ECLI:CZ:NSS:2004:5.ADS.63.2003
sp. zn. 5 Ads 63/2003 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: J. N., zastoupeného JUDr. Vladimírem Vyskočilem, advokátem se sídlem Rezkova
4, Brno, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem v Praze, Křížová 25,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2003,
č. j. 26 Ca 177/2002 – 13,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2003, č. j. 26 Ca 177/2002 – 13,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované České správy sociálního zabezpečení ze dne 26. 6. 2002, č. j.
xxx, byl žalobci přiznán od 16. 1. 2002 dle §29 zák. č. 155/1995 Sb., o důchodovém
pojištění, a podle č.11 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním
zabezpečení ze dne 29. 10. 1992 č. 228/1993 Sb., starobní důchod ve výši 1582 Kč měsíčně.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, která byla rozsudkem Městského soudu
v Praze ze dne 6. 5. 2003, č. j. 26 Ca 177/2002 – 13, zamítnuta, neboť dle názoru soudu
odpovídalo přezkoumávané rozhodnutí právním předpisům a je v souladu se Smlouvou mezi
Českou republikou a Slovenskou republikou č. 228/1993 Sb. o sociálním zabezpečení.
Kasační stížnost stěžovatel podává z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm.b), c), d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.). Stěžovatel uvádí, že žalovaná při
zjišťování skutkové podstaty nepostupovala v souladu se zákonem, neboť mu pro
výpočet starobního důchodu nezapočetla do celkové doby pojištění období od 1. 1. 1977
do 31. 8. 1993, kdy pracoval v P. a to v podnikové kanceláři bývalého n. p. Ch. H. Tím
žalovaná porušila §11 písm. b) zák. č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, a článek 11
odst. 2 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou č. 228/1993 Sb. o
sociálním zabezpečení. Stěžovatel v této souvislosti pak trvá na tom, že ač byl formálně
hlášen k trvalému pobytu v H., ve skutečnosti bydlel v P. a s přihlédnutím k tomuto faktu bylo
nutno interpretovat i článek 20 výše uvedené smlouvy.
Stěžovatel uvedl, že soud ve věci rozhodl již při prvním jednání, kterého se nemohl
účastnit pro svoji nemoc a tuto skutečnost včas a řádně oznámil soudu. Postupem soudu mu
bylo zabráněno předložit důkazy svědčící ve prospěch jeho tvrzení, a proto v něm spatřuje
důvod pro podání kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. c) a písm. d) s. ř. s. Navrhl proto
zrušení rozsudku Městského soudu v Praze a vrácení věci k novému řízení.
Ze spisu, který byl Nejvyššímu správnímu soudu předložen, vyplynuly následující
skutečnosti:
Dne 14. 4. 2003 soud předvolal stěžovatele k jednání v předmětné právní věci na den
6. 5. 2003. Stěžovateli bylo předvolání doručeno dne 15. 4. 2003. Dne 2. 5. 2003 byla
Městskému soudu v Praze doručena žádost stěžovatele o odročení jednání z důvodu nemoci,
což doložil kopií potvrzení o pracovní neschopnosti, datující se od 30. 4. 2003. Soudní
jednání proběhlo za nepřítomnosti stěžovatele, přičemž skutečnost, že stěžovatel požádal
o odročení jednání nebyla v protokole o jednání ze dne 6. 5. 2003 zaznamenána. Soud
v protokole uvedl, že žalobce nebyl přítomen, ač doručení bylo vykázáno, a proto bylo
vyhlášeno usnesení, že bude jednáno v jeho nepřítomnosti. Dle úředního záznamu pořízeného
samosoudkyní dne 6. 5. 2003, založeného ve spise, byla jí omluva žalobce předložena až dne
6. 5. 2003 po skončení jednání .
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Podle ust. §49 odst. 1 s. ř. s. k projednání věci samé nařídí předseda senátu jednání
a předvolá k němu účastníky tak, aby měli k přípravě alespoň deset pracovních dnů. O jednání
vyrozumí osoby zúčastněné na řízení. Dle odst. 3 citovaného ustanovení neúčast řádně
předvolaných účastníků nebrání projednání a skončení věci, nejsou-li důvody pro odročení
podle §50.
Podle §50 s.ř.s. může být jednání z důležitých důvodů odročeno. Soud může odročit
jednání též tehdy, jestliže to účastníci shodně navrhnou.
Nemoc stěžovatele, jež byla řádně a včas oznámena soudu spolu s jeho žádostí
o odročení nařízeného jednání, představuje dle Nejvyššího správního soudu bezpochyby
omluvitelnou překážku pro jednání a je důležitým důvodem, pro nějž lze ve smyslu §50
s. ř. s. jednání odročit. Dle čl. 38 odst.2 Listiny práv a svobod má každý právo, aby jeho věc
byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit
ke všem prováděným důkazům. Nejvyšší správní soud si je vědom, že posouzení
uplatňovaných důvodů k odročení jednání je plně v kompetenci soudu, který ve věci jedná,
avšak musí být brána na zřetel práva účastníků řízení, k nimž nepochybně právo na projednání
věci v jejich přítomnosti patří.
Proto měl soud, který ve věci rozhodoval, nařízené jednání odročit a nikoliv vydat
rozhodnutí ve věci samé. Nelze v tomto případě přihlédnout ani k tomu, že se soudce, jenž
jednání nařídil, o důvodech pro odročení jednání dozvěděl až po jeho skončení, neboť tato
skutečnost byla soudu známa v dostatečném předstihu a nemůže jít proto k tíži stěžovatele.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů shledal důvodnou námitku stěžovatele
týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu pro vadu řízení před soudem, neboť tato
vada mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé (§103 odst. 1 písm. d/
s. ř. s.)
S ohledem na shora uvedené považoval Nejvyšší správní soud za nadbytečné zabývat
se námitkou stěžovatele, týkající se nedostatečně zjištěného skutkového stavu, neboť tuto
bude moci znovu uplatnit v řízení před soudem.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu je nezákonné pro
vadu řízení, proto jej dle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc současně vrátil soudu
k dalšímu řízení .
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s.
krajský soud v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 29. 9. 2004
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu