ECLI:CZ:NSS:2004:5.AZS.46.2003
sp. zn. 5 Azs 46/2003 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce M. G., zastoupeného JUDr. Vladimírem Čarňanským, advokátem se sídlem Praha 1,
Vodičkova 41, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o
udělení azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 2. 9. 2003, č. j. 11 Az 8/2003-30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného Ministerstva vnitra ze dne 7. 1. 2002, č. j. OAM-2858/VL-
07-P16-2001 bylo podle ustanovení §25 písm.d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“)
zastaveno řízení o udělení azylu.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 26. 2. 2002 opravný prostředek
k Vrchnímu soudu v Praze, o němž tento soud nerozhodl do 31. 12. 2002, a proto o něm ve
smyslu čl. II zákona č. 519/2002 Sb. a ust. §129 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní a ust. §32 odst. 4 zákona č. 325/1999 Sb. rozhodl Městský soud v Praze.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2003, č. j. 11 Az 8/2003-30 byla
žaloba zamítnuta.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce - nyní stěžovatel (§105 odst.
1 s. ř. s.) v zákonné lhůtě dle §106 odst.2 s.ř.s. kasační stížnost.
Kasační stížnosti stěžovatel podává z důvodu uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. Stěžovatel namítá, že mu v řízení o udělení azylu nebyla ze strany žalovaného
doručena předvolání k pohovorům způsobem, upraveným ve správním řádu. Doručení vytýká,
že nebyl vhodným způsobem vyrozuměn o uložení zásilky, v ubytovně nikdo o pokusu
doručit zásilku ani o jejím uložení nevěděl, způsob oznámení o uložení písemnosti není
zřejmý ani z poštovní obálky. Dle názoru stěžovatele proto nedošlo k dodržení zákonného
ustanovení o doručování do vlastních rukou, a proto nenastala fikce doručení těchto
písemností žalovanému. Protože dle stěžovatele soud pochybil, když k této vadě řízení
nepřihlédl, navrhuje stěžovatel zrušení rozhodnutí.
Žalovaný se k podané kasační stížnosti nevyjádřil.
Z předloženého spisu vyplynulo, že stěžovatel podal návrh na zahájení řízení
o udělení azylu dne 31. 3. 2001. Dne 5. 4. 2001 požádal stěžovatel o povolení pobytu
v soukromí, a to na adrese H. E., H. 2, P. 3, dne 18. 7. 2001 pak nahlásil žalovanému změnu
bydliště, a to na adrese N. B. 114, P. 5.
Na tuto posledně uvedenou adresu mu žalovaný zaslal první předvolání k pohovoru.
Při pokusu o doručení zásilky do vlastních rukou dne 23. 10. 2001 nebyl adresát písemnosti
zastižen, a proto byla písemnost uložena na poště do dne 7. 11. 2001. Na tutéž adresu zaslal
žalovaný stěžovateli i druhé předvolání k pohovoru. I zde zůstal pokus o doručení zásilky do
vlastních rukou dne 3.12.2001 bezvýsledný, zásilka byla opět uložena na poště, a to do
18. 12. 2001.
Protože se stěžovatel na žádné z předvolání k pohovoru nedostavil, ačkoliv mu byla
doručena v souladu s ust. §24 odst.2 správního řádu, rozhodl žalovaný o zastavení řízení dle
§25 odst. 1 písm. d) zákona o azylu.
Proti rozhodnutí o zastavení řízení podal stěžovatel opravný prostředek – žalobu, ve
které namítl, že na původní adrese (H. E.) již nebydlí, adresu svého pobytu změnil a tuto
změnu nahlásil. Domnívá se proto, že písemnosti nedostal proto, že docházely na původní
adresu.
Na žádost stěžovatele proběhlo jednání u Městského soudu v Praze, kterého se
stěžovatel zúčastnil za přítomnosti tlumočnice v jazyce anglickém. Při tomto jednání
stěžovatel uvedl, že se z H. E. přestěhoval do ubytovny N. B. a potvrdil, že se tu také
zdržoval.
Městský soud v Praze dospěl při přezkoumávání rozhodnutí žalovaného k závěru, že
žaloba není důvodná. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovateli byla obě předvolání
k pohovorům doručována žalovaným na adresu, kterou udal stěžovatel, přičemž tento sám při
jednání u soudu potvrdil, že se na této adrese zdržoval. Protože si stěžovatel zásilky v úložní
době nevyzvedl, byly mu doručeny ve smyslu §24 odst.2 správního řádu. Soud proto uzavřel,
že žadatel o azyl byl dvakrát řádně předvolán k pohovoru, na tyto pohovory se nedostavil
a proto byly naplněny podmínky pro vydání rozhodnutí o zastavení řízení. Z tohoto důvodu
pak soud žalobu zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Městského
soudu v Praze v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Důvodem podání kasační stížnosti je tvrzená vada řízení ve smyslu §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s.
Stěžovatel napadá rozhodnutí soudu z důvodu, že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, neboť v řízení u udělení
azylu nebyla stěžovateli předvolání k pohovorům řádně doručena, když se tento o jejich
uložení na poště nedozvěděl, neboť nebyl vyrozuměn o uložení zásilky.
Dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že
při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu
soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou
vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro
nesrozumitelnost.
Skutková podstata, z níž správní orgán vycházel v napadeném rozhodnutí, je se spisy
v rozporu, pokud materiál , jinak dostačující k učiněnému správnému skutkovému závěru ve
spisu obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán.
Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech podklad pro skutkový závěr
učiněný rozhodujícím orgánem, resp. je nedostačující k učinění správného skutkového závěru.
Takové vady řízení však nebyly shledány.
Dle ustanovení §25 písm. d) zákona o azylu se řízení zastaví, jestliže žadatel
o udělení azylu se bez vážného důvodu opakovaně nedostavuje k pohovoru (§23 odst. 2
zákona o azylu) nebo neposkytuje informace nezbytné pro spolehlivé zjištění skutečného
stavu věci a na základě dosud zjištěných skutečností nelze rozhodnout.
K naplnění podmínek pro zastavení řízení je tedy třeba opakované nedostavení se
k pohovoru (zde tedy nejméně ve dvou případech), přičemž nesmí existovat vážný důvod,
pro který se tak stalo. Prvotním předpokladem toho, aby žadatel o azyl mohl tuto svoji
zákonnou povinnost splnit, je proto jeho řádná vědomost o konání pohovoru a povinností
správního orgánu je řádným způsobem tuto skutečnost žadateli sdělit, t. j. řádně mu
předvolání k pohovoru doručit.
V případě stěžovatele byla předvolání k pohovoru doručována do vlastních rukou, a to
prostřednictvím pošty.
Doručenka, jako doklad o doručení písemnosti do vlastních rukou, je listinou, která
má povahu listiny veřejné a potvrzuje , není-li dokázán opak, pravdivost toho, co je v ní
osvědčeno. Povahu veřejné listiny má doručenka i tehdy, jsou-li údaje, jimiž musí být
opatřena, obsaženy také na obalu zásilky, kterou pošta od doručenky neoddělila, a po
uplynutí úložní lhůty vrátila správnímu orgánu spolu s doručenkou.
K tomu, aby mohla být vyvrácena správnost údajů o doručení obsažených
v doručence, musí stěžovatel v řízení především tvrdit a prokázat skutečnosti, jež vedou
k závěru, že údaje v doručence nejsou pravdivé. Jde-li o tzv. náhradní doručení písemnosti
určené do vlastních rukou účastníka (o doručení uložením písemnosti na poště), jsou
tvrzeními, v případě, že jsou prokázána, způsobilými vyvrátit závěr o doručení
prokazovaném doručenkou, v podstatě jen tvrzení, že se nezastižený adresát v době
pokusu o doručení písemnosti v místě doručení nezdržoval, případně tvrzení, že pošta při
doručování zásilky nedodržela postup předepsaný správním řádem. Musí přitom jít
o tvrzení konkrétní, vztahující se k údajům o doručení konkrétní písemnosti.
Tvrzení, že stěžovatel zásilku (obsahující předvolání k pohovoru) ani vyrozumění o
uložení písemnosti neobdržel, však - ani kdyby byla prokázána jeho pravdivost – není
způsobilé závěr o doručení zásilky vyvrátit. Okolnost, že stěžovatel neobdržel zásilku,
je daná již povahou náhradního způsobu doručení. Okolnost, že se poštou učiněné
vyrozumění o uložení zásilky nedostalo k adresátu (např. proto, že toto vyrozumění přebrala
osoba, která je adresátu nepředala, že obsah poštovní schránky byl odcizen nebo zničen
apod.), nemá vliv na správnost závěru o řádném doručení písemnosti.
V posuzovaném případě konstatoval proto Nejvyšší správní soud, že došlo k doručení
písemností žalovanému stěžovateli ve smyslu §24 odst. 2 správního řádu, neboť se stěžovatel
v místě doručení zdržoval a v řízení nebylo prokázáno takové pochybení doručovatele (pošty),
které by na doručení písemnosti fikcí ve smyslu tohoto ustanovení mělo zásadní vliv (např.
zkrácení úložní doby) .
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji dle ustanovení §110 odst.1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst.1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.)
V Brně dne 24. 2. 2004
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu