ECLI:CZ:NSS:2004:5.AFS.20.2003
sp. zn. 5 Afs 20/2003 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: L. Č., s. p., se sídlem Hradec Králové, Přemyslova 1106, proti žalovanému
Finančnímu ředitelství v Ostravě, Na Jízdárně 3, Ostrava, o přezkoumání rozhodnutí
žalovaného ze dne 25. 4. 2002, č. j. 2683/140/2002, o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2003, č. j. 22 Ca 200/2002 – 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 29. 5. 2003, č. j. 22 Ca 200/2002 – 24 Krajský soud v Ostravě (dále
krajský soud) zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 4. 2002, č. j. 2683/140/2002 pro
nezákonnost a věc mu vrátil k dalšímu řízení a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci
na náhradě nákladů řízení 1000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Krajský soud ve svém
rozsudku vycházel z obsahu právního úkonu, tj. dohody o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví uzavřené mezi žalobcem a MVDr. L. J. dne 24. 1. 2001. Podle bodu II.
dohody se její účastníci dohodli na tom, že podílové spoluvlastnictví k nemovitostem
uvedeným v bodě I. dohody ke dni účinnosti dohody se ruší a v dalším textu bodu II.
si dohodli konkrétní způsob rozdělení nemovitostí tak, že žalobce se stává výlučným
vlastníkem pozemků p. č. 434/1 a 434/5 a MVDr. L. J. se stává výlučným vlastníkem
pozemků p. č. 425/2, 425/5, 425/11, 426, 428/2, 428/3 a 461/9, všechny v katastrálním území
M. nad B. Z citovaného článku dohody je zřejmý jednoznačný projev vůle účastníků
dohody zrušit podílové spoluvlastnictví a nahradit je výlučným vlastnictvím k jednotlivým
pozemkům, které již do té doby existovaly jako samostatné nemovitosti. Podle ust. 141 odst. 1
občanského zákoníku se spoluvlastníci mohou dohodnout o zrušení spoluvlastnictví
a o vzájemném vypořádání. Vypořádání rozdělením může být provedeno jak na základě
geometrického plánu tam, kde je ho zapotřebí k rozdělení pozemků, tak podle jednotlivých
stávajících parcel. Výsledek rozdělení může přesně odpovídat výměře nebo hodnotě
rozdělovaných nemovitostí nebo může být podíl jednoho ze spoluvlastníků větší než podíl
druhého. Lze také provést takové vypořádání, kdy jeden ze spoluvlastníků převezme všechny
nemovitosti a druhý nic atd. Podle názoru krajského soudu ve všech těchto případech jde o
vypořádání podílového spoluvlastnictví a nikoliv o směnu nemovitostí. Bude-li
spoluvlastnictví vypořádáno tak, že spoluvlastníci převezmou do výlučného vlastnictví
nemovitosti v hodnotě přesně odpovídající jejich dosavadním spoluvlastnickým podílům,
nebude možno z takového vypořádání vyměřit ani daň darovací ani daň z převodu
nemovitostí. Překročí-li hodnota nabytého pozemku hodnotový podíl jednoho
ze spoluvlastníků, bude pro zdanění rozhodující, zda se tak stalo bezúplatně či úplatně.
V prvém případě pak bude rozdíl obou hodnot s daní darovací, ve druhém případě daní
z převodu nemovitostí. Krajský soud dospěl k závěru, že námitka žalobce, že
v přezkoumávané věci nedošlo ke směně nemovitostí, je důvodná. Dále dospěl k závěru, že
žalovaný vyšel při zdaňování z nesprávného právního názoru, když zaměnil zrušení
podílového spoluvlastnictví a reálně vypořádání za směnnou smlouvu, což se ve svých
důsledcích projevilo při aplikací daňového předpisu a napadené rozhodnutí bylo vydáno
z rozporu s ust. §9 odst. 1 a 3 a §6 odst. 4 zákona č. 357/1992 Sb., v platném znění. Krajský
soud se ztotožnil také s názorem žalobce, že nezbytnou součástí smlouvy o reálném rozdělení
nemovitostí nemusel být v tomto případě geometrický plán. Nezbytnost existence
geometrického plánu při reálném rozdělení nemovitostí vyplývá z ust. 5 odst. 5 zákona
č. 344/1992 Sb., v platném znění, ovšem pouze jako podmínka pro zápis nově uspořádaných
vlastnických vztahů k nemovitostem do katastru v těch případech, kdy dochází k zápisu reálně
oddělovaných částí nemovitostí. Taková situace v případě žalobce nenastala, neboť
předmětem zrušení podílového spoluvlastnictví a jeho vypořádání byly pozemky nesoucí již
před zrušením spoluvlastnictví samostatná parcelní čísla, z těchto pozemků nebyly nově
odděleny žádné části. Krajský soud proto napadené rozhodnutí žalovaného zrušil pro
nezákonnost (§78 odst. 1 s. ř. s.) a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, v němž
je žalovaný vázán právním názorem soudu (§78 odst. 5 s. ř. s.).
Kasační stížností napadl žalovaný rozsudek krajského soudu v celém rozsahu z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. – nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky krajským soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spatřuje
žalovaný v tom, že krajský soud nevzal v úvahu jeho námitku o skutečném obsahu právního
úkonu pro účely daňového řízení jak je stanoveno v §2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb.
Krajský soud vycházel ve svém rozhodnutí z občanskoprávní vůle účastníků zapsaných na LV
č. 249 pro k. ú. a obec M. nad B., okres P. na jedné straně a pana MVDr. L. J., jemuž rovněž
svědčilo spoluvlastnické právo (jedné id. 1) k těmto nemovitostem na straně druhé, projevené
v dohodě o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ze dne 24. 1. 2001 s právními účinky vkladu
práva do katastru nemovitosti ode dne 25. 1. 2001, aniž přihlédl ke skutečnosti, že předmětné
lesní pozemky nebyly reálně rozděleny na základě schváleného geometrického plánu na nové
parcely (nové věci) s novými parcelními čísly, nýbrž každý ze spoluvlastníků nabyl do svého
výlučného vlastnictví již konkrétní určené nemovitosti (lesní pozemky s porosty), dříve
geometricky a polohově určené, zobrazené v katastrální mapě a označené parcelním číslem,
z níž každý je samostatnou věcí v právním slova smyslu. Z obsahu shora uvedené dohody ani
nevyplývá, že by předmětné lesní pozemky byly hromadnou věcí (souborem věcí) s jediným
právním režimem. Ze skutečnosti, že Česká republika s právem hospodaření pro L. Č., s. p.
nabyla bezúplatně nemovitosti ve větší hodnotě, než činila hodnota jejího spoluvlastnického
podílu na nich před zrušením a vypořádáním podílového spoluvlastnictví, ještě nelze dovodit,
že je zde dán předmět daně darovací dle §6 odst. 4 zákona č. 357/1992 Sb. o dani dědické,
daně darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, naposledy ve znění
zákonů č. 364/2000 Sb., 132/2000 Sb. a 340/2000 Sb. (dále jen zákon č. 357/1992 Sb.). Dle
tohoto ustanovení, nabývá-li spoluvlastník při reálném rozdělení společně věci mezi
spoluvlastníky bezúplatně více, než činí hodnota jeho podílu, považuje se nabytí nad tuto
hodnotu za darování. Z logického a gramatického výkladu ust. §6 odst. 4 zákona
č. 357/1992 Sb. lze dovodit, aby byl dán předmět daně darovací (kromě toho, že jeden
z účastníků nabude bezúplatně hodnotově více, než činila hodnota jeho spoluvlastnického
podílu) muselo by dojít k reálnému rozdělení společné věci za předpokladu, že toto rozdělení
je (technicky) možné, a to s přihlédnutím ke zvláštním předpisům a současně i účelné
z hlediska využití věci (§142 odst. 1 občanského zákoníku), přičemž reálné rozdělení nemůže
mít za následek změnu hospodářského určení či znehodnocení věci. Dělí-li se reálně
pozemky, jejichž rozdělení je nutno provést na základě katastrálním úřadem schváleného
geometrického plánu tak, aby takto nově vzniklé pozemky a vlastnictví k nim byly schopné
zápisu do katastru nemovitosti. V konkrétním případě se však tak nestalo, a proto stěžovatel
má za to, že žalobce není v konkrétní věci poplatníkem daně darovací §5 odst. 1 zákona
č. 357/1992 Sb. Podle ust. §9 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb. ve znění pozdějších
předpisů předmětem daně z převodu nemovitostí je úplatný převod nebo přechod
spoluvlastnictví k nemovitostem včetně vypořádání podílového spoluvlastnictví. Podle ust.
§9 odst. 3 citovaného daňového zákona vyměňují-li se nemovitosti, považují se jejich
vzájemné převody za jeden převod. Daň se vybere z převodu té nemovitosti, z jejíhož převodu
je vyšší. Každá smlouva, která směřuje k převodu vlastnického práva, je smlouvou o převodu
vlastnictví, a proto má stěžovatel za to, že shora citovaná dohoda je dohodou o převodu
vlastnictví, resp. o převodu spoluvlastnických podílů na nemovitostech. Ust. §141 odst. 1
občanského zákoníku proto nic nemění na povaze tohoto převodu a pojem vzájemné
vypořádání tu vyjadřuje jen relaci vzájemných vztahů spoluvlastníků jednotlivých podílů
vzhledem k obecnému vlastnickému vztahu jako celku. Je-li věc v podílovém
spoluvlastnictví, pak každý ze spoluvlastníků je vlastníkem nikoliv k celku, nýbrž konkrétně
určenému podílu vyjadřujícímu míru jakou se jednotlivý spoluvlastník podílí na právech
a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci (§137 odst. 1 občanského
zákoníku). Dojde-li k převodu podílů, změní tím konkrétně určené části svého vlastníka,
do jehož práv a povinností vstupuje jiná osoba, zatímco spoluvlastnická práva převodce
zanikají. Dochází tedy k převodu částí nemovitostí, ovšem konkrétně určených. Proto
má stěžovatel za to, že v konkrétním případě došlo z hlediska daňového (viz §2 odst. 7
zákona o správě daní a poplatků o skutečném obsahu právního úkonu pro účely daňového
řízení) k vypořádání podílového spoluvlastnictví k devíti samostatným nemovitostem (lesním
pozemkům) na základě právního úkonu učiněného na jedné listině výměnou podílů
na nemovitostech, kdy žalobce, jemuž svědčí právo hospodaření k podílům na pozemcích
vyměňuje podíl ČR na pozemcích, které nabyl do výlučného vlastnictví druhý účastník
dohody za podíl druhého účastníka dohody na pozemcích, jež nabyla do výlučného vlastnictví
Česká republika s právem hospodaření pro žalobce a opačně, oba účastníci dohody si proto
vzájemně poskytli protiplnění (když každý z účastníků dohody převádí spoluvlastnické podíly
na jedněch pozemcích a přijímá za to spoluvlastnické podíly na druhých pozemcích),
a proto na tento převod podílů je nutno nahlížet jako na převod úplatný, který je dle názoru
stěžovatele předmětem daně z převodu nemovitosti dle §9 odst. 3 zákona č. 357/1992 Sb.
a solidárními poplatníky této daně jsou dle §8 odst. 1 písm. d) citovaného zákona oba
účastníci dohody (každý z obou účastníků dohody se považuje za převodce i nabyvatele a jsou
povinni platit daň z převodu nemovitosti společně a nerozdílně). V této věci není dán předmět
daně darovací podle §6 odst. 4 zákona č. 357/1992 Sb. Svůj názor žalovaný jako stěžovatel
opřel o rozsudky Městského soudu v Praze ve skutkově obdobných daňových věcech spisové
značky 28 Ca 111/2000-19 ze dne 31. 8. 2001 a ze dne 21. 8. 2002 spisové značky
28 Ca 251/2000-25, kterými byly žaloby zamítnuty, jakož i usnesení Ústavního soudu ČR
spisové značky IV. ÚS 689/01 ze dne 4. 10. 2002. Pro úplnost žalovaný – stěžovatel uvedl,
že až na základě právní úpravy de lege ferenda připravované velkou novelizací zákona
č. 357/1992 Sb. by v konkrétním případě vznikl předmět daně darovací, avšak
ta zákonodárcem ještě nebyla přijata. Kasační stížností se proto domáhal zrušení rozsudku
krajského soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl zamítnutí kasační stížnosti jako nedůvodné. Ztotožnil se s právním
posouzením daně v právní věci učiněným krajským soudem. Nezbytnost existence
geometrického plánu při reálném rozdělení nemovitostí vyplývá z ust. §5 odst. 5 zákona
č. 344/1992 Sb. v platném znění, avšak v případě žalobce tato situace nenastala, neboť
předmětem zrušení podílového spoluvlastnictví a jeho vypořádání byly pozemky nesoucí již
před zrušením spoluvlastnictví samostatná parcelní čísla, z nichž nebyly nově odděleny žádné
části. Žalobce je toho názoru, že požadavek geometrického plánu při reálném rozdělení
pozemků v daném případě je nezákonný a protiústavní. Dále uvedl, že pozemky, které byly
předmětem dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, byly součástí původní
zemědělské usedlosti č. 31 v M., což prokazuje nabývací titul pro Českou republiku k původní
jedné polovině předmětných pozemků (došlo ke změně katastrálního operátu – změna
parcelních čísel předmětných pozemků) - rozhodnutí státního notářství v Přerově o dědictví
po F. V. a také právní skutečnost, že uvedené pozemky jako celek byly v původním
pozemkovém katastru vedeny v příslušné knihovní vložce jako usedlost č. 31 M. Dále
uvedené pozemky byly jako celek uvedeny v katastru nemovitostí na jediném listu vlastnictví
č. 249 k. ú. M. nad B. V žádném případě v uvedené věci nelze aplikovat ust. §142
občanského zákoníku, jehož skutková vymezení se vztahují na případ zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví soudem, nikoliv dohodou spoluvlastníků. Zákon v žádném
případě (§141 OZ) neomezuje vůli spoluvlastníků zrušit a vypořádat si podílové
spoluvlastnictví dle jejich vůle a pro uvedený případ nestanovuje ani způsob tohoto zrušení a
vypořádání, pouze povinnost písemné formy u nemovitostí. V daném případě došlo ke zrušení
a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemkům, které byly a jsou lesními pozemky,
které funkčně navazují a společně souvisí. Žalobce dále konstatoval, že v žádném případě
jeho úkony a úkony druhého spoluvlastníka předmětných nemovitostí učiněné ve smlouvě o
zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ze dne 24. 1. 2001 nebyly směnou –
výměnou spoluvlastnických podílů na nemovitostech, tak jak tvrdí stěžovatel (dle §611 OZ).
V opačném případě by tak podle výkladu stěžovatele, veškeré zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví, a to bez ohledu, zda k němu došlo dle dohody spoluvlastníků (§
141 OZ) či provedením pravomocných rozhodnutí soudem (§142 OZ), bylo vždy směnou
s aplikací ust. §611 OZ. Takže by ust. §141 a §142 OZ bylo prázdnou literou zákona, což
je v rozporu s občanským zákoníkem. Žalobce popírá názor žalovaného – stěžovatele, že šlo
o úplatný převod, který je předmětem daně z převodu nemovitostí dle §9 odst. 3 zákona
357/1992 Sb. v platném znění. Naopak je názoru, že v dané věci je dán předmět pouze pro
daň darovací podle §6 odst. 4 zákona č. 357/1992 Sb. v platném znění.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v souladu
s ust. §109 s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podstata kasační stížnosti spočívá v nesouhlasu žalovaného s právním posouzením
učiněným krajským soudem. Skutkový stav mezi účastníky není sporný a proto Nejvyšší
správní soud vychází ze stejného skutkového stavu věci, z něhož vycházel i krajský soud.
Podle obsahu dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (dále
dohoda) uzavřené dne 24. 1. 2001 mezi MVDr. L. J. a Českou republikou, za níž jednal v této
věci s. p. L. Č byli MVDr. L. J. a Česká republika spoluvlastníky, a to každý k id. 1 pozemků
včetně trvalých porostů v k. ú. a obci M. nad B., zapsaných u Katastrálního úřadu v Přerově
na listu vlastnictví č. 249. L. Č, státní podnik, měly právo hospodaření s těmito pozemky.
Jednalo se o pozemky par. č. 425/2, 425/5, 425/11, 426, 428/2, 428/3, 434/1, 434/5 a 461/9.
Podle článku II. citované dohody se její účastníci dohodli na tom, že ke dni její účinnosti se
podílové spoluvlastnictví k nemovitostem uvedeným v článku I. ruší a na základě vzájemné
dohody se Česká republika s právem hospodaření pro L. Č, s. p. stává výlučným vlastníkem
pozemků včetně porostů v k. ú. a obcí M. nad B. par. č. 434/1 – lesní pozemek, parc. č. 434/5
– lesní pozemek, přičemž celková hodnota těchto nemovitostí zjištěná znaleckým posudkem
Ing. P. H. č. 249-39/2000 ze dne 1. 8. 2000 činí 970 920 Kč. MVDr. L. J. se stal výlučním
vlastníkem pozemků včetně porostů v k. ú. a obcí M. nad B. parc. č. 425/2 – lesní pozemek,
parc. č. 425/5 – lesní pozemek, parc. č. 425/11 – lesní pozemek, parc. č. 426 – lesní pozemek,
parc. č. 428/2 – lesní pozemek, parc. č. 428/3 – lesní pozemek a parc. č. 461/9 – lesní
pozemek. Celková hodnota těchto nemovitostí zjištěná rovněž výše uvedeným znaleckým
posudkem činila 589 840 Kč. Hodnota nemovitostí získaných Českou republikou s právem
hospodaření pro L. Č, s. p. převýšila hodnotu spoluvlastnického podílu o částku 190 540 Kč.
Podle článku IV. dohody MVDr. L. J. výslovně prohlásil, že se vyrovnání zjištěného rozdílu
výslovně vzdává. Podle doložky uvedené na dohodě Katastrální úřad v P. povolil vklad práva
rozhodnutím č. j. 20820-V15-60/2001. Vklad práva byl zapsán v katastru nemovitostí dne 26.
2. 2001, právní účinky vkladu vznikly dnem 25. 1. 2001.
Žalobce podal u Finančního úřadu v Hranicích dne 9. 3. 2001 přiznání k dani darovací,
přičemž uvedl, že majetek je osvobozen podle ust. §20 odst. 1 písm. a) zákona
č. 357/1992 Sb. z důvodu, že nemovitosti v hodnotě 190 540 Kč vyplývající z dohody
o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví uzavřené mezi MVDr. L. J. a L. Č, s. p.,
bezúplatně nabyla Česká republika.
Finanční úřad v Hranicích rozhodnutím ze dne 6. 2. 2002,č. j. 9301/02/394960/3410
(77/C/01) řízení podle §27 zákona č. 337/1992 Sb. zastavil s odůvodněním, že daňový
subjekt není poplatníkem daně darovací.
O odvolání odvolatele L. Č., s. p., rozhodl žalovaný - Finanční ředitelství v Ostravě
dne 25. 4. 2002, č. j. 2683/140/2002 tak, že napadené rozhodnutí změnil, tak, že řízení ve
věci dne 9. 3. 2001 podaného daňového přiznáni k dani darovací pod č. j. 16939/960/01 na
základě ust. §27 odst. 1 písm. c) zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků, ve znění
pozdějších předpisů, se zastavuje, protože během řízení se zjistilo, že navrhovatel není
podle příslušných ustanovení zákona č. 357/1992 Sb. o dani dědické, dani darovací a dani
z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, daňovým subjektem (poplatníkem)
k dani darovací. Tento závěr odvolací orgán – žalovaný odůvodnil tím, že v daném případě
není dán předmět daně darovací dle §6 odst. 4 zákona č. 357/1992 Sb., nejedná se o reálné
rozdělení společných věcí, nýbrž v konkrétní cause, je dán předmět daně z převodu
nemovitostí dle §9 odst. 3 zákona č. 357/1992 Sb. z titulu výměny podílů na nemovitostech,
přičemž jejich vzájemné převody se považují za jeden převod. Daň z převodu nemovitostí se
vybere z převodu té nemovitosti, z jejíhož převodu je daň vyšší. Společnými a nerozdílnými
poplatníky této daně jsou dle §8 odst. 1 písm. d) zákona č. 357/1992 Sb. převodce i nabyvatel
(tedy oba účastníci uvedené dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví).
Obsah dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví si odvolací orgán vyložil
dle §2 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků podle jejího skutečného obsahu rozhodného
pro stanovení či vybrání daně, pokud byl zastřený stavem formálně právním a liší se od něho.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě
dne 23. 5. 2002 a Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem rozhodnutí žalovaného
zrušil pro nezákonnost, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud tedy považoval
rozhodnutí žalovaného mlčky za rozhodnutí, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují
jeho práva nebo povinnosti, tedy za rozhodnutí podle §65 odst. 1 s. ř. s. S postupem
krajského soudu Nejvyšší správní soud souhlasí.
Podle §65 odst. 1 s. ř. s. kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo
v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž
se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva, nebo povinnosti, může se žalobou
domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento
nebo zvláštní zákon jinak.
Žalobce podal přiznání k dani darovací, neboť byl přesvědčen, že je poplatníkem této
daně. Rozhodnutím o zastavení řízení ve věci podaného daňového přiznání k dani darovací
z tohoto důvodu, že žalobce není podle zák. č. 357/1992 Sb. daňovým subjektem
(poplatníkem) k dani darovací s odůvodněním, že v konkrétním případě není dán předmět
daně darovací, ale je dán předmět daně o převodu nemovitostí, byl žalobce podle svého
tvrzení zkrácen na svých právech,neboť jím byla závazně určena jeho práva. Rozhodnutí
žalovaného, které žalobce napadl žalobou u soudu, je rozhodnutím ve smyslu ust. §65 odst. 1
s. ř. s. Na podporu tohoto závěru svědčí i výzva Finančního úřadu v Hranicích ze dne
6. 2. 2002 adresovaná žalobci k podání daňového přiznání k dani z převodu nemovitostí
v dodatečné lhůtě (s tím, že zákonná doba již uplynula 4. 4. 2001) a s poučením o následcích
nesplnění výzvy.
Podstatou sporu, vzhledem ke stížným bodům uvedeným v kasační stížnosti, je posouzení,
zda žalobce je poplatníkem daně darovací či nikoliv. Přitom je nutno vycházet ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.).
Účastníci dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ze dne 24. 1. 2001
učinili jejím předmětem celkem devět pozemků – samostatných právních věcí, které v den
uzavření dohody byly v jejich podílovém spoluvlastnictví – každý vlastnil jejich id. 1. Podle
obsahu dohody její účastníci jednak zrušili své id. spoluvlastnictví k uvedeným pozemkům a
jednak zrušené podílové spoluvlastnictví vypořádali tak, že si uvedené pozemky mezi sebe
jakožto existující samostatné právní věci rozdělili, a protože žalobci připadly pozemky
v hodnotě o 190 540 Kč vyšší, než představoval jeho podíl na všech pozemcích, které byly
předmětem dohody, obsahovala jejich dohoda i prohlášení druhého spoluvlastníka MVDr. L.
J., že se vyrovnání zjištěného rozdílu výslovně vzdává. Žalobce s tímto řešením
souhlasil podepsáním celé dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. To
znamená, že žalobce v důsledku uzavřené dohody získal více, než mu náležel zákonný podíl
bezúplatně. Taková dohoda o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je, podle
názoru Nejvyššího správního soudu, v souladu s ust. §141 odst. 1 OZ. Podle něj
spoluvlastníci se mohou dohodnout o zrušení spoluvlastnictví a o vzájemném vypořádání; je-
li předmětem spoluvlastnictví nemovitost, musí být dohoda písemná. Obsahem dohody podle
§141 bude zpravidla reálné rozdělení věci anebo přikázání spoluvlastnického podílu jednomu
nebo více spoluvlastníkům (Občanský zákoník, Komentář, I. svazek, 2. aktualizované a
doplněné vydání – JUDr. Milan Holub a kolektiv autorů, strana 337). Obsahově může
předmětem dohody být některý ze způsobů ze zrušení a vypořádání spoluvlastnictví podle §
142 OZ i jiný způsob vzájemného vypořádání. Výtku žalovaného vůči krajskému soudu, že
nevzal v úvahu jeho námitku o skutečném obsahu právního úkonu pro účely daňového řízení,
tak jak je stanoveno v §2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. nepovažuje Nejvyšší správní soud za
důvodnou. Obsah dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ze dne 24. 1.
2001 je, jak již výše uvedeno, v souladu s ust. §141 odst. 1 občanského zákoníku. V daném
případě bylo předmětem zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví celkem devět
pozemků, které byly ve spoluvlastnictví účastníků dohody jako samostatné právní věci,
samostatné pozemky zapsané u Katastrálního úřadu v Přerově na listu vlastnictví č. 249, když
každý z nich byl označen samostatným číslem parcely, a dohoda o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví se týkala všech těchto pozemků. Pozemky byly reálně rozděleny
mezi jejich spoluvlastníky, tak jak je uvedeno v citované dohodě, to znamená každý ze
spoluvlastníků se stal výlučným vlastníkem pozemků v dohodě výslovně uvedených. Tím
bylo dohodou účastníků dohody – bývalých spoluvlastníků zrušeno jejich podílové
spoluvlastnictví ke všem pozemkům a výlučnými vlastníky v dohodě uvedených pozemků se
stali účastníci uvedené dohody. I toto je reálné rozdělení původního spoluvlastnictví obou
subjektů ke všem společným pozemkům na dva výlučné vlastníky rozdělených pozemků.
V tomto případě, kdy se po zrušení podílového spoluvlastnictví vypořádávaly podíly
původních spoluvlastníků rozdělením již existujících pozemků jako samostatných právních
věcí, nebylo třeba katastrálním úřadem schváleného geometrického plánu, protože nevznikly
nové samostatné věci – nové pozemky. Nejvyšší správní soud, stejně tak jako krajský soud,
nepovažuje za správný názor, že zrušení podílového spoluvlastnictví reálným rozdělením
přichází v úvahu pouze tehdy, je-li konkrétní věc reálně rozdělena geometrickým plánem. Tak
by bylo třeba postupovat při reálném rozdělení např. (jednoho) pozemku jako samostatné
právní věci na dva či více pozemků tak, aby vznikly z jedné samostatné právní věci dvě nebo
více samostatných právních věcí. Devět pozemků, které účastníci dohody ze dne 24. 1. 2001
jako jejich spoluvlastníci učinili předmětem dohody bylo lze reálně rozdělit mezi podílové
spoluvlastníky. Tak také bylo konkrétní spoluvlastnictví dohodou zrušeno a vypořádáno.
V daném případě nešlo o převod spoluvlastnického podílu ve smyslu §140 občanského
zákoníku ani o směnnou smlouvu ve smyslu §611 občanského zákoníku, podle které si
smluvní strany směňují věc za věc. Dohodou ze dne 24. 1. 2001 její účastníci nezastírali jiný
právní úkon.
Protože žalobce na základě dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví
ze dne 24. 1. 2001 se stal výlučným vlastníkem pozemků, jejichž hodnota převýšila hodnotu
jeho podílu na původním celku o 190 540 Kč bezúplatně, pak je třeba při vyměření daně
postupovat podle §6 odst. 4 zákona č. 357/1992 Sb. v jeho znění v době vydání
přezkoumávaného rozhodnutí žalovaného, tj. 25. 4. 2002. Podle tohoto ustanovení nabývá-li
spoluvlastník při reálném rozdělení společné věci mezi spoluvlastníky bezúplatně více, než
činila hodnota jeho podílu, považuje se nabytí nad tuto hodnotu za darování. Jestliže tedy
žalobce podal přiznání k dani darovací, přičemž správce daně i žalovaný dospěli k závěru,
že žalobce není podle příslušných ustanovení zákona č. 357/1992 Sb. daňovým subjektem
(poplatníkem) daně darovací a řízení ve věci ke dni 9. 3. 2001 podaného daňového přiznání
k dani darovací pod č. j. 16939/960/01 na základě ust. §27 odst. 1 písm. c) zákona
č. 337/1192 Sb. o správě daní a poplatků zastavili, nepostupovali v souladu se zákonem.
Krajský soud dospěl v napadeném rozsudku ke správným závěrům, s nimiž Nejvyšší správní
soud souhlasí. Kasační stížnost žalovaného proti jeho rozsudku považuje Nejvyšší správní
soud za nedůvodnou a proto ji podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Ke stejným závěrům dospěl i Krajský soud v Českých Budějovicích v rozsudku ze dne
29. 1. 1997, sp. zn. 10 Ca 521/96. Pokud Ústavní soud v usnesení ze dne 4. 10. 2002, sp. zn.
IV. ÚS 689/01 odmítl ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8.
2001, č. j. 28 Ca 111/2000 – 19, pak dospěl k závěru, že jím nedošlo k tvrzenému zásahu do
práva stěžovatelky v uvedené věci a dále, že výše citovaný rozsudek Krajského soudu
v Českých Budějovicích se týkal skutkově odlišné věci.
Ve věci měl úspěch žalobce a příslušela by mu proto náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti podle ust. §60 odst. 1 s. ř. s. za použití ust. §120 s. ř. s.. Žalobce jednak náhradu
nákladů řízení o kasační stížností nežádal a jednak podle obsahu spisu mu náklady v tomto
stádiu řízení nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, jak je ve výroku tohoto
rozsudku uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. 11. 2004
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu