ECLI:CZ:NSS:2004:5.AZS.187.2004
sp. zn. 5 Azs 187/2004 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.Václava
Novotného a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Doc. JUDr. Vojtěcha Šimíčka, Ph.D.
v právní věci žalobce: O. Z., zast. advokátem Mgr. Alexandrem Vaškevičem, se sídlem
v Plzni, Františkánská 7, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7,
o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 2. 2004,
č. j. 24 Az 1060/2003 – 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 2. 2004 č.j. 24 Az 1060/2003-24, kterým byla
zamítnuta žaloba stěžovatele, jíž se domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne
2. 3. 2003 č.j. OAM-687/VL-07-17-2003. Tímto rozhodnutím byla žádost o udělení azylu
zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(zákon o azylu). Současně se neudělil azyl podle §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu,
v platném znění, a bylo vysloveno, na cizince se nevztahuje překážka vycestování ve smyslu
§91 zákona o azylu, v platném znění. Žalovaný dospěl k závěru, že důvodem žádosti žalobce
o udělení azylu byly potíže se soukromými osobami, které po něm požadovaly uhradit škodu
způsobenou autonehodou. Tyto skutečnosti nelze podřadit pod důvody uvedené v §12 zákona
o azylu, stěžovatel neuvedl nic konkrétního, co by mohlo svědčit o tom, že by mohl být
vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Krajský soud v Ostravě
žalobu zamítl jako nedůvodnou.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě byl stěžovateli ustanoven opatrovník z důvodu
neznámého pobytu stěžovatele, kterým je SOZE (Sdružení občanů zabývajících se emigranty)
se sídlem v B., M. 18. Opatrovníkovi bylo napadené rozhodnutí doručeno dne 21. 4. 2004.
Kasační stížností stěžovatel předně soudu I. stupně vytýká, že nebyly splněny
podmínky pro doručení napadeného rozhodnutí postupem dle §46 odst. 4 o. s. ř. ve spojení
s ust. §42 odst. 5 s. ř. s., když stěžovateli bylo napadené rozhodnutí doručováno na adresu,
kde se prokazatelně nezdržoval. Stěžovatel se v režimu dlouhodobých vycházek zdržoval na
adrese U P. d. 5, P., což bylo žalovanému známo, neboť tyto adresy přesně a přísně eviduje.
Z toho důvodu nemohly nastat účinky náhradního doručení a stěžovateli počala lhůta běžet až
dnem faktického doručení zásilky.
Kasační důvod je stěžovatelem spatřován v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., když tvrdí, že
soud I. stupně stejně jako žalovaný nesprávným způsobem posoudil právní otázku, a sice zda
je možno na případ stěžovatele vztáhnout ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu,
tedy že žádost o udělení azylu žalobci byla podána zjevně nedůvodně. Stěžovatel se ve své
domovské zemi dostal do potíží, když při havárii způsobil škodu na automobilu a jeho majitel
po stěžovateli požadoval zaplacení škody v přemrštěné výši. Majitel poškozeného vozidla
k vymáhání peněž použil osob ze zločineckých struktur a stěžovatel tak byl ohrožen nejen na
zdraví, ale i na životě. Pokud hledal ochranu u státních orgánů před vydíráním, pak zjistil, že i
tyto jsou součástí zločineckých struktur a stěžovatel tak nemá šanci zajistit ochranu své
osoby. Proto stěžovateli nezbylo než vycestovat ze země a požádat o azyl. Stěžovatel je
přesvědčen, že právě s ohledem na shora uvedené je dán důvod k udělení azylu podle
ustanovení §12 písm. b) zákona a azylu, neboť stěžovatel patří do sociální skupiny nečlenů
zločineckých struktur a je těmito strukturami pronásledován právě z toho důvodu, že není
členem těchto struktur.
Stěžovatel upozorňuje na čl. 65 metodologické Příručky procedur a kritérií pro
přiznání postavení uprchlíka, kde se uvádí, že pronásledování se týká za normálních okolností
kroků, které podnikají orgány nějaké země. Může však vycházet také od některých složek
obyvatelstva, které nerespektují normy stanovené v zákonech dané země. Tam, kde místní
obyvatelstvo páchá diskriminační či jinak postihující činy, mohou být tyto považovány za
pronásledování, pokud je orgány vědomě tolerují nebo odmítají, či nejsou schopné zajistit
účinnou ochranu.
Další kasační důvod spatřuje stěžovatel v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., když tvrdí, že
žalovaný nedostatečným způsobem provedl dokazování, a na základě takto zjištěného
skutkového stavu nebylo možné ve správním řízení o udělení azylu spravedlivě rozhodovat.
Žalovaný zcela nerespektoval situaci stěžovatele, že jako účastník azylového řízení má jen
omezené možnosti pro zajištění důkazů o perzekuci v domovské zemi, když krajský soud tuto
skutečnost ponechal zcela bez povšimnutí.
Rovněž je stěžovatelem poukazováno na ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
když tvrdí, že soud nesprávným způsobem posoudil právní otázku, zda správní řízení, které
předcházelo podání žaloby, netrpělo procesní vadou. Žalobce je přesvědčen, že i v tomto
případě je krajský soud povinen přezkoumat napadené rozhodnutí a správní řízení jemu
předcházející z hlediska dodržení procesních předpisů. Stěžovatel tvrdí, že se žalovaný
dopustil porušení správního řádu minimálně tím, že nedostatečným způsobem provedl
dokazování ve věci. Rozhodnutí žalovaného nedopovídá ustanovení §47 odst. 3 správního
řádu, když zde uvedené odůvodnění považuje za nedostatečné. S ohledem na tuto skutečnost
je tvrzeno, že řízení před správním orgánem trpí vadou, kterou nelze odstranit, a je nutno
řízení před správním orgánem zopakovat.
Kasační stížností je rovněž napadán způsob, jak se soud I. stupně vypořádal
s potvrzením neexistence překážek vycestování. Je vytýkáno soudu I. stupně, že přehlédl
situaci na straně stěžovatele, který svůj návrat do domovské země nepovažuje vzhledem
k chybějící ochraně ze strany policie za bezpečný. Stěžovatel tvrdí, že mu v zemi původu
hrozí nebezpečí mučení, nelidského a ponižujícího zacházení. Pokud zjistí státní orgány
(rozuměno v zemi původu), že stěžovatel žádal v ČR o azyl, bude stěžovatel podroben
persekuci, resp. administrativní šikaně ze strany milice a dalších státních orgánů. Stěžovatel
odkazuje na Zprávu MZV USA o dodržování lidských práv za rok 2002 ze dne 31. 3. 2003;
stěžovatel má zato, že splňuje zákonné podmínky pro přiznání překážek vycestování podle
§91 zákona o azylu, kterými se žalovaný ani soud I. stupně v odůvodnění svých rozhodnutí
vůbec nezabývaly.
Stěžovatel navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu I. stupně k dalšímu
řízení, rovněž přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Z vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti je patrné, že tento popírá oprávněnost
podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak i
rozsudek Krajského soudu v Ostravě byly vydány v souladu s právními předpisy.
V souladu s ust. §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační
stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné (ust. §103 odst. 1 písm. c) cit.
zák.) nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné (ust. §103 odst. 1 písm. d) cit.
zák.), jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Ke skutečnostem,
které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud
v souladu s ustanovením §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédne. Skutkovým základem pro
rozhodnutí kasačního soudu se tedy mohly stát pouze skutečnosti a důkazy, které byly
uplatněny před soudem, který vydal napadené rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Ostravě v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst.1 písm. a), b) a d)
s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Krajský soud v Ostravě dospěl při přezkoumávání rozhodnutí žalovaného ke stejnému
závěru jako žalovaný správní orgán, tedy že stěžovatel neuvedl v řízení o udělení azylu žádné
skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených
v ustanovení §12 zákona o azylu a žalovaný tedy nepochybil, když žádost žalobkyně zamítl
jako zjevně neodůvodněnou dle §16 odst.1 písm.g) zákona o azylu. Na základě výše
uvedeného soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Soud I. stupně, tejně i jako Nejvyšší správní soud ve shodě s názorem stěžovatele
považují kasační stížnost za včas podanou Proto se námitkou stěžovatele, jež k tomuto závěru
směřovala, není třeba dále zabývat; Nejvyšší správní soud kasační stížnost přijal a věcně
projednal. Soud I. stupně při zasílání písemností zjistil z písemného sdělení žalovaného, že
stěžovatel byl ve Vyšních Lhotách pouze v přijímacím středisku, kdežto pobýval v Červeném
Újezdu, kde je umístěno pobytové středisko. Tam také adresoval některé písemnosti, a to
vyzvu dle §51 s. ř. s. a vyjádření žalovaného; na adrese v Červeném Újezdu také zásilku dne
13. 6. 2003 přijal. Při doručování rozsudku ve věci samé dne 18. 3. 2004 pak mohl
z nedoručené a vrácené zásilky zjistit, že stěžovatel již není v azylovém středisku a z úředního
záznamu učiněného do spisu dne 22. 3. 2004 se lze dočíst, že stěžovatel svévolně
z pobytového střediska v Červeném Újezdu odešel. Za té situace bylo ustanovení opatrovníka
za účele doručení písemnosti namístě.
Nezákonnost podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spočívající v nesprávném právním
posouzení věci soudem v předcházejícím řízení záleží buď v tom, že na správně zjištěný
skutkový stav je aplikována nesprávná právní věta, popř. je sice aplikována správná právní
věta, ale tato je nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením
lze charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR, tak
jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl je
výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů v zákoně
stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož je občanem. Azyl
jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před
bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel (srov. IV. ÚS 12/04). Důvody
pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu
porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním
kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro
pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko
nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy
vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo
možno nahlížet jako na pronásledování.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k
určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož
občanství má nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního
trvalého bydliště. Podle ust. §12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, který má mimo jiné
odůvodněný strach z pronásledování z důvodů příslušnosti k určité sociální skupině ve státě,
jehož občanství má nebo ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Pro udělení azylu
z uvedeného důvodu je tedy třeba, aby u žadatele o azyl byly naplněny dvě základní
podmínky. První podmínkou je odůvodněný strach z pronásledování. Stěžovatel se domnívá,
že tato podmínka je v jeho případě naplněna. Podle ust. §2 odst. 5 zákona o azylu se za
pronásledování považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický
nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve
státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě
osoby bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem
zajistit ochranu před takovým jednáním. Druhou podmínkou, kterou zákon o azylu vyžaduje,
je odůvodněný strach z pronásledování z důvodů příslušnosti k určité sociální skupině.
Stěžovatel má za to, že i tato podmínka je u něj naplněna, což dovozuje svou příslušností
k sociální skupině „nečlenů zločineckých struktur“; toto tvrzení však uplatnil až v podané
kasační stížnosti, v řízení před správním orgánem neuváděl že by pro svou příslušnost
k takto označené sociální skupině byl jakkoli pronásledován, a proto se tím Nejvyšší správní
soud s ohledem na ust. §109 odst. 4 s. ř. s. nemůže zabývat.
Ovšem nad rámec a pouze vzhledem k nestandardnímu vnímání pojmu sociální
skupiny ze strany stěžovatele soud připomíná: Zákon o azylu pojem „příslušnosti k určité
sociální skupině“ dále nerozvádí, tento termín se objevuje v článku 1 odst. A bod 2 Úmluvy o
právním postavení uprchlíků z 28. 7. 1957 (Ženevské konvence) a ani tam není upřesněn. Lze
však vyjít z praxe soudních rozhodnutí, která se vyčlenila do dvou přístupů, jeden
představuje tzv. chráněnou charakteristiku, druhý pak přístup sociální percepce. Prvý
klade důraz na nezměnitelnou charakteristiku pro člověka natolik zásadní, že by se jí neměl
být nucen vzdát, totiž vrozená (např. pohlaví, etnická příslušnost) nebo nezměnitelná
z jiných důvodů (např. historických, povolání, stav). Takto byly generovány např. sociální
skupina rodiny, žen, homosexuálů. Se stejným výsledkem přichází i druhý přístup, který
zjišťuje, zda skupina je spojena s určitou charakteristikou, která ji identifikuje nebo ze
společnosti vyděluje. Ovšem důsledkem těchto dvou přístupů nemusí být vždy shodný náhled
tam, kde je sociální skupina charakterizována skutečností, která není vrozená či pro lidskou
důstojnost zásadní, např. určitého povolání nebo sociální třídy. Především však role
pronásledování není definičním prvkem, jež určuje sociální skupinu, byť fakt pronásledování
pomůže k tomu, aby určitá skupina lidí byla jako zvláštní sociální skupina vnímána, resp.
může takovou skupinu i vytvořit. Není pak zapotřebí, aby se členové určité sociální skupiny
znali, nemusí se vzájemně stýkat ani tvořit soudržnou skupinu. Určitá sociální skupina je tedy
skupina osob sdílející objektivně společnou charakteristiku nebo je alespoň takto společností
vnímána. Tato charakteristika má často povahu vrozeného, nezměnitelného rysu nebo je jinak
zásadní pro lidskou identitu, svědomí nebo výkon lidských práv dotyčných osob; riziko
pronásledování tuto charakteristiku nepředstavuje (srov. doporučení v oblasti poskytování
mezinárodní ochrany - HCR/GIP/02/02 ze 7. 5. 2002). V tomto kontextu nelze rozhodně
hovořit o sociální skupině „nečlenů zločineckých struktur“; nejen že jde o negativní
vymezení, ale především o zcela chybně uchopení tohoto institutu.
V daném případě stěžovatel žádost o udělení azylu odůvodnil obtížemi soukromého
charakteru následkem autonehody a z toho plynoucí vyhrožování ze strany soukromé osoby –
poškozeného na majetku v důsledku autonehody, aniž by jakkoli zmiňoval své pronásledování
za uplatňování politických práv, případně hrozbu pronásledování z důvodů rasy, náboženství,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání politických názorů ve státě, jehož je
občanem.
Správní orgán dospěl k závěru, že stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti, ze kterých by
bylo možno dovodit, že byl ve své vlasti pronásledován za uplatňování politických práv a
svobod a neuvedl v případě návratu do vlasti, žádnou konkrétní obavu, kterou by bylo možno
považovat za odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo zastávání určitých politických názorů. Skutečnosti
uváděné stěžovatelem nelze považovat za pronásledování ve smyslu ust. §12 písmeno b)
zákona o azylu. Stěžovatel neopustil Ukrajinu z důvodů pronásledování za uplatnění
politických práv a svobod nebo z důvodů rasy náboženství nebo politického přesvědčení. Při
řešení svých problémů se neobrátil na státní orgány Ukrajiny, neboť jak tvrdil, „protože mi
pohrozili a kdo má peníze, má pravdu“.
Dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně
nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 tohoto zákona. Podle §16 odst.2 rozhodnutí o
zamítnutí žádosti pro její zjevnou nedůvodnost lze vydat nejpozději do třiceti dnů ode dne
zahájení řízení o azylu. Z toho se podává, že správní orgán má povinnost zjišťovat
skutečnosti rozhodné pro udělení azylu jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň
tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené, případně neuvádí jen důvody
ekonomické. Ze žádného ustanovení tohoto zákona nelze dovodit, že by správnímu orgánu
vznikala povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem
neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit
skutečný stav věci dle §32 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) má
správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl.
Tomu konečně odpovídá i povaha soudního přezkumu, myšleno odkazem na §77 s. ř. s.,
neboť tam založené oprávnění soudu provádět dokazování dotýkající se požadavku plné
jurisdikce, se však po výtce váže k předmětu soudního řízení, totiž rozhodnutí vydaného
správním orgánem, který je povinen postupovat podle příslušných procesních předpisů. Takto
je třeba chápat i ust. §75 s. ř. s, podle něhož soud vychází ze skutkového a právního stavu,
který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Na tomto místě je třeba zdůraznit logiku
řízení o žádosti o udělení azylu, které je provázeno zásadou aktivity žadatele o azyl. Z obsahu
správního spisu je nad veškerou pochybnost zřejmé, že žalovaný při zjišťování důvodů pro
podání žádosti o azyl stěžovatelem postupoval korektně, rovněž poskytl příslušná procesní
poučení a v rámci jím provedeného řízení mu nelze z tohoto pohledu ničeho vyčíst. Jestliže až
v přezkumném řízení soudním stěžovatel uvádí další zcela nové důvody vyžadující
samostatné dokazování, nelze takovouto situaci považovat za projev pochybení správního
orgánu představující vady řízení ve smyslu §76 odst. 1 s. ř. s., zejm. písm. b). O takový
případ se nejedná. Správní orgán je co do skutkových okolností limitován tvrzeními žadatele
o azyl a jinou možnost ani nemá. Jestliže žalovaný splnil stran výslovně projevených důvodů
pro udělení azylu povinnosti, které mu zákon ukládá, pak nelze na jeho rozhodnutí v tomto
směru pohlížet jako na nezákonné.
Ke stěžovatelově tvrzení o způsobu provedení dokazování jako nedostatečného ve
smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., soud upomíná, že skutková podstata, z níž správní orgán
vycházel v napadeném rozhodnutí, je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak
dostačující k učiněnému správnému skutkovému závěru, ve spisu obsažený, vede k jiným
skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá oporu ve
spisech, chybí-li podklad pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, resp. je
nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Z textu kasační stížnosti však nelze
zjistit, jakými konkrétními vadami mělo trpět řízení před správním orgánem, pro které měl
soud napadené rozhodnutí zrušit a které stěžovatel v řízení před tímto soudem uplatnila. Soud
neshledal pro výše uvedené nic, co by svědčilo pro důvod pro podání kasační stížnosti dle §
103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Důvodem pro podání kasační stížnosti z dalšího důvodu, a to podle §103 odst.1 písm.
d) s. ř. s. je nepřezkoumatelnost, spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé. Námitka uplatněnou v tomto ohledu neshledal Nejvyšší
správní soud opodstatněnou, když její konstatování zůstalo pouze v obecné rovině. Nejvyšší
správní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného je dostatečně
srozumitelným a přesvědčivým způsobem odůvodněno, pro stěžovatele z něj zcela jasně
vyplývá, z jakých skutečností správní orgán a následně i soud vycházely a jakými právními
úvahami se při rozhodování řídily.
Soud I. stupně byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního orgánu
vázán v souladu s ustanovením §75 odst.2 s.ř.s. rozsahem a důvody opravného prostředku,
které stěžovatel uvedl, přičemž vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu.
Týkaje se námitek o překážkách vycestování, bylo shledáno, že žalovaný se
v odůvodnění řádně vypořádal s touto námitkou a soud v odůvodnění tento postup potvrdil
výslovně. S ohledem na to, že povinnost aplikovat ust. §91 zákona se neváže na případ, kdy
je rozhodováno dle §16 zákona o azylu, nad rámec soudu konstatuje, že Velvyslanectví
České republiky v Kyjevě opakovaně uvádí, že případnou administrativní šikanu, vyšetřování
či souzení osob, které se po té, co jim bylo odmítnuto udělení azylu vrátily na Ukrajinu, nelze
jednoznačně spojit s žádostí o udělení azylu, jejich politickou či občanskou angažovaností.
V mnoha případech je aktivita silových složek vyvolána jejich pochybnými ekonomickými
aktivitami a navazováním vazeb s objektivně rizikovými skupinami obyvatel, případně
příslušností k nim. Trestní zákon Ukrajiny v platném znění nekvalifikuje žádost o azyl nebo
jeho získání jako trestný čin. Zákaz vycestování jako trestní sankce není v trestním zákoně ani
v zákoně o občanství Ukrajiny uveden. Řada advokátů zastupitelskému úřadu potvrdila, že
nejsou známy případy, kdy žadatel o azyl po svém návratu na Ukrajinu byl nějakým
způsobem ze tento krok trestán. Takový stav potvrzuje i organizace na ochranu lidských práv.
Občanovi, který požádal o azyl v ČR nebo v jiné zemi v případě příjezdu na Ukrajinu, nehrozí
fyzické nebezpečí, nelidské nebo ponižující jednání, ba dokonce trest smrti. Ten však obecně
na Ukrajině nebyl dosud zrušen.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že nebyly zjištěny vytýkané vady správního řízení,
pro které měl soud I. stupně napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Pokud se po
přezkoumání rozhodnutí správního orgánu v intencích soudního řádu správního, onen soud
ztotožnil se závěry obsaženými v rozhodnutí žalovaného, když tyto závěry shledal správnými,
nezbylo mu, než žalobu proti rozhodnutí správního orgánu zamítnout.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvody uvedené v kasační stížnosti stěžovatelem
podřazené pod ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., nebyly prokázány, a proto podanou
kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
přednostně, se již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst.1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 26. 8. 2004
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu