu s již citovanými ustanoveními zákona o pojistném. Žalobce proto nesouhlasí
s tím, že v jeho případě se jedná o situaci v podobě tzv. „tvrdosti zákona“ a připomíná,
že ministru práce a sociálních věcí již takovou žádost podal a pokud by se ministr práce
a sociálních věcí s názorem soudu ztotožnil, pak mu nic nebránilo, aby o žádosti
stěžovatele meritorně rozhodl a případně jí vyhověl. Nebylo by pak důvodu podávat
správní žalobu. Minstr práce a sociálních věcí však svým rozhodnutím ze dne 22. 4. 2003
řízení o žádosti stěžovatele přerušil. Stěžovatel připomíná, že na odstranění tvrdosti
zákona není právní nárok a nepovažuje proto tuto možnost za účinný právní prostředek
nápravy vzniklé situace. Tou je stěžovatel postižen za protiprávní chování svého
zaměstnavatele znovu, tentokrát trvale v podobě sníženého ročního vyměřovacího základu
pro výpočet důchodu. Stěžovatel je přesvědčen, že Krajský soud v Brně měl stěžovatelův
návrh na přerušení řízení a předložení věci ústavnímu soudu zamítnout pouze
za situace, pokud by ústavně konformním výkladem vyložil ustanovení §5 odst. 2 písm. a),
§6 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb. a §11 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. a uznal důvodnými
i námitky žalobce proti stanovení ročních vyměřovacích základů za roky 1998, 1999 a 2000.
Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud svým rozsudkem zrušil rozsudek Krajského soudu
v Brně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
5 Ads 60/2003 – 51
Žalovaná se k obsahu podané kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek a řízení předcházející
jeho vydání v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody,
které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti. Neshledal přitom vady podle §109 odst.
3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Kasační stížnost neshledal
důvodnou.
Kasační stížnost se opírá o důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Podle tohoto ustanovení je stížnostním důvodem nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Při posuzování důvodnosti
kasační stížnosti bylo proto třeba posoudit, zda krajský soud právní otázku v tomto řízení
řešenou, tj. možnost zápočtu částky náhrady mzdy, která byla žalobci vyplacena
až v souvislosti se skončením řízení o neplatnost rozvázání jeho pracovního poměru,
bylo možno rozpočítat na jednotlivé měsíce a roky od okamžiku neplatného rozvázání
pracovního poměru a zvýšit tak roční vyměřovací základy stěžovatele za roky 1998, 1999
a 2000 pro stanovení osobního vyměřovacího základu stěžovatele pro výpočet dávky
důchodového pojištění.
Ve smyslu ustanovení §15 zdp je výpočtovým základem pro výpočet dávky
důchodového pojištění, tedy i starobního důchodu, osobní vyměřovací základ pojištěnce.
Tím je podle §16 téhož zákona měsíční průměr úhrnů ročních vyměřovacích základů
pojištěnce za rozhodné období. Tento průměr se vypočte jako součin koeficientů 30,4167
a podílu úhrnu ročních vyměřovacích základů za rozhodné období a počtu kalendářních
dnů připadajících na rozhodné období; jsou-li v rozhodném období vyloučené doby
(odst. 4 – 6 téhož ustanovení), snižuje se o ně počet kalendářních dnů připadajících
na rozhodné období. Vyměřovacím základem pojištěnce za dobu po 31. 12. 1995
je vyměřovací základ pro stanovení pojistného podle zvláštního zákona, jímž je zákon
č. 589/1992 Sb. o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti. Podle §5 odst. 2 uvedeného zákona se do vyměřovacího základu
zaměstnance zahrnují též příjmy zúčtované zaměstnanci organizací nebo malou
organizací v souvislosti se zaměstnáním, které zakládá jeho účast na nemocenském
pojištění a patří sem též náhrada mzdy s výjimkou náhrady mzdy při výkonu služby
v ozbrojených silách a civilní služby a náhrady mzdy poskytované a dobu před vznikem
nemocenského pojištění zaměstnance. Podle §6 odst. 1 téhož zákona se rozhodným
obdobím, z něhož se zjišťuje vyměřovací základ, rozumí kalendářní měsíc za který se pojistné
platí, pokud dále zákon nestanoví jinak.
Pojem tzv. příjmů zúčtovaných zaměstnanci organizací nebo malou organizací
není v předpisech důchodového pojištění výslovně definován. Ze souvislostí právní úpravy
je však nepochybné, že pod tímto pojmem je třeba rozumět takové plnění, jehož hodnota
je zúčtována organizací a nebo malou organizací na příslušném účtu, nebo fondu
jako náklad nebo úbytek prostředků a které bylo v zúčtovaném období zaměstnanci
poskytnuto. Jedině takto charakterizované plnění je zúčtovaným příjmem a může se stát
vyměřovacím základem pro odvod pojistného. Z citace výše uvedených ustanovení
vyplývá, že náhrada mzdy se považuje za příjem v měsíci, za který byla zúčtována.
V případě stěžovatele nelze zvažovat jinak, než že byla zúčtována zaměstnavatelem
až v měsíci dubnu roku 2001. V tomto měsíci také byly odvedeny platby pojistného
5 Ads 60/2003 – 52
na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Nejvyšší správní
soud souhlasí s názorem Krajského soudu v Brně, že zúčtovanou částku náhrady mzdy
nelze rozpočítat na jednotlivé měsíce a roky od okamžiku neplatného rozvázání
pracovního poměru, neboť to citovaná zákonná ustanovení, zejména ustanovení
§6 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb. neumožňuje. Stejně tak za správný je třeba pokládat
též právní názor zaujatý krajským soudem ve vztahu k výkladu ustanovení §11
odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Podle tohoto ustanovení
se za dobu pojištění uvedenou v odst. 1 písm. a) téhož zákona u osob uvedených
v §5 odst. 1 písm. a) – d) a písm. f) – l) a odst. 2 nepovažuje kalendářní měsíc, ve kterém
nebyly dosaženy příjmy započitatelné do vyměřovacího základu pro stanovení pojistného
podle zvláštního zákona proto, že tyto osoby nevykonávaly činnost zakládající účast
na pojištění ani nepobíraly dávky nemocenského pojištění nahrazující ušlý příjem.
Pro zaměstnance z uvedeného vyplývá, že pokud se má jejich účast na důchodovém
pojištění promítnout i do zápočtu doby pojištění, je třeba, aby jim byl podle ustanovení
§5 odst. 1 a 2 ve spojení s ustanovením §6 odst. 1 zákona o pojistném zúčtován
příjem z výdělečné činnosti za jednotlivé kalendářní měsíce ve kterých byly tyto příjmy
dosaženy. Uvedené ustanovení zákona o důchodovém pojištění nerozlišuje a tudíž
nečiní právně relevantními důvody, pro které pojištěnec výdělečnou činnost nevykonával,
stejně tak ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb. hovoří pouze o rozhodném
období za které se pojistné platí a nezaobírá se otázkou, jaké období výdělečné činnosti
vyměřovací základ pokrývá nebo by měl pokrývat. Platí tedy, že příjem z výdělečné
činnosti je vyměřovacím základem pro placení pojistného v tom měsíci, za který byl
zúčtován, v daném případě duben roku 2001. Je přitom třeba dát za pravdu stěžovateli,
že doznal újmy na svých nárocích v několika směrech; jednak mu nebyla započtena
doba pojištění za období, kdy výdělečnou činnost nevykonával, avšak nikoliv svým
zaviněním, ale v důsledku překážky v práci na straně zaměstnavatele, dále dosažený
příjem nebyl za jednotlivé kalendářní rokem upraven koeficientem nárůstu všeobecného
vyměřovacího základu tak, jak by se stalo v případě, kdy by k podání neplatné výpovědi
nedošlo a navíc náhrad mzdy mu byla zúčtována a vyplacena již mimo rozhodné období
pro výpočet dávky důchodového pojištění. Je třeba souhlasit se stěžovatelem, ale ostatně
s Krajským soudem v Brně, že aplikace ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb.
a ustanovení §5 a 6 zákona č. 589/1992 Sb. dopadá na stěžovatele s tvrdostí,
kterou zákonodárce zřejmě nezamýšlel. Ve správním soudnictví je však možno poskytnout
pojištěnci ochrany pouze před nezákonností rozhodnutí správního orgánu, nikoliv
před tvrdostí zákona a z toho vyplývající stěžovatelem pociťovanou nespravedlností.
Nejvyšší správní soud souhlasí s názorem Krajského soudu v Brně, že nápravy nelze
dosáhnout ani předložením věci Ústavnímu soudu ČR s návrhem na zrušení předmětného
ustanovení pro jeho rozpor s článkem 1 odst. 1 Ústavy a s článkem 30 odst. 1 Listiny
základní práv a svobod. Článek 30 odst. 1 Listiny stanoví, že občané mají právo
na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti v práci, jakož i při ztrátě
živitele, v odst. 3 pak v podrobnostech odkazuje na zákon, tedy zákon o důchodovém
pojištění. Ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. právo na hmotné zabezpečení
ve stáří nenarušuje, pouze v něm nelze nalézt řešení situace, kdy do práva pojištěnce
bylo zasaženo jiným protiprávním úkonem v konkrétním případě neplatným rozvázáním
pracovního poměru. Tuto situaci zákon nepředvídá, což však nestačí k dovození závěru
o jeho nesouladu s Ústavou či Listinou základních práv a svobod. Právě vzhledem
k takovýmto nepředvídaným případům je zde ustanovení §4 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb.
o provádění sociálního zabezpečení, které dává ministru práce a sociálních věcí oprávnění
5 Ads 60/2003 – 53
odstraňovat tvrdosti zákona. I když lze souhlasit se stěžovatelem, že na odstranění
tvrdosti zákona není právní nárok, jeví se při současné právní úpravě tento postup
jako jediná možnost dosažení nápravy. Ze skutečnosti, že ministr práce a sociálních věcí
o stěžovatelem podané žádosti na odstranění tvrdosti zákona dosud nerozhodl a řízení
o ní přerušil, nelze ještě předjímat jeho negativní postoj k věc. Je totiž běžnou praxí,
že o takových žádostech je rozhodováno až po skončení přezkumného soudního řízení –
po vyčerpání všech opravných prostředků.
Z uvedených důvodů kasační stížnost stěžovatele nebyla v projednávané věci
shledána důvodnou, tvrzenou nezákonnost spočívající v nesprávném právním posouzení
otázky soudem v předcházejícím řízení Nejvyšší správní soud neshledal, a proto nezbylo, než
ve smyslu ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost zamítnout.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 2
s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 17. 5. 2004
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu