ECLI:CZ:NSS:2004:5.AZS.16.2004
sp. zn. 5 Azs 16/2004 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: S. M., zast. JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem AK Praha 1, Bolzanova 1, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2003, č. j. 47 Az 392/2003 –
18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (dále jen krajský soud) napadeným rozsudkem zamítl žalobu S.
M. (dále jen žalobce) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen žalovaný) ze dne 29. 7.
2002 č. j. OAM-188/LE-01-P16-2001, kterým žalovaný zastavil řízení o udělení azylu podle
§25 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb. o azylu. Krajský soud dospěl v souladu s žalovaným
k závěru, že žalobce se bez vážného důvodu opakovaně nedostavil k pohovoru, když k němu
byl předvolán na den 15. 7. 2002 a poté na den 26. 7. 2002. Obě předvolání k pohovoru mu
byla doručena postupem stanoveným v §24 odst. 2 zákona o azylu, protože žalobce se
v místě, kde byl hlášen k pobytu, tedy v azylovém zařízení Pobytovém středisku Bělá –
Jezová nezdržoval, neboť toto zařízení 3. 7. 2002 svévolně opustil a vrátil se do něho až dne
5. 8. 2002. O žádosti žalobce jako žadatele o udělení azylu nemohl správní orgán ve
věci rozhodnout. Krajský soud neshledal
na straně žalovaného pochybení, pokud řízení o udělení azylu podle ust. §25 písm. d) zákona
o azylu zastavil. Navíc krajský soud poznamenal, že ze sdělení Správy uprchlického zařízení
Ministerstva vnitra, azylového zařízení, Pobytového střediska Bělá – Jezová ze dne 15. 10.
2002, které je rovněž součástí správního spisu vyplývá, že žalobce byl v roce 2002 na
dlouhodobých propustkách ve dnech 23. 5. až 23. 6., 6. 8. až 6. 9., 6. 9. až 5. 10 a 8. 10 až 8.
11, nikoliv tedy v měsíci červenci, kdy byl předvolán k pohovorům.
V kasační stížnosti žalobce rozsudku krajského soudu vytýká, že jej vydal na základě
chybného posouzení důkazu a neodpovídajících hypotéz a tak došlo k porušení zákona,
v tomto případě správního řádu. Poukázal na ustanovení §3 odst. 1, 2 zákona č. 71/1967 Sb.
a na to, že ustanovení správního řádu týkajícího se občanů se vztahuje i na cizince, neboť
podle článku 42 Listiny základních práv a svobod cizinci požívají v ČR lidských práv
a svobod zaručených Listinou, pokud tato nejsou přiznána výslovně jen českým občanům.
Je sice pravda, že zákon o azylu stanovuje povinnost dostavit se k pohovoru, avšak krajský
soud se nedostatečně zabýval důvody, proč se žalobce k pohovoru nedostavil. Rozhodnutí
v neprospěch žalobce jako žadatele o azyl nelze založit jen na tom, že jednal v rozporu
s předpisy a neoznámil svůj odchod z azylového zařízení. Žalobce svůj první odchod nahlásil
při svých dlouhodobých propustkách ve dnech 23. 5. až 23. 6. 2003 i s adresou svého
přechodného pobytu a počítal s tím, že nemusí opakovaně uvádět tuto adresu při dalších
odchodech a v tomto smyslu jednal v omylu a je mu možno vytknout pouze to, že bez
přiměřených důvodů spoléhal na evidenci té adresy Ministerstvem vnitra. Z tohoto technicko
– právního problému, z kterého vyplývá i určité pochybení pracovníků Ministerstva vnitra,
zejména z citovaného odstavce 2 §3 zákona č. 71/1967 Sb. kdy, jak již bylo uvedeno „mají
správní orgány povinnost postupovat v řízení v úzké součinnosti s občany a dát jim vždy
příležitost, aby mohli svá práva účinně hájit“. Je naprosto zřejmé, že orgány Ministerstva
vnitra takovým způsobem nepostupovaly. Protože měly k dispozici z opakovaných pobytů
žalobce mimo azylové zařízení jeho stejnou adresu, a to i z dalších jeho pobytů mimo azylové
zařízení v dalších měsících, stačila jen minimální iniciativa orgánů Ministerstva vnitra podívat
se do jeho karty, kde tato opakovaně uváděná adresa byla uvedena. Orgány Ministerstva
vnitra však daly přednost vrchnostenského chápání práv a svobod zaručených Listinou
a nepostupovaly v úzké součinnosti s žalobcem a nedaly mu příležitost hájit své zájmy.
Ze spisu nevyplývá, že by se žalobce na předmětné adrese nezdržoval. Rozhodnutí orgánů
Ministerstva vnitra a krajského soudu je v rozporu nejen se správním řádem, ale i se zásadou
„contra bonos mores“, která ovládá nejen občansko - právní vztahy, ale musí být i základním
vykládacím pravidlem správního práva. Napadené rozhodnutí krajského soudu
je rozhodnutím, které charakterizuje rozpor mezi deklaratorním prohlášením České republiky
jako právního státu v Ústavě a skutečného stavu práv a svobod uvedených v Listině. Žalobci
nezbývá, než aby se dovolal známého rozhodnutí Ústavního soudu č. j. PlÚS 19/93. Orgány
Ministerstva vnitra ani krajský soud v souladu s tímto rozhodnutím Ústavního soudu
nepostupovaly, omezily se na restriktivní výklad zákona a z omylu žalobce, pochopitelně
zcela a úplně neznajícího příslušné právní předpisy, udělaly důvod pro zamítnutí jeho žádosti
o azyl, aniž by došlo k přezkoumání vlastního meritu této žádosti a jejich důvodů. Takové
rozhodnutí může být sice na jedné straně „ve shodě“ s rigorózním výkladem azylového
zákona, nikoliv však s jeho demokratickém duchem a základními demokratickými principy
polistopadové společnosti. V kasační stížnosti uplatnil důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a)
a b) s. ř. s. a domáhal se jí zrušení napadeného rozsudku krajského soudu a vrácení věci
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Písemností ze dne 20. 9. 2003 žalobce nevrhl přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti podle ust. §107 s. ř. s.
Žalovaný se k podané kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu a dospěl
k závěru, že kasační stížnosti není důvodná.
Žalobce v kasační stížnosti nezpochybňuje zjištění žalovaného ani krajského soudu
o tom, že se nedostavil na předvolání ministerstva k pohovoru (§23 zák. č. 325/1999 Sb. –
dále zákon o azylu) ve dnech 15. 7. 2002 a 26. 7. 2002 a nepopírá ani to, že ve dnech
3. 7. 2002 až 5. 8. 2002 opustil pobytové středisko aniž pro uplatnění svého práva na opuštění
pobytového střediska postupoval podle §82 odst. 2 zákona o azylu (žadatel o udělení azylu je
povinen písemně oznámit ministerstvu opuštění tohoto střediska na dobu delší než 24 hodin.
V oznámení žadatel o udělení azylu uvede adresu, kde se bude zdržovat a délku pobytu mimo
pobytové středisko. Opuštění pobytového střediska na dobu delší než tři dny je žadatel
o udělení azylu povinen písemně oznámit ministerstvu nejméně 24 hodin před odchodem
z pobytového střediska). Žalobce však má za to, že žalovaný věděl z jeho předchozích
opuštění pobytového střediska jeho adresu. Podle obsahu správního spisu byl žalobce přijat
do pobytového střediska Jezová dne 21. 5. 2002, toto středisko opustil na propustku dne
23. 5. 2002 do 23. 6. 2002 s uvedením adresy T., O. 32, poté Pobytové středisko Jezová
svévolně opustil 3. 7. 2002 a vrátil se do něj až 5. 8. 2002 a teprve poté měl další propustky,
např. od 6. 8. 2002 do 6. 9. 2002 a další s uvedením adresy P. 5, H. – V . 10/30. Před
svévolným opuštěním pobytového střediska dne 3. 7. 2002 měl žalobce pouze jedno
dlouhodobé povolené opuštění střediska v době od 23. 5. 2002 do 23. 6. 2002. Představa
žalobce, že tedy žalovaný měl bez dalšího předpokládat, že v době od 3. 7. 2002 se zdržuje na
jím oznámené adrese pro povolení opuštění pobytového střediska v době od 23. 5. 2002 do
23. 6. 2002 není oprávněná. Tvrzení žalobce, že místo jeho pobytu v době od 3. 7. 2002 do 5.
8. 2002 bylo známo, tedy neodpovídá obsahu správního spisu. Žalobce nesplnil svoji
povinnost stanovenou v §82 odst. 2 zákona o azylu, ačkoliv dne 14. 11. 2001 byl seznámen
s právy a povinnostmi účastníka řízení o udělení azylu. Žalobce byl hlášen k pobytu
v Pobytovém středisku Bělá pod Bezdězem – Jezová, a protože se tam od 3. 7. 2002 až 5. 8.
2002 nezdržoval, nepodařilo se mu tedy na tuto adresu doručit předvolání k pohovoru a
ministerstvo postupovalo při doručování předvolání v obou případech, tj. k pohovoru
stanovenému na den 15. 7. 2002 i na den 26. 7. 2002 podle ust. §24 odst. 2 zákona o azylu.
Tomuto postupu nelze vytknout nesprávnost resp. nezákonnost. Ministerstvo postupovalo
v souladu s účinným právním předpisem – zákonem a nemohlo postupovat jinak, tedy
nepřihlížet k ustanovení zákona a přihlížet k tomu, že žalobce je cizinec. Všechny tyto
skutečnosti bral krajský soud v napadeném rozsudku v úvahu. Se všemi jeho závěry Nejvyšší
správní soud souhlasí. Důvod kasační stížnosti tvrzený žalobcem nebyl prokázán, a proto
Nejvyšší správní soud jeho kasační stížnost jako nedůvodnou podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s.
zamítl.
Protože Nejvyšší správní soud rozhodl ve věci, nepovažoval již za potřebné
rozhodovat samostatně o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku jeho kasační stížnosti
ve smyslu ust. §107 s. ř.s.
Žalovaný měl ve věci úspěch a měl by proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ve smyslu ust. §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Žalovaný náhradu nákladů jednak
nežádal a jednak mu podle obsahu spisu prokazatelné náklady nevznikly. Nejvyšší správní
soud proto rozhodl tak, jak je ve výroku tohoto rozsudku uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. 4. 2004
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu