ECLI:CZ:NSS:2004:6.A.116.2001
sp. zn. 6 A 116/2001-120
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a
soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce M. p. (dříve P.
U.), a. s., zastoupeného JUDr. Erikou Mačákovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Ve
Struhách 27, proti žalovanému Ministerstvu financí, Praha 1, Letenská 15, zastoupenému
JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 5, Náměstí 14. října 3, o žalobě proti
rozhodnutí ministra financí ze dne 11. 9. 2001, čj. 324/42967/2001,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení cestovné
advokáta ve výši 1944 Kč, a to k rukám tohoto advokáta do třiceti dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobou včas podanou u Vrchního soudu v Praze se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí
ministra financí ze dne 11. 9. 2001, jakož i zrušení jemu předcházejícího rozhodnutí
Ministerstva financí ze dne 12. 4. 2001, čj. 324/127928/2000/R.
Rozhodnutím Ministerstva financí (dále též „ministerstvo“), byla v Pojišťovně U., a. s.
(od 6. 3. 2003 po změně jména: M. p., a. s.), zavedena podle §30 zákona č. 363/1999 Sb., o
pojišťovnictví a o změně některých souvisejících zákonů, nucená správa. Současně byl
nuceným správcem jmenován Ing. Z. P. Ve výroku rozhodnutí je dále uvedeno, že doručením
pravomocného rozhodnutí přechází působnost představenstva a valné hromady pojišťovny na
nuceného správce, s výjimkou rozhodnutí o zrušení společnosti, pozastavuje se výkon funkcí
jejích orgánů a pozastavuje se nakládání s jejími aktivy bez souhlasu nuceného správce.
O rozkladu žalobce ze dne 26. 4. 2001 proti rozhodnutí o zavedení nucené správy,
rozhodl ministr financí žalobou napadeným rozhodnutím tak, že rozklad jako nedůvodný
zamítl a rozhodnutí ministerstva potvrdil.
V žalobě ze dne 5. 11. 2001 žalobce uvádí, že rozhodnutí ministra financí i jemu
předcházející rozhodnutí ministerstva jsou nesprávná a nezákonná; řízení předcházející jejich
vydání mají závažné vady, které měly vliv na jejich zákonnost.
K přípustnosti žaloby žalobce uvádí, že jménem žalobce podává tuto žalobu
představenstvo společnosti; nikoliv tedy nucený správce, jak by mohlo vyplývat z §30 odst. 5
zákona o pojišťovnictví. Výlučná legitimace nuceného správce by totiž znamenala zásah do
práva na soudní ochranu před nezákonným rozhodnutím orgánů veřejné správy dle čl. 36
odst. 2 Listiny, a jak vyplývá i z judikatury týkající se zavedení nucené správy u bank, jsou i
přes pozastavení výkonu funkce orgánů banky tyto orgány oprávněny činit v řízení správním
nebo soudním procesní úkony proti zavedení nucené správy.
K vadám řízení předcházejícího vydání napadeného rozhodnutí žalobce uvádí, že na
projednání rozkladu žalobce a na vydání napadeného rozhodnutí ministra financí, který
rozhodoval na návrh jím ustanovené zvláštní komise, se podílel pracovník správního orgánu
Ing. V. K., CSc., který se zúčastnil řízení v I. stupni jako pracovník Ministerstva financí –
Úřadu státního dozoru v pojišťovnictví a penzijním připojištění, přičemž z tohoto důvodu měl
být ve smyslu §9 odst. 2 spr. ř. vyloučen. Rovněž ostatní pracovníci Ministerstva financí –
Úřadu státního dozoru v pojišťovnictví a penzijním připojištění, kteří byli členy rozkladové
komise, měli být z této komise vyloučeni pro předpokládaný poměr k věci, neboť o věci se v
I. stupni rozhodovalo právě u tohoto úřadu. Dále žalobce poukazuje na vady vyrozumění o
zahájení správního řízení ze dne 22. 12. 2000, čj. 324/127928/2000, pro jeho nekonkrétnost a
nejasnost: ta spočívala v tom, že zahájení správního řízení ve věci nevyjasněných skutečností
zjištěných v účetní závěrce za 10/2000 bylo odůvodněno jen tím, že na základě této závěrky
ministerstvo zjistilo, že došlo k výraznému snížení technických rezerv, přičemž materiály
předložené v této věci žalobcem jsou vzhledem k jejich obsahu nedostatečné. Pro zmíněnou
nekonkrétnost se žalobce nemohl včas vyjádřit ke všem skutečnostem, které mu byly ze
strany ministerstva kladeny k tíži. Dne 12. 1. 2001 zaslal žalobce ministerstvu vyjádření
k oznámení o zahájení správního řízení, kde blíže osvětlil skutečnosti obsažené v účetní
uzávěrce za období 10/2000. Protože tedy žalobce řádně vysvětlil nevyjasněné skutečnosti,
mělo správní řízení zastavit dle §30 spr. ř..
Dále namítl nesprávnost vydání předběžného opatření ze dne 24. 1. 2001, kterým mu bylo
uloženo strpět podle §43 odst. 1 písm. a) spr. ř. činnost nuceného správce ve smyslu §30
zákona o pojišťovnictví a nepostupovat podle §34 odst. 1 písm. c) téhož zákona podle
rozhodnutí představenstva nebo valné hromady bez souhlasu ministerstva. Vzhledem ke
skutečnosti, že v rozhodnutí není uvedeno, o které konkrétní skutečnosti a důkazy se opírá,
jedná se o rozhodnutí nepřezkoumatelné. Jeho jediným smyslem bylo de facto již od jeho
vydání zavést u žalobce nucenou správu; tím došlo ke zneužití institutu předběžného opatření,
protože žádné skutečnosti odůvodňující vydání předběžného opatření tu nebyly. Zákon o
pojišťovnictví ani žádný jiný právní předpis navíc neumožňuje vydat předběžné opatření,
kterým by bylo možno uložit ještě před rozhodnutím ve věci samé povinnost strpět činnost
nuceného správce. To nakonec potvrdil i ministr financí ve svém rozhodnutí o rozkladu ze
dne 10. 9. 2001, neboť uvedené předběžné opatření změnil tak, že povinnost žalobce strpět
činnost nuceného správce zrušil. Rozhodnutí ministra však přišlo účelově až ve chvíli, kdy již
potvrdil meritorní rozhodnutí ministerstva o zavedení nucené správy. Fakticky tak došlo
k zavedení nucené správy u žalobce již ode dne 24. 1. 2001.
Další námitka proti napadenému rozhodnutí spočívá v tvrzení, že byl porušen §49 odst. 2
spr. ř. o lhůtách pro rozhodnutí. Žalobce poukázal též na porušení §3 odst. 2 spr. ř., neboť mu
bylo odňato právo vyjádřit se před vydáním rozhodnutí ministerstva o předběžném opatření a
následně i o zavedení nucené správy k „dalším“ či „novým důvodům“, které se v těchto
rozhodnutích objevily, na ně reagovat a případné nedostatky včas odstranit. Ministerstvo
porušilo též povinnost zakotvenou v §3 odst. 1 spr. ř., jestliže nepostupovalo v souladu se
zákonem a nechránilo tak práva a zájmy žalobce. Žalobce také poukazuje na neobjektivnost
přístupu správních orgánů k žalobci oproti přístupu k ostatním pojišťovnám.
Žalobce dále po věcné stránce uvedl, že zjištěný skutkový stav, ze kterého vycházelo
napadené rozhodnutí ministra financí, je v rozporu s obsahem správního spisu. Zejména
správní orgán vytýkal, že pojišťovna zkresluje své hospodářské výsledky neúčtováním
bankovních výpisů, odbytného, snižující se hodnoty pozemků, zúčtování vyplacených záloh
na provize a pohledávek za zprostředkovateli a odběrateli, odvody srážkové daně. Všechny
tyto skutečnosti však žalobce v průběhu správního řízení řádně objasnil. K případným
pozdějším zaúčtováním některých skutečností nedošlo v rámci účetního období (kalendářního
roku), ale pouze v rozmezí některých měsíců; to ale není porušením zákona o účetnictví a
nemůže být považováno za zkreslování hospodářských výsledků. Zasílání měsíční účetní
závěrky probíhalo na základě rozhodnutí ministerstva. Jde ale pouze o předběžné výsledky,
protože rozhodná je až roční účetní závěrka. Tato zpoždění ostatně navíc byla způsobena
objektivními příčinami – nemocí pracovníků a personálními změnami. Všechny uvedené
nedostatky byly nadto odstraněny do účetní závěrky r. 2000, a také další nejasnosti
v účetnictví žalobce byly odstraněny ke konci roku 2000. Auditorská zpráva společnosti H.
P., spol. s r. o. ze dne 28. 5. 2001 k účetní závěrce žalobce za rok 2000 výslovně konstatuje,
že - s výhradou vlivu skutečností uvedených ve zprávě - účetní závěrka zobrazuje věrně ve
všech významných ohledech majetek, závazky a vlastní jmění žalobce k 31. 12. 2000,
výsledek hospodaření a finanční situaci za rok 2000, v souladu se zákonem o účetnictví a
dalšími právními předpisy. Ke zkreslování hospodaření dle žalobce ale nedocházelo ani
v předešlých obdobích, o čemž svědčí i to, že hospodářské výsledky za rok 1998 i 1999 byly
ve smyslu zákona ověřeny auditorem.
Zavedení nucené správy bylo dále věcně zdůvodněno tím, že z účetní závěrky za 10/2000
byly zjištěny výrazné rozdíly v účetnictví pojišťovny oproti minulému období, zejména
snížení technických rezerv, závazků a pohledávek. Bez jakéhokoliv bližšího zdůvodnění –
namítá žalobce – správní orgán neuznal vysvětlení pojišťovny o způsobu výpočtu výše
technické rezervy na nezasloužené pojistné a stanovení výše vyrovnávací rezervy. Tím, že
v průběhu účetního období byl použit náhradní způsob výpočtu rezervy na nezasloužené
pojistné, nebyl porušen zákon o účetnictví ani zákon o pojišťovnictví. Z účetních výkazů k 31.
12. 2000 je zřejmé, že výše technických rezerv vykázaných k tomuto datu je spočítána
správně. Výpočet technických rezerv k 31. 12. 2000 byl odsouhlasen odpovědným pojistným
matematikem s licencí ministerstva. Výjimečně bylo použito §14 odst. 2 zákona o
pojišťovnictví a výše rezervy tak byla stanovena matematicko-statistickými metodami.
Tvrzení, že pojišťovna přistoupila k ručnímu zásahu do automatické procedury provozního
systému, je nepravdivé. Žalobce doplnil, že všechna řízení vedená ze strany ministerstva
z důvodu nenaplňování technických rezerv považuje za skončená k datu 5. 3. 2001, neboť
tehdy žalobce splnil rozhodnutí ministerstva, kterým mu bylo uloženo umístit technické
rezervy v souladu s vyhláškou č. 75/2000 Sb. Nevidí tedy důvod, aby se ministerstvo vracelo
v rozhodnutí o zavedení nucené správy k otázce rezerv. Z obsahu spisu je zřejmé, že v době
vydání napadeného rozhodnutí žalobce naplňoval rezervy v souladu se zákonem o
pojišťovnictví. Jako naprosto neopodstatněný a v rozporu s obsahem spisu žalobce dále
označil argument správních orgánů, že snad nedostatečně odůvodnil výrazné snížení
technických rezerv, neboť interní doklad č. 90-9000343/10/00 údajně nemá náležitosti
řádného účetního dokladu dle §11 zákona o účetnictví. Tento doklad je ve spise založen a
také obsahuje všechny náležitosti. Výpočet rezervy IBNR (rezervy na škody vzniklé, ale
nenahlášené) je jeho součástí. Zrušení rezervy na vyrovnání mimořádných rizik vyplývá
z interní směrnice P-GŘ č. 17/00. V souladu se zákonem o pojišťovnictví a prováděcí
vyhláškou č. 75/2000 Sb. je tato rezerva nahrazena vyrovnávací rezervou a její propočet
vyplývá z této vyhlášky.
V dalším žalobním bodě žalobce popřel argument rozhodnutí, že předchozí opatření
ministerstva plnil pouze částečně nebo je neplnil vůbec, přičemž takové odůvodnění se
opakuje v každém správním řízení od roku 1998. Tato argumentace nikdy nebyla blíže
objasněna, a to ani v naříkaných rozhodnutích. Z obsahu správního spisu je však zřejmé, že
žalobce vždy opatření, která mu byla ze strany ministerstva ukládána, řádně plnil. Co se týče
konstatování v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že restrukturalizace aktiv nebyla pro
pojišťovnu výhodná, žalobce uvádí, že - jak je zřejmé ze správního spisu - restrukturalizace
aktiv vyplývala z požadavku auditora. V případě neuskutečnění této nezbytně nutné operace
by žalobce utrpěl k 31. 12. 2000 vysokou ztrátu. K argumentu ohrožení splnitelnosti závazků
žalobce (vyplývajících z uzavřených pojistných smluv vzhledem k vysoké kumulované ztrátě)
uvedl, že kumulovaná ztráta nedosahovala poloviny základního jmění (což je zřejmé z
výsledovky k 31. 12. 2000 a výroku auditora za rok 2000) a splnitelnost závazků plynoucích
pro žalobce z uzavřených pojistných smluv nebyla nikterak ohrožena. Naopak k 31. 12. 2000
byl dosažen zisk ve výši 9111 tis. Kč. Výplaty pojistných plnění žalobce uskutečňoval ve
stanovených platbách, což bylo známo i pracovnicím ministerstva, které s uvolňováním těchto
plateb udělovaly souhlas. Navíc bylo rozhodnuto o zvýšení základního kapitálu a posílení
finančních rezerv. V době vydání napadeného rozhodnutí proto nebyla jakkoli ohrožena
splnitelnost závazků žalobce vyplývající z uzavřených pojistných smluv, což jednoznačně
dokládá i prohlášení ministerstva zveřejněné dne 12. a 13. 9. 2001, kde je výslovně uvedeno,
že ministerstvo nemá signály o tom, že by byla ohrožena práva pojištěných. Tvrzení ministra
o výslovném uložení povinnosti zvýšit základní jmění žalobce je zcela v rozporu s obsahem
správního spisu, kde se žádné takové opatření nebo rozhodnutí ze strany ministerstva
nenachází.
Žalobce uvádí, že napadené rozhodnutí je též nezákonné pro nesprávné právní posouzení
věci, neboť pro zavedení nucené správy u žalobce nebyly splněny zákonné podmínky (§30
zákona o pojišťovnictví). Žalobce plnil předchozí opatření uložená ministerstvem, nikterak
nezkresloval výsledky své činnosti, nebyla též jakkoliv ohrožena splnitelnost jeho závazků,
plynoucích mu z uzavřených pojistných nebo zajišťovacích smluv. Tvrzení ministerstva i
ministra o tom, že uložená předchozí opatření nebo sankce nevedla k nápravě, jsou obecná a
zcela nepodložená. Skutečná míra solventnosti žalobce odpovídala §22 odst. 2 zákona o
pojišťovnictví. V době vydání napadeného rozhodnutí byla situace žalobce stabilní a
společnost měla dostatek likvidních prostředků. Smyslem právního institutu nucené správy je
obnovení stability a likvidity pojišťovny. Vzhledem k závažnosti tohoto právního institutu lze
k zavedení nucené správy přistoupit teprve v případě, kdy jiná, mírnější opatření nevedou
nebo nemohou vést ke zjednání nápravy v pojišťovně nebo odstranění zjištěných nedostatků.
Tato povinnost správního orgánu (použít při svém rozhodování nejvhodnějších prostředků,
které vedou ke správnému vyřízení věci) plyne z §3 odst. 3 spr. ř.; zde byla porušena. Dále
žalobce zdůraznil, že při rozhodování o zavedení nucené správy žalovaný nepřihlédl
k současnému stavu, který vykazuje zlepšení situace, ale vrátil se do roku 1998 a 1999 ke
správním řízením, ve kterých již byla vydána rozhodnutí.
Žalobce uzavřel, že ministr se blíže nezabýval jeho argumenty uplatněnými v rozkladu.
Ministr při svém rozhodování opomenul mimo jiné tak zásadní skutečnosti jako např. výkazy
hospodaření žalobce k 31. 12. 2000 a za prvé tři měsíce roku 2001, dokládající zlepšení jeho
situace, včasné plnění závazků vůči klientům, umístění technických rezerv v souladu
s vyhláškou č. 75/2000 Sb., nápravy některých chyb, ke kterým došlo v minulosti v oblasti
účetnictví, přijetí rozhodnutí o zvýšení základního kapitálu o 100 mil. Kč jako jednoho
z opatření ke zlepšení situace. V rámci napadeného rozhodnutí byla zcela opomenuta základní
zásada správního řízení, že rozhodnutí musí vycházet ze stavu, který je zde v době vydání
rozhodnutí. Řada zjištění, o které se napadené rozhodnutí opírá, je zkreslená, neaktuální,
neúplná či zcela nesprávná, což je v rozporu s §3 odst. 4 spr. ř. Znovu zdůraznil, že
zaúčtování dokladů v dalším měsíci, než ve kterém byly vyhotoveny, není porušením zákona
o účetnictví. Podle §7 odst. 2 zákona o účetnictví je účetnictví úplné, jestliže účetní jednotka
zaúčtovala všechny účetní případy týkající se účetního období, přičemž účetním obdobím je
kalendářní rok, a nikoliv kalendářní měsíc. Měsíční účetní závěrky zasílané žalobcem
ministerstvu měly pouze povahu předběžných výsledků; na jejich základě nelze činit konečné
závěry a přijímat tak závažné rozhodnutí, jako je zavedení nucené správy. Rozhodná je až
roční účetní závěrka za celé uplynulé účetní období. Všechny případné nedostatky způsobené
objektivními příčinami byly v průběhu účetního období řádně odstraněny.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě k jednotlivým žalobním bodům uvedl, že nesouhlasí
s tvrzením, že by Ing. K., ale i ostatní pracovníci žalovaného (Ministerstva financí – Úřadu
státního dozoru v pojišťovnictví a penzijním připojištění) měli být vyloučeni z projednávání
v rozkladové komisi, a že pokud by se vyloučený pracovník na vydání rozhodnutí podílel, má
tato skutečnost za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí. Podle §61 odst. 2 spr. ř.
není vedoucí ústředního orgánu státní správy při svém rozhodování o rozkladu návrhem
komise vázán, neboť komise má pouze povahu poradního orgánu. Rozkladová komise, jejíž
složení je v žalobě napadáno, byla zřízena k 1. 6. 1998 zřizovací listinou ministra financí a
jejími členy jsou významní odborníci teorie i praxe (Doc. JUDr. Karfíková, CSc., JUDr.
Škopková, Ing. Mgr. Semerák), a dále JUDr. Č., tajemnice komise, která připravuje jednotlivá
zasedání rozkladové komise a která se na zpracování prvoinstančního rozhodnutí a ani na
jemu předcházejícím řízení neúčastnila, Ing. K., CSc. (oba jsou pracovníky žalovaného,
odboru 32 - Úřadu státního dozoru v pojišťovnictví a penzijním připojištění), JUDr. N.
(pracovnice žalovaného, odboru 17 – kontroly), a JUDr. Č. (pracovník žalovaného, odboru 22
– majetkoprávní). V předmětné záležitosti se Ing. K., CSc., z důvodu možné podjatosti
neúčastnil hlasování. Navíc správní řád neřeší a tedy nevylučuje, aby pracovníci orgánu, který
napadené rozhodnutí vydal, byli členy rozkladové komise, neboť tato komise nemá žádné
pravomoci, týkající se projednání a rozhodnutí o rozkladu.
Dále žalovaný uvedl, že oznámení o zahájení správního řízení obsahovalo všechny
náležitosti stanovené správním řádem a v souladu se správním řádem bylo účastníkovi
doručeno. Skutečnosti, které jsou uvedeny v tomto oznámení, podstatně ohrožují splnitelnost
závazků žalobce, což samo o sobě je důvodem k zavedení nucené správy podle §27 odst. 3
zákona o pojišťovnictví. Snížení technických rezerv v období 10/2000 nebylo ojedinělou
výjimkou v hospodaření žalobce, ale završovalo předcházející řadu nedostatků, které
k tomuto stavu vedly. Není též pravdou, že se žalobce jako účastník správního řízení nemohl
vyjádřit ke všem skutečnostem, které mu byly ze strany žalovaného kladeny k tíži. Tato
možnost byla, jak vyplývá z oznámení o zahájení správního řízení, žalobci dána již
na počátku zahájeného správního řízení. Žalobce ústního jednání nevyužil a ani nenavrhl jiné
písemné důkazy. Žalobce i jeho majoritní akcionář byli vedle toho vyzváni k předložení
konkrétních návrhů řešení stávající situace u žalobce. Žalobce ale reagoval pouze v obecné
rovině. Pokud se dále opíral o prohlášení žalovaného v tisku, není tato skutečnost právně
relevantní. Nelze ani souhlasit s žalobcovým tvrzením, že v jeho vyjádření k zahájenému
správnímu řízení byly dostatečně odůvodněny nevyjasněné skutečnosti, zjištěné v účetní
závěrce za 10/2000. Stejně tak dostatečně neodůvodnil a neosvětlil nedostatky zjištěné při
kontrole, která probíhala v období měsíců dubna – července 2000. V době vydání rozhodnutí
o zavedení nucené správy vycházel žalovaný mimo jiné z údajů měsíčních účetních závěrek a
předběžné účetní závěrky ke dni 31. 12. 2000, které žalobce předkládal žalovanému v rámci
vykazovací povinnosti. V období 07/2000 – 12/2000 přesahovala neuhrazená kumulovaná
ztráta hospodaření žalobce polovinu jeho základního kapitálu.
K tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o předběžném opatření žalovaný uvádí, že ministr
financí svým rozhodnutím ze dne 10. 9. 2001 toto rozhodnutí podle §59 odst. 2 spr. ř. změnil
tak, že z tohoto vypustil povinnost uvedenou pod bodem 1. K námitce porušení lhůt pro
vydání rozhodnutí žalovaný uvádí, že tyto lhůty jsou zásadně povahy pořádkové a jejich
nedodržení tedy nemá bezprostřední vliv na práva účastníků řízení. Žalovaný doplňuje, že se
snažil ve lhůtách stanovených správním řádem objektivně posoudit stav věci a umožnil
žalobci předložit důkazy a vyjádření. Jeho rozhodnutí vycházelo ze spolehlivě zjištěného
stavu věci. Dle §3 odst. 1 spr. ř. jsou správní orgány povinny chránit zájmy státu a
společnosti, práva a zájmy občanů a organizací a důsledně vyžadovat jejich plnění. V §6 a §
26 zákona o pojišťovnictví se dále mimo jiné uvádí, že žalovaný vykonává státní dozor
v pojišťovnictví zejména v zájmu ochrany spotřebitele a že v rozsahu stanoveném zákonem o
pojišťovnictví je povinen kontrolovat dodržování tohoto zákona. K tvrzené neobjektivitě
přístupu k žalobci oproti přístupu žalovaného k jiným pojišťovnám uvedl žalovaný, že tato
(pouze obecně proklamovaná skutečnost) je právně irelevantní. Každý případ je posuzován
individuálně a na základě novinových článků nelze usuzovat na nerovný a neobjektivní
přístup žalovaného k žalobci. K argumentaci, že měsíční výsledky hospodaření jsou pouze
předběžné a na jejich základě tak nelze činit závažná rozhodnutí, žalovaný uvádí, že má-li
plnit svou funkci státního dozoru řádně, pak musí včas odhalovat nedostatky a účinně
zasahovat tak, aby byly maximálně chráněny zájmy spotřebitelů. Státní dozor tedy nemůže
vycházet jen z ročních výsledků hospodaření pojišťovny, ale musí reagovat na všechny
skutečnosti a podněty, které signalizují zhoršování hospodářské situace kterékoliv pojišťovny.
Účetní jednotka je povinna účtovat o skutečnostech, které jsou předmětem účetnictví
v období, s nímž tyto skutečnosti časově a věcně souvisí. Veškeré skutečnosti, o kterých
žalobce neúčtoval včas a řádně, mu v době jednotlivých měsíčních závěrek byly známy a
žalobce je měl do svého účetnictví promítnout.
Žalovaný dále poukazuje na to, že podle vyjádření samého žalobce jeho pomocný
program signalizoval již od ledna 2000 chybný výpočet zaslouženého a nezaslouženého
pojistného, resp. záporné hodnoty zaslouženého pojistného v období 01-05/2000; žalobce
však přistoupil k náhradnímu výpočtu nezaslouženého pojistného až v účetní závěrce za
10/2000. Kategorii sjednaného pojistného, které je podkladem pro „náhradní“ způsob výpočtu
této rezervy, žalobce dostatečně nevysvětlil a nedoložil výši jednotlivých měsíčních hodnot,
které byly základem výpočtu. Žalovaný se dále zabývá svým nesouhlasem s jinou skladbou
finančního umístění aktiv, udělením souhlasu s nákupem státních dluhopisů, umístěním aktiv,
jejichž zdrojem jsou technické rezervy v souladu s vyhláškou č. 75/2000 Sb., dalším
zkreslováním finanční situace žalobce zkreslováním výše bankovních depozit, více než
měsíčním zpožděním v účtování účetních případů, a konkretizací nedostatku náležitostí
účetního dokladu ID 90-9000343/10/00. Žalovaný dodává, že nesrovnalosti byly zjištěny i při
kontrole, která probíhala v období dubna až července 2000 a uzavírá, že ze správního spisu
vyplývá, že v hospodaření žalobce byly zjištěny nedostatky tak závažné, že odůvodňovaly
zvolený postup. Vlivem zjištěných finančních operací dosáhl žalobce kladného
hospodářského výsledku, avšak žalovaný zhodnotil v rámci správního uvážení tyto operace
jako zcela účelové s cílem zkreslit hospodářský výsledek. Vedle toho se žalobce potýkal
s vysokou neuhrazenou ztrátou z minulých let a ani vstup nového akcionáře nedal záruku na
zlepšení nepříznivé hospodářské situace. Tento závěr žalovaného potvrdil i auditor žalobce,
který vydal výrok k účetní závěrce za r. 2000 s výhradou. Z výše uvedených důvodů žalovaný
navrhuje žalobu zamítnout.
V rámci jednání u soudu dne 20. 7. 2004 účastníci zopakovali nejdůležitější body svých
podání a setrvali na svých návrzích.
Z obsahu správního spisu žalovaného vyplynuly následující skutečnosti.
Ministerstvo financí zahájilo ze svého podnětu vůči žalobci správní řízení ve věci
nevyjasněných skutečností, zjištěných v účetní závěrce za 10/2000. Jak dále vyplývá
z oznámení o zahájení správního řízení ze dne 22. 12. 2000, zjistilo ministerstvo na základě
účetní závěrky za 10/2000, kterou žalobce předložil dne 22. 11. 2000 ministerstvu (povinnost
předložit byla stanovena rozhodnutím ze dne 4. 12. 1998), že došlo k výraznému snížení
technických rezerv. Z tohoto důvodu ministerstvo požádalo žalobce o předložení detailní
rozvahy a výkaz zisků a ztrát a vysvětlení situace. Žalobce dodal požadované materiály a dne
26. 11. 2000 poskytl i své vyjádření, které však žalovaný shledal značně nedostatečným.
Proto žalobce vyzval, aby se ve lhůtě deseti kalendářních dnů písemně vyjádřil ke všem
skutečnostem, které považuje za podstatné pro řízení a rozhodnutí v dané věci a poučil ho též
o právu účastníka řízení vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladu i ke způsobu
jeho zjištění, popř. navrhnout jeho doplnění.
K oznámení o zahájení správního řízení podal žalobce své vyjádření ze dne 12. 1. 2001,
ve kterém objasňoval důvody a způsob výpočtu výše rezervy na nezasloužené pojistné a
vyrovnávací rezervy.
Dále se ve spise nalézá protokol o kontrole, ze dne 7. 9. 2000, týkající se zjištění
ekonomické situace žalobce v období duben – červenec 2000, a zamítavé rozhodnutí
ministerstva o odvolání proti rozhodnutí o námitkách k protokolu o kontrole ze dne 23. 1.
2001.
Dne 24. 1. 2001 vydalo ministerstvo v rámci zahájeného správního řízení rozhodnutí o
předběžném opatření (čj. 324/127928/2000/PO), kterým žalobci uložilo povinnost strpět
podle §43 odst. 1 písm. a) spr. ř. činnost nuceného správce ve smyslu §30 zákona o
pojišťovnictví, a nepostupovat podle §34 odst. 1 písm. c) téhož zákona podle rozhodnutí
představenstva nebo valné hromady bez souhlasu ministerstva. V odůvodnění rozhodnutí se
uvádí, že na základě účetní závěrky za 10/2000 ministerstvo zjistilo výrazné rozdíly oproti
minulému období, které se týkaly zejména výrazného snížení technických rezerv a závazků a
pohledávek. Po zahájení řízení je však na základě dosavadních šetření nepochybné, že žalobce
zkresluje výsledky své činnosti tím, že např. dostatečně nezdůvodnil nový výpočet rezervy na
nezasloužené pojistné, výpočet vyrovnávací rezervy, nespecifikoval výši zůstatku odbytného,
neúčtuje řádně a včas na bankovních účtech. Z předkládaných výkazů dále žalovaný dovodil,
že s ohledem na ztrátu žalobce k 30. 11. 2000 je ohrožena splnitelnost závazků vyplývajících
z uzavřených pojistných smluv. Rozhodnutí je vydáno v zájmu ochrany spotřebitele i
vzhledem k tomu, že předchozí opatření ministerstva plnil žalobce pouze částečně nebo je
neplnil vůbec. V odůvodnění se dále uvádí, že rozhodnutí je vydáno v rozsahu nezbytně
nutném pro zajištění účelu správního řízení zahájeného z podnětu ministerstva, přičemž
účelem tohoto zahájeného správního řízení je zavedení nucené správy u žalobce podle §30
zákona o pojišťovnictví.
Proti uvedenému rozhodnutí o předběžném opatření podal žalobce rozklad ze dne
6. 2. 2001, ve kterém mimo jiné uvádí, že správní řízení bylo zahájeno z jediného důvodu, tj.
snížení technických rezerv. Požadavek specifikovat výši odbytného a připomínka k pozdnímu
účtování na bankovních účtech nebyla zmiňována. Technické rezervy jsou v roční účetní
uzávěrce (k 31. 12. 2000) zaúčtovány dle nového zákona o pojišťovnictví, a odsouhlaseny
pojistným matematikem. Dále se žalobce zabývá důvody snížení technických rezerv,
zůstatkem odbytného a nezaúčtováním některých bankovních výpisů včas. Výše závazků a
pohledávek byla upravena na základě průběžných výsledků inventarizace tak, aby účetnictví
odpovídalo skutečnostem zjištěným v daném účetním období. Žalobce odmítá výrok, že
pojišťovna zkresluje své výsledky. K citované výši ztráty žalobce uvádí, že hospodářský
výsledek k 31. 12. 2000 je zisk 17,934 mil. Kč, který bude použit na úhradu ztráty minulých
let, která činí 124,480 mil. Kč, a to s tím, že ztráta společnosti nemá přímý vliv na úhradu
závazků z pojistných smluv. Dále žalobce uvádí skutečnosti, které mohou ovlivnit závazky
z pojistných smluv, a okolnosti vstupu nového akcionáře, a domáhá se zrušení předběžného
opatření.
Dále je součástí spisu korespondence žalovaného se žalobcem i s jeho hlavním
akcionářem, týkající se opatření ke stabilizaci, nákupu cenných papírů a státních dluhopisů a
výše technických rezerv.
Dne 12. 4. 2001 vydalo ministerstvo rozhodnutí (čj. 324/127928/2000/R), v jehož výroku
je uvedeno, že se u žalobce podle §30 zákona o pojišťovnictví zavádí nucená správa a
současně je jmenován nucený správce; dále že doručením pravomocného rozhodnutí žalobci
přechází působnost představenstva a valné hromady žalobce na nuceného správce, s výjimkou
rozhodnutí o zrušení společnosti, pozastavuje se výkon funkcí jeho orgánů a pozastavuje se
nakládání s jeho aktivy bez souhlasu nuceného správce. V odůvodnění rozhodnutí je mimo
jiné uvedeno, že k zahájenému správnímu řízení podal žalobce dne 12. 2. 2001 své vyjádření,
ve kterém se však zabýval pouze problémem nového výpočtu technické rezervy na
nezasloužené pojistné a vyrovnávací rezervy, správní řízení však bylo zahájeno nejen
z důvodu výrazného snížení technických rezerv, ale též ve věci ostatních nevyjasněných
skutečností v účetní závěrce za 10/2000 (např. neúčtování bankovních výpisů, odbytného,
snižující se hodnoty pozemků, zúčtování vyplacených záloh na provize a pohledávek za
zprostředkovateli a odběrateli). Vyjádření žalobce k přehodnocení výše technických rezerv
nelze považovat za průkazné a dostatečně doložené. Interní doklad č. 901-9000343/10/00,
kterým jsou úpravy výše rezerv zaúčtovány, nemá náležitosti účetního dokladu dle §11
zákona o účetnictví a příloha tohoto dokladu je nedostatečná, není vysvětlen termín „sjednané
pojistné“. Ruční úpravou došlo ke snížení rezervy o 6612 tis. Kč. Nebyl též shledán důvod
měnit způsob výpočtu a časový harmonogram účtování vyrovnávací rezervy v průběhu
účetního období. Touto účetní operací došlo ke snížení stavu vyrovnávací rezervy o 1,5 mil.
Kč. Snížení stavu rezervy na pojistné události vzniklé, ale nenahlášené (IBNR) o 700 tis. Kč
nebylo doloženo. Z účetní závěrky za 10/2000 též vyplynulo že žalobce neúčtuje řádně a včas
o všech skutečnostech, které jsou předmětem účetnictví (např. účtování bankovních výpisů
z běžných i depozitních účtů, předpisů nájemného, zúčtování vyplacených záloh na provize),
čímž porušuje §7 zákona o účetnictví.
Další nesrovnalosti se týkaly účtování odbytného a specifikace účtu 331.200-odbytné.
Nebylo doloženo, zda žalobce odvádí srážkovou daň. Žalobce neprovádí řádnou inventarizaci
účtů dle §29 zákona o účetnictví. Hospodářská situace žalobce je velmi závažná. Výrazné
zhoršení lze spatřovat od roku 1998, kdy došlo k převzetí pojistného kmene z P. M., a. s. Na
základě kontrol hospodaření provedených v roce 1998 a 1999 byly žalobci rozhodnutími
ukládány konkrétní povinnosti k odstranění zjištěných nedostatků. V průběhu období duben –
červenec 2000 byla provedena další kontrola hospodaření žalobce a kontrola plnění
rozhodnutí čj. 322/64099/1999 ze dne 30. 9. 1999. Přitom bylo zjištěno, že opatření uložená
tímto rozhodnutím nejsou opětovně plněna a dále, že účetnictví je neprůkazné, že žalobce
zkresluje výši technických rezerv, že ztráta přesáhla polovinu základního jmění, a že žalobce
nedisponuje dostatečnou výší aktiv ke krytí technických rezerv. Ve snaze ministerstva
stabilizovat a řešit nepříznivou situaci žalobce byli opakovaně vyzváni jeho generální ředitel a
dále hlavní akcionář k předložení konkrétních návrhů řešení hospodářské situace. Předložené
záměry však byly velmi obecné a nekonkrétní. K tomu správní orgán podotkl, že společnost I.
poskytla žalobci finanční zálohu na navýšení základního jmění v celkové výši 50 mil. Kč,
přičemž značná část poskytnutých finančních prostředků byla již odčerpána na úhradu
závazků. Dne 21. 12. 2000 byla na základě Smlouvy o převodu aktiv provedena
restrukturalizace aktiv žalobce, která však nebyla konzultována s ministerstvem, čímž žalobce
porušil svoji povinnost uloženou mu předběžným opatřením ze dne 22. 9. 2000, čj.
324/83983/2000, nenakládat bez souhlasu ministerstva se svými aktivy. Navíc
restrukturalizace aktiv nebyla pro žalobce výhodná. Na valné hromadě dne 29. 11. 2000 byl
schválen záměr navýšit základní jmění žalobce o 100 mil. Kč. Návrh na zápis tohoto záměru
byl však příslušným krajským soudem zamítnut. V daném období nikdy nedošlo k úpisu
akcií. Ministerstvo uzavírá, že je nepochybné, že žalobce zkresluje výsledky své činnosti,
předchozí opatření ministerstva plnil pouze částečně nebo je neplnil vůbec, a že vzhledem
k vysoké kumulované ztrátě je ohrožena splnitelnost závazků vyplývajících z uzavřených
pojistných smluv.
V rozkladu ze dne 26. 4. 2001 žalobce poukazuje na nesprávnost a nezákonnost
rozhodnutí, jakož i na vady řízení. Oznámení o zahájení správního řízení neobsahovalo
nezbytné náležitosti, podáním žalobce ze dne 12. 1. 2001 byly skutečnosti uvedené v účetní
závěrce za 10/2000 uvedeny na pravou míru a další řízení mělo být zastaveno, předběžné
opatření o strpění nuceného správce bylo vydáno v rozporu se zákonem, byly porušeny lhůty
pro vydání rozhodnutí, žalobce byl se všemi skutečnými důvody zahájení správního řízení
seznámen až v odůvodnění napadeného rozhodnutí a nemohl tak účinně hájit svá práva a
zájmy. V době vydání rozhodnutí o zavedení nucené správy nebyly pro nucenou správu
splněny předpoklady dle §30 zákona o pojišťovnictví, napadené rozhodnutí nevychází ze
stavu v době vydání rozhodnutí a ze spolehlivě zjištěného stavu věci.
Dne 31. 5. 2001 žalobce svůj rozklad doplnil o bližší vyjádření k výhradám ministerstva
ohledně zúčtování vyplacených záloh na provize a pohledávek za zprostředkovateli a
odběrateli, snižující se hodnoty pozemků, účtování odbytného, srážkové daně, inventarizace
rozvahových účtů a restrukturalizace aktiv. Dále popsal personální změny a pracovní
neschopnosti svých zaměstnanců a předložil auditorskou zprávu společnosti HZ Praha, spol.
s r. o., ze dne 28. 5. 2001 k účetní závěrce za rok 2000.
Ze zápisu z jednání rozkladové komise ze dne 12. 7. 2001 vyplývá, že tato komise
ministrovi financí navrhla rozklad žalobce jako nedůvodný zamítnout a potvrdit původní
rozhodnutí ministerstva, a to s tím, že ze spisového materiálu je zřejmé, že situace u žalobce
je velmi vážná. Vlivem finančních operací dosáhl žalobce k 31. 12. 2000 kladného
hospodářského výsledku, avšak ministerstvo hodnotí tyto operace jako zcela účelové s cílem
zkreslit hospodářský výsledek. Vedle toho se žalobce stále potýká s vysokou neuhrazenou
ztrátou z minulých období; ani vstup nového akcionáře nedává záruku zlepšení nepříznivé
hospodářské situace. V zápisu je též uvedeno, že Ing. K., CSc., se pro možnou podjatost
neúčastnil hlasování.
Dne 10. 9. 2001 změnil ministr financí k rozkladu žalobce rozhodnutí ministerstva o
předběžném opatření ze dne 24. 1. 2001 tak, že ve výroku byla vypuštěna povinnost žalobce
strpět podle §43 odst. 1 písm. a) spr. ř. činnost nuceného správce ve smyslu §30 zákona o
pojišťovnictví. Povinnost nepostupovat podle §34 odst. 1 písm. c) zákona o pojišťovnictví
bez souhlasu ministerstva podle rozhodnutí představenstva nebo valné hromady zůstala
nezměněna.
Rozhodnutím ze dne 11. 9. 2001 ministr financí rozklad zamítl jako nedůvodný a
rozhodnutí I. stupně potvrdil. V odůvodnění mj. uvedl, že v době vydání rozhodnutí o
zavedení nucené správy vycházelo ministerstvo též z údajů měsíčních účetních závěrek a
předběžné účetní závěrky ke dni 31. 12. 2000, které žalobce předkládal v rámci vykazovací
povinnosti. V období 07/2000 – 12/2000 přesahovala neuhrazená kumulovaná ztráta
hospodaření žalobce polovinu jeho základního kapitálu. Podle předběžné účetní závěrky ke
dni 31. 12. 2000 činil hospodářský výsledek žalobce -18 624 tis. Kč, kumulovaná neuhrazená
ztráta pak dosáhla výše 140 104 tis. Kč. Podle aktualizované předběžné účetní závěrky,
přiložené k podanému rozkladu činil však hospodářský výsledek k témuž datu +9111 tis. Kč.
Tato výrazná změna ze ztráty do zisku byla způsobena zejména zaúčtováním veškerých
účetních případů, které souvisely se Smlouvou o převodu aktiv ze dne 21. 12. 2000, ve znění
Dodatku č. 1 ze dne 22. 12. 2000, uzavřenou žalobcem jako prodávajícím a společností I. G.
I. L., L., jako kupujícím. Tato smlouva ale byla uzavřena bez souhlasu ministerstva, čímž
žalobce porušil povinnost uloženou rozhodnutím o předběžném opatření ze dne 22. 9. 2000
nenakládat bez souhlasu ministerstva se svými aktivy. Účelem této transakce ve skutečnosti
nebylo provést „restrukturalizaci aktiv“, ale získat možnost nevytvářet opravné položky
k cenným papírům s proměnlivým výnosem a k ostatním pohledávkám, neboť právě jejich
vytvořením by žalobce dosáhl významné ztráty hospodaření. Skutečnost, že už dne 13. 2.
2001 žalobce požádal ministerstvo o souhlas s prodejem akcií nabytých na základě uvedené
smlouvy, dokládá, že záměrem žalobce nebylo získání bonitních aktiv, nýbrž provedení
finančních operací, které v konečném důsledku povedou k výraznému ovlivnění
hospodářského výsledku. Finanční situace žalobce není příznivá dlouhodobě, což dokládá i
zpráva auditora k auditu roční účetní závěrky k 31. 12. 1999.
K jednotlivým námitkám žalobce v rozkladu je v rozhodnutí dále uvedeno, že ve svém
vyjádření k zahájenému správnímu řízení žalobce nedostatečně odůvodnil výrazné snížení
technických rezerv, neboť interní doklad ID 90-9000434/10/00, kterým je výrazné snížení
technických rezerv zaúčtováno, nemá náležitosti řádného účetního dokladu dle §11 zákona o
účetnictví. Jednotlivé účetní případy nejsou dostatečně popsány a není doložena oprávněnost
jejich zaúčtování. Též nebyl vysvětlen důvod změny metody výpočtu technických rezerv
v průběhu účetního období. U technické rezervy na nezasloužené pojistné žalobce neobjasnil
nový způsob jejího výpočtu, ani nedoložil výši jednotlivých měsíčních hodnot „sjednaného
pojistného“, kterýžto termín zákon o pojišťovnictví nezná. V rozporu s platnou Směrnicí
žalobce pro tvorbu, použití a způsob umístění prostředků technických rezerv je stanovena též
technická rezerva na pojistné události vzniklé, ale nenahlášené a vyrovnávací rezerva.
K námitce vad oznámení o zahájení správního řízení je v odůvodnění rozhodnutí uvedeno, že
předmětné oznámení obsahuje všechny náležitosti stanovené správním řádem, přičemž
skutečnosti, které jsou v oznámení uvedeny, podstatně ohrožují splnitelnost žalobcových
závazků. Již v tomto oznámení byl žalobce vyzván k vyjádření i k ústnímu jednání a
k navržení a doplnění důkazů. To nevyužil. Následně byl žalobce i jeho majoritní akcionář
vyzýváni k předložení konkrétních návrhů řešení stávající situace, reakce však byly pouze
obecné.
K námitce, že účetním obdobím je kalendářní rok a měsíční účetní závěrky mají povahu
pouze předběžných výsledků je v rozhodnutí uvedeno, že rozhodnutím ministerstva ze dne 4.
12. 1998 bylo žalobci mimo jiné uloženo předkládat měsíční účetní závěrky, a to z důvodu
nutnosti podrobně sledovat hospodaření žalobce, které mělo zhoršující se tendenci. Má-li
orgán státního dozoru plnit svou funkci řádně, musí včas odhalovat nedostatky a účinně
zasahovat tak, aby byly maximálně chráněny zájmy spotřebitelů. Nemůže tak vycházet pouze
z výsledků hospodaření, které jsou pojišťovny povinny předkládat v souladu s §13 odst. 7
zákona o pojišťovnictví, ale musí reagovat na všechny skutečnosti a podněty, které signalizují
zhoršování hospodářské situace pojišťovny. K neudělení souhlasu s jinou skladbou finančního
umístění aktiv je v rozhodnutí uvedeno, že jeho udělením by byly porušeny zásady stanovené
v §13 odst. 8 zákona o pojišťovnictví, tj. zásada bezpečnosti, rentability, likvidity a
diverzifikace. K nepovolení nákupu zahraničních cenných papírů je uvedeno, že záměrem
žalobce bylo nakoupit akcie slovenských firem S., a. s., a P. R., a. s., přičemž zamýšlený
nákup těchto akcií vycházel ze Smlouvy o převodu aktiv ze dne 21. 12. 2000, která byla
uzavřena bez souhlasu ministerstva. Nebylo doloženo, že by zamýšlenou transakcí nebyly
porušeny zásady §13 odst. 8 zákona o pojišťovnictví. K důvodům pozdního účtování
jednotlivých účetních případů se v rozhodnutí uvádí, že včasně a řádně účtovat o všech
skutečnostech, které jsou předmětem účetnictví, je účetní jednotka povinna bez ohledu na
nemocnost jednotlivých pracovníků. Veškeré skutečnosti, o kterých žalobce neúčtoval včas a
řádně, však žalobci v době jednotlivých účetních závěrek byly známy a žalobce je tedy měl do
účetnictví promítnout. Zjištění ministerstva o pozdním účtování se nadto neopírá pouze o
měsíční zpoždění, ale o dobu podstatně delší.
Neoprávněným vykazováním částek na depozitních bankovních účtech, které však již
byly převedeny na běžný účet a byly použity na úhradu závazků, žalobce zkresloval svoji
ekonomickou situaci. Odůvodnění rozhodnutí se dále zabývá jednáním na ministerstvu, které
proběhlo dne 25. 1. 2001 a plněním jednotlivých rozhodnutí ministerstva od roku 1998 s tím,
že jak rozhodnutí ze dne 4. 12. 1998, čj. 322/79880/1998, tak rozhodnutí ze dne 30. 9. 1999,
čj. 322/64099/1999, byla plněna pouze částečně. Již v rozhodnutí ze dne 4. 12. 1998 byl dále
uveden požadavek řešit prudký nárůst ztráty r. 1998. V uplynulých dvou letech se konaly již
čtyři valné hromady, které schvalovaly záměr navýšit základní kapitál žalobce, přičemž pouze
jednou byl podán obchodnímu soudu návrh na zápis změny do obchodního rejstříku, což je
možno považovat za účelové jednání žalobce ve vztahu k dozorčímu orgánu. Kladného
hospodářského výsledku dosáhl žalobce zaúčtováním Smlouvy o převodu aktiv ze dne 21. 12.
2000, ve znění Dodatku č. 1 ze dne 22. 12. 2000, avšak ministerstvo hodnotí tuto transakci
jako pouze účelovou s cílem zkreslit hospodářský výsledek. Současná hospodářská situace
pojišťovny není stabilizována a přetrvávají závažné nedostatky. Aktiva ke krytí vytvořených
technických rezerv získal žalobce z cizích zdrojů; sám nedisponuje dostatečným množstvím
likvidních aktiv, jeho provoz je financován z přijatého pojistného. Žalobce se stále potýká
s vysokou neuhrazenou ztrátou z minulých období a ani vstup nového akcionáře nedává
záruku zlepšení nepříznivé hospodářské situace. Ohledně auditorské zprávy je třeba
konstatovat, že auditor vydal výrok s výhradou a upozornil mj. na neuhrazenou ztrátu
minulých let, která představuje 47% základního kapitálu. Je zřejmé, že zjištěné nedostatky
v hospodaření žalobce přímo ohrožují splnitelnost jeho závazků. Předchozí uložená opatření
žalobce plnil pouze částečně nebo je neplnil vůbec a významnou měrou zkresluje výsledky
své činnosti. Vzhledem k §30 zákona o pojišťovnictví a s ohledem na závažné nedostatky
v hospodaření žalobce bylo ministerstvo povinno rozhodnout o zavedení nucené správy.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních
bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
K otázce aktivní žalobní legitimace: jménem žalobce, u něhož již v té době byla
napadenými rozhodnutími pravomocně zavedena nucená správa, podal žalobu jeho statutární
orgán – představenstvo. Dle §30 odst. 5 zákona o pojišťovnictví, ve znění účinném do 6. 9.
2001 (čl. II zákona č. 316/2001 Sb.), doručením pravomocného rozhodnutí ministerstva o
zavedení nucené správy pojišťovně nebo zajišťovně a) přechází působnost představenstva a
valné hromady nebo členské schůze družstva na správce, s výjimkou rozhodnutí o zrušení
společnosti nebo družstva, b) se pozastavuje výkon funkcí jejích orgánů, c) se pozastavuje
nakládání jejími aktivy bez souhlasu správce.
Nicméně v případě, kdy žaloba směřuje právě proti rozhodnutí ve věci zavedení nucené
správy, nelze shora citované ustanovení §30 odst. 5 zákona o pojišťovnictví interpretovat tak,
že by statutární orgán pojišťovny nebyl oprávněn činit procesní úkony k obraně před
zavedením nucené správy v řízení soudním. Opačný výklad, tedy že k podání žaloby ve
správním soudnictví, by byl oprávněn pouze nucený správce, by znamenal, že ústavně
zaručené právo na soudní ochranu před nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné správy dle
čl. 36 odst. 2 Listiny se stalo teoretickým a iluzorním. (Obdobně judikatura správních soudů,
týkající se zavedení nucené správy v bance; obdobně též rozsudek Evropského soudu pro
lidská práva ve věci Kreditní a průmyslová banka proti České republice, stížnost č. 29010/95).
Proto soud považuje žalobce, jednajícího svým představenstvem, za aktivně legitimovaného
k žalobě proti zavedení nucené správy.
O dalších námitkách soud uvážil:
Žalobce namítá podjatost pracovníků ministerstva – Úřadu státního dozoru
v pojišťovnictví a penzijním připojištění, kteří byli zároveň členy rozkladové komise, a to
jmenovitě Ing. V. K., CSc. Dle §61 odst. 2 spr. ř. o rozkladu rozhoduje vedoucí ústředního
orgánu státní správy na základě návrhu jím ustavené zvláštní komise. V řízení o rozkladu
proti rozhodnutí ministerstva tak rozhoduje ministr, který není pracovníkem správního
orgánu, a rozhoduje sám ve své vlastní pravomoci (§61 spr. ř.), přičemž není vázán návrhem
jím ustavené zvláštní komise, která má povahu toliko poradního orgánu. Její zapojení do
postupu při vyřizování rozkladu má zajistit maximální možnou objektivitu při přípravě návrhu
pro rozhodnutí vedoucího příslušného ústředního orgánu státní správy (ministra), který
přezkoumává rozhodnutí vydané jemu podřízeným aparátem. O této zvláštní (tzv. rozkladové)
komisi je zákonem pouze stanoveno, že musí být jmenována vedoucím příslušného ústředního
orgánu státní správy. Členy rozkladové komise mohou být – a v praxi také jsou – jak
pracovníci ústředního orgánu státní správy, kde je komise zřizována, tak i jiné osoby, které
mají odborné znalosti v oboru působnosti příslušného ústředního orgánu. Tato komise není
orgánem, který by o věci rozhodoval; není tedy správním orgánem s vrchnostenskou
pravomocí. Otázka, zda členem rozkladové komise může být pracovník, který se účastnil na
rozhodování v I. stupni správního řízení, tak není otázkou zákonnosti či procesní správnosti,
ale spíše vhodnosti takového řešení. Její posuzování se proto vymyká kognici správního
soudu, který nalézá toliko o právnosti postupu správního orgánu. Ze správního spisu ostatně
vyplynulo, že člen rozkladové komise Ing. V. K., CSc., který se zúčastnil řízení jako
pracovník správního orgánu I. stupně, se neúčastnil hlasování o konečném návrhu této komise
o rozkladu žalobce proti rozhodnutí ministerstva o zavedení nucené správy. Co se týče
ostatních členů rozkladové komise, kteří byli zároveň pracovníky ministerstva, bylo ze spisu
zjištěno, že se neúčastnili řízení před správním orgánem I. stupně. Jejich pracovněprávní
vztah či zařazení není samo o sobě důvodem k pochybnostem o jejich nepodjatosti z důvodu
poměru k věci.
Již nad rámec soud podotýká, že postup vedoucího ústředního orgánu státní správy, který
za členy zvláštní rozkladové komise jmenuje pracovníky správního orgánu, který rozhoduje
v prvním stupni, není v rozporu se správním řádem, ze kterého takové omezení nevyplývá;
zpravidla však neposiluje důvěru ve správnost jeho rozhodování (§3 odst. 4 spr. ř.) a je
vhodnější se jej pro budoucno vystříhat.
K námitce nezákonnosti zahájení správního řízení, spočívající zejména v nedostatcích
oznámení o zahájení správního řízení ze dne 22. 12. 2000: co se týče náležitostí takového
oznámení, je s ohledem na obecnou formulaci §18 spr. ř. nutno vycházet ze základních
pravidel správního řízení (§3 odst. 2 spr. ř.), tedy požadavku na obdobné náležitosti, jaké má
mít návrh účastníka na zahájení řízení v řízení návrhovém. Musí tedy být z oznámení patrno,
kdo je činí a které věci se týká, neboť jen tak je zaručeno právo účastníka se v daném řízení
účinně hájit. V oznámení bylo uvedeno, že správní řízení se zahajuje ve věci nevyjasněných
skutečností, zjištěných v účetní závěrce za 10/2000. Dále v textu oznámení uvádí, že na
základě účetní závěrky za 10/2000, předložené žalobcem dne 22. 11. 2000, ministerstvo
zjistilo, že došlo k výraznému snížení technických rezerv. Dále však se zmiňuje též vyjádření
žalobce ze dne 26. 11. 2000, kterým ještě před zahájením tohoto správního řízení žalobce
vysvětloval situaci ohledně předmětné účetní závěrky. V rámci toho se žalobce vyjádřil nejen
k výpočtům technických rezerv, ale též nezaúčtováním odbytného, účtováním výpisů
z běžných i depozitních účtů, účtováním závazků vůči zprostředkovatelům, aj. Nepochybně
bylo nutno též brát v úvahu znalost žalobce o zjištěních ministerstva, učiněných v rámci
předcházejících správních řízeních se žalobcem vedených; souvislosti správních řízení tu
přehlížet nelze. Proto má soud obsah oznámení o zahájení správního řízení v posuzované
konkrétní věci za dostatečně určitý.
Co se týče dalšího vedení zahájeného správního řízení, nelze odhlédnout od toho, že
podle §26 odst. 1 písm. d) zákona o pojišťovnictví je předmětem kontrolní činnosti
ministerstva též způsob tvorby a použití technických rezerv, finanční umístění aktiv, jejichž
zdrojem jsou technické rezervy a solventnost pojišťovny. Zjistí-li ministerstvo porušení
povinnosti stanovené tímto zákonem, podle §27 odst. 1 zákona rozhodne o opatření
k odstranění zjištěných nedostatků. Jedním z takových opatření je zavedení nucené správy
v pojišťovně. O tom je ministerstvo oprávněno rozhodnut, pokud zjistí nedostatky, které by
mohly ohrozit nebo ohrožují splnitelnost závazků pojišťovny [§27 odst. 3 písm. b) zákona o
pojišťovnictví]. Soud nemá pochybnosti o tom, že řádně (matematicky pojistně)
nezdůvodněné snížení technických rezerv pod určitou míru je způsobilé zapříčinit
nedostatečnou akumulaci finančních prostředků. Je nasnadě, že v případě zjištěného snížení
technických rezerv lze rozhodnout o některém z opatření k odstranění nedostatků. Lze uzavřít,
že logický vztah mezi dotčeným zahájením správního řízení a následným opatřením
k odstranění nedostatků, tedy i rozhodnutím o zavedení nucené správy, je zřejmý. V zhledem
k možnostem dalšího postupu ministerstva v zahájeném správním řízení (s ohledem na
variabilitu právního institutu „opatření k odstranění nedostatků“ či možnost případného odnětí
povolení) a k upřesňování kontrolních zjištění právě až v průběhu správního řízení
v závislosti na soustřeďování dalších podkladů, by bylo výslovné uvádění možnosti zavedení
nucené správy v oznámení o zahájení správního řízení nadbytečné nebo přímo zavádějící.
K oznámení o zahájení správního řízení podal žalobce své vyjádření ze dne 12. 1. 2001.
Tvrdí však (stejně jako v rozkladu), že tímto podáním byly osvětleny skutečnosti obsažené
v účetní závěrce za období 10/2000. Mělo proto dojít k zastavení řízení; tvrdí také, že jeho
vysvětlení nebylo uznáno bez bližšího zdůvodnění. S touto výhradou se soud neztotožnil.
Shledal, že jak v rozhodnutí správního orgánu I. stupně, tak v rozhodnutí o rozkladu je
podrobně shrnuto, proč žalovaný nepovažuje vyjádření žalobce k nevyjasněným skutečnostem
v účetní závěrce za 10/2000 za průkazné a dostatečně doložené. Soud přisvědčil i tomu, že
obsahová a formální úroveň interního dokladu (č. 90-9000343/10/00, kterým bylo výrazné
snížení technických rezerv zaúčtováno), je nízká potud, že tento doklad postrádá jednu
z náležitostí účetního dokladu, a to dostatečně určitý popis obsahu účetního případu [§11
odst. 1 písm. b) zákona o účetnictví]. Např. text „IBNR“ nijak nesděluje povahu účetní
operace, výpočet IBNR nebyl vůbec doložen, je používán termín „sjednané pojistné“, který
zákon o pojišťovnictví nezná. Žalobce nedostatečně vysvětlil důvod změny metody výpočtu
technické rezervy na nezasloužené pojistné v průběhu účetního období a stanovení výše
vyrovnávací rezervy. Podle vyjádření žalobce samého signalizoval již od ledna 2000
pomocný program (který přebírá data z provozního systému INAS) chybný výpočet
zaslouženého a nezaslouženého pojistného. Žalobce však přistoupil k náhradnímu způsobu
výpočtu výše nezaslouženého pojistného až v účetní závěrce za 10/2000. V předchozích
obdobích (ani v rámci kontroly) žalobce nikdy správnost výpočtu provozním systémem
nezpochybnil. Údaje o výši technické rezervy na nezasloužené pojistné v jednotlivých
měsíčních závěrkách žalobce nekorespondují s výstupy pomocného programu a nesouhlasí
ani předpis pojistného, které je podkladem pro „náhradní“ způsob výpočtu této rezervy.
Nedostatečným vysvětlením změny způsobu stanovení výše technických rezerv v rozporu i
s vlastní vnitřní směrnicí žalobce skutečně porušil §8 zákona o účetnictví.
Žalovaný řádně odůvodnil neudělení souhlasu s jinou skladbou finančního umístění aktiv;
zařazením nemovitostí ve vlastnictví pojišťovny do finančního umístění aktiv, jejichž zdrojem
jsou technické rezervy, by byly porušeny zásady stanovené v §13 odst. 8 zákona o
pojišťovnictví, tj. zásada bezpečnosti, rentability, likvidity a diverzifikace.
Žalovaný se též vypořádal s nepovolením nákupu zahraničních cenných papírů, a to akcií
slovenských společností S., a. s., a P. R., a. s. Tento zamýšlený nákup cenných papírů
vycházel ze Smlouvy o převodu aktiv ze dne 21. 12. 2000, která byla uzavřena bez souhlasu
ministerstva. Jak vyplývá z předložených materiálů, nebyly předmětné akcie bonitní, a to
zejména pro nízký objem obchodů uskutečněných s těmito akciemi v roce 2000; ministerstvo
správně nevydalo s tímto nákupem souhlas a proti takovému postupu nemá ani soud výhrady.
Žalobce nemá pravdu, tvrdí-li, že mu byl pozdě vydán souhlas s nákupem státních
dluhopisů. Ze spisů plyne. že ministerstvo udělilo souhlas bez zbytečného odkladu dne 23. 2.
2001 a žalobce tuto informaci obdržel týž den faxem.
Dále je nutno poukázat na samotný způsob splnění rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 1.
2001, čj. 324/856/2001, kterým bylo žalobci uloženo umístit aktiva, jejichž zdrojem jsou
technické rezervy, v souladu s vyhláškou č. 75/2000 Sb., kterou se provádí zákon o
pojišťovnictví. Ve výkazu o tvorbě a výši technických rezerv a skladbě finančního umístění
aktiv, jejichž zdrojem jsou technické rezervy, který byl ministerstvu předložen dne 5. 3. 2001,
žalobce vykázal výši technických rezerv ke dni 31. 5. 2000, finanční umístění aktiv však až ke
dni 28. 2. 2001. Tuto nelogičnost žalobce nijak nevysvětlil.
Žalobce má ovšem pravdu, vytýká-li rozhodnutí o předběžném opatření ze dne 24. 1.
2001 nezákonný výrok o povinnosti strpět činnost nuceného správce. Povinnost strpět
nuceného správce byla žalobci uložena na základě obecné úpravy – podle §43 odst. 1 písm.
a) spr. ř. Zákon o pojišťovnictví upřesňuje ve svém §34 odst. 1 písm. a) až c) s ohledem na
specifika oboru pojišťovnictví konkrétní povinnosti, které je možno uložit pojišťovně
předběžným opatřením, kromě případů, kdy lze předběžné opatření uložit na základě
správního řádu. Konkrétním vymezením dalších povinností, které je možno uložit pojišťovně
předběžným opatřením, zákonodárce do jisté míry deklaroval i mez takovýchto povinností.
Protože institut nucené správy je kvalitativně větším zásahem do práv a povinností
pojišťovny, než kterákoliv z povinností, konkretizovaných v §34 odst. 1 písm. a) až c) zákona
o pojišťovnictví, lze za použití logického výkladu dojít k závěru, že zákonodárce neměl
v úmyslu umožnit ustanovení jakési „předběžné“ nucené správy.
Nicméně v opravném řízení správním (k rozkladu žalobce) bylo rozhodnutí o předběžném
opatření změněno tak, že povinnost strpět nuceného správce byla vypuštěna. Vada rozhodnutí
tak byla v rámci správního řízení napravena a v řízení před správním soudem tu již není
napravovat co. Úvahy žalobce o účelovosti takového postupu žalovaného nejsou zajisté
nevýznamné; pro účely tohoto soudního řízení jsou ale irelevantní, protože pravomocné
rozhodnutí, které může být žalobou napadeno, již namítanou vadu nemá.
K námitce porušení lhůt pro vydání rozhodnutí o zavedení nucené správy, stejně jako
rozhodnutí o rozkladu, soud uvádí, že lhůty pro rozhodnutí dle §49 spr. ř. jsou lhůtami
pořádkovými a jejich porušení představuje porušení procesních pravidel (vadu řízení).
S ohledem zejména na závažnost konkrétní projednávané věci, ale také i na postup správního
orgánu, jednání účastníka řízení i míru jejich vzájemné součinnosti, lze uzavřít, že zjištěné
nedodržení ustanovení o pořádkových lhůtách v konkrétní věci nemohlo mít samo o sobě vliv
na zákonnost konečného rozhodnutí.
K tvrzenému porušení §3 odst. 2 spr. ř., tedy k tomu, že žalobce neměl možnost se
účinně hájit, resp. mu bylo odňato právo vyjádřit se k „dalším“ nebo „novým“ důvodům
(zkreslování výsledků činnosti, nespecifikace výše zůstatku odbytného, řádné a včasné
neúčtování na bankovních účtech, snižující se hodnota pozemků, zúčtování vyplacených
záloh na provize a pohledávek za zprostředkovateli a odběrateli) soud uvádí, že jak vyplývá
ze správního spisu (např. protokol o kontrole ze dne 7. 9. 2000, ostatně i samotné vyjádření
žalobce ze dne 26. 11. 2000, aj.), nebyly tyto důvody pro žalobce skutkovými novotami.
Namítá-li žalobce neobjektivní přístup žalovaného (oproti přístupu k jiným pojišťovnám),
nemůže mít taková námitka úspěch: soud neposuzuje v rámci přezkoumání zákonnosti
postupu správního orgánu jiné případy jeho rozhodování a nemůže je porovnávat, leda by tu
šlo o tvrzené zneužití volného správního uvážení; o takový případ se však nejedná.
Další námitky tvrdí rozpor zjištěného skutkového stavu s obsahem spisů: Ke zkreslování
hospodářských výsledků poukazuje žalobce na objasnění či odstranění problémů, týkajících
se neúčtování bankovních výpisů, odbytného, snižující se hodnoty pozemků, zúčtování
vyplacených záloh na provize a pohledávek za zprostředkovateli a odběrateli, odvody
srážkové daně; tvrdí, že ke konci roku 2000 byly odstraněny veškeré nejasnosti v účetnictví a
argumentuje auditorskou zprávou společnosti H. P., spol. s r. o. ze dne 28. 5. 2001 k účetní
závěrce žalobce za rok 2000.
Soud se však – s přihlédnutím k obsahu správního spisu – ztotožňuje se závěrem
žalovaného, který se vypořádal v odůvodnění rozhodnutí o rozkladu dostatečně a v souladu
s podklady se skutečností tvrzeného zkreslování hospodářského výsledku žalobce. Jako
podstatné přitom soud shledal zejména závěry kontroly za období duben – červenec 2000 (viz
protokol o kontrole ze dne 7. 9. 2000), kde je dokumentováno zkreslování hospodářského
výsledku roku 1998 i 1999, neprůkaznost účetnictví, manipulace s výší technických rezerv,
nedostatečná výše aktiv ke krytí technických rezerv, řádné a včasné neúčtování o všech
skutečnostech, které jsou předmětem účetnictví. A dále: podle předběžné účetní závěrky ke
dni 31. 12. 2000 činil hospodářský výsledek žalobce -18 624 tis. Kč, podle aktualizované
předběžné účetní závěrky, předložené k rozkladu však hospodářský výsledek k témuž datu
činil naopak +9111 tis. Kč, což souviselo se zaúčtováním veškerých účetních případů,
vyplývajících ze Smlouvy o převodu aktiv ze dne 21. 12. 2000, ve znění Dodatku č. 1 ze dne
22. 12. 2000. Hodnotil-li žalovaný tuto smlouvu jako účelovou transakci s cílem zkreslit
hospodářský výsledek, je tato úvaha korektní a má oporu v provedených důkazech. Navíc tato
smlouva byla uzavřena bez souhlasu ministerstva; tím žalobce porušil povinnost uloženou mu
rozhodnutím o předběžném opatření ze dne 22. 9. 2000, čj. 324/83983/2000, nenakládat bez
souhlasu ministerstva se svými aktivy. Ostatně i výrok auditorské zprávy ze dne 28. 5. 2001,
jehož se žalobce dovolává, je vydán s výhradou, týkající se obtížné prokazatelnosti
generování automatických účetních zápisů, snížené průkaznosti účetnictví způsobené
množstvím opravných účetních zápisů, jakož i upozornění na skutečnost, že neuhrazená ztráta
minulých let představuje 47% základního jmění společnosti. Ke zkreslování hospodářského
výsledku však docházelo i v pozdějším období, když např. v rozvaze, kterou žalobce předložil
v rámci vykazovací povinnosti za měsíc únor 2001, byla uvedena výše depozit u bank 36,6
mil. Kč; kontrolou na místě však bylo zjištěno, že tato vykázaná částka neodpovídá
předloženým výpisům z běžných a depozitních bankovních účtů. Ve skutečnosti žalobce
k datu 28. 2. 2001 disponoval nižší částkou 30 mil. Kč. Žalobce tedy opět výrazně zkreslil
svoji finanční situaci.
Z jednotlivých žalobcem konkrétně zmiňovaných nedostatků zkreslujících hospodářské
výsledky se žalovaný v odůvodnění rozhodnutí o rozkladu zabývá také pozdním účtováním
jednotlivých účetních případů (příkladmo depozitní účty KB P. a P.). Žalobce k tomu uvádí,
že došlo k nesprávnému právnímu posouzení ohledně vedení účetnictví.
Rozhodnutím ministerstva ze dne 4. 12. 1998 bylo žalobci uloženo mimo jiné předkládat
měsíční účetní závěrky. Lze souhlasit s důvody napadeného rozhodnutí, že má-li ministerstvo
jako státní orgán dozoru v pojišťovnictví plnit řádně svou funkci, musí mít možnost včas
(sic!) odhalovat nedostatky a účinně zasahovat při ochraně zájmů spotřebitelů. Státní dozor
tedy nemůže vycházet pouze z výsledků hospodaření předkládaných v souladu s §13 odst. 7
zákona o pojišťovnictví, ale musí operativně reagovat na všechny skutečnosti a podněty, které
signalizují zhoršování hospodářské situace pojišťovny. V opačném případě by nemohl státní
dozor plnit své úkoly. Z úpravy státního dozoru v pojišťovnictví obsažené zejména v §6 a §
26 a násl. zákona o pojišťovnictví jednoznačně vyplývá, že státní dozor v této oblasti je
koncipován jako soustavný s dozorčími oprávněními průběžnými i následnými.
Žalobce argumentuje tím, že předkládané měsíční účetní závěrky měly pouze povahu
předběžných výsledků a že všechny účetní případy byly zaúčtovány v účetním období, kterým
však je kalendářní rok a nikoliv kalendářní měsíc. Mezi základní zásady účetnictví patří také
povinnost vést účetní záznamy chronologicky a objektivně (např. §7 odst. 1 zákona o
účetnictví, dle něhož jsou účetní jednotky povinny vést účetnictví úplně, průkazným
způsobem a správně tak, aby věrně zobrazovalo skutečnosti, které jsou jeho předmětem).
Jestliže tedy žalobce nepromítal do účetnictví všechny skutečnosti, které mu v době
jednotlivých měsíčních závěrek byly známy, nebylo jeho účetnictví vedeno v souladu s výše
uvedenými zásadami a docházelo tak k jeho zkreslování. To je v oblasti pojišťovnictví
z hlediska veřejného zájmu velmi citlivé a nutno přisvědčit tomu, že odpovědnosti za řádné
vedení účetnictví se účetní jednotka nemůže zprostit ani zvýšenou nemocností pracovníků
nebo jinými personálními problémy.
V rámci analýz a průběžného vyhodnocování předkládaných měsíčních závěrek žalovaný
zjistil v období 10/2000 výrazné snížení technických rezerv. Důvodně proto byla požadována
detailní rozvaha a výkaz zisků a ztrát a vysvětlení nevyjasněných skutečností. Ve druhém
pololetí roku 2000 přesahovala kumulovaná ztráta žalobce polovinu jeho základního kapitálu.
Snaha o snížení základního kapitálu (o 140 mil. Kč) za účelem úhrady ztráty z hospodaření
byla sice žalovaným akceptována, ale mimořádná valná hromada záměr neschválila.
Již v důsledku postupu samotného žalobce není proto správná úvaha, že na základě
předběžných údajů nelze činit zásadní a závažná rozhodnutí.
Nelze též souhlasit s námitkou žalobce, že nebyla objasněna argumentace žalovaného o
tom, že předchozí opatření vydaná ministerstvem plnil žalobce pouze částečně nebo je neplnil
vůbec. Jak odůvodnění rozhodnutí ministerstva o zavedení nucené správy, tak odůvodnění
rozhodnutí ministra financí o rozkladu se podrobně zabývají plněním jednotlivých rozhodnutí
ministerstva od roku 1998, jak konkretizací nesplněných opatření (nepředložení
požadovaného obchodního plánu, nepředložení požadovaného návrhu opatření, který by řešil
prudký nárůst ztráty, nedoložení výše pohledávky za P. M., a. s., aj.), tak případnými
kontrolními závěry (uložení pokuty).
Je-li namítáno, že restrukturalizace aktiv vyplývala z požadavku auditora, přičemž se
jednalo o nezbytně nutnou operaci, ztotožnil se soud s důvody naříkaného rozhodnutí
vycházejícího z toho, že šlo o účelové provedení finančních operací (Smlouva o převodu aktiv
ze dne 21. 12. 2000, ve znění Dodatku č. 1 ze dne 22. 12. 2000), které v konečném důsledku
vedly k výraznému ovlivnění hospodářského výsledku. Účelem transakce bylo nevytváření
opravných položek k cenným papírům s proměnlivým výnosem a k ostatním pohledávkám.
Ve vyjádření auditora ze dne 24. 4. 2001 k ocenění vybraných položek aktiv chybí vyjádření
k hodnotě cenných papírů s proměnlivým výnosem společnosti Z. B., a. s., které žalobce
nabyl v souvislosti s uzavřením uvedené smlouvy. Tyto cenné papíry byly veřejně
neobchodovatelné, ale tvořily velmi podstatnou část finančního umístění pojišťovny, cca 90
mil. Kč. Skutečnost, že již dne 13. 2. 2001 žalobce požádal žalovaného o souhlas s prodejem
těchto akcií a zároveň s nákupem cenných papírů s proměnlivým výnosem slovenských
společností, dokládá přesvědčivě, že záměrem žalobce tu bylo provést takové finanční
operace, které v konečném důsledku povedou pouze k účetnímu snížení ztráty, jinak řečeno
k výraznému ovlivnění hospodářského výsledku.
Namítá-li žaloba, že žalovaný bezdůvodně nepřihlížel ke zlepšeným hospodářským
výsledkům, vyplývajícím z účetní závěrky k 31. 12. 2000 i z následujících měsíčních závěrek,
nápravě některých chyb v oblasti účetnictví, přijetí rozhodnutí o zvýšení základního kapitálu
o 100 mil. Kč aj., ztotožňuje se zde soud s odůvodněním rozhodnutí o rozkladu, na které lze
rovněž odkázat, neboť je tu řádně vyloženo, z jakých důvodů žalovaný k uvedeným
skutečnostem nepřihlížel. Odůvodnění rozhodnutí o rozkladu výslovně uvádí, že důvodem
kladného hospodářského výsledku je zaúčtování účelové Smlouvy o převodu aktiv ze dne 21.
12. 2000, ve znění Dodatku č. 1 ze dne 22. 12. 2000. Aktiva ke krytí vytvořených technických
rezerv získal žalobce na základě smlouvy o navýšení základního jmění – půjčkou od
společnosti I., a. s., tj. z cizích zdrojů. V roce 2000 došlo oproti roku 1999 k poklesu
předepsaného pojistného o 56 %. Dodává se, že zvýšení základního kapitálu nebylo
v předmětném období zapsáno do obchodního rejstříku; poukázat lze i na již výše uvedené
zkreslení finanční situace žalobce ohledně bankovních depozit v rozvaze k 28. 2. 2001.
Vzhledem k tomu, co již bylo uvedeno a též s ohledem např. na výši neuhrazené ztráty
minulých let (dle auditorské zprávy ze dne 28. 5. 2001 – 47 %), je zřejmé, že hospodářská
situace žalobce v předmětném období stabilizována nebyla. Závěr o tom, že tak byla ohrožena
splnitelnost závazků žalobce vyplývajících z uzavřených pojistných smluv, je logický a
přesvědčivý.
Žalobce nemůže nic vytěžit ani dovoláním se tiskových prohlášení ministerstva ze dne 12.
a 13. 9. 2001 o tom, že ministerstvo nemá signály o tom, že by byla ohrožena práva
pojištěných. Prohlášení pro tisk (a tedy pro laickou veřejnost) určené k tomu, aby došlo ke
zklidnění specifického trhu (ostatně v době již zavedené nucené správy) a předešlo se
zhoršení situace, nemůže být pro soudní řízení právně relevantní: zde rozhodují objektivní
podklady, které byly v řízení soustředěny. Soud má taková tisková prohlášení pro účely
tohoto soudního řízení za irelevantní.
Jak vyplývá z §30 odst. 7 zákona o pojišťovnictví, je smyslem zavedení nucené správy
obnovení stability a likvidity pojišťovny. Žalobce má zajisté pravdu v tom, že vzhledem
k závažnosti takového opatření by principiálně měla být nucená správa zaváděna teprve
v případě, kdy jiná - svým dopadem mírnější - opatření nevedou nebo nemohou vést ke
zjednání nápravy nebo odstranění zjištěných nedostatků.
V každém individuálním případě je však volba vhodného opatření, a tedy také zavedení
nucené správy, podmíněna zhodnocením konkrétní situace; zákon nebrání tomu, aby
v závažných případech nucená správa byla zavedena bez předchozího užití jiných opatření [§
27 odst. 3 písm. b) a §30 zákona o pojišťovnictví]. Je ostatně možno poukázat na řadu
uložených opatření k odstranění zjištěných nedostatků v rámci správních řízení, vedených
prakticky nepřetržitě již od roku 1998; tato opatření však potřebný efekt zjevně neměla.
Žalovaný jako důvody zavedení nucené správy označil přímé ohrožení splnitelnosti
závazků žalobce vyplývajících z uzavřených pojistných smluv, pouze částečné nebo žádné
plnění předchozích opatření uložených ministerstvem a zkreslování výsledků činnosti ve
významné míře. S tím se soud ztotožnil. Je vhodné dodat i to, že pro zavedení nucené správy
by postačilo naplnění i pouze jediného z důvodů uvedených v §30 zákona o pojišťovnictví.
Protože soud neshledal důvody, které by svědčily o nezákonnosti postupu žalovaného ve
smyslu žalobcových námitek, žalobu ve smyslu §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Pro úplnost se poznamenává, že správní žalobu je možno rozšířit o další žalobní body jen
ve lhůtě pro podání žaloby (§250h odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2002, shodně
nyní §71 odst. 2 s. ř. s.). Proto se soud nezabýval dalšími námitkami, uvedenými v replice ze
dne 8. 4. 2002.
Žalobce ve svém podání ze dne 10. 3. 2003 označil jako osobu, která přichází v úvahu
jako osoba zúčastněná na řízení, společnost I., a. s. Nejvyšší správní soud v souladu s §34
odst. 2 s. ř. s. tuto osobu vyrozuměl o probíhajícím řízení a vyzval ji, aby ve stanovené lhůtě
oznámila, zda bude v řízení uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. Na tuto výzvu tato
společnost nijak nereagovala; a soud má tedy za to, že předmětná práva neuplatňuje a osobou
zúčastněnou na řízení se nestala.
Žalobce, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.), úspěšný žalovaný uplatnil právo na náhradu nákladů za cestovné
advokáta k jednání. Na náhradu těchto nákladů má žalovaný proti žalobci právo podle §60
odst. 1 s. ř. s., a to ve výši 1944 Kč, za cestu ze sídla advokátní kanceláře v Praze 5 do Brna a
zpět (celkem 420 km) vozem s průměrnou spotřebou 5,3 l/100km, s aktuální cenou motorové
nafty 21,30 Kč/l a sazbou základní náhrady 3,50 Kč/km (§13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, §7 zákona č.
119/1992 Sb., o cestovních náhradách, §2 a §3 vyhlášky č. 449/2003 Sb., kterou se pro účely
poskytování cestovních náhrad stanoví výše sazeb stravného, výše sazeb základních náhrad za
používání silničních motorových vozidel a výše průměrných cen pohonných hmot). Přiznanou
náhradu nákladů řízení uložil soud žalobci zaplatit k rukám advokáta žalovaného v přiměřené
lhůtě od právní moci rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 20. července 2004
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu