ECLI:CZ:NSS:2004:5.AZS.4.2004
sp. zn. 5 Azs 4/2004 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: L. M. C., zast. advokátkou JUDr. Marií Šatavovou, AK ve Strakonicích, Lidická
172, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 10.
2003, č. j. 10 Az 89/2003 – 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhal zrušení
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích shora, zamítajícího žalobu proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 6. 2003, č. j. OAM–9541/VL-16-HA08-2001, jímž nebyl
žalobci udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(zákon o azylu) a jímž bylo dále rozhodnuto, že se na stěžovatele nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
V kasační stížnosti se stěžovatel zejména zaměřuje na důvody, pro kter é svou vlast
opustil, a to jak ekonomické, tak důvody spočívající v povinnosti vykonat vojenskou
povinnost, neboť pro něj jsou to důvody zásadní a souvisí s omezením osobních lidských
práv. Nenašel by takové uplatnění, které by mohlo zvýšit jeho životní úroveň a zajistit
budoucí rodinu, a pokud jde o výkon povinné vojenské služby, pak se na tento výkon necítil
fyzicky a byl ohrožen trestem ze její nenastoupení; výkon vojenské služby pokládá za výkon
násilí.
Správní orgán ve svém rozhodnutí uvedl, že stěžovatel v rámci pohovoru dne
6. 5. 2002 upřesnil, že nebyl ve své vlasti spokojen pro těžký život, že nejsou zajištěny
ekonomické podmínky, neměl zaměstnání a nezískal jej, jelikož má nízkou kvalifikaci.
Na studium neměl finanční prostředky. Dalším důvodem bylo jeho odmítnutí nástupu
základní vojenské služby. V prosinci 1997 dostal dopis, ve kterém se měl dostavit
na předvojenskou zdravotní prohlídku, tam se nedostavil a vysvětlil, že nechtěl být vojákem,
protože se mu to nelíbí. Jeho otec je voják z povolání, život vojáka je velmi těžký, protože má
velmi nízký plat. Uvědomoval si, že odmítá nastoupit základní vojenskou službu, nikoliv
profesi vojáka z povolání. Poté co se nedostavil k vojenské zdravotní prohlídce, zůstal doma
a živili jej rodiče. Od prosince 1997 již jiné pozvání k vojenské zdravotní kontrole neobdržel,
a pokud jde o otázku postihu za odmítnutí vojenské služby uvedl, že podrobnosti nezná.
Správní orgán zjišťoval, z jakého důvodu zemi opustil až v září 2001, když jeho potíže se váží
k roku 1997 stěžovatel uvedl, že se skrýval u své tety a neví, zda byl znovu k nástupu
vojenské služby povolán. Jeho rodiče by ho určitě o další vojenské výzvě informovali.
Hlavním důvodem jeho odchodu byly ekonomické problémy. Obdobně uvedl jak ekonomické
důvody, tak odmítnutí nastoupení základní vojenské služby v rámci dalšího pohovoru dne
28. 5. 2003. Případného návratu do vlasti se obává v souvislosti s ekonomickou nouzí
a s nástupem základní vojenské služby. Správní orgán uvedl, že v zemích, kde existuje
povinná vojenská služba, je často nevykonání této služby podle zákona trestné; tresty
se mohou v jednotlivých zemích lišit a nejsou za normálních okolností považovány
za pronásledování. Člověk není uprchlíkem, pokud jeho jediným důvodem pro dezerci
či vyhýbání se vojenské službě je jeho averze vůči vojenské službě nebo strach z boje. Může
však být uprchlíkem, jestliže se dezerce nebo vyhýbání vojenské služby sbíhá s dalšími
relevantními motivy pro opuštění země nebo setrvání mimo ni. V daném případě však žádné
takovéto důvody zjištěny nebyly. Zemi stěžovatel opustil legálně s cestovním pasem.
Poukázal na zprávu Ministerstva zahraničních věcí USA o dodržování lidských práv
ve Vietnamu za rok 2001, informaci Ministerstva zahraničních věcí České republiky z května
2000, vztahující se k informaci UNHCR, podle níž nejsou vietnamští žadatelé
o azyl po návratu perzekuování ani diskriminováni. Při posuzování otázky, zda by byl
v případě návratu do vlasti ohrožen život nebo svoboda žadatele z důvodu jeho rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro jeho politické
přesvědčení, se řídil stejnými úvahami jako při posouzení otázky, zda splňuje důvody pro
udělení azylu dle §12 zákona o azylu a konstatoval, že by nebyl ohrožen život ani svoboda
stěžovatele v případě jeho návratu do vlasti.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud 1. stupně pak z obsahu rozhodnutí
správního orgánu vyšel a v odůvodnění svého rozhodnutí z něj podstatnou část citoval, jakož
i z obsahu správního spisu, návrhu na zahájení řízení o udělení azylu ze dne 25. 9. 2001
a z pohovoru se stěžovatelem ze dne 6. 5. 2002 a 28. 5. 2003. Uvedl, že správní orgán
postupoval v souladu se zákonem, když dovodil, že žalobcovy důvody nelze podřadit
pod zákonné podmínky udělení azylu. Navíc před vydáním rozhodnutí žalobce neuváděl
nic o tom, že by výkon vojenské služby byl proti jeho přesvědčení. Žalobci bylo 24 let, když
vlast opouštěl a do té doby proti němu nebylo vedeno trestní stíhání. Zemi opustil legálně
(letecky), tzn. že vietnamské orgány o jeho osobu neměly zájem. Navíc prohlásil,
že povolávací rozkaz dosud neobdržel, tudíž se nástupu do vojenské služby nevyhýbal
a žádný trest mu nehrozí. Stěžovatel se pouze domnívá, že by v souvislosti s nenastoupením
vojenské služby mohl mít potíže, jinak se politicky ve Vietnamu žádným způsobem
neangažoval a ve Vietnamu žádný válečný konflikt neprobíhá.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek Krajského
soudu v Českých Budějovicích v mezích důvodů uplatněných ve smyslu §103 s. ř. s.
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení a zylu
zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo
má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho
posledního trvalého bydliště.
Z výše citovaných ustanovení zákona lze dovodit, že správní orgán má povinnost
zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle ustanovení §12 cit. zákona jen tehdy,
jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené,
případně neuvádí jen důvody ekonomické. V opačném případě žádost jako zjevně
nedůvodnou zamítne. Nedojde-li k zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné ve lhůtě třiceti
dnů od zahájení správního řízení, vydá rozhodnutí dle ustanovení §12 s dalšími
akcesorickými výroky. To ovšem neznamená a z žádného ustanovení zákona tak nelze
dovodit, že by správnímu orgánu za této situace vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně
relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a po sléze k těmto důvodům činil
příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav vě ci dle ustanovení §32 zákona
č. 71/1967 Sb. má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního
řízení uvedl.
Jak vyplynulo ze správního spisu, správní orgán v řízení zkoumal, zda v případě
stěžovatele nebyly dány důvody pro udělení humanitárního azylu a dospěl k závěru, že tomu
tak není. Podle ustanovení §14 zákona o azylu lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit
azyl z humanitárního důvodu, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod udělení
azylu podle §12. Udělení azylu je na volné úvaze příslušného správního orgánu a rozhodnutí
o něm přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu. Správní orgán zjistil
a posoudil jak osobní situaci stěžovatele, tak i stav v jeho zemi, ale humanitární azyl neudělil,
což je v jeho výlučné pravomoci.
Z údajů uváděných stěžovatelem v návaznosti na zprávu o stavu dodržování lidských
práv ve Vietnamu nevyplynuly důvody zakládající překážku vycestování dle §91 zákona
o azylu, spočívající zejména v tom, že by stěžovatel byl nucen vycestovat do státu, v němž by
byl ohrožen jeho život nebo svoboda z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení nebo do státu, kde mu hrozí
nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu nebo kde je jeho život
ohrožen v důsledku válečného konfliktu, nebo do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný
čin, za který zákon tohoto státu stanoví trest smrti a nebo by to bylo v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky.
Z rozsudku krajského soudu, napadeného kasační stížností, je zřejmé, že se soud
zabýval námitkami stěžovatele uplatněnými v žalobě, přičemž byl při posuzování zákonnosti
rozhodnutí žalovaného správního orgánu vázán v souladu s ustanovením §75 odst. 2 s. ř. s.
rozsahem a důvody opravného prostředku a při přezkoumání rozhodnutí vycházel
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
Nejvyšší správní soud tak neshledal námitky stěžovatele spočívající v nezákonnosti
a nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení za důvodné.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že
při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu
soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou
vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.
Skutková podstata, z níž správní orgán vycházel v napadeném rozhodnutí, je se spisy
v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učiněnému správnému skutkovému
závěru, ve spisu obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující
orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech podklad pro skutkový
závěr učiněný rozhodujícím orgánem, resp. je nedostačující k učinění správného skutkového
závěru.
Takové vady řízení však nebyly shledány. Ze správního spisu je zcela zřejmé,
že správní orgán provedl v řízení úplné dokazování, je z něj zřejmé, z jakých důkazních
prostředků při svém rozhodování vycházel. Důkazní prostředky byly správním orgánem řádně
zhodnoceny a provedené dokazování vyústilo v řádně zjištěný skutkový stav, z něhož správní
orgán při svém rozhodování o tom, zda jsou zde důvody pro udělení azylu dle §12,
§13 odst. 1 a odst.2 a §14 vycházel. Ze spisového materiálu bylo rovněž zjištěno,
že stěžovatel nebyl nikterak krácen na svém právu seznámit se s podklady pro rozhodnutí,
vyjádřit se k nim a navrhnout jejich doplnění.
V daném případě nelze za důvod přiznání azylu považovat skutečnost, že se stěžovatel
odmítal prezentovat k výkonu základní vojenské služby, neboť tato skutečnost bez přistoupení
jiných okolností není důvodem pro udělení azylu a nelze ji ani vnímat jako případ zvláštního
zřetele hodný pro udělení humanitárního azylu. Důvod, který byl v souvislosti s odmítnutím
výkonu základní vojenské služby stěžovatelem vyřčen, se týkal jeho zkušeností s finančním
ohodnocením vojáka z povolání, a pokud dále v kasační stížnosti uváděl, že tuto službu
považuje za akt násilí, pak s ohledem na další skutečnosti, které v průběhu celého soudního
řízení a v řízení před správním orgánem vyšly najevo, soud toto považuje za účelové tvrzení,
neboť jej nelze spojit s projeveným politickým přesvědčením nebo náboženstvím,
aby takovýto postoj mohl představovat nebezpečí, jemuž by byl ve své vlasti vystaven.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, ž e kasační
stížnost není důvodná, a proto ji dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud podle ustanovení §56 odst. 2 za použití
ustanovení §120 s. ř. s. rozhodl o kasační stížnosti přednostně, nerozhodoval již o podaném
návrhu stěžovatele o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§6 0 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 29. 3. 2004
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu