ECLI:CZ:NSS:2004:5.AS.4.2004
sp. zn. 5 As 4/2004 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyáš ové v právní věci
žalobkyně: P. P., zast. advokátkou Mgr. Ing. L. J., proti žalovanému: Pozemkový úřad
Cheb, se sídlem v Chebu, Františkánské náměstí 3, o kasační stížnosti proti usnesení
Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 10. 2003, č. j. 30 Ca 133/2003 - 15,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností, předloženou Nejvyššímu správnímu soudu dne
12. 1. 2004, žalobkyně (dále též stěžovatelka) napadá usnesení Krajského soudu v Plzni
ze dne 16. 10. 2003 pod č. j. 30 Ca 133/2003, kterým byla výrokem I. žaloba stěžovatelky
odmítnuta, rovněž návrh na přiznání odkladného účinku žalobě byl odmítnut výrokem II., dále
bylo vysloveno výrokem III., že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
a výrokem IV., že žalobkyni se vrací soudní poplatek zaplacený ve výši 2.000,- Kč, a to
z účtu Krajského soudu v Plzni do 30ti dnů od právní moci tohoto usnesení.
Předmětnou žalobou se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí Pozemkového úřadu
Cheb ze dne 23. 9. 2003, č. j. PÚ/2760/2003, který postupem dle §11 odst. 8 zákona
č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona
č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku,
rozhodl o výměně vlastnických práv k vyjmenovaným pozemkům v katastrálním území H.,
město H., dále o přechodu vlastnických práv k pozemkům, na nichž se nacházejí společná
zařízení a o zřízení věcných břemen k dotčeným pozemkům v uvedeném rozsahu.
V odůvodnění výše uvedeného usnesení Krajský soud v Plzni konstatuje,
že se žalobkyně domáhala přezkoumání rozhodnutí v soukromoprávní věci a k projednání této
věci je založena pravomoc obecného soudu.
Stěžovatelka směřuje svoji kasační stížnost do výroků pod bodem I. až III. usnesení
KS v Plzni, a tvrdí, že v napadeném rozhodnutí byla nesprávně posouzena právní otázka,
že správní orgán při zjišťování skutkové podstaty ( zda stěžovatelka podala substituční
žalobu) porušil zákon a že napadené rozhodnutí je nezákonné, a shledává tak kasační důvod
zejména ve smyslu §103 odst. 1 písm. a), b) a e) s. ř. s.
Stěžovatelka podotýká, že z ustanovení §11 odst. 9 zákona č. 139/2002 Sb. vyplývá,
že rozhodnutí dle předchozího odst. 8, lze vydat pouze v tom případě, pokud nebyla
u příslušného soudu uplatněna substituční žaloba proti rozhodnutí vydanému podle odst. 4
§11 zákona č. 139/2002 Sb., t. j. žaloba proti rozhodnutí o schválení návrhu pozemkových
úprav. Pokud tedy taková žaloba byla podána, rozhodnutí o výměně a přechodu vlastnických
práv dle §11 odst. 8 zákona nelze vydat. Dále pak stěžovatelka řádně doložila, že příslušnou
substituční žalobu, tj. žalobu ve věci samé, kdy soud v občanském soudním řízení
o pozemkové úpravě rozhodne sám, včas podala, v souladu s poučením Nejvyššího správního
soudu. Je tedy zřejmé, že již zde probíhá občanské soudní řízení ve věci samé a že toto řízení
ještě nebylo pravomocně ukončeno. To znamená, že zde nastala překážka litispendence neboli
překážka věci zahájené. Za tohoto stavu není dost dobře možné vyhovět a úspěšně realizovat
doporučení Krajského soudu a podat substituční žalobu u Okresního soudu v Chebu – takto
zahájené řízení by muselo být zastaveno. Pokud by stěžovatelka akceptovala stanovisko
napadeného rozhodnutí, ochrany se nedovolá a tato jí bude upřena. Podstata věci dle názoru
stěžovatelky totiž spočívá v tom, že správní orgán – pozemkový úřad – rozhoduje ve věci dál,
i když byla podána substituční žaloba dle části páté o. s. ř. a zákon č. 139/2002 Sb. za tohoto
stavu neumožňuje správnímu orgánu dále ve věci rozhodovat. Správní orgán tak zjevně
nerespektuje zákon a jeho rozhodnutí nelze považovat za rozhodnutí vydané v mezích
zákonné pravomoci správního orgánu [viz speciální ustanovení §68 písm. b) s. ř. s.].
Stěžovatelka se domnívá, že její žaloba je přípustná. Opačný výklad by v podstatě činil
správní orgán nedotknutelným. Stěžovatelka navrhuje zrušení označeného usnesení Krajského
soudu v Plzni a vrácení věci k dalšímu řízení, dále přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti z důvodu hrozby zápisu a realizace věcných práv.
Z vyjádření žalovaného je patrné tvrzení, že žalovaný rozhodoval v mezích své zákonné
pravomoci, když pozemkové úpravy nepředstavují vyvlastnění vlastnického práva v pravém
slova smyslu, protože v podstatě jsou hromadnou dobrovolnou směnou vlastnických práv
dotčených vlastníků. Toto má pozemkový úřad podložené usnesením Nejvyššího právního
soudu č. j. 7A 121/2001 - 26 ze dne 18. 2. 2003, kdy řešil žalobu paní P. P. proti
rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Ústřednímu pozemkovému úřadu ze dne 17. 9. 2001, č.
j. 19414/01-5010Ži. Svým opravným usnesením ze dne 29. 4. 2003 Nejvyšší správní soud
poučil žalobkyni, že může podat do jednoho měsíce od právní moci usnesení žalobu u místně
příslušného okresního (obvodního) soudu. Paní P. P. dle opravného usnesení žalobu u místně
příslušného soudu nepodala. Toto si před vydáním rozhodnutí o výměně a přechodu a o
zřízení věcných břemen k dotčeným pozemkům Pozemkový úřad písemně ověřil u Okresního
soudu v Chebu. Stěžovatelka podala prostřednictvím svého právního zástupce dne 17. 4. 2003
k Městskému soudu v Praze substituční žalobu dle původního poučení výše uvedeného
usnesení Nejvyššího správního soudu v Brně č. j. 7 A 121/2001-26 ze dne 18. 2. 2003. V této
věci podala také podnět k přezkoumání rozhodnutí č. j. PÚ/2760/2003 ze dne 23. 9. 2003
mimo odvolací řízení k Ministerstvu zemědělství ČR - Ústřednímu pozemkovému úřadu.
Pozemkový úřad v Chebu v současné době v řízení o pozemkové úpravě nepokračuje, protože
v této záležitosti rozhoduje nadřízený správní orgán.
V posuzovaném případě kasační soud sdílí názor vyjádřený v napadeném usnesení Krajského
soudu v Plzni, ani nemá důvod se odchýlit od stanoviska, jež ve věcech týkajících se
pozemkových úprav podle zákona o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech
opakovaně judikoval (např. 7 A 30/2001, 7 As 2/2003, 7 A 38/2002). Na tom nemůže ničeho
změnit skutečnost, že jde o rozhodnutí podle §11 odst. 8 zák.č. 139/2002 Sb., neboť ani
rozhodnutí o výměně vlastnických práv, přechodu vlastnických práv k pozemkům, či zřízení
věcných břemen k dotčeným pozemkům zde nevybočuje z rámce občanskoprávních vztahů,
a že tudíž jde o věc soukromoprávní povahy. Proto ani další argumentace nemůže být vedena
jiným, než naznačeným směrem, ani odlišně od dříve publikovaného stanoviska. Pozemkové
úpravy ve své většině nepředstavují vyvlastnění vlastnického práva v pravém slova smyslu,
protože v podstatě jsou hromadnou dobrovolnou směnou vlastnických práv dotčených
vlastníků. Ochrana těchto vlastníků, kteří s prováděnými úpravami nesouhlasí, je tu dána a je
zajištěna ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, a to cestou pořadu práva,
totiž podáním žaloby v občanském soudním řízení podle části páté občanského soudního řádu
ve znění zákona č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím
soudního řádu správního. Podle §11 odst. 4 zák. č. 139/2002 Sb., pozemkový úřad rozhodne
o schválení návrhu pozemkové úpravy, pokud s ní souhlasí vlastníci aspoň tří čtvrtin výměry
půdy pozemků. Ve svých důsledcích samotný postup správního orgánu s sebou přináší nikoli
převládající autoritativní zásah orgánů veřejné moci vrchnostenským způsobem, nýbrž
předpokládá se role arbitra, který za přesně vymezených podmínek může vydat rozhodnutí
o schválení návrhu pozemkové úpravy, totiž pokud s ní souhlasí vlastníci alespoň tří čtvrtin
výměry půdy dotčené pozemkovou úpravou. Konečně tento postup lze připodobnit typicky
občanskoprávnímu soukromoprávnímu vztahu týkajícího se způsobu řešení vzájemných
vztahů v rámci podílového spoluvlastnictví (§139 obč. zák.). Ani v případě pozemkových
úprav není důvod uvažovat v odlišných kate goriích, protože opět jde pouze o způsob řešení
sporů vzniklých v rámci určitého vlastnického vztahu mezi více vlastníky, o čemž je nadán
rozhodovat nikoli soud v prvním stupni, nýbrž správní orgán. Nejinak je tomu v rámci
postupu dle osmého odstavce, podle něhož schválený návrh je závazným podkladem pro
rozhodnutí pozemkového úřadu m.j. o výměně nebo přechodu vlastnických práv, určení výše
úhrady a lhůty podle §10 odst. 2. popřípadě o zřízení nebo zrušení věcného břemene
k dotčeným pozemkům. Zákonodárce umožňuje soudní kontrolu i tohoto postupu správního
orgánu, a to cestou podání žaloby ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci usnesení, jimž
je tento návrh odmítán soudem. Přitom žaloba má být podána okresnímu soudu, jehož místní
příslušnost je dána ustanov ením §7 odst. 2 s. ř. s., totiž místně příslušným je soud, v jehož
obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v posledním stupni nebo
jinak zasáhl do práva toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Námitka litispendence není
důvodná, neboť způsob obrany proti rozhodnutí správního orgánu stanoví zákon, a lze
se tudíž cestou soukromoprávní žaloby domáhat soudní ochrany proti každému takovému
v řadě vydávanému rozhodnutí. Poučení Krajského soudu v Plzni tak bylo podáno v souladu
se zákonem a předpoklad upření soudní ochrany nebyl namístě.
Věc byla Nejvyššímu správnímu soudu předložena po uplynutí lhůty pro podání
žaloby u obecného soudu ve smyslu poučení uvedeného v napadeném usnesení. Soud věc
vyřídil mimo pořadí věcí, v jakém k němu došly (§56 s. ř. s.). V daném případě nebylo
důvodné rozhodovat o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, neboť Krajský soud
v Plzni nerozhodoval věcně, nýbrž toliko procesním rozhodnutím žalobu odmítal a současně
sám žalobě odkladný účinek odmítl přiznat. Za té situace rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu nemůže prolomit účinky právní moci správních rozhodnutí, když rozhodnutí soudu
1. stupně do práv a povinností stěžovatelky, jak jsou uvedeny v rozhodnutí žalovaného
správního orgánu, nezasáhlo. Je proto vyloučeno, byť nepřímé dotčení, samotného rozhodnutí
správního orgánu a stejně tak i stěžovatelkou očekávaný výsledek, tj. odvrácení zápisu
a realizace věcných práv.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení §60 odst. 1 a 7
s. ř. s. Protože úspěšný žalovaný žádné náklady neuplatňoval, resp. mu ž ádné náklady
nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, soud mu nepřiznal náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 15. 11. 2004
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu