ECLI:CZ:NSS:2004:5.AZS.25.2003
sp. zn. 5 Azs 25/2003 - 94
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.Václava
Novotného a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobkyně N. L., zastoupené JUDr.Ladislavem Kubíčkem, advokátem se sídlem Jandova 8,
Praha 9, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7 , o udělení
azylu v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 2. 6. 2003, č. j. 24 Az 388/2003-53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného Ministerstva vnitra ze dne 5.2.2002 č.j. OAM-832/VL-07-
03-2002 byla jako zjevně neodůvodněná dle §16 odst.1 písm.g) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu“) zamítnuta žádost žalobkyně o udělení azylu a bylo rozhodnuto, že se
žalobkyni neuděluje azyl v České republice z důvodů nesplnění podmínek uvedených
v ustanoveních §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu . Současně bylo žalovaným rozhodnuto
podle §28 zákona o azylu, že se na žalobkyni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu
§91 zákona o azylu.
Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně dne 13. 2. 2002 opravný prostředek
k Vrchního soudu v Praze, o němž tento soud nerozhodl do 31. 12. 2002, a proto o něm ve
smyslu č.l. II zákona č. 519/2002 Sb.a ust. §129 odst.2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní a ust. §32 odst. 4 zákona č. 325/1999 Sb. rozhodl Krajský soud v Ostravě.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2.6.2003, č.j. 24 Az 388/2003-53 byla
žaloba jako nedůvodná zamítnuta.
Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně - nyní stěžovatelka ( §105 odst.1
s. ř. s.) v zákonné lhůtě dle §106 odst.2 s.ř.s., kasační stížnost.
V kasační stížnosti stěžovatelka uvádí, že kasační stížnost podává z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst.1 písm.a) a písm.b) s.ř.s., neboť dle jejího názoru Ministerstvo vnitra
i Krajský soud v Ostravě nesprávně posoudily skutková zjištění a nedostatečně se zabývaly
námitkami stěžovatelky v průběhu předchozích řízení.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí, že má důvodné obavy o svůj život a o život své
rodiny, neboť, jak již v předchozích řízeních uvedla, ohrožuje celou jejich rodinu skupina
organizovaného zločinu a její praktiky. Stěžovatelka se nemá kam vrátit, celý majetek padl
do rukou právě této nelegální skupiny lidí. Její manžel byl dokonce nelegálně vydírán a syn
omezen na osobní svobodě. Stěžovatelka má za to, že postup orgánů na Ukrajině jí
nezaručuje bezpečí a tyto jsou natolik zkorumpovány, že ani stěžovatelka, ani její rodinní
příslušníci se nemohou domoci svých lidských práv. Na Ukrajině by tak stěžovatelku čekala
pouze persekuce ze strany závadových osob a nezájem ze strany státních úřadů. Z uvedeného
dovozuje, že splňuje podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Navrhuje proto
zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci Krajskému soudu v Ostravě k novému
projednání.
Dne 28. 7. 2003 požádala stěžovatelka ve smyslu ust. §107 s. ř. s. o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti .
Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost podané
kasační stížnosti, neboť napadené rozhodnutí netrpí nezákonností a řízení tvrzenými vadami.
Soud i správní orgán se dle žalovaného zcela vypořádal se všemi námitkami, které opakují
i v kasační stížnosti. Žalovaný je názoru, že jak správním orgánem, tak i soudem bylo zcela
jednoznačně prokázáno, že v případě stěžovatelky nebyly shledány zákonné důvody pro
udělení azylu a přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Vzhledem k okolnostem případu žalovaný navrhuje, aby soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s.ř.s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti věcně rozhodováno bez prodlení,
t. j. neprodleně po jejím předložení Nejvyššímu správnímu soudu a po nezbytném poučení
účastníků řízení, neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením §56
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Ze správního pak spisu vyplynulo, že stěžovatelka podala návrh na zahájení řízení
o udělení azylu dne 28. 1. 2002. Jako důvod, pro který žádá o udělení azylu v ČR, uvedla, že
nemá s rodinou kde žít, neboť kvůli pronásledování mafií museli vše prodat. Do ČR
přicestovala 23. 9. 2001 autobusem přes Polsko.
Při pohovoru k žádosti o udělení azylu dne 30.1.2002 popsala svůj život na Ukrajině
a uvedla, že manžel začal soukromě podnikat v zemědělství, vlastnil prosperující firmu, byl
nucen odvádět státu vysoké daně a to i v letech, kdy nebyla úroda . Přibližně v letech 1997-
1999 začala jejímu manželovi vyhrožovat mafie a vymáhat po něm peníze. V důsledku této
situace onemocněla, poté byla nucena prodat byt a peníze odevzdat mafii, která v té době již
vyhrožovala celé rodině, což vyvrcholilo únosem syna . Nemohla získat práci, hledala ji však
pouze v malém městě, kde po prodeji bytu žila u svých rodičů . Z důvodu finanční tísně odjela
v r. 2000 za prací do ČR, po návratu část vydělaných peněz odevzdala vymahatelům, za
zbytek pořídili manželovi a dětem dokumenty, na základě kterých postupně přicestovali do
ČR. Nemá se kam vrátit,zůstaly jí jen osobní věci. Po návratu by v případě získání zaměstnání
dostávala pouze nízkou mzdu, která by na pořízení bytu nestačila . V případě návratu by měla
opět ekonomické problémy a obavy z mafie.
Žalovaný svým rozhodnutím z 5. 2. 2002 č. j. OAM-832/VL-07-03-2002 zamítl
žádost o udělení azylu jako zjevně neodůvodněnou dle §16 odst.1 písm.g) zákona o azylu
a azyl dle §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu neudělil.Současně konstatoval, že se na
stěžovatelku nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Proti rozhodnutí žalovaného podala stěžovatelka dne 13. 2. 2002 žalobu k Vrchnímu
soudu v Praze. V žalobě uvedla, že jak již uvedla v řízení o udělení azylu, z Ukrajiny uprchla
z důvodu problémů s mafií, které vyústily v její onemocnění. Tyto důvody lze dle jejího
názoru podřadit pod důvody pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu. Dále namítla
povrchnost azylového řízení, z jehož výsledků vyvodil správní orgán chybné závěry o tom, že
se návratu do vlasti neobává.
Krajský soud v Ostravě dospěl při přezkoumávání rozhodnutí žalovaného ke stejnému
závěru jako žalovaný správní orgán, tedy že stěžovatelka neuvedla v řízení o udělení azylu
žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů
uvedených v ustanovení §12 zákona o azylu a žalovaný tedy nepochybil, když žádost
žalobkyně zamítl jako zjevně neodůvodněnou dle §16 odst.1 písm.g) zákona o azylu.
Na základě výše uvedeného soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Ostravě v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst.1 písm. a) b) s. ř. s.
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Dle ustanovení §109 s. ř. s. byl Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti
vázán rozsahem a dů vody kasační stížnosti. Ke skutečnostem, uplatněných poté, kdy bylo
vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §109 odst. 4
s. ř. s. nepřihlédl. Skutkovým základem pro rozhodnutí kasačního soudu se tedy mohly stát
pouze skutečnosti a důkazy, které byly uplatněny před soudem, který vydal napadené
rozhodnutí.
Dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně
nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 tohoto zákona.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož
občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního
trvalého bydliště.
Stěžovatelka jako jeden z důvodů podání kasační stížnosti uvedla §103 odst.1 písm.a)
s. ř. s. Tvrzenou nezákonnost spatřuje stěžovatelka v nesprávném posouzení právních otázek
soudem v předcházejícím řízení, když zpochybňuje závěr soudu i správního orgánu o tom, že
důvody jí uplatňované neodůvodňují aplikaci §12 zákona o azylu.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s.ř.s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Tvrzená nezákonnost, spočívající v nesprávném právním posouzení
věci soudem v předcházejícím řízení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikována nesprávná právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato je
nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze
charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Nejvyšší správní soud se v případě stěžovatelky ztotožňuje s hodnocením a závěry
Krajského soudu v Ostravě, který byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného
správního orgánu vázán v souladu s ustanovením §75 s. ř. s. rozsahem a důvody podané
žaloby a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl
v době rozhodování správního orgánu.
Zákonodárce v ustanovení §12 zákona o azylu implementoval ustanovení čl. 1 odst. 2
Úmluvy o právním postavení uprchlíků, přijaté v Ženevě dne 28. 7. 1951 a Protokolu
týkajícího se právního postavení uprchlíků, přijatého v New Yorku dne 31. 1. 1967, z něhož
zřetelně vyplývá, že se musí jednat o represi ze strany státu z důvodu příslušnosti k určité
společenské vrstvě, resp. sociální skupině. V daném případě se o takovou státní represi
nejednalo, stěžovatelka, jak sama uvedla, má strach se vrátit na Ukrajinu kvůli neznámým
vyděračům , kteří připravili rodinu o majetek a ohrožovali jejich život. Navíc skutečnost, že
stěžovatelka podala žádost o azyl až po opakovaném delším pobytu v České republice ( po
prvním pobytu se bez problémů do své vlasti vrátila) svědčí o tom, že důvodem žádosti
nebyly problémy stěžovatelky se státními orgány Ukrajiny pro příslušnost k určité sociální
skupině, ale toliko snaha o legalizaci pobytu v České republice.
Správní orgán a následně i soud se proto tvrzené nezákonnosti ve smyslu §103 odst.1
písm.a) s. ř. s. nedopustili.
Dalším důvodem kasační stížnosti je tvrzená vada řízení ve smyslu §103 odst.1
písm.b) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s.ř.s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že
při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu
soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou
vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro
nesrozumitelnost.
Skutková podstata, z níž správní orgán vycházel v napadeném rozhodnutí, je se spisy
v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učiněnému správnému skutkovému
závěru, ve spisu obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující
orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech podklad pro skutkový
závěr učiněný rozhodujícím orgánem, resp. je nedostačující k učinění správného skutkového
závěru.
Z textu kasační stížnosti však nelze zjistit jakými konkrétními vadami mělo trpět řízení
před správním orgánem, pro které měl soud napadené rozhodnutí zrušit a které stěžovatel
v řízení před tímto soudem uplatnil. Stěžovatel v odůvodnění kasační stížnosti pouze uvádí, že
Ministerstvo vnitra a Krajský soud v Ostravě nesprávně posoudily skutková zjištění
a nedostatečně se zabývaly námitkami stěžovatelky v průběhu předchozích řízení, což bez
dalšího nelze podřadit pod důvod pro podání kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná a proto ji dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení ( §60 odst.1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné ( §53 odst.3 s.ř.s.)
V Brně dne 14. 1. 2004
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu