ECLI:CZ:NSS:2004:6.A.14.2000
sp. zn. 6 A 14/2000 - 83
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobců: 1) O. i. S., a. s., 2) JUDr. L. A., oba zastoupeni JUDr. Milanem Skalníkem,
advokátem, se sídlem Preslova 9, Moravská Ostrava, proti žalované: Komise pro cenné
papíry, se sídlem Washingtonova 7, Praha 1, za účasti: Č. s., a. s., v řízení o žalobě proti
rozhodnutí žalované ze dne 3. 1. 2000, č. j. 221/21212/1999,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
III. Zúčastněná osoba ne m á právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 21. 2. 2000 u Vrchního soudu v Praze se žalobci domáhají
zrušení rozhodnutí prezidia Komise pro cenné papíry ze dne 3. 1. 2000, kterým bylo z větší
části potvrzeno a z menší části změněno rozhodnutí Komise pro cenné papíry
(dále též „Komise“) ze dne 8. 10. 1999, jímž byla prvnímu žalobci uložena pokuta
300 000 Kč, druhému žalobci pokuta 100 000 Kč za porušení ustanovení zákona
č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění pozdějších
předpisů (dále též „zákon“), dále byla prvnímu žalobci uložena opatření k nápravě,
mimo jiné uložit Č. s., a. s., jako depozitáři vyplatit peněžní prostředky z účtu zrušeného
podílového fondu O. p. o. f. O. i. s., a. s., osobám dle výroku III. písm. a) rozhodnutí
žalovaného, s výjimkou osob, kterým již byly řádně vyplaceny příslušné částky.
V žalobě žalobci uplatnili tyto žalobní body:
1. Oba žalobci spatřují nezákonnost rozhodnutí žalovaného především v tom,
že Komise pro cenné papíry i žalovaný překročili meze svých oprávnění, když posuzovali
platnost smluv o postoupení pohledávek, které uzavřel druhý žalobce s některými majiteli
podílových listů podílového fondu O. p. o. f. O. i. s., a. s. Podle žalobců Komisi pro cenné
papíry nepochybně přísluší právo posuzovat jednání předcházející uzavření smlouvy i způsob
plnění smluvních závazků ze strany osob uvedených v §36 odst. 1 zákona, posuzování
platnosti uzavřených občanskoprávních či obchodněprávních smluv a jejich právních účinků
však náleží výlučně do pravomoci soudu a nikoliv Komise jako správního orgánu.
Rozhodnutí Komise nevylučuje, aby se účastník smlouvy domáhal žalobou u soudu splnění
smlouvy či vypořádání podle §457 občanského zákoníku a nutno připustit možnost, že soud,
který stanoviskem Komise není vázán, posoudí platnost uzavřených smluv jinak
než to učinilo napadené rozhodnutí. Nežádoucímu stavu, který by mohl vzniknou
protichůdným rozhodnutím dvou státních orgánů o téže otázce, je možno čelit jedině
důsledným rozlišením soudní pravomoci a pravomoci správních orgánů a respektování
výlučné kompetence soudů v oblasti občanskoprávních a obchodněprávních vztahů.
Závěr o neplatnosti smluv o postoupení pohledávek považují žalobci za nesprávný
i z důvodů obsahových. Žalovaný odůvodnil své stanovisko jednak názorem, že nárok
majitele podílového listu vyplývající z §35d odst. 3 věta druhá zákona může být převeden
pouze prodejem podílového listu, a dále tím, že majitelé podílových listů nebyli
před uzavřením smluv informováni o výši postupovaného nároku. K prvému z uvedených
argumentů žalobci uvádí, že v době jednání o postoupení pohledávek již celá emise
jako soubor všech podílových listů byla zrušena, takže prodej podílových listů
jako zaknihovaných cenných papírů se zapsáním nového majitele do evidence Střediska
cenných papírů již nebyl možný. Vyloučení převoditelnosti nároku majitelů podílových listů
vyplývajících z §35d odst. 3 věta druhá zákona by pak nepochybně bylo neodůvodněným
zásahem do právního postavení majitelů podílových listů. Žalobci proto dovozují,
že uvedený nárok, který má obdobnou povahu jako nárok na vyplacení likvidačního podílu
v obchodních společnostech, je nárokem relativně samostatným, který může být převeden
na jiný subjekt i v době, kdy již podílové listy, z nichž tento nárok vyplývá, neexistují,
neboť byly z evidence Střediska cenných papírů vymazány. Pokud pak jde o druhý
z uvedených argumentů, mohly by žalovaným uváděné skutečnosti znamenat omyl
při uzavírání smlouvy u jedné ze smluvních stran ve smyslu §49a občanského zákoníku,
který může mít za následek pouze relativní neplatnost smlouvy ve smyslu §40a občanského
zákoníku a nikoli neplatnost absolutní. Dovozování neplatnosti bez toho, že by se účastník
jednající údajně v omylu neplatnosti uzavřené smlouvy dovolá, proto opět znamená
nepřípustný zásah správního orgánu do občanskoprávního vztahu.
2. Žalobci spatřují nezákonnost napadeného rozhodnutí dále v tom, že nebyla náležitě
rozlišena odpovědnost prvého žalobce jako právnické osoby a žalobce druhého jako osoby
fyzické. I když právnická osoba nemůže jednat navenek jinak než prostřednictvím svých
statutárních orgánů nebo osob uvedených v §20 odst. 2 občanského zákoníku, nelze
z toho vyvodit, že každé jednání takové osoby je jednáním právnické osoby. Vždy je třeba
zkoumat, zda taková osoba jedná za právnickou osobu, nebo sama za sebe jako fyzická
osoba, byť i s využitím poznatků získaných z působení v právnické osobě. Pouze při prvé
z těchto alternativ je možno uložit sankce podle zákona č. 248/1992 Sb. právnické osobě,
a to buď výlučně, nebo společně s uložením sankcí jednající fyzické osobě. Z obsahu dopisů,
které byly zaslány jednotlivým majitelům podílových listů, vyplývá zcela jednoznačně,
že nešlo o úkon, který by druhý žalobce učinil za společnost, nýbrž o nabídku, kterou učinil
jako fyzická osoba.
3. Prvému žalobci je také neprávem vytýkáno, že požádal o zrušení emise podílových
listů předtím, než došlo k vyplacení podílů podílníkům podílového fondu. Doložení výpisu
z účtu Střediska cenných papírů o zrušení emise podílového fondu bylo prvému žalobci
uloženo v části IV. písm. e) rozhodnutí Komise ze dne 10. 3. 1999 a v obsahu
tohoto rozhodnutí nelze najít oporu pro závěr, že bylo určeno i pořadí úkonů,
které podle části IV. rozhodnutí měly být provedeny. Pokud žalovaný argumentuje tím,
že toto pořadí bylo určeno abecedním sledem písmen uvedených v části IV. rozhodnutí, jde
o argumentaci evidentně mylnou, když kupříkladu pod písmenem d) bylo žalobci uloženo
do dvou týdnů od doručení rozhodnutí předložit Komisi mimořádnou účetní závěrku
podílového fondu ke dni zrušení tohoto fondu, k němuž podle části III. rozhodnutí došlo
dnem doručení tohoto rozhodnutí, a nelze rozumně dovozovat, že tento úkon měl být
proveden až po provedení úkonů uvedených pod písmeny a) a b) pro něž byla stanovena
lhůta 6, resp. 7 měsíců. V další části tohoto žalobního bodu se prvý žalobce vyjadřuje
k otázce běhu lhůt podle §35d odst. 3 zákona.
4. Nezákonnost napadeného rozhodnutí spatřují oba žalobci i v tom, že ve výrocích
I. a II. rozhodnutí Komise, které byly žalovaným potvrzeny, není po skutkové stránce
konkretizováno jednání, jímž se žalobci měli dopustit porušení povinností v těchto výrocích
uvedených.
5. Prvý žalobce spatřuje nezákonnost napadeného rozhodnutí i ve výši uložené
sankce. Podle prvého žalobce mu pokuta neměla být vůbec ukládána a i kdyby se však
připustil opak, jevila by se výše uložené pokuty jako nepřiměřená, a to jak ve vztahu
k pokutě, která byla uložena druhému žalobci, tak ve vztahu k majetkovým poměrům obou
žalobců. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že k porušení zákona o investičních
společnostech a investičních fondech došlo především jednáním jediné osoby - druhého
žalobce. Tomuto žalobci byla přitom uložena pokuta ve výši 100 000 Kč a prvému žalobci
pokuta ve výši 300 000 Kč. Přitom podle zjištění Komise měla cena majetku druhého
žalobce činit 854 100 Kč, takže uložená pokuta činí cca 11,7 % majetku druhého žalobce
a obchodní jmění prvého žalobce činilo ke dni 30. 6. 1999, 404 000 Kč, takže uložená pokuta
představuje cca 74,3 % tohoto jmění; přitom současné obchodní jmění prvého žalobce
již jen nepatrně převyšuje výši uložené pokuty, takže zaplacení této pokuty by prakticky
znamenalo likvidaci této společnosti a nutnost podání návrhu na její konkurz. Prvý žalobce
dovozuje, že tak drastické řešení výsledky řízení v žádném případě neovlivní.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě především uvedl, že důvodem pro vydání rozhodnutí
orgánu I. stupně a následně napadeného rozhodnutí nebyla skutečnost, že první žalobce
neprovedl vypořádaní podílníků v zákonné lhůtě, jak žalobci dovozují. Tímto důvodem byla
skutečnost, že první žalobce nevyplatil podílníkům jakožto oprávněným osobám
jejich podíly, ale namísto toho ve spolupráci s druhým žalobcem podal těmto osobám
zavádějící informace, na základě kterých druhý žalobce s některými z těchto osob uzavíral
smlouvy o postoupení jejich „pohledávky“. Žalovaný připouští, že se v napadeném
rozhodnutí nezabýval okamžikem doručení rozhodnutí o zrušení podílového fondu,
k němuž došlo rozhodnutím Komise ze dne 10. 3. 1999, jež nabylo právní moci dne
6. 4. 1999. Tento okamžik však žalovaný vzhledem k výše uvedenému nepovažuje
za skutečnost rozhodnou pro kvalifikaci jednání prvního žalovaného jako porušení §35d
odst. 3 zákona. Námitky žalobců považuje žalovaný z těchto důvodů za irelevantní.
K jednotlivým žalobním námitkám žalovaný uvedl následující:
1. Žalovaný souhlasí, že zásah do soukromoprávních vztahů ve smyslu určení
platnosti nebo neplatnosti smluv náleží do výlučné pravomoci soudu. Jedině soud
je oprávněn autoritativně určit, zda je konkrétní smlouva platná nebo neplatná, a to na návrh
toho, kdo se žalobou na určení takové neplatnosti domáhá. Ve výroku napadeného
rozhodnutí ani rozhodnutí orgánu I. stupně se však nikde neuvádí, že by žalovaný považoval
uvedené smlouvy za neplatné. Žalovaný je přesvědčen, že správní orgán je oprávněn
ve správním řízení posoudit platnost uzavřených smluv jako předběžnou otázku podle §40
správního řádu, pokud o této skutečnosti již pravomocně nerozhodl příslušný orgán. Právní
řád pamatuje i na situaci, kdy se pozdější názor tohoto orgánu (soudu) na platnost smlouvy
liší od dřívějšího názoru správního orgánu, a to v §62 odst. 1 písm. b) správního řádu,
podle kterého je pozdější odlišné posouzení předběžné otázky příslušným orgánem důvodem
pro obnovu řízení. Posouzení předběžné otázky platnosti či neplatnosti smlouvy je tak podle
názoru žalovaného plně v jeho pravomoci a nelze je kvalifikovat jako nepřípustný zásah
do pravomoci soudů.
Podílové listy jsou cenné papíry ve smyslu §1 odst. 1 písm. c) zákona
č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů, a §11 odst. 1 zákona
o investičních společnostech a investičních fondech. S podílovým listem je podle §11 odst. 1
zákona o investičních společnostech a investičních fondech spojen podíl majitele podílového
listu na majetku v podílovém fondu a právo na výplatu podílu na zisku z hospodaření
s majetkem v podílovém fondu, pokud tak stanoví statut fondu. Vztah podílníka a investiční
společnosti je dán ustanovením §5 odst. 2 zákona o investičních společnostech a investičních
fondech, podle kterého je majetek v podílovém fondu společným majetkem majitelů
podílových listů (tedy podílníků - §5 odst. 3 zákona o investičních společnostech
a investičních fondech), přičemž ustanovení občanského zákoníku o spoluvlastnictví
se nepoužijí. Investiční společnost tedy v rámci své činnosti spravuje cizí majetek - majetek
podílníků. P. f. představuje zvláštní majetkový soubor, hromadnou věc a nemůže bez tohoto
majetku vzniknout a existovat. Zánik podílového fondu je třeba posuzovat
analogicky jako u obchodních společností, protože P. f. je předmětem, který nese četné znaky
právnické osoby. Zrušení podílového fondu ve smyslu §35d zákona je proto třeba odlišit od
jeho zániku. Za zánik je třeba považovat až pozdější okamžik, kdy již bude majetek
vypořádán, tzn. závazky týkající se podílového fondu uhrazeny, pohledávky uspokojeny a
podílníkům vyplaceny podíly. Pojmovým (a výlučným) znakem podílového listu jakožto
cenného papíru je právě to, že podílový list představuje podíl na majetku v podílovém fondu.
Pokud by podílový list tento znak nevykazoval, nebyl by podílovým listem. Ustanovení §11
odst. 1 zákona tak výslovně váže existenci podílového listu na existenci podílu na majetku
v podílovém fondu. Jestliže existuje majetek a podíl na něm, měl by existovat jemu
odpovídající podílový list, a naopak. Obecně platí, že smlouvami o postoupení pohledávek
lze převádět jen ta práva spojená s cennými papíry, o kterých to stanoví zákon, protože jen
zákon může stanovit výjimku z principu celistvosti cenného papíru a neoddělitelnosti práva
od listiny, která ztělesňuje cenný papír. Takové ustanovení ovšem zákon o investičních
společnostech a investičních fondech na rozdíl od obchodního zákoníku postrádá. Žalovaný
proto zastává názor, že v tomto případě není oddělitelnost pohledávky od podílového listu
možná. Žalovaný je přesvědčen, že nárok na výplatu podílu není samostatně převoditelným
právem (závazkové povahy), jak dovozují žalobci, lze jej proto převádět pouze s podílovým
listem. Emise podílových listů ve Středisku cenných papírů by neměla být zrušena dříve, než
bude z majetku v podílovém fondu vyplacen poslední podílník. První žalobce nebyl oprávněn
zrušit emisi podílových listů předtím, než vyplatil všechny jejich majitele - podílníky. Pokud
nárok na výplatu podílu nelze platně převést bez převodu podílového listu, jsou smlouvy o
převodu „pohledávek“ uzavřeny v rozporu se zákonem, a proto je žalovaný v souladu s §39
občanského zákoníku považuje za absolutně neplatné. Vzhledem k tomu žalovanému nic
nebrání v tom, aby napadeným rozhodnutím uložit povinnost vyplatit podíly i těm
podílníkům, kteří uvedené smlouvy s druhým žalobcem uzavřeli. Žalovaný v souladu se
svými povinnostmi chránil zájmy podílníků a vydáním napadeného rozhodnutí pouze provedl
nápravu protiprávního vztahu, jestliže zajistil, aby podílníkům byly po právu vyplaceny
jejich podíly.
2. Důvodem pro uložení pokuty druhému žalobci byl správní delikt spočívající v tom,
že tento žalobce jako člen představenstva prvního žalobce zaslal podílníkům dopisy
obsahující návrh na uzavření smlouvy nevýhodné pro podílníky. Podle §17a odst. 2 písm. b)
zákona znamená vynaložení odborné péče osobami jednajícími jménem investiční
společnosti zejména to, že osoby jednají čestně, odpovědně a ve prospěch podílníků
obhospodařovaných fondů. Členové představenstva investiční společnosti tedy mají
podle §17a odst. 2 zákona povinnost jednat při výkonu své funkce s odbornou péčí,
což mimo jiné zahrnuje povinnost jednat čestně, odpovědně a ve prospěch podílníků
obhospodařovaných fondů. Za zaviněné závažné nebo opětovné porušení ustanovení §17a
odst. 2 písm. b zákona členem představenstva investiční společnosti je Komise podle §37k
zákona oprávněna uložit členovi představenstva pokutu podle stupně závažnosti porušení
právní povinnosti a formy zavinění až do výše 100 000 Kč. Zasílané dopisy, jichž je několik
založeno ve správním spisu, mají hlavičku s firmou prvního žalobce, druhý žalobce
je na nich podepsán jako člen představenstva prvního žalobce, dále je zde uvedeno,
že podílníci mohou smlouvy zasílat na adresu prvního žalobce, popřípadě se na tuto adresu
dostavit osobně, a dále že jakékoliv informace jsou k dispozici na adrese prvního žalobce.
Pokud by druhý žalobce jednal jako fyzická osoba, nepoužil by dopisního papíru s hlavičkou
prvního žalobce a nepodepsal by se jako předseda představenstva prvního žalobce.
Z uvedeného je nanejvýš zřejmé, že při zasílání uvedených dopisů jednal druhý žalobce
jako předseda představenstva prvního žalobce. Podle názoru žalovaného jsou to právě
žalobci, jejichž závěry jsou zcela v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Výše uvedené
námitky žalobců jsou podle názoru žalovaného zcela nedůvodné. Žalovaný je pevně
přesvědčen, že dopisy se musí každému laikovi jevit tak, že jejich odesílatelem je první
žalobce.
Je nesporné, že druhý žalobce jednal v situaci střetu zájmů - na jedné straně stál zájem
podílníků (který měl jako předseda představenstva prvního žalobce povinnost hájit), na druhé
straně jeho zájem osobní. Druhý žalobce dal přednost svému zájmu. První žalobce namísto,
aby hájil zájmy podílníků, dal přednost zájmu druhého žalobce, což žalovaný také považuje
za porušení zákona, jak je uvedeno v napadeném rozhodnutí. Jednání druhého žalobce
kvalifikuje žalovaný jako úmyslné s cílem obohatit se na úkor podílníků, a to z důvodů
popsaných v napadeném rozhodnutí.
3. Skutečnost, že první žalobce zrušil emisi dříve, než vyplatil všechny podílníky,
nepovažuje žalovaný za samostatný důvod pro vydání napadeného rozhodnutí. Pokud
by první žalobce emisi zrušil a k majitelům podílových listů se dále choval jako
k podílníkům se všemi jejich právy, nebyl by podle žalovaného dán důvod pro vedení
správního řízení. Ani zrušení emise podílových listů před výplatou podílníků neopravňovalo
druhého žalobce, aby přestal jednat čestně, odpovědně a ve prospěch podílníků zrušeného
podílového fondu, stejně jako tato skutečnost nevyvázala prvního žalobce mimo jiné
z povinnosti dávat přednost zájmům podílníků před zájmy předsedy představenstva.
Bez zrušení emise podílových listů by žalobci neměli možnost považovat podílníky
za „věřitele“; k porušení zákona by velmi pravděpodobně nedošlo. První žalobce předčasným
zrušením emise podílových listů vytvořil podmínky pro pozdější protiprávní jednání obou
žalobců.
4. Podle §47 odst. 1, 2 správního řádu obsahuje rozhodnutí správního orgánu výrok,
odůvodnění a poučení o odvolání, přičemž výrok obsahuje rozhodnutí ve věci s uvedením
ustanovení právního předpisu, podle kterého bylo rozhodnuto, a pokud se v rozhodnutí
ukládá povinnost plnění, stanoví správní orgán k plnění lhůtu. Správní řád ani jiný předpis
neukládá jako obligatorní část výroku popis skutku, v němž správní orgán spatřuje porušení
zákona. Zákon dokonce nepožaduje, aby ve výroku rozhodnutí bylo uvedeno konkrétní
ustanovení, které bylo porušeno. Je zřejmé, že jak rozhodnutí orgánu I. stupně,
tak rozhodnutí žalovaného obsahují všechny zákonné náležitosti rozhodnutí a nemohou
tak být v tomto ohledu nezákonná. Námitku žalobců proto žalovaný považuje
za nedůvodnou.
V replice žalobců ze dne 4. 7. 2001 je polemizováno s vyjádřením žalovaného.
Žalobci zejména nesouhlasí s tím, že oprávněným osobám byly poskytnuty zavádějící
informace a poukazují na to, že z textu dopisu, které druhý žalobce jednotlivým majitelů
podílových listů zaslal, vyplývá zcela jednoznačně, že dopis obsahuje pouze nabídku
smlouvy o postoupení pohledávky s uvedením ceny za jeden podílový list bez jakýchkoliv
doprovodných informací. Všichni adresáti těchto dopisů, pokud neznali nominální výši
své pohledávky, měli možnost si tyto informace ověřit buď u vedení společnosti
nebo na kterékoliv přepážce Střediska cenných papírů. Záleželo pak na svobodném
rozhodnutí každého adresáta nabídky, zda přijme okamžité nižší plnění nebo zda vyčká
zákonného termínu splatnosti, v němž mu bude vyplacena celá částka připadající
na jeho podílový list.
Ze správního spisu předloženého žalovaným zjistil Nejvyšší správní soud tyto,
pro rozhodnutí podstatné, skutečnosti:
Rozhodnutím Komise pro cenné papíry ze dne 8. 10. 1999, č. j. 212/19 281/R/1999,
byla JUDr. L. A. podle §37k zákona uložena pokuta ve výši 100 000 Kč za porušení
povinnosti podle §5a odst. 2 zákona ve spojení s §17a odst. 2 písm. b) zákona tím, že jako
předseda představenstva O. i. s., a. s., nejednal čestně, odpovědně a ve prospěch podílníků
podílového fondu s názvem O. p. o. f. O. i. s., a. s. (dále jen „P. f.“), zrušeného na základě
rozhodnutí Komise ze dne 10. 3. 1999, č. j. 111/2 982/R/1999, o odejmutí povolení ke vzniku
p. f. a O. i. s., a. s., byla podle §37 odst. 2 zákona uložena pokuta ve výši 300 000 Kč za
porušení povinnosti podle §5a odst. 3 zákona a §14 odst. 1 písm. a) zákona tím, že nedbala
na ochranu zájmů podílníků zrušeného P, f, a dala přednost zájmům předsedy svého
představenstva před jejich zájmy. Podle §37 odst. 1 písm. a) zákona byla O. i. s., a. s., za
porušení povinnosti podle §35d odst. 3 zákona uložena povinnost vyplatit podílníkům
zrušeného P. f. jejich podíly, uložena opatření k nápravě a podle §37 odst. 1 písm. a) zákona
bylo Č. s., a. s., jako depozitáři O. i. s., a. s., uloženo, aby ve smyslu §35d odst. 4 zákona
zajistila dohled nad výplatou osobám vedeným ve Středisku cenných papírů jako majitelé
podílových listů.
Rozhodnutím prezidia Komise ze dne 3. 1. 2000, č. j. 221/21212/1999, byl k rozkladu
podanému žalobci potvrzen výrok rozhodnutí Komise o uložení pokuty oběma žalobcům
a výrok o uložení opatření k nápravě byl změněn tak, že ve lhůtě dvou dnů od nabytí právní
moci tohoto rozhodnutí je O. i. S., a. s., povinna předat Č. s., a. s., jako svému depozitáři
seznam osob vedených ve Středisku cenných papírů jako majitele podílových listů
podílového fondu O. p. o. f. O. i. s., a. s., ke dni zrušení emise podílových listů
tohoto podílového fondu, tj. ke dni 14. 6. 1999, včetně uvedení výše peněžní částky,
na jejichž výplatu má každá jednotlivá osoba nárok, ve lhůtě dvou dnů od nabytí právní moci
tohoto rozhodnutí zaslat uvedeným osobám, s výjimkou osob, jejichž práva byla řádně
uspokojena z hotovostních prostředků ve výši odpovídající jejich podílu na majetku
v podílovém fondu O. p. o. f. O. i. s., a. s., oznámení obsahující informace o rozhodnutí
Komise pro cenné papíry ze dne 10. 3. 1999, na základě kterého byl zrušen P. f. O. p. o. f. O.
i. S., a. s., o povinnostech uložených O. i. s., a. s., tímto rozhodnutím a o hodnotě jednoho
podílu zrušeného podílového fondu O. p. o. f. O. i. s., a. s., po vypořádání jeho pohledávek a
závazků, ve lhůtě dvou dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí uložit Č. s., a. s., jako
depozitáři vyplatit peněžní prostředky z účtu zrušeného podílového fondu osobám uvedeným
shora s výjimkou osob, kterým již byly řádně vyplaceny příslušné částky, ve lhůtě deset dnů
od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí uhradit Č. s., a. s., náklady jí vzniklé při plnění jí
uložených povinností, ve lhůtě patnácti dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí písemně
oznámit Komisi pro cenné papíry splnění uložených povinností včetně předložení důkazních
prostředků. Výrok rozhodnutí Komise týkající se Č. s., a. s., jako depozitáře O. i. s., a. s., byl
změněn tak, že Č. s., a. s., bylo uloženo neprovádět žádné úkony směřující k převodu
peněžních prostředků z bankovních účtů vedených Č. s., a. s., pro zrušený P. f. na jiné
bankovní účty a úkony směřující k výplatě peněžních prostředků v hotovosti z bankovních
účtů vedených pro P. f. s výjimkou úkonů souvisejících s výplatou osob uvedených ve
výroku tohoto rozhodnutí. V odůvodnění svého rozhodnutí prezidium Komise uvedlo
v podstatě shodné důvody, které byly později uvedeny ve vyjádření k žalobě. Pokud jde o
výši pokuty je uvedeno, že bylo vycházeno ze stupně závažnosti porušení právní povinnosti a
formy zavinění protiprávního jednání, jak stanoví §37k zákona. V konkrétním případě se
vzhledem k rozsahu činnosti JUDr. L. A. a výši finančních prostředků, které hodlal
protiprávně získat, jedná o velmi závažné porušení povinnosti odborné péče podle §5a
odst. 2 ve spojení s §17a zákona. Jednání JUDr. L. A. směřovalo k dosažení zisku
z uvedených operací, kterým by byl rozdíl mezi částkou 300 Kč (cena postupované
pohledávky) a částkou cca 1170 Kč (výše podílu připadající na jeden podílový list),
který by JUD. L. A. realizoval v rámci vyplácení podílníků P. f. Nevýhodnou nabídku na
postoupení pohledávek přitom JUDr. L. A. činil pouhé dva měsíce před uplynutím lhůty
k vyplacení podílníků. Mezi O. i. s., a. s., a JUDr. L. A. existuje majetkové a personální
propojení ve smyslu §24a zákona, které jmenovanému umožnilo jednat výše uvedeným
způsobem. Na základě těchto skutečností Komise usoudila, že jednání JUDr. L. A. bylo
úmyslné a směřovalo výlučně k vlastnímu obohacení. V jednání O. i. s., a. s., bylo shledáno
závažné porušení zákona, a to zejména vzhledem ke skutečnosti, že jako investiční
společnost obhospodařující majetek v podílovém fondu zaslala podílníkům zrušeného P. f.
dopis s nabídkou na odkoupení jejich podílu fyzickou osobou - JUDr. L. A.. Tím dala
přednost zájmům svého předsedy představenstva před zájmy podílníků, což je v hrubém
rozporu s principem ochrany investorů v rámci kolektivního investování. O. i. S., a. s., také
tím, že předčasně zrušila emisi podílových listů P. f., umožnila JUDr. A. odkup
„pohledávek“ podílníků vůči O. i. s., a. s. Negativní následky protiprávního jednání O. i. s., a.
s., nevznikly výhradně v důsledku zásahu ze strany Komise. Z těchto důvodů byl shledán
správným i výrok o uložení pokuty prvému žalobci. Změna rozhodnutí Komise o uložení
opatření k nápravě byla odůvodněna tím, že je možno použít nejen opatření uvedená v §37
odst. 1 písm. a) zákona, ale také opatření jiná. Cílem uložení takového opatření je vždy
dosáhnout nápravy protiprávního stavu a při volbě konkrétního prostředku opatření k nápravě
je tedy rozhodujícím kritériem, zda a na kolik bude nápravy tímto prostředkem dosaženo.
Z uvedených důvodů prezidium Komise rozhodlo o změně výroku o uložení nápravného
opatření ve smyslu přesunutí povinnosti výplaty podílníků na depozitáře O. i. s., a. s., jak to
umožňuje §37 odst. 1 písm. a) zákona.
V daném případě jde o věc, která na Nejvyšší správní soud přešla podle §132 zákona
č. 150/2002 Sb., o soudním řádu správním (dále jen „s. ř. s.“), z Vrchního soudu v Praze.
Nejvyšší správní soud ve věcech neskončených vrchními soudy dokončí řízení zahájená
před těmito soudy jako soud I. stupně. Podle §130 s. ř. s. se neskončená řízení podle části
páté o. s. ř. účinného přede dnem účinnosti tohoto zákona dokončí podle ustanovení části
třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s.
Žaloba nebyla shledána důvodnou. S přihlédnutím k nevyjádření nesouhlasu
účastníků řízení s projednáním věci bez jednaní rozhodl soud o věci samé bez jednání (§51
odst. 1 s. ř. s.).
Z obsahu správního spisu vyplývá, že na základě oznámení o zahájení správního
řízení ze dne 16. 9. 1999 Komise pro cenné papíry zahájila správní řízení s oběma žalobci
a s Č. s., a. s., ve věci porušení ustanovení §5a odst. 3, §14 odst. 1 písm. a) a §17a odst. 2
písm. b) zákona. Porušení uvedených ustanovení zákona bylo spatřováno v tom, že O. i. S., a.
s., zastupovaná JUDr. L. A. jako předsedou představenstva zaslala podílníkům zrušeného P.
f. nabídku na postoupení jejich pohledávky za O. i. S., a. s., vzniklé v důsledku uvedeného
zrušení fondu. Podílníkům byla nabídnuta odkupní cena ve výši 300 Kč za jeden podílový
list. Přílohu výše uvedené písemné nabídky tvořil návrh smlouvy o úplatném postoupení
pohledávek, kde jako postupník je uveden JUDr. L. A. jako fyzická osoba, přičemž podílníci
jsou v nabídce vyzváni k zaslání podepsané smlouvy na adresu sídla O. i. s., a. s. V nabídce
je konstatováno, že jí lze využít do 24. 9. 1999.
Takto zjištěný skutkový stav, jenž je doložen řadou nabídek jednotlivým podílníkům
a smlouvami o úplatném postoupení pohledávek uzavřenými mezi jednotlivými podílníky
a druhým žalobcem jako fyzickou osobou, žalobci nijak nezpochybňují. V nabídce
o úplatném postoupení pohledávek nejsou podílníci informování, že hodnota podílu se bude
pohybovat přibližně ve výši 1173 Kč a že na výplatu svého podílu mají právo nejpozději
do 6. 11. 1999. Lze tedy považovat za správný závěr Komise, že informace, které získal
druhý žalobce jako předseda představenstva O. i. s., a. s., nepoužil ve prospěch podílníků
zrušeného P. f., ale výlučně ve prospěch svůj. Lze souhlasit s tím, že druhý žalobce byl veden
snahou obohatit se na úkor jednotlivých podílníků, neboť za situace, kdy mu musela být
známa hodnota majetku připadající na jeden podílový list, chtěl podílníky zkrátit o částku
téměř 900 Kč z jednoho podílového listu.
Je tak zcela evidentní, že druhý žalobce nejednal čestně, odpovědně a ve prospěch
podílníků, jak mu ukládá §5a odst. 2 a §17a odst. 2 písm. b) zákona, Komise
proto postupovala správně, když mu za porušení jeho povinností uložila ve smyslu §37k
zákona pokutu ve výši 100 000 Kč. S ohledem na závažnost jednání druhého žalobce
a s přihlédnutím k předpokládané výši finančních prostředků, které hodlal protiprávně
na úkor podílníků získat, lze považovat výši pokuty pohybující se na horní hranici sazby,
za zcela přiměřenou.
Rovněž správný je závěr Komise, že první žalobce nedbal na ochranu zájmů
podílníků zrušeného P. f. a dal přednost zájmům předsedy svého představenstva před zájmy
podílníků, čímž porušil povinnosti podle §5a odst. 3 a §14 odst. 1 písm. a) zákona.
Vzhledem k tomu, že podle §37 odst. 2 zákona lze uložit pokutu až do výše 100 000 000 Kč,
nelze pokutu v částce 300 000 Kč považovat za nepřiměřeně vysokou.
K námitce prvního žalobce o nepřiměřenosti výše pokuty uložené jemu, ve vztahu
k pokutě, která byla uložena druhému žalobci, Nejvyšší správní soud uvádí, že druhému
žalobci byla uložena pokuta v maximální možné výši, kdežto prvnímu žalobci byla pokuta
uložena ve výši pohybující se na spodní části zákonné sazby.
Podle §40 odst. 1 správního řádu vyskytne-li se v řízení otázka, o které již
pravomocně rozhodl příslušný orgán, je správní orgán takovým rozhodnutím vázán;
jinak si správní orgán může o takové otázce učinit úsudek nebo dá příslušnému orgánu
podnět k zahájení řízení.
Otázka platnosti smluv o postoupení pohledávek nepochybně nebyla
v občanskoprávním řízení v době rozhodování správního orgánu rozhodnuta (pokud by tomu
tak bylo, tak by druhý žalobce o tom musel mít vědomost a správnímu orgánu a později
soudu by to sdělil), takže správnímu orgánu nic nebránilo v tom, učinit si o této otázce
úsudek.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem žalovaného, že nárok na výplatu
podílu není samostatně převoditelným právem, jak dovozují žalobci, ale že jej lze převádět
pouze s podílovým listem. Souhlasit lze i s názorem žalovaného, že smlouvami o postoupení
pohledávek lze převádět jen ta práva spojená s cennými papíry, o kterých to stanoví zákon,
protože jen zákon může stanovit výjimku z principu celistvosti cenného papíru
a neoddělitelnosti práva od listiny, která ztělesňuje cenný papír. Zákon o investičních
společnostech a investičních fondech na rozdíl od obchodního zákoníku nestanoví jiný
způsob převodu samostatně převoditelného práva (obchodní zákoník v §156a odst. 3
umožňuje převod samostatně převoditelného práva spojeného s akcií - konkrétně práva
na vyplacení dividendy, přednostního práva na upisování akcií a vyměnitelných a prioritních
dluhopisů a práva na vyplacení podílu na likvidačním zůstatku spojené jinak s akcií
- smlouvou o postoupení pohledávky). Lze proto vyjít z toho, že oddělitelnost pohledávky
od podílového listu není možná.
Pokud nárok na výplatu podílu nelze platně převést bez převodu podílového listu,
lze souhlasit se žalovaným, že smlouvy o převodu pohledávek byly uzavřeny v rozporu
se zákonem, a proto jsou ve smyslu §39 občanského zákoníku absolutně neplatné. Poukaz
žalobců na relativní neplatnost smluv ve smyslu §40a občanského zákoníku zde proto nemá
místa, protože na neplatnost právního úkonu podle §39 občanského zákoníku relativní
neplatnost nedopadá. Žalovaný proto postupoval správně, když v rámci opatření k nápravě
uložil povinnost vyplatit podíly i těm podílníkům, kteří smlouvy o úplatném postoupení
pohledávky s druhým žalobcem uzavřeli, neboť žalovaný tak provedl nápravu protiprávního
stavu, jestliže zajistil, aby podílníkům byly vypláceny jejich podíly ve správné výši.
Podle §47 odst. 2 správního řádu výrok rozhodnutí obsahuje rozhodnutí ve věci
s uvedením ustanovení právního předpisu, podle něhož bylo rozhodnuto, popřípadě
též rozhodnutí o povinnosti nahradit náklady řízení. Uvedené ustanovení tedy nevyžaduje
po skutkové stránce konkretizovat jednání, jímž se žalobci měli dopustit porušení povinností
ve výrocích správního orgánu uvedených, jak žalobci namítají, tato žalobní námitka
proto nebyla shledána důvodnou.
Námitky žalobců tak nebyly shledány důvodnými, žaloba byla proto Nejvyšším
správním soudem zamítnuta (§78 odst. 7 s. ř. s.).
Žalovaný, který měl ve věci plný úspěch, by měl proti žalobcům právo na náhradu
nákladů řízení ve smyslu §60 odst. 1 s. ř. s., protože však podle obsahu spisu tuto náhradu
nepožadoval, nebyla mu náhrada nákladů řízení přiznána.
Vzhledem k tomu, že osobě zúčastněné na řízení nebyla soudem v řízení uložena
žádná povinnost, nemá tato osoba podle §60 odst. 5 a contr. s. ř. s. právo na náhradu nákladů
řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2004
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu