ECLI:CZ:NSS:2004:5.AZS.202.2004
sp. zn. 5 Azs 202/2004 – 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobců: a) E. B. D., b) nezletilá L. D., zastoupené opatrovníkem E. B. D., obou právně
zastoupených Mgr. Marcelou Valtrovou, advokátkou, se sídlem v Černošicích, Školní 1238,
252 28, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 2. 2004, č. j. 30 Az 171/2003 –
35 a 30 Az 172/2003 – 27,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 2. 2004, č. j.
30 Az 171/2003 – 35 a 30 Az 172/2003 – 27, se zrušuje a věc se mu vrací
k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojí žalobci (dále jen „stěžovatelé“) proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 2. 2004, č. j. 30 Az 171/2003 – 35
a 30 Az 172/2003 - 27 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byly jako nedůvodné
zamítnuty žaloby stěžovatelů, jimiž se domáhali přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne
13. 6. 2003, č. j. OAM-7314/VL-07-P10-2001 a OAM-7317/VL-07-P10-2001. Těmito
rozhodnutími stěžovatelům nebyl udělen azyl podle ust. §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Současně bylo rozhodnuto, že na stěžovatele
se nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Žalovaný dospěl
k závěru, že důvodem žádosti stěžovatelů o udělení azylu byla nespokojenost s bezpečnostní
situací v zemi jejich původu. V průběhu správního řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatelé
byli pronásledováni za uplatňování politických práv a svobod, ani nebyly shledány obavy
z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů. Správním orgánem nebyly shledány ani
podmínky ust. §13 zákona o azylu. Bez dalšího odůvodnění správní orgán neudělil
humanitární azyl podle ust. §14 zákona o azylu a dále (již s odůvodněním) dospěl k závěru,
že u stěžovatelů nejsou dány překážky vycestování ve smyslu ust. §91 zákona o azylu.
Kasační důvod společné kasační stížnosti (neboť řízení ve věcech obou stěžovatelů
bylo Krajským soudem v Hradci Králové spojeno ke společnému projednání) je stěžovateli
spatřován v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Tvrdí, že soud I. stupně měl zrušit rozhodnutí
správního orgánu, neboť skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve
spise (resp. je s ním v rozporu), rozhodnutí byla vydána na základě nedostatečně zjištěného
skutkového stavu věci, což mohlo ovlivnit a dle názoru stěžovatelů i ovlivnilo zákonnost
řízení a samotných rozhodnutí. Soud I. stupně pak neshledal námitky stěžovatelů důvodnými
a jejich žaloby zamítl.
Stěžovatel ad a) uvedl, že již delší dobu žije ve společné domácnosti s družkou E. Č.
(nar. xxx 1975), plánují společnou budoucnost a vyřizují formality k uzavření sňatku.
Nepřiznání odkladného účinku (o nějž bylo kasační stížností rovněž žádáno) by tak mohlo mít
na stěžovatele nepřiměřeně tvrdý dopad se vznikem nenahraditelné újmy.
Stěžovatelé nesouhlasí se závěry správního orgánu, potvrzenými rozhodnutím soudu
I.stupně, že z důkazů, jež si správní orgán opatřil, nevyplývají skutečnosti rozhodné pro
přiznání azylu stěžovatelům podle ust. §12 zákona o azylu. Ze zpráv jednoznačně vyplývá, že
přes formálně deklarovanou svobodu vyznání je na většině území uznáván státními orgány
pouze islám. Ze zpráv je zřejmé, že v důsledku náboženských lokálních válek zemřelo
v r. 2000 na území Nigérie okolo 2000 osob, převážně křesťanů. Tvrzení, že situaci vyvolané
nábožensko-etnickými boji jsou nuceni čelit všichni obyvatelé bez rozdílu proto postrádá
logiku. Oporu ve zprávách o zemi původu nemá ani závěr, že státní orgány projevy
nespokojenosti a násilné střety nijak nepodporují. Pravdou naopak je, jak ostatně ze zpráv
o zemi původu stěžovatelů vyplývá, že policejní složky se na celém území domovského státu
stěžovatelů dopouštějí mnoha vážných porušení lidských práv. Stěžovatelé byli přímo dotčeni
ozbrojenými nájezdy, a dále uváděli, že byli vystaveni těžkostem v souvislosti se zaváděním
a uplatňováním práva šarí´a. Stěžovatelé jako křesťané cítí obavu a strach z pronásledování
z důvodu jejich náboženství. Správní orgán, stejně jako soud I. stupně se omezily
na zjišťování a hodnocení obecné situace v zemi původu stěžovatelů, aniž by přihlédli
k individuální situaci stěžovatelů.
Stěžovatelé dále namítali, že Zprávy Ministerstva zahraničních věcí Spojených států
amerických o zemi jejich původu jsou periodicky vydávaným dílem, které se vyjadřuje
k dodržování lidských práv ve všech zemích. Mají obecný charakter a jsou nástrojem
zahraniční politiky Spojených států amerických. Proto je nelze brát jako výlučný zdroj
objektivních informací. Správní orgán si proto měl obstarat i další informace ze zdrojů
nevládních organizací zaměřených na ochranu lidských práv. Jen velmi omezeně použitelné
jsou pak dle stěžovatelů zprávy získané z databáze ČTK. Provedené dokazování tak nemohlo
vést ke spolehlivému zjištění stavu věci a nemohlo být dostatečným podkladem pro
rozhodnutí.
Ze shora uvedených důvodů vznesli stěžovatelé výhrady i k závěru správního orgánu,
že se na ně nevztahuje překážka vycestování. Zejména u stěžovatelky ad b) měl správní orgán
zjistit a odůvodnit existenci či neexistenci překážky vycestování ve smyslu ust. §91 odst. 1
písm. c) zákona o azylu (tj. zda by v případě, kdy by se tato nezletilá stěžovatelka měla vrátit
do země svého původu bez doprovodu, bylo po jejím návratu zajištěno přiměřené přijetí
a péče podle potřeb jejího věku a stupně samostatnosti).
Stěžovatelé navrhují napadený rozsudek soudu I. stupně zrušit a věc vrátit tomuto
k dalšímu řízení, rovněž žádali o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Z vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti je patrné, že tento popírá oprávněnost
podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak i
rozsudek soudu I. stupně byly vydány v souladu s právními předpisy. Je odkazováno na
správní spis a napadené rozhodnutí a dále na podání a výpovědi, které stěžovatelé učinili
v průběhu správního řízení. Dále žalovaný uvedl, že tvrzené soužití stěžovatele ad a) s E. Č.
je z hlediska azylového řízení právně bezvýznamné, stěžovatel však může pomocí sňatku
legalizovat svůj pobyt na území ČR. K námitkám o nedostatečném zjištění skutkového stavu
správní orgán uvedl, že tyto nelze akceptovat, stěžovatelé měli v průběhu azylového řízení
prostor k navržení doplnění důkazů, což neučinili (a to ani na výzvu správního orgánu při
pohovoru), neseznámili se ani se zprávami použitými správním orgánem jako zdroj informací,
přestože jim byly nabídnuty. Přestože se tedy stěžovatelé nacházeli v nepříznivé bezpečnostní
situaci, nebyli ve smyslu příslušných ustanovení zákona o azylu pronásledováni.
Žalovaný považuje kasační stížnost za nedůvodnou, proto navrhuje její zamítnutí
a nepřiznání odkladného účinku.
Krajský soud v Hradci Králové dospěl při přezkoumávání rozhodnutí žalovaného
ke stejnému závěru jako žalovaný správní orgán. Svůj rozsudek odůvodnil tak, že v řízení
před správními orgány nedošlo k žádnému porušení ustanovení o řízení a z tohoto úhlu
pohledu nejsou rozhodnutí nezákonná. Námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu
je natolik obecná, že nebylo zřejmé, jaké další důkazy měl správní orgán provádět. Na závěr
pohovoru konaného s účastníky dne 28. 3. 2002 byli stěžovatelé informováni o důkazech,
které budou sloužit žalovanému jako podklad pro jeho rozhodnutí, proti těmto nevznesli
žádné výhrady, doplnění dokazování nenavrhli. Ve skutkových závěrech dospěl soud I. stupně
k identickému zjištění, jako správní orgán. Podmínky aplikace §12 zákona o azylu v případě
stěžovatelů nejsou dány, postavení stěžovatelů v zemi jejich původu se nelišilo od postavení
řádově statisíců dalších obyvatel. U stěžovatelů nebyly shledány podmínky pro aplikaci ust.
§13 zákona o azylu. K §14 zákona o azylu soud I. stupně konstatoval, že žalobci se udělení
humanitárního azylu výslovně nedomáhali. Navíc udělení humanitárního azylu je věcí
správního uvážení žalovaného, soud má velmi omezené možnosti jeho přezkoumání (pouze
po formální stránce a pouze v tom směru, zda správní orgán nepřekročil meze stanovené
zákonem). Ve vztahu k cit. ustanovení zákona o azylu soud I. stupně žádné pochybení
ze strany správního orgánu neshledal. V souladu se závěry správního orgánu neshledal soud
I. stupně u stěžovatelů ani překážky vycestování ve smyslu ust. §91 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Hradci Králové v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst.1 písm. b/
s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
V souladu s ust. §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační
stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné (ust. §103 odst. 1 písm. c/ cit. zák.)
nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné (ust. §103 odst. 1 písm. d/ cit. zák.), jakož
i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Ke skutečnostem, které stěžovatel
uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud v souladu
s ustanovením §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédne. Skutkovým základem pro rozhodnutí
kasačního soudu se tedy mohly stát pouze skutečnosti a důkazy, které byly uplatněny před
soudem, který vydal napadené rozhodnutí. O návrhu na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti nebylo rozhodováno s ohledem na přednostní vyřízení věci (§56 odst. 2, §120
s. ř. s.).
Rozhodnutí žalovaného cituje zprávu Ministerstva zahraničí USA o stavu dodržování
lidských práv v Nigerii za rok 2001 velmi podrobně a pro úplnost z ní Nejvyšší správní soud
poukazuje zejména na tu část, ve které se přímo popisuje situace z hlediska vztahů mezi
oběma náboženskými skupinami:
Ústava zaručuje svobodu vyznání, včetně svobody měnit náboženství nebo víru
a svobodu projevovat a šířit své náboženství nebo víru bohoslužbou, učením, praktikováním
a dodržováním. V některých směrech však vláda tato práva omezila. Ve 12 severních státech
pokračovalo provádění rozšířeného práva šarí´a, což vedlo ke zpochybnění svobody vyznání
zaručené ústavou a v některých případech k podnícení etnicko-náboženského násilí. Ústava
zakazuje státním a místním vládám přijímat oficiální náboženství. Někteří křesťané však
tvrdí, že vzhledem ke znovuzavedení trestního práva šaría, pokračujícímu využití státních
zdrojů k financování výstavby mešit, učení Alkalisů (muslimských soudců) a poutím
do Mekky (hadždž) byl islám de facto přijat jako státní náboženství v mnoha severních
státech. Státních fondů se ovšem rovněž využívá k financování poutí křesťanů do Jeruzaléma.
Obecně se ve státech s jasnou převahou křesťanů nebo muslimů výslovně preferuje víra
většiny obyvatel. Země se skládá z 36 států. Guvernéři mají volnost v rozhodování, ale čerpají
své prostředky od federální vlády. Federální i státní vlády se zabývají náboženskými otázkami
včetně otázky povinné výuky náboženství ve státních školách, subvencované výstavby kostelů
a mešit, státem podporované účasti na pouti hadždž, a poutích do Jeruzaléma. Ústava
stanovuje, že jednotlivé státy si mohou ve volbách vybrat, zda budou užívat zvykové právo
a soudy šarí´a. Až do znovuzavedení trestního práva šarí´a ve státě Zamfara v lednu 2000
bylo soudnictví práva šarí´a, které je součástí obecného systému soudnictví, omezeno
na rodinné a osobní právo v soudních věcech mezi muslimy, pokud se obě strany sporu
dohodly řešit svůj spor před soudem šarí´a, nebo na občansko-právní spory mezi muslimy,
pokud účastníci sporu souhlasili s projednáváním sporu před tímto soudem. Prvky práva
šarí´a existovaly rovněž na severu země v trestním zákoníku, který se na severu aplikoval
od vyhlášení nezávislosti. V ústavě se ovšem říká, že „odvolací soud šarí´a může uplatňovat
takové odlišné soudní pravomoci, jak mu to ukládá právo v dané zemi“. Některé státy
vykládají tuto část ústavy jako zaručení práva rozšiřovat právní pravomoci stávajících soudů
šarí´a na trestní případy. V říjnu 1999 podepsal guvernér státu Zamfara Ahmed Sani návrh
zákona, který ustanovoval soudy a odvolací soudy šaría ve státě Zamfara, a návrh zákona,
který vytvářel trestní zákoník podle práva šarí´a. Oba zákony vstoupily v platnost 27. lednem
2000. Právní systém ve státě Zamfara přijal tradiční právo šarí´a v celém jeho rozsahu, s tou
výjimkou, že odpadnutí od víry není trestně postižitelné. Po přijetí práva šarí´a ve státě
Zamfara začaly další státy na severu země přijímat různé formy rozšířeného práva šarí´a.
Dodržování nových ustanovení práva šarí´a je v některých státech pro muslimi závazné,
v jiných dobrovolné.
V další části této zprávy se říká, že zákon zakazuje náboženskou diskriminaci.
V některých případech ovšem diskriminovali úředníci příslušníky jiných náboženství při
uzavírání nájemních smluv a udílení státních zakázek. Náboženské rozdíly často souvisely
s regionálními a etnickými odlišnostmi. Například severní región je převážně muslimský.
Mnoho jižních etnických skupin je převážně křesťanských, přestože zhruba 50 procent Jorubů
jsou muslimové. Ve Středním pásmu se vyskytují ve velkém počtu muslimové i křesťané.
V mnoha oblastech Středního pásma je většina muslimských Fulaniů pastevci, zatímco
muslimští Hausové a většina křesťanských etnických skupin inklinuje k farmářství a životu
v městských oblastech. Proto je často obtížné rozlišovat náboženskou diskriminaci a napětí
od etnické, regionální, ekonomické a pozemkové konkurence. Náboženské napětí zdůraznilo
převážně etnické střety probíhající během roku. Během posledních dvou let se do Středního
pásma vrátilo etnicko-náboženské násilí. Krize ve státě Kaduna v roce 2000 byla prvním
výrazným muslimsko-křesťanským konfliktem ve volebním období prezidenta Obasanjoa.
Když oznámili představili státu Kaduna úmysl zavést právo šarí´a, protestovala proti tomu
ve státě početná křesťanská menšina, což vedlo k několik dní trvajícím násilným střetům.
Odhady počtu obětí se pohybují mezi 1 000 a 1 500 osob. Mnoho kostelů a mešit bylo
vypáleno. Mnoho křesťanů na severu země se ze strachu z pokračujícího násilí vrátilo
do svých historických domovů na jihovýchodě. Navíc docházelo k řadě dalších konfliktů
v jižní Kaduně mezi menšími etnickými skupinami a Hausy, kteří byli ve městech jako např.
Zangon-Katafu, Kachii a Kafanchanu. Po násilí v Kaduně v roce 2000 vláda organizovala
dialog mezi různými náboženskými etnickými skupinami v Kaduně, které mohly během roku
ve státě přispět k menším etnicko-náboženským incidentům, a to především v prvních deseti
měsících roku. Například v říjnu, kdy vypukl oheň ve dvou menších kostelech ve městě
Kaduna, pomáhali společně v sousedství žijící křesťané a muslimové uhasit oheň a vláda
slíbila finanční podporu na jejich opravu. V listopadu však bylo v jižní Kaduně zabito několik
osob, poté co se vystupňovala rivalita mezi dvěma místními vůdci, když stát oficiálně přijal
rozšířenou verzi práva šarí´a. Nadále však docházelo k případům etnicko náboženského násilí
v ostatních částech země. Stovky lidí byly zabity a stovky tisíc lidí odsunuty.
Ze Zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA o dodržování lidských práv v Nigérii
za rok 2001, kde se v oddílu 1c hovoří o mučení a jiném krutém, nelidském nebo ponižujícím
zacházení nebo trestání vyplývá, že Ústava takováto porušování práv zakazuje a zákon
upravuje tresty za takováto porušení. V průběhu roku však příslušníci armády, policie
a bezpečnostních sil pravidelně bili protestující, osoby podezřelé z trestných činů, zadržené
osoby a odsouzené vězně. Policie se pravidelně fyzickým násilím pokoušela od civilistů
získat peníze. Zákon zakazuje u soudu použít důkazy získané mučením. Dále tato zpráva říká,
že ke konci roku byly v 12 severních státech platné různé verze islámského trestního
práva šarí´a. Soudy řídící se právem šarí´a vydávali rozsudku „hadd“, jako např. amputace
za krádež, bití holí za smilstvo nebo veřejnou opilost nebo smrt ukamenováním. Odvolací
soudy ještě nerozhodly, zda takovéto tresty představují mučení, kruté, nelidské či ponižující
zacházení, jak je uvedené v ústavě. Bití holí jako trest podle zvykového práva,
severonigerijského trestního zákonu a práva šarí´a v soudním systému dosud nebylo úspěšně
napadeno na základě ustanovení ústavy o krutém a nelidském trestání. V průběhu roku byly
provedeny dvě amputace, i když počet rozsudků byl větší. V průběhu roku soudy
šarí´a vydaly své první rozsudky smrti. Jak u soudů podle zvykového práva, tak u soudů
řídích se právem byla pravděpodobnost, že rozsudek bude vykonán okamžitě po vyhlášení,
větší u chudých osob bez právního zástupce. Všichni obvinění však mají právo se odvolat.
Federální vláda zřídila panel složený z právních odborníků, aby vytvořili jednotný trestní
zákoník šarí´a pro všechny severní státy, který by nahradil navzájem odlišné trestní zákony
platné v jednotlivých státech. Dále je konstatováno, že podmínky ve věznicích jsou i nadále
kruté a životu nebezpečné.
Pokud se týká bezpečnostní situace v zemi původu, je v tomto ohledu relevantní oddíl
2d Zprávy, která uvádí, že během období etnicko-náboženského násilí byla řada osob
odsunuta z místa svého bydliště. Například v září a říjnu bylo odsunuto několik set tisíc osob
kvůli etnickému konfliktu ve státech Benue a Nasarawa. V červenci potvrdil guvernér státu
Bauchi Mu’azu, že téměř celá hauská komunita v Tafawa Balevě buď odešla nebo zahynula
během konfliktu. V říjnu poslalo mnoho Jorubů a Igbů své rodiny po etnicko-náboženském
násilí v Kanu na jih. Na konci roku se objevily informace o odsunutí minimálně 100 000 osob
do centrálního regionu v důsledku střetů mezi komunitami a armádním útokům na několik
komunit. Mnoho osob prchajících před etnicko-náboženským násilím našlo nejprve úkryt
ve vojenských kasárnách, policejních objektech a jiných veřejných budovách. Někteří lidé
přebývali ve vládních budovách i na konci roku. Tisíce křesťanů a muslimů bylo vnitrostátně
odsunuto po povstáních ve státě Kaduna v roce 2000. Většina z nich se během roku vrátila do
svých domovů. Mnoho navrátilců si nadále uvědomovalo nebezpečí pokračovat v práci
v těchto oblastech. Někteří se vrátili, jen aby dopsali obchodní smlouvy nebo prodali své
domy a zařídili nutné věci pro trvalejší odchod.
Soud I. stupně naznačuje možnost odchodu do jižních částí země, kde se právo šarí´a
neuplatňuje. Ovšem k tomu opomněl dodat, zda taková možnost je reálná, a to vzhledem
k etnickému rozložení; např. po pádu Abachova režimu, který jakékoliv spory mezi etniky
nepřipouštěl, naopak docházelo k násilným konfliktům toho druhu velmi často (např. mezi
etniky Jaw a Itsekiri v ropné oblasti delty řeky Niger). V Nigerii jsou hlavními etnickými
skupinami národnostní skupiny Yoruba, Hausa/Fulani, Igbo, Jaw, Kanuri, Ibibio, Tiár, Bura
a Nupe a kromě nich dalších 250 etnik, vč. starousedlíků libanonského a indického původu.
Islám vyznává přes 50% obyvatel a jejich podíl se nadále a trvale zvyšuje. Křesťané tvoří asi
42% obyvatelstva, zbytek pak vyznává tradiční domorodá animistická náboženství (např.
sekty Jukun, Urhobo, Kataf). Rozhraní mezi oběma největšími náboženskými skupinami
probíhá v Nigérii horizontálně zhruba uprostřed federace (sever je muslimský, jih převážně
křesťanský). Území, kde se mísí křesťanské a muslimské obyvatelstvo (Middle Belt - Střední
pás), většinou představuje místa zvýšeného etnického napětí, nábožensky motivovaných
nepokojů a násilí. Výbušná situace mezi muslimy a křesťany existuje již delší dobu například
v hlavním městě federativního státu Plateau - Josu, pravidelně se objevuje ve státě Benue
a velkých městech Kano či Kaduna. Důvodem je vynucený kontakt obou náboženských
komunit následkem značného přelidnění právě velkých měst, ke kterému dochází díky
masovému přistěhovalectví zejména ze severních oblastí federace. Ministerstvo zahraničních
věcí ČR (www.mzv.cz v odkazu na www.export.cz) uvádí, že poměrně značnou hrozbou pro
další liberální a sociálně-kulturní vývoj v severních oblastech země začíná být zavádění
muslimského právního systému šarí´a jednotlivými tamními státy a vládami. Dodržování
zásad šarí´a je vynucováno i na ostatním obyvatelstvu, které se nehlásí k muslimské víře
a respektovat nábožensky motivované a vlastně lokálně platné zákony odmítá. Všeobecně
jsou respektovány pouze platné zákony federace, nikoliv zákony šarí‘ a, což v krajních
případech vede až k násilí. Prvním federativním státem, který oficiálně přijal právní systém
šarí´a, je stát Zamfara (1999). Další 4 severní státy federace (Kano, Kaduna, Katsina
a Sokoto) následovaly pak v krátké době. Dnes je uplatňována již ve 13 státech federace,
kromě výše uvedených k nim patří již i státy Bauchi, Borno, Gombe, Jigawa, Kebbi, Niger,
Oyo a Yobe.
Šarí´a představuje systém nařízení a předpisů, které se dotýkají všech stránek života
věřících a zavazuje každého muslima k životu podle Božího zákona. Jde o systém povinností
muslima náboženské a právní povahy, jde o cestu, která má být následována, je to záruka
jistoty a bezpečí. Šarí´a bývá chápána jako souhrn tří zákoníků: ibádát – týká se rituálních
záležitostí, mu´ámalát – týká se občanskoprávních věcí a ´ukúbát – řeší záležitosti trestní
povahy. Islámské právo je případem nábožensky založeného práva (J. Muzikář a kol., Islám-
ideál a skutečnost, Baset, Praha 2002). Muslimský stát –dár al-islám – musí na svém území
tolerovat a chránit jinověrce uznaných náboženských systémů, včetně křesťanů, jestliže jsou
loajálními poddanými a platí příslušné daně. Pro muslimský stát není nutné, aby všichni nebo
většina obyvatel se hlásila k islámu, důležité však je, aby zde vládla šarí´a. V pojetí
muslimských teologů vystupuje stát jako ochránce víry (blíže: A. Křikavová a kol., Islám
a současnost, Academia, Praha 1985). S ohledem na individuální přístup k řešení této věci
nemůže bez povšimnutí zůstat ani zcela odlišné pojetí postavení muslimské ženy, nežli má
v křesťanském nebo evropském prostředí (srov. např. L. Kropáček, Duchovní cesty,
Vyšehrad, Praha 1993).
Z rozhodnutí žalovaného, stejně jako rozsudku soudu I. Stupně, se nedá vyčíst, z jaké
konkrétní oblasti stěžovatelé pochází a k jaké národnosti patří. Zprávy, které byly k dispozici,
svědčí jednak o mimořádně složité situaci v zemi, jednak o nutnosti zabývat se postavením
žadatelů o azyl v zemi jejich původu ad personam, a to s ohledem na jejich náboženské
vyznání. Nelze přitom odhlédnout od zcela konkrétních projevů uplatňování islámského
právního systému šarí´a na území Nigerie, resp. jednotlivých států federace. Existuje tak
několik nezodpovězených otázek: z jaké oblasti stěžovatelé pocházejí, zda je v této oblasti
zaváděno právo šarí´a, a vyvolává-li jeho uplatňování v dané podobě a místě oprávněný
strach z pronásledování z důvod příslušnosti ke křesťanskému náboženství, případně lze-li
jejich situaci řešit v rámci Nigerie s přihlédnutím k jejich národnosti. Povinnost zjistit
skutečný stav věci podle ust. §32 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) má
správní orgán v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl. Tomu
v daném případě odpovídá požadavek, aby byly zjištěny skutečnosti rozhodné pro udělení
azylu v soudem požadovaném rozsahu, neboť tím za stěžovatele nedomýšlí právně relevantní
důvody pro udělení azylu stěžovateli neuplatněné; je naopak jeho úkolem uváděné důvody -
křesťanské vyznání- zasadit do přesného rámce reálií nigerijské společnosti.
Nejvyšší správní soud považuje za vhodné informace Ministerstva zahraničních věcí shora
porovnat s obsahem zevrubné zprávy Human Rights Watch ze září 2004, svazek 16, č. 9 (A).
V části nazvané „Political šarí´a?“- mezi řadou podrobných informací se právě
o severních územích Nigerie píše jako o oblasti, ve které se islám praktikuje již od 11 století
a šarí´a byla aplikována již od koloniálních dob. Hovoří přitom o možnosti nemuslimského
obyvatelstva zvolit si soud, ke kterému chtějí jít, totiž soud práva common law nebo
customary law či šarí´a.
Ke stěžovatelově tvrzení o způsobu provedení dokazování jako nedostatečného
ve smyslu §103 odst. 1 písm. b/ s. ř. s., soud upomíná, že skutková podstata, z níž správní
orgán vycházel v napadeném rozhodnutí, je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál,
jinak dostačující k učiněnému správnému skutkovému závěru, ve spisu obsažený, vede
k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá
oporu ve spisech, chybí-li podklad pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, resp.
je nedostačující k učinění správného skutkového závěru.
Ze Zprávy o dodržování lidských práv v Nigérii, z roku 2000, vydané Ministerstvem
zahraničních věcí Spojených států a která je součástí správního spisu, vyplývá, že Nigérie -
země původu stěžovatelů - je zemí, kde je porušování lidských práv častým jevem. S touto
skutečností ve spojení s tvrzenými obtížemi stěžovatelů se žalovaný žádným způsobem
nevypořádal.
V daném případě stěžovatelé v rámci pohovoru prohlásili, že mají obavy
z bezpečnostní situace v souvislosti s uplatňováním práva šarí´a, hovořili o atmosféře
zabíjení, jako poslední impuls k opuštění země byl uveden strach o vlastní život. Pohovor
pokračoval bez doplňujících otázek vztahujících se k bližšímu osvětlení těchto skutečností,
ačkoli jejich prokázání by mohlo být relevantní pro rozhodnutí o azylu. Namísto toho,
následovaly další v zásadě obecné otázky. Okolnosti týkající se uplatňování práva šarí´a
mohou být rovněž s ohledem ke stěžovatelce ad b) při posouzení její žádosti o azyl
relenvantními, správní orgán však její specifické postavení jako ženy prakticky nijak
nezkoumal. Tento postup v řízení o azylu tak představuje vadu správního řízení při zjišťování
skutkového stavu z něhož žalovaný správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, což
mohlo ovlivnit zákonnost jeho rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že byly zjištěny vady správního řízení, pro které
měl soud I. stupně napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Pokud se po přezkoumání
rozhodnutí správního orgánu v intencích soudního řádu správního, onen soud ztotožnil
se závěry obsaženými v rozhodnutí žalovaného, nezbylo Nejvyššímu správnímu soudu než
jeho rozhodnutí podle §110 odst. 1 ve spojení s §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. zrušit.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 30. 9. 2004
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu