ECLI:CZ:NSS:2004:5.AZS.45.2003
;
sp. zn. 5 Azs 45/2003 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce S. M. S., zast. JUDr. Jiřím Slavíkem, advokátem AK Praha 1, Hybernská 9, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2003, č. j.
10 Az 104/2003 – 15,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
rozsudku Městského soudu v Praze shora, kterým byla zamítnuta žaloba směřovaná proti
rozhodnutí ministra vnitra ze dne 12. 2. 2003, č. j. OAM-1144/AŘ-2002, jímž byl zamítnut
rozklad stěžovatele ve správním azylovém řízení a zároveň potvrzeno prvoinstanční
rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 19. 11. 2001, č. j. OAM-172/LE-10-12-2001. Tímto
rozhodnutím pak nebyl udělen azyl stěžovateli, a to pro nesplnění podmínek uvedených v §
12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zák. č. 325/1999 Sb., o azylu, a o změně zák. č. 283/1991 Sb., o
Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a současně bylo
rozhodnuto, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 cit. zákona.
Žalovaný správní orgán své rozhodnutí odůvodnil tím, že se u stěžovatele jednalo o potíže
s osobní bezpečností, jež ovšem nelze vyhodnotit jako znaky pronásledování ve smyslu §12
zák. o azylu. Vyšel přitom z písemného prohlášení k návrhu na udělení azylu a z pohovoru,
který s žadatelem o azyl vedl, a to dne 30. 10. 2001. Stěžovatel byl zadržen na hraničním
přechodu do Rumunska, kdy neměl celní doklady k 1500 kompaktních disků, které měl podle
dohody s jedním pánem převézt do Rumunska. Zboží bylo zabaveno a musel zaplatit pokutu
300 DM. Pašování zboží bylo pro něj jedinou možností jak vydělat peníze. Člověk, od
kterého práci dostal mu nevěřil, i když měl doklad o zabavení zboží od celníků a chtěl po něm
finanční náhradu za zboží 3 500 USD. Když se mu nepodařilo peníze sehnat, byl surově zbit
dvěma jeho společníky; na policii se neobrátil, rozhodl se odjed co nejdále, a to do České
republiky, kam nepotřeboval vízum. Jeho pronásledovatelé se po něm stále ptají. Bulharsko
opustil z důvodu obavy z fyzického napadení.
Městský soud v Praze jako soud I. stupně žalobě nevyhověl a dal zcela zapravdu
správnímu orgánu, neboť na základě skutkového zjištění, které podle soudu I. stupně bylo
provedeno vyčerpávajícím způsobem, nebylo možné shledat žádný z důvodů, pro které by
bylo lze azyl udělit.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost opíraje se přitom o ust. §103
odst. 1 písm. a/ zák. č. 150/2002 Sb. soudní řád správní (s. ř. s.). Uvedl, že měl důvodné
obavy z příslušníků jinonáboženských (muslimských) skupin, zabývajících se i závažnou
trestnou činností, kterými byl pronásledován a které usilovaly o jeho život. Orgány
Bulharského státu mu nedokázaly poskytnout adekvátní ochranu, byl bezprostředně vystaven
ohrožení života a z toho důvodu byl nucen uprchnout ze své vlasti.
Ze správního spisu vyplývají skutečnosti, jak jsou i zachyceny v rozhodnutí správního
orgánu, zejména pokud jde o důvod azylu, který stěžovatel uvedl jako bezpečnostní a v rámci
pohovoru uvedl, že je ateistou – bez vyznání. Má obavy, že když by se do Bulharska vrátil,
byl by opět zastrašován a také surově bit. Dne 30. 10. 2001 popsal skutkový příběh týkající
se pašování kompaktních disků a následků, které z toho pro něj plynuly. O tom, že by se
v této souvislosti měl pohybovat v prostředí, které by jej ohrožovalo z náboženských důvodů
nebo z příslušnosti k určité národnosti a že se dostal do kontaktu s muslimskými skupinami,
se nezmiňoval, a to ani při podání rozkladu ze dne 22. 1. 2001, podaném proti rozhodnutí
správního orgánu I. stupně.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Městského
soudu v Praze v mezích důvodů uplatněných ve smyslu §103 odst. 1 písm. a/ s. ř. s. a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR, jak
jsou upraveny např. v zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo
v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Podle §13 zákona o azylu se rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle
§12 nebo §14 v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení rodiny,
i když v řízení o udělení azylu nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení azylu podle
§12. Podle §14 zákona o azylu, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro
udělení azylu podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl s humanitárního
důvodu.
Jak vyplynulo ze správního spisu, správní orgány obou stupňů v řízení zkoumaly, zda
v případě stěžovatele nebyly dány důvody pro udělení azylu ze všech shora uvedených
důvodů, jak je zákon postupně stanoví.
Podle ust. §103 odst. 1 písm. a/ s. ř. s. důvodem pro podání kasační stížnosti může být
i nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení.
Podle ust. §75 s. ř. s. soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a přezkoumává věc
v mezích žalobních bodů napadené výroku rozhodnutí. Kasační soud pak ve smyslu §109
odst. 4 s. ř. s. nepřihlíží ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno
napadené rozhodnutí.
Především je třeba zdůraznit, že důvod, který uvádí stěžovatel v podané kasační
stížnosti staví na skutečnostech, které nebyly v průběhu celého správního ani soudního řízení
zmíněny a tvoří z tohoto pohledu novum ve smyslu §109 odst. 4 s. ř. s. Stěžovatel zcela
pomíjí důvody, které prve sdělil a na nichž setrval v průběhu celého dosavadního řízení, totiž
že má problémy s násilnickými skupinami; ovšem důvod pro nějž se tak děje zcela v kasační
stížnosti zastírá, a to nezdařený pokus vyvézt tajně zboží do ciziny. Zmínka o muslimských
skupinách, které se údajně zabývají i závažnou trestnou činností, je jistě vhodným tématem
naneseným k tomu, aby soud zbystřil pozornost, ovšem nikoliv bezúčelně soud zmiňuje fakt,
že stěžovatel se k žádné víře nehlásí a pokud shodou okolností se při pokusu vyvést věci
nelegálně do ciziny dostává do kontaktu právě se skupinami, jejichž příslušníci jsou
muslimové, není žádný důvod z toho bez dalšího činit závěr o jeho pronásledování ve smyslu
§12 zákona o azylu. Za popsaného skutkového stavu, který soud nevidí reálně zpochybněn,
ani způsobem jakým tyto skutečnosti stěžovatel v kasační stížnosti popsal, nesvědčí nic pro
to, že by soud I. stupně nesprávně posoudil některou právní otázku; stěžovatel však ve
skutečnosti napadá nedostatečně zjištěný skutkový stav ve smyslu §103 odst. 1
písm. b/ s. ř. s., neboť uvádí, že nebyly vyčerpány všechny možnosti ke zjištění skutečného
stavu ohrožení na životě stěžovatele v Bulharsku a vážnost jeho obav. Ovšem ať je tomu
jakkoliv, soud zůstává na tom, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně a nebylo důvodu jej
dále doplňovat, neboť byly k dispozici informace, jež stěžovatel opakovaně tvrdil. Správní
orgán z nich vyšel a náležitě rozepsal v důvodech svého rozhodnutí a také zcela adekvátně
aplikoval citovaná ustanovení zákona o azylu, totiž že za dané situace není žádný důvod
k tomu, aby stěžovateli byl udělen azyl podle §12 zákona o azylu. Rovněž tak nebyly žádné
objektivní skutečnosti, které by svědčily pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny a jak
bylo shora poznamenáno, správní orgán se také vypořádal s tím, že neshledává důvod pro
udělení azylu z humanitárních důvodů. Jeho rozhodnutí udělit či neudělit azyl z těchto
důvodů v závěru nelze ani podrobit soudnímu, resp. ústavnímu přezkumu (IV ÚS 532/02). Ze
všech těchto důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou proto dle ust.
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nebylo žádáno.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval, proto soud rozhodl, že se žalovanému náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 26. 2. 2004
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu