ECLI:CZ:NSS:2004:5.AS.38.2003
sp. zn. 5 As 38/2003 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce Ing. L. H., zast. Mgr. Petrem Hasalou, advokátem se sídlem AK Radniční 13,
Šumperk, proti žalovanému Krajskému úřadu Olomouckého kraje, Jeremenkova 40a,
Olomouc, zast. JUDr. Petrem Ritterem, advokátem AK Olomouc, Riegrova 12, o
přezkoumání rozhodnutí žalovaného, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2003, č. j. 58 Ca 11/2003 – 15,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Okresního úřadu Šumperk ze dne 4. 6. 2002 zn. DOPR. 1792/02/P536Bi
byl Ing. L. H. (dále žalobce) uznán vinným přestupkem proti bezpečnosti a plynulosti
silničního provozu podle §22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupc ích, kterého se dopustil dne
3. 4. 2002 tím, že v obci B., okres Š., při řízení osobního vozidla značky Škoda 125 L
registrační značky xx nesprávným couváním vjel do křižovatky, kde došlo ke střetu s osobním
vozidlem značky Škoda 105 L registrační značky xx, které řídil M. S., čímž porušil ust. §24
odst. 2 a3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách
některých zákonů, za tento přestupek mu podle §11 odst. 1 písm. b) a §22 odst. 2
zákona o přestupcích byla uložena pokuta ve výši 1000 Kč a podle §79 odst. 1 zákona o
přestupcích mu byla uložena povinnost úhrady nákladů řízení ve výši 500 Kč. Proti tomuto
rozhodnutí podal žalobce odvolání, o němž rozhodl Krajský úřad Olomouckého kraje (dále
žalovaný) dne 1. 8. 2002, č. j. ODSH 1490/02-Hr tak, že podání žalobce zamítl a napadené
rozhodnutí Okresního úřadu v Šumperku v plném rozsahu potvrdil. Žalovaný dospěl k závěru,
že žalovaný, jako řidič, porušil ust. §24 odst. 2 a 3 zákona č. 361/2000 Sb.
Žalobu žalobce podanou proti rozhodnutí žalovaného Krajský soud v Ostravě (dále
krajský soud) zamítl rozsudkem ze dne 14. 5. 2003, č. j. 58 Ca 11/2003 – 15 a žalobci uložil
povinnost zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupce na nákladech řízení 4802 Kč do tří dnů
od doručení rozhodnutí.
Proti rozsudku krajského soudu podal včas a v celém rozsahu kasační stížnost žalobce
a uplatnil v ní důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a), b), d) zákona č. 150/2002 Sb. Namítal,
že správní orgány nevyložily správně pravidlo o couvání v křižovatce, když žalobce přijížděl
ze směru, jemuž měl druhý účastník nehody dát přednost, což neučinil a do křižovatky vjel
rychlostí nepřiměřenou povinnosti dát přednost v jízdě a také, že situaci a okolnosti v místě
nehody nevyžadovaly zabezpečení couvání způsobilou a poučenou osobou, když přes plot
domu č. p. 405 byl do křižovatky dostatečný výhled pro vyjetí i couvání, což z důkazů
správními úřady provedenými vyplývalo, ač tyto ve svém skutkovém zjištění dovodily opak.
Posledním argumentem se krajský soud vůbec nezabýval a v odůvodnění se žalobními
námitkami proti napadeným rozhodnutím náležitě nevypořádal. Žalobce označil výklad ust.
§2 písm. l), q), §22 odst. 2, 3, §24 zák. č. 361/2000 Sb. za revoluční. Podle něj ve všech
autoškolách je doposud přednost v jízdě vyučována tak, že řidič musí dát přednost v jízdě
i takovému vozidlu, které jede pozpátku (couvá), což vyplývá z §2 písm. q) a §22 odst. 2
zákona č. 361/2000 Sb., neboť couvání je také jízdou a řidič má povinnost dát přednost
vozidlu, a to bez ohledu na způsob jeho jízdy. Stěžovatel má s tímto zkušenosti již od
účinnosti vyhlášky č. 99/89 Sb. jejíž ustanovení o couvání je téměř totožné se zákonem
č. 361/2000 Sb. Řidič, který couvá, pak může spoléhat na to, že jeho vozidlo má v jízdě
přednost. Řidič při couvání nesmí ohrozit ostatní účastníky provozu na pozemních
komunikacích, tedy způsobit jim nějaké nebezpečí, avšak omezit v jízdě je může, tzn. jim
překážet. V dané situaci měl žalobce náležitý rozhled, aby nezpůsobil nikomu nebezpečí
(např. najetím do jedoucího či stojícího vozidla) a tyto okolnosti nevyžadovaly ve smyslu §24
odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb. zajištění couvání třetí osobou. Jedinou příčinou nehody bylo
porušení §22 odst. 2 zák. č. 361/2000 Sb. druhým účastníkem nehody, který nedal přednost
v jízdě tím, že podle místních podmínek nesnížil podstatně svou rychlost, resp. ve smyslu §2
písm. q) zák. č. 361/2000 Sb. pokračoval v jízdě do křižovatky, takže řidič mající přednost
v jízdě musel náhle změnit rychlost jízdy (zastavit) , a při této nepřiměřené rychlosti se nestihl
vozidlu stěžovatele vyhnout, ač to prostorové podmínky umožňoval y. Z ust. §22 odst. 3 zák.
č. 361/2000 Sb. také vyplývá, že řidič nesmí vjet do křižovatky, nedovoluje-li mu situace
pokračovat v jízdě křižovatkou a toto ustanovení druhý účastník nehody rovněž porušil.
Žalobce ve chvíli, kdy do křižovatky bezpečnou krokovou rychlostí vjížděl, v jízdě
pokračovat mohl, neboť v té chvíli ještě druhý účastník nehody nevjel do křižovatky
a nevytvořil tak překážku v jízdě stěžovatele. Výklad provedený krajským soudem považuje
žalobce za extenzivní, který porušuje podstatu pravidel přednosti v jízdě a ve svém
důsledku je nezákonnou aplikací právní normy a rozhodnutí tak trpí vadou. Žalobce při
couvání splnil své zákonné povinnosti a při veškeré možné vynaložitelné opatrnosti
postupoval tak, aby nikoho neohrozil, sledoval jak směr přednosti v jízdě zprava,
tak druhý směr, v němž mu účastníci provozu měli dát pře dnost v jízdě, avšak druhý účastník
dopravní nehody svou zákonnou povinnost nesplnil, když jeho vozidlu přednost nedal.
Krajský soud ve svém rozsudku fakticky dovodil, že pro couvání nelze použít analogie legis
dle §24 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., tedy že pro couvání se neuplatní ustanovení o jízdě
křižovatkou, a tedy pravidlo o přednosti v jízdě. To by znamenalo, že při couvání se neuplatní
pravidla o jízdě křižovatkou a že couvající řidič tak není povinen dát přednost v jízdě,
respektovat dopravní značky upravující hlavní a vedlejší komunikace, zastavit na hranici
křižovatky, nedovoluje-li to situace apod. a jedná se o zcela nepřípustný výklad. S ohledem na
systematické zařazení couvání do §24 zák. č. 361/2000 Sb., je nutné vztáhnout
aplikovatelnost pravidel o jízdě křižovatkou i na couvání v neřízené křižovatce. Ještě
absurdnější by byl výklad, že couvání vůbec není jízdou, protože tak by na účastníka provozu,
řídícího couvající vozidlo, nebylo možno pohlížet jako na řidiče a značná část zákona
č. 361/2000 Sb. by se na něj při couvání přestala vztahovat. Byl-li krajský soud veden úvahou,
že při couvání se vozidlo zařazuje do pravého jízdního pruhu v němž se pohybuje druhý
účastník, a tedy jede vlastně proti němu, a je na tomto úkonu něco nesprávného
či nepatřičného, lze argumentovat, že zákon jízdu vpřed a vzad nijak zvlášť neupravuje
a kupříkladu při najíždění na hlavní komunikaci z vedlejší odbočováním vpravo, je nutné dát
přednost nejen zleva předjíždějícím vozidlům, ale i vozidlům přijíždějícím zprava , byť
v pruhu, který užívají vozidla jedoucí po hlavní komunikaci a přijíždějící vozidla v levém
pruhu, ač na první pohled se může zdát, že takovéto předjíždějící vozidlo nemá v zařazovacím
pruhu co dělat a jede nesprávně. Povinnost dát přednost vozidlu je tak povinností absolutní,
bez ohledu na to, zda přijíždějící vozidlo jede vpřed nebo vzad. Této povinnosti odpovídá
právo takového vozidla své přednosti využít jak v jízdě vpřed, tak vzad a druhý účastník musí
takovouto jízdu umožnit, proto stěžovatel mohl na takovéto právo spoléhat a v křižovatce
couvat. Nejel-li by druhý účastník nehody nepřiměřenou rychlostí, mohl jak tento účastník tak
stěžovatel nehodě zabránit. Krajský soud se v odůvodnění vůbec nezabýval námitkou
stěžovatele týkající se odůvodnění obou rozhodnutí správních úřadů, která byla naprosto
nedostatečná pro tak právně neobvyklý a převratný výklad zákona č. 361/2000 Sb., když
teprve z vyjádření žalovaného k žalobě bylo možno vyčíst, jaké právní úvahy vedly správní
úřady k vytýkaným rozhodnutím. Rozhodnutí krajského soudu je tak nezákonné a nesprávně
posuzující zásadní právní otázky, jakož i je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť
soud se v rozhodnutí nevypořádal se žalobou beze zbytku a část žalobních námitek vůči
správnímu rozhodnutí zcela opominul, zejména rozpor skutkových zjištění správních úřadů
s provedenými důkazy, čímž dle §2 zák. č. 150/2002 Sb. neposkytl ochranu veřejnému
subjektivnímu právu žalobce. Domáhal se proto zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení
věci tomuto soudu k dalšímu řízení a s ohledem na povahu případu, žádal o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti považuje podanou kasační stížnosti
za nedůvodnou. Pokud žalobce tvrdí, že „ v dané situaci měl stěžo vatel náležitý rozhled, aby
nezpůsobil nikomu nebezpečí“ a tyto okolnosti nevyžadovaly zajištění couvání třetí osobou
(§24 odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb.), tak žalovaný poukázal na protokol o podání vysvětlení
(č. l. 4 spisu č. j. ORSU - 338/DN-ZOU-2002), v němž žalobce připouští na str. 2, že
„přijíždějící vozidlo jsem nemohl možná vidět přes roh domu č. p. 405“. Sám přiznával, že
vozidlo vůbec neviděl. Taktéž druhý účastník dopravní nehody ve své výpovědi (č. l. 5 spisu
č. j. ORSU- 338/DN-ZOU-2002) uvádí, „že je výhled snížen rohem domu a oplocením“.
Tvrzení stěžovatele, že při jízdě kontroloval všechny možné úhly vidění je v rozporu
s realitou, neboť nelze všechny úhly vidění kontrolovat ve stejnou dobu. Taktéž zdůvodnění,
že nebylo zapotřebí zabezpečit couvání třetí osobou, neboť to nebylo poprvé co takto couval,
nemá oporu v zákoně č. 361/2000 Sb. Tvrzení žalobce, že jedinou příčinou nehody je
nepřiměřená rychlost druhého účastníka nehody, nemá oporu v provedeném šetření, kdy ani
jeden z účastníků nehody nebyl schopen přibližně odhadnout rychlost jízdy druhého. Z toho
lze usoudit, že žalobce termín „nepřiměřená rychlost“ druhého účastníka uvádí účelově, neboť
nepřiměřeně se mohl pohybovat hypoteticky on. Taktéž tvrzení, že „do křižovatky vjížděl
bezpečnou krokovou rychlostí a mohl pokračovat, neboť v té chvíli ještě druhý účastník
nehody nevjel do křižovatky“, nemá oporu v provedeném šetření orgánů Policie České
republiky a dle názoru správního orgánů II. stupně jsou tato tvrzení účelová. Tvrzení žalobce,
že splnil své zákonné povinnosti a při veškeré možné opatrnosti postupoval tak, aby nikoho
neohrozil, jsou vyvrácena protokolem o nehodě v silničním provozu, plánkem místa dopravní
nehody, fotodokumentací, protokoly o podání vysvětlení účastníků nehody, úředními
záznamy policistů a vytěžením přítomných svědků. Žalovaný je toho názoru, že je spolehlivě
prokázáno, že žalobce porušil ust. §24 odst. 2 a 3 zák. č. 361/2000 Sb. Krajský soud se řádně
zabýval námitkami žalobce a pokud tvrdí, že teprve z vyjádření žalovaného v žalobě bylo
možno vyčíst jaké právní úvahy vedly správní úřady k rozhodnutí, pak to svědčí spíše o tom,
že žalovaný a právní zástupce žalovaného (správně žalobce a zástupce žalobce) si řádně
neprostudovali spisový materiál.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu na základě
podané kasační stížnosti žalobcem v rozsahu a důvodů žalobcem v kasační stížnosti
uplatněných, když vady řízení před krajským soudem, resp. správním orgánem uváděné
v §109 odst. 2 a 3 zák. č. 150/2002 Sb. (dále s. ř. s.), nebyly shledány, a dospěl k závěru, že
kasační stížnost není důvodná.
Žalobcem tvrzený důvod kasační stížnosti spočívající v tom, že rozhodnutí žalovaného
i správního orgánu I. stupně jsou nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů, nebyl prokázán.
Rozhodnutí Okresního úřadu Šumperk ze dne 4. 6. 2002 zn. DOPR.1792/02/P536Bi obsahuje
podrobný skutkový děj i to, v čem je spatřován na straně žalobce přestupek proti bezpečnosti
a plynulosti silničního provozu podle §22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích se závěrem,
že žalobce porušil ust. §24 odst. 2 a 3 zák. č. 361/2000 Sb. Rovněž rozhodnutí žalovaného je
dostatečně a výstižným způsobem odůvodněno jak po stránce skutkové tak po stránce právní.
Krajský soud v napadeném rozsudku se zabýval námitkami uvedenými v žalobě žalobce proti
rozhodnutí žalovaného, tedy že věc po právní stránce byla nesprávně posouzena a že zjištění
skutkového stavu je nedostačující k žalovaným učiněnému posouzení věci. Na základě
provedeného dokazování dospěl krajský soud k závěru, že žalovaný i správní orgán I. stupně
zjistily úplný skutkový stav. Ačkoliv krajský soud oproti ž alovanému a správnímu orgánu
I. stupně dospěl k závěru, že žalovaný ( správně žalobce) v dané situaci přednost neměl,
kvalifikoval zaviněné jednání žalobce jako přestupek podle §22 odst. 1 písm. f) zákona
o přestupcích, tedy dle stejného ustanovení jako žalovaný. Se závěrem krajského soudu o tom,
že správní orgány zjistily řádně skutkový stav pro rozhodnutí o tom, zda se žalobce dopustil
přestupku či nikoliv a v kladném případě jakou výši pokuty mu lze uložit, Nejvyšší správní
soud souhlasí. Právní závěry správních orgánů nejsou v rozporu se zjištěným skutkovým
stavem. Žalobce dne 4. 4. 2002 podal vysvětlení na Policii České republiky, Okresním
ředitelství, Dopravním inspektorátu v Šumperku a mimo jiné tam uvedl: „dále si myslím, že
řidič (tím myslel dalšího účastníka nehody) jel dosti rychle, avšak rychlost nedokážu
odhadnout“. V protokolu o ústním jednání na Okresním úřadu Šumperk, referát dopravy dne
4. 6. 2002 žalobce setrval na své výpovědi ze dne 4. 4. 2002 a dále uvedl, že „... pan S. jel
podstatně rychleji než udávaných 20 km/hodin (já jsem v době střetu viděl jen něco
se mihnout)...“. Další účastník nehody M. S. dne 4. 4. 2002 v protokolu o podání vysvětlení
mimo jiné uvedl: „ jel jsem rychlostí kolem 20km/h, neviděl jsem přijíždět z této pozemní
komunikace žádné vozidlo a pomalou jízdou jsem započal vjíždět do uvedené křižovatky,
kterou jsem chtěl projíždět v přímém směru“. Rychlost vozidel, která se střetla a která byla
řízená účastníky dopravní nehody dne 3. 4. 2002, t. j. žalobcem a M. S., v době střetu nebyla
zjištěna. Tvrzení žalobce, že druhý účastník dopravní nehody M. S. v době střetu jel
nepřiměřenou rychlostí, nebylo prokázáno. Pro posouzení skutkové podstaty dopravního
přestupku, kterého se dopustil žalobce, je bez významu, zda se dopravního přestupku dopustil
i další účastník dopravní nehody (Boh.A 10717/33). Podstatným a rozhodujícím v této právní
věci je, zda se žalobce dopustil přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu
v daném případě podle §22 odst. 1 písm. f) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, konkrétně
porušením ust. §24 odst. 2 a 3 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích.
Podle citovaných ustanovení při couvání řidič nesmí ohrozit ostatní účastníky provozu na
pozemních komunikacích. Vyžadují-li to okolnosti, zejména nedostatečný rozhled, musí řidič
zajisti bezpečné otáčení nebo couvání pomocí způsobilé a náležitě poučené osoby.
Při posuzování, zda se žalobce dopustil přestupku, vycházel žalovaný (i správní orgán
I. stupně) a krajský soud z tohoto skutkového stavu, který žalobce nezpochybnil (avšak
zpochybnil jeho právní hodnocení): dne 3. 4. 2002 kolem 15:50 hodin řídil žalobce osobní
automobil Škoda 125L registrační značky xxx v obci B., okres Š. S tímto automobilem couval
z ulice Příční do ulice Krátké. Křižovatka těchto ulic ve tvaru T (ulice Příční ústí do ulice
Krátké) nebyla rozlišena dopravním značením. Ve stejnou dobu řídil M . S. osobní automobil
Škoda 105L registrační značky xxx a jel s ním v B. po ulici K. ve směru ke křižovatce ulic K.
a P., přičemž ulice P.se nacházela vpravo ve směru jeho jízdy . Ke střetu obou vozidel došlo
v křižovatce. Postavení automobilů po nehodě zůstalo, podle obou účastníků nehody, stejné a
zachycuje ho plánek dopravní nehody, který je obsahem spisu Policie České republiky,
Okresního ředitelství DI - dopravní nehody Šumperk, č. j. ORSU -338/DN-ZOU-2002, stejně
tak jako fotografie zachycující postavení obou automobilů po nehodě.
Žalobce žalovanému i krajskému soudu vytýká, že z uvedeného skutkového stavu
vyvodil nesprávný právní závěr, že (žalobce) porušil ust. §24 odst. 2 a 3 zák. č. 361/2000 Sb.
a tím se dopustil přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu dle §22 odst. 1
písm. f) zákona o přestupcích. Žalobce má za to, že při couvání v obci B. z ulice P. na ulici
Krátkou, tedy v křižovatce těchto ulic nerozlišené dopravními značkami, přijížděl do
křižovatky zprava ve směru jízdy dalšího účastníka dopravní nehody M.S., a že tedy měl
přednost v jízdě před vozidlem řízeným M. S., přičemž M. S. pravidlo o přednosti v jízdě
automobilu přijíždějícímu zprava, nedodržel. Toto přesvědčení žalobce však není v souladu se
zákonem č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích.
Zákon č. 361/2000 Sb. (dále „zákon“) upravuje práva a povinnosti účastníků provozu
na pozemních komunikacích podle zvláštního právního předpisu, pravidla provozu
na pozemních komunikacích... V části první, hlavě II, dílu 3 upravuje pravidla provozu
na pozemních komunikacích, v oddílu 1 jízdu vozidly a v §§13 – 24 jízdu ve zvláštních
případech. V §22 upravuje jízdu křižovatkou a z tohoto ustanovení, jeho odstavce druhého,
vyvozuje žalobce svou přednost v jízdě při couvání z ulice Příční do ulice Krátké, tedy do
křižovatky těchto ulic neoznačených dopravními značkami, do níž couval vpravo ve směru
jízdy řidiče M. S. V §24 upravuje citovaný zákon otáčení a couvání. V odstavci druhém
stanoví, že při couvání řidič nesmí ohrozit ostatní účastníky provozu na pozemních
komunikacích. Pro účely tohoto zákona nesmět ohrozit znamená povinnost řidiče počínat si
tak, aby jinému účastníku provozu na pozemích komunikacích nevzniklo žádné nebezpeční
(§2 písm. l) zákona). Protože žalobce do křižovatky couval, nelze jeho jízdu couváním
posuzovat pravidly stanovenými zákonem v §22, ale pravidly stanovenými zákonem v §24,
a to v odstavcích druhém až čtvrtém. Při couvání do křižovatky neměl žalobce přednost
v jízdě, ale naopak nesměl ohrozit ostatní (tzn. všechny) účastníky provozu na pozemních
komunikacích, tedy ani vozidlo řízené řidičem M. S. přijíždějící po ulici Krátké ke křižovatce
ulic P. a K. Pravidla provozu na pozemních komunikacích tedy žalobce při couvání
nedodržel, ačkoliv je tato povinnost stanovena v §4 písm. b) cit. zákona. Dalšího účastníka
silničního provozu M. S. ohrozil. Pokud žalobce namítá, že jel jen velmi pomalou rychlostí
při couvání do křižovatky, pak to zřejmě na situaci na vozovce nestačilo, neboť přijíždějící
vozidlo řízené M. S. neviděl a jak sám připustil, přijíždějící vozidlo nemohl možná vidět přes
roh domu č. p. xx, který se nachází vpravo (ve směru jeho jízdy couváním). I když dále
žalobce v protokolu o podání vysvětlení dne 4. 4. 2002 před Policií České republiky, dopravní
inspektorátem v Šumperku prohlásil, že to nebylo poprvé, co takto vyjížděl a že dle jeho
úsudku nebylo zapotřebí zabezpečit couvání na ulici K. pomocí způsobilé a náležitě poučené
osoby, pak se jeví, že jeho spoléhání se na to, že nikoho neohrozí při couvání, se nenaplnilo.
V obydlené části obce zastavěné domy nelze vyloučit pohyb osob, automobilů ve vozovce.
Neměl-li žalobce dostatečný rozhled při couvání pro polohu domu č. pxx, bylo jeho
povinností zajistit couvání do křižovatky pomocí způsobilé a náležitě poučené osoby. Žalobce
tak skutečně porušil i ust. §24 odst. 3 zákona, protože přes nedostatečný rozhled si nezajistil
couvání pomocí způsobilé a náležitě poučené osoby.
Závěry krajského soudu jsou zcela správné, Nejvyšší správní soud s nimi souhlasí
a kasační stížnost žalobce jako nedůvodnou podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
V řízení o kasační stížnosti měl úspěch žalovaný a měl by proto právo na náhradu
nákladů řízení podle ust. §60 odst. 1 za použití ust. §120 s. ř. s. Protože však žalovanému
v tomto stádiu řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl Nejvy šší správní soud tak, jak je
ve výroku tohoto rozsudku uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. 7. 2004
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu