ECLI:CZ:NSS:2004:5.AZS.125.2004
sp. zn. 5 Azs 125/2004 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce B. N. V., zast. advokátkou JUDr. Evou Rutovou, se sídlem Sudoměřs ká 1618, Praha
3, proti žalované Policii České republiky – Ředitelství služby cizinecké a pohraniční
policie se sídlem Praha 3, Olšanská 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne
28. 3. 2002, č. j. PPR-7364/RCP C-227-2001 o správním vyhoštění, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2003, č. j. 28 Ca 264/2002 -
30,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2003, č. j. 28 Ca 264/2002 – 30
se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále stěžovatel) se včas podanou kasační stížností domáhá zrušení shora
označeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí Policie ČR – Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie ze dne 28. 3. 2002,
č. j. PPR-7364/RCP C-227-2001. Tímto rozhodnutím bylo v odvolacím řízení změněno
rozhodnutí Policie České republiky – Správy Jihomoravského kraje, odboru cizinecké
a pohraniční policie ze dne 3. 12. 2001, č. j. PJM-11/CP-VY-SV-2001, kterým bylo uloženo
stěžovateli správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb.
o pobytu cizinců, a o změně některých zákonů (dále jen zákon) na 3 roky, a to tak, že doba
vyhoštění byla zkrácena na 2 roky. Stěžovatel namítá nesprávné posouzení právních otázek
soudem v předcházejícím řízení; uplatňuje stížní důvod dle §103 odst.1 písm.a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.). Shodně jako v podané žalobě uvádí,
že skutečnosti, které sdělil v řízení byly nesprávně zaprotokolovány, řízení tak od počátku
trpělo vadami ohledně spolehlivě zjištěného skutkového stavu. Stěžovatel český jazyk
neovládá natolik, aby se mohl přesně vyjádřit, ve svých vyjádřeních mluvil pravdu; v rozporu
s jeho vyjádřením bylo zaprotokolováno, že nemá vůbec žádné peníze, tedy prostředky
k pobytu, jakož i skutečnost, že zprostředkovateli zaplatil 3000 Kč za obstarání složenky.
Bylo tím však myšleno, že nemá peníze na bankovním účtu, stěžovatel měl a má finanční
prostředky v hotovosti, jednak ze soukromého podnikání, jednak z domova.Tuto skutečnost
uvedl, nebyla však zaprotokolována Co se týče údajné odměny zprostředkovateli, který
mu dle žalovaného měl obstarat za 3000 Kč doklad o finanční hotovosti na účtu, je závěr,
který žalovaný vzal za prokázaný nesprávný. Stěžovatel, neboť byl pracovně vytížen
a nemohl se dostavit do Komerční banky v Ž., aby potřebnou hotovost uložil na účet, požádal
známého pana V. H D, aby jeho jménem složil peníze 120 000 Kč, v bance. Za tím účelem
mu podepsal prázdné pokladní doklady a výše uvedenou částku mu dal na benzín a náklady
spojené s vyřízením záležitosti, v žádném případě se nejednalo o žádnou odměnu za obstarání
složenky. Jmenovaný mu přinesl složenku vypsanou na 120 000 Kč. Na tomto dokladu
neprováděl žádné úpravy, nevěděl, ani neměl důvod nevěřit výše jmenovanému, který mu
řekl, že peníze na účet složil. Doklad tak předložil oddělení cizinecké policie, jako řádný
doklad o tom,že má prostředky k pobytu v České republice. Za delší dobu po podání žádosti
mu výše jmenovaný vrátil zpět celou hotovost, kterou na jméno stěžovatele na základě dříve
jím vystavených dokladů opět vybral z účtu. S tímto stěžovatel nesouhlasil, ale nepovažoval
to za protiprávní, neboť podle §13 zákona č. 326/1991 Sb., musí cizinec prokázat, že má
prostředky k pobytu na území ČR, se kterými může disponovat, nikde však není stanoveno, že
tyto musí mít stále vázány na účtu, může tedy s nimi disponovat. Stěžovatel nesouhlasí s
tvrzením, že uvedl nepravdivé údaje, předložil doklad o kterém byl přesvědčen, že je v
pořádku, navíc věděl, že má dostatek finančních prostředků k pobytu. To, že pan D. mohl
peníze i opětovně vybrat při podání žádosti nepředpokládal, nedal mu k tomu ani zmocnění.
Pokud jmenovaný doklad nějakým způsobem upravoval a přechodně peníze, které mu dal,
použil pro svou potřebu, překročil rozsah zmocnění, které mu dal, a proto mu tato skutečnost
nemůže být přičítána k tíži Stěžovatel se tak nemohl dopustit přestupku podle §157 odst.1
písm. e) zákona č. 326/1991 Sb., neboť úmyslně neporušil povinnost stanovenou zákonem.
Žalovaný rovněž nesprávně posoudil skutečnost, zda je rozhodnutí nepřiměřeným zásahem do
soukromého a rodinného života stěžovatele , když se řídil pouze úvahou, že stěžovatel se v
České republice zdržuje pouze na základě dlouhodobých víz. Stěžovatel zde žije nepřetržitě
již 15 let, od roku 1988, t. j. celý svůj produktivní život, nejedná se o nějakou pomíjivou
záležitost. Je držitelem živnostenského oprávnění, podniká zde a je spojen profesními
závazky, má zde přítelkyni s níž se chce oženit a založit rodinu, mnoho přátel, a proto
vyhoštění by bylo necitelným zásahem do jeho soukromého života. Po celou dobu svého
pobytu se v České republice zdržuje oprávněně, řádně plní všechny povinnosti, které mu
právní řád ukládá. S ohledem na výše uvedené žádá stěžovatel o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti; navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v
Praze zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný vzhledem k tomu, že kasační stížnost obsahuje totožné námitky, jaké jsou
uvedeny v žalobě, odkázal na své dřívější vyjádření. Z toho, jak stěžovatel popsal způsob
obstarání složenky, lze dovodit, že nepravdivý doklad předložil správnímu orgánu s úmyslem
dosáhnout prodloužení platnosti víza k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání. Žalobce
musel vědět, že složenka obsahuje nepravdivé údaje o osobě vkladatele, neboť on sám žádnou
částku na účet nevkládal, byť je jako vkladatel uveden. S osobou tlumočníka žalobce souhlasil
a správní orgán nevidí důvod, proč by tlumočník, který má stejnou státní příslušnost jako
žalobce překládal jiné údaje než ty, které mu tento sdělil. V případě, že měl pochybnosti
o správnosti otázek, nic mu nebránilo, aby za přítomnosti tlumočníka do protokolu uvedl
pouze skutečnosti s nimiž souhlasí. Vlastnoručně však podepsal po přečtení a přetlumočení
protokolu, že nežádá žádných změn a doplnění. Žalovaný navrhuje kasační stížnost
zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, přičemž přihlédl k ust. §109
odst. 3 s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Ze správního spisu bylo zjištěno, že rozhodnutím Policie České republiky – Správa
Jihomoravského kraje Brno-oddělení cizinecké policie Vyškov ze dne 3. 12. 2001, č. j. PJM-
11/CP-VZ.-SV-2001 bylo stěžovateli uloženo podle ust. §119 odst.1 písm. c) bod 3 zákona
správní vyhoštění s dobou platnosti 3 roky, neboť v řízení ve věci prodloužení platnosti víza
nad 90 dnů za účelem podnikání uvedl nepravdivé informace s úmyslem ovlivnit rozhodnutí
správního orgánu. Uvedeného jednání se dopustil tím, že jako doklad o zajištění prostředků
k pobytu dle §13 odst.1 písm. a) bod 3 zákona předložil pokladní složenku, která
se neshodovala s originálem poskytnutým Komerční bankou, pobočka v Ž.; částka skutečně
vložená 2000 Kč byla přepisována na částku 120 000 Kč, stěžovatel byl uveden jako
vkladatel. Tvrzení stěžovatele, že údaje na složence nepřepisoval a složenku, kterou mu třetí
osoba obstarala, když tuto předtím vybavil pověřením jakož i hotovostí k provedení vkladu,
správní orgán označil vzhledem k výpovědi stěžovatele o nedostatku finančních prostředků
za účelové a dospěl k závěru, že stěžovatel musel o tom, že složenka obsahuje nepravdivé
údaje vědět. Rovněž konstatoval, že důsledek rozhodnutí není nepřiměřeným zásahem
do rodinného života cizince. Proti rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, v němž především
namítal nepřesnost údajů uvedených v protokole o své výpovědi v důsledku nepřesného
tlumočení, kdy měl na mysli nedostatek peněz na účtu, ale měl a má peníze v hotovosti;
s ohledem na dlouhodobý pobyt na území České republiky, kde na základě živnostenského
listu podniká více než deset let, má zde obchodní závazky a přátele, považuje správní
vyhoštění, které bylo navíc uloženo na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu
za nepřiměřený zásah do svého života. Nebyla mu také poskytnuta nutná obhajoba ani mu
nebylo umožněno zvolit si advokáta; nebylo umožněno složit peněžní prostředky v hotovosti
a tak nebyl zjištěn skutkový stav věci. Rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 3. 2002, č. j. PPR-
7364/RCP C-227-2001 bylo rozhodnutí správního orgánu změněno tak, že se správní
vyhoštění ukládá dle ust. §119 odst.1 písm. c) dob 3 zákona s dobou platnosti 2 roky.
Skutkový stav zjištěný správním orgánem I.stupně vzal žalovaný za prokázaný a skutečnosti
uváděné v odvolání považoval za účelové, aniž se jimi v rozhodnutí zabýval. Žalovaný zkrátil
dobu platnosti vyhoštění s odůvodněním, že nebylo prokázáno další protiprávní jednání
cizince. S ohledem na protiprávnost jednání a s přihlédnutím k četnosti výskytu padělaných
listin, nepovažoval žalovaný správní vyhoštění za nepřiměřený zásah dle §118 odst. 2
zákona. Žalobu podanou proti rozhodnutí žalovaného soud shledal nedůvodnou a výše
označeným rozsudkem ji zamítl.
Správní vyhoštění ve smyslu ust. §118 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých dalších zákonů je definováno jako
ukončení pobytu cizince na území, které je spojeno se stanovením doby vycestování z území
a doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území. Správní vyhoštění je svým obsahem
rozhodnutím nikoli sankční povahy, ale toliko správním rozhodnutím, které obsahově
vyjadřuje zájem státu na tom, aby se jím dotčený cizinec n a území státu nezdržoval. Je mu
v praxi zakázáno, aby se v jistém období na území České republiky zdržoval a zárove ň
je mu sděleno, že pro toto období mu nebude umožněn vstup na území České republiky.
Uvedený zákaz pobytu není sankcí, resp. trestem uloženým v trestní řízení, ale správním
opatřením omezujícím cizince ve svobodě jeho volného pohybu; námitka stěžovatele
o neposkytnutí obhájce není proto na místě; stejně irelevantní jsou v této souvislosti námitky
týkající se neprokázání úmyslu stěžovatele neboť se stěžovatelem nebylo zahájeno a vedeno
správní řízení ve věci spáchání přestupku dle §157 odst. 1 písm. e) zákona; za spáchání
tohoto přestupku by navíc nebylo možno uložit sankci vyhoštění, ale pokutu
do výše1,5 násobku částky životního minima na osobní potřeby (§157 odst. 2 zákona).
Podle ust. §119 odst.1 písm.c) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb. se správní vyhoštění
uloží cizinci, který na území přebývá přechodně s dobou platnosti až na tři roky, uvedl-li
v řízení podle tohoto zákona nepravdivé informace s úmyslem ovlivnit rozhodování správního
orgánu.
Povinností správního orgánu je zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tím
účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí. Přitom není vázán jen návrhy účastníků
řízení. Samo rozhodnutí pak musí vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci (§3 odst. 4,
§32 odst. 1, §46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení). Podle §3 odst. 2 správního řádu
správní orgány jsou povinny postupovat v řízení v úzké součinnosti s účastníky a dát jim vždy
příležitost, aby mohli svá práva účinně hájit, zejména se vyjádřit k podkladu rozhodnutí
a uplatnit své návrhy; rovněž jim musí poskytovat pomoc a poučení, aby pro neznalost
právních předpisů neutrpěli v řízení újmu. Žalovaný nedostál této zásadě, vzal-li za prokázaný
skutkový stav zjištěný správním orgánem I. stupně, přičemž se nikterak nevypořádal
s tvrzením stěžovatele o existenci finančních prostředků, jimiž v hotovosti disponoval. Nelze
mít skutkový stav za prokázaný, je-li tato skutečnost konstruována na základě dedukcí a úvah
správního orgánu o účelovosti tvrzení účastníka řízení, aniž jsou řádně zhodnoceny veškeré
důkazy účastníkem nabízené. Na tomto nedostatku setrval žalovaný, převzal-li bez dalšího
závěry učiněné správním orgánem a nezabýval se odvola cími námitkami stěžovatele
týkajícími se nedostatků tlumočení, jakož i prokázáním existující hotovosti. Ze spisového
materiálu bylo zjištěno, že v řízení o udělení správního vyhoštění byl správním orgánem
ustanoven tlumočník podle §24 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, tzn.
tlumočník nezapsaný do seznamu tlumočníků, není tedy pravdivé zdůvodnění námitky ve věci
nepřesného tlumočení, s tím, že tlumočník Ing.V. N. je řádně zapsaným tlumočníkem
v seznamu soudních tlumočníků, a proto není důvod usuzovat na nevěrohodné nebo nepřesné
tlumočení, přičemž toto zdůvodnění obsahuje i napadený rozsudek.
Z výše uvedených důvodu soud dospěl k závěru, že ze zjištěného skutkového stavu
nelze o věci učinit jednoznačný názor, skutkový stav, který vzal správní orgán za základ
napadeného rozhodnutí nebyl postaven najisto tak, aby z něj mohly být bez dalšího
dovozovány závěry, které se staly rozhodné pro uložení správního vyhoštění.
Rozhodnutí žalovaného schází rovněž přezkoumatelná úvaha o tom, jak
a s přihlédnutím ke kterým skutečnostem zkoumal podmínky ve smyslu ust. §119 odst. 2
zákona, podle kterého rozhodnutí o vyhoštění nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl
nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. Zcela chybějící
odůvodnění, omezující se na konstatování, že důsledkem rozhodnutí není nepřiměřený zásah
do soukromého nebo rodinného života, správního orgánu I. stupně, nahradil žalovaný úvahou,
v níž dospěl k závěru, že rozhodnutí o správním vyhoštění nesporně představuje zásah
do soukromého života cizince, avšak s ohledem na závažnost protiprávního jednání
a s přihlédnutím k četnosti výskytu padělaných listin, nepovažuje žalovaný takový zásah
za přiměřený. Současně však vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno další protiprávní jednání
cizince, změnil žalovaný rozhodnutí orgánu I. stupně tak, že zkrátil dobu platnosti rozhodnutí
ze tří na dva roky.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v této části je rozhodnutí zcela
nepřezkoumatelné, když žalovaný pro posouzení existence nepřiměřeného zásahu přihlíží
k závažnosti protiprávního jednání a k četnosti výskytu padělaných listin, přičemž se v řízení
jednalo pouze o jednu pokladní složenku a není tedy zřejmé, které další listiny měl žalovaný
na mysli. Mělo -li se jednat o všeobecný jev s nímž se žalovaný ve své praxi setkává, nelze
z této všeobecné skutečnosti dovozovat jakékoli závěry ve vztahu k osobě stěžovatele.
Skutečnostmi, z nichž lze dovozovat nepřiměřený zásah do soukromého nebo osobního života
cizince, mohou být takové skutečnosti, které mohou znamenat pro konkrétní osobu
nenahraditelnou nebo citelnou újmu nebo jiný zásah; tyto skutečnosti bylo v daném případě
nutno dovozovat s existence dlouhodobého podnikání na území České republiky a s tím
spojených obchodních závazků a souvisejících daňových a jiných platebních povinností,
nikoli však ze skutečnosti, že nebylo prokázáno další protiprávní jednání cizince, aniž
by žalovaný vzal v úvahu konkrétní skutečnosti stěžovatelem namítané. V posuzování
existence skutečností bránících vydání rozhodnutí o vyhoštění ve smyslu ust. §119 odst. 2
zákona tak žalovaný zcela vybočil z mezí správního uvážení.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno
na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a nesprávného právního posouzení,
na kterém setrval i krajský soud v napadeném rozhodnutí, a proto postupem podle §110
odst. 1 s. ř. s. rozsudek Městského soudu v Praze zrušil.
Městský soud v Praze je v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Za situace, kdy soud o kasační stížnosti rozhodl věcně bezprostředně po jejím
předložení Nejvyššímu správnímu soudu a po nezbytném poučení účastníků řízení
již samostatně nerozhodoval o přiznání odkladného účinku.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Městský soud v Praze novém
rozhodnutí ( §110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. 10. 2004
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu