ECLI:CZ:NSS:2004:6.A.32.2000
sp. zn. 6 A 32/2000 - 73
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobce: C. I. F., a. s., zastoupen JUDr. Ivanem Krutským, CSc., advokátem, se sídlem
Výstaviště 67, 170 00 Praha 7, proti žalované: Komise pro cenné papíry, se sídlem
Washingtonova 7, 111 21 Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutím žalované ze dne 3. 4.
2000, č. j. 211/17846/R/1999, a ze dne 23. 7. 1999, č. j. 211/3 387/R/1999,
takto:
I. Rozhodnutí prezidia Komise pro cenné papíry č. j. 211/17846/R/1999 ze dne
3. 4. 2000 a rozhodnutí Komise pro cenné papíry č. j. 211/3 387/R/1999 ze dne 23. 7. 1999
se zr uš uj í .
II. Věc se vr ac í žalované k dalšímu řízení.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci, k rukám jeho advokáta, na nákladech
řízení částku 5300 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Napadeným rozhodnutím prezidium Komise pro cenné papíry (s menší změnou,
pokud jde o lhůtu k podání žádosti o povolení přeměny na otevřený podílový fond pro případ,
že valná hromada o této přeměně rozhodne), potvrdilo rozhodnutí Komise pro cenné papíry
(dále též „Komise“) ze dne 23. 7. 1999, jímž bylo žalobci z důvodu porušení §35k odst. 1
zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění
pozdějších předpisů (dále též „zákon“), tím, že bez zbytečného odkladu od naplnění
podmínek pro povinnou přeměnu nerealizoval přeměnu na otevřený podílový fond, uloženou
mu v ustanovení §37 odst. 1 písm. a) zákona zjednat nápravu tím, že svolá bez zbytečného
prodlení, a to nejpozději do 10 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, mimořádnou
valnou hromadu tak, aby její konání proběhlo do 40 dnů od nabytí právní moci tohoto
rozhodnutí, a v případě, že by nebyla mimořádná valná hromada usnášení schopná, svolá
náhradní valnou hromadu tak, aby její konání proběhlo do 70 dnů od nabytí právní moci
tohoto rozhodnutí s tím, že na programu valné hromady bude mimo jiné rozhodnutí
o přeměně investičního fondu na otevřený podílový fond a rozhodnutí o uložení povinnosti
představenstvu realizovat odprodej movitých a nemovitých věcí, odprodej nelikvidních
cenných papírů atp., vše bez zbytečného odkladu nejpozději však do 60 dnů od rozhodnutí
předmětné valné hromady a rozhodnutí o zrušení společnosti s likvidací a jmenování
likvidátora pro případ, že valná hromada o přeměně na otevřený podílový fond nerozhodne.
Dále byl vymezen postup žalobce pro případ, že valná hromada rozhodne o přeměně
na otevřený podílový fond, případně o této přeměně nerozhodne.
Žalobou podanou dne 10. 5. 2000 u Vrchního soudu v Praze se žalobce domáhá
zrušení rozhodnutí prezidia Komise pro cenné papíry ze dne 3. 4. 2000 a předcházejícího
rozhodnutí Komise z 23. 7. 1999. V žalobě žalobce uplatnil tyto žalobní body:
1. Napadenými rozhodnutími byl porušen zákon v §37 odst. 1, kde jsou taxativně
vypočtena nápravná opatření, která může Komise uložit. Mezi vypočtenými opatřeními není
uvedeno oprávnění uložit osobám uvedeným v §36 odst. 1 zákona, aby svolaly mimořádnou
valnou hromadu, stanovit lhůty k jejím konáním a stanovit program. Komise svým výrokem
v rozhodnutí pod bodem 1 překročila svou pravomoc a v důsledku toho jsou nezákonné
i výroky pod body 2 a 3 na první výrok navazující. Ve stejném rozsahu porušilo zákon
i prezídium Komise, jestliže potvrdilo rozhodnutí Komise, když dílčí změna výroku
pod bodem 2 nezákonnost tohoto rozhodnutí nenapravila. Pro svolání mimořádné valné
hromady a stanovení jejího programu platí §181 odst. 1 obchodního zákoníku, včetně lhůt
v něm stanovených, které bylo taktéž oběma rozhodnutími porušeno. Toto stanovisko je
podporováno skutečností, že zákon, který je ve vztahu k obchodnímu zákoníku zákonem
speciálním, neobsahuje jinou úpravu svolávání mimořádné valné hromady a v tomto směru
nedává Komisi žádná oprávnění.
2. I pokud by byla dána pravomoc žalované k rozhodnutí o uložení svolání mimořádné
valné hromady, je rozhodnutí prezidia Komise o rozkladu, kterým bylo potvrzeno nezákonné
rozhodnutí Komise, v rozporu se zájmy akcionářů, respektive budoucích podílníků a tedy
v rozporu se smyslem zákonné úpravy kolektivního investování, provedené zákonem
o investičních společnostech a investičních fondech. Zákon evidentně nepočítal se situací, kdy
k naplnění podmínek povinné přeměny uzavřeného podílového fondu nebo investičního fondu
ve smyslu §35k odst. 1 zákona dojde v situaci, kdy byl fond poškozen neoprávněným
vyvedením převážné části akcí z jeho portfolia, případně kdy k naplnění citovaných
podmínek došlo právě v důsledku takového neoprávněného vyvedení akcií, jak se stalo
v tomto případě. Jestliže by v takovéto ekonomicky nepřiměřené a nevhodné situaci došlo
k přeměně na otevřený fond v době, kterou určuje napadené rozhodnutí, dojde k poškození
akcionářů, resp. budoucích podílníků, s ohledem na to, že je reálné, že se podaří navrátit
do portfolia žalobce z fondu neoprávněně vyvedené (trestnou činností) akcie v nominální
hodnotě 401 milionů Kč, resp. jejích část. V současné době probíhá u Městského soudu
v Praze trestní řízení proti J. M. a spol., v němž se žalobce připojil s náhradou škody jako
poškozený. Dále je u Krajského obchodního soudu v Praze vedeno řízení o povinnosti
vyloučit ze soupisu konkurzní podstaty úpadce Středoevropská burzovní, a. s., akcie
v nominální hodnotě 42 716 000 Kč, které úpadce nabyl nikoliv v dobré víře. Vrácením
uvedených akcií do portfolia žalobce by došlo k značnému zhodnocení podílu každého
akcionáře, resp. podílníka na fondu, oproti současné situaci, kdy také finanční náročnost
otevření fondu ještě více poškozuje akcionáře. Tyto otázky v průběhu rozhodování žalovaná
nedostatečně zvážila, zejména z hlediska §35k odst. 1 zákona, a to pokud jde o výklad
povinnosti „bez zbytečného odkladu provést přeměnu uzavřeného podílového nebo
investičního fondu na otevřený podílový fond“. V daném konkrétním případě má žalobce
za to, že pokud odklad otevření fondu je jednoznačně ve prospěch akcionářů, resp. budoucích
podílníků, nejedná se o odklad zbytečný. Žalobce zcela akceptuje stanovisko, že po navrácení
neoprávněně vyvedených akcií do portfolia fondu je třeba bez zbytečného odkladu provést
přeměnu na otevřený fond. V daném případě však §35k odst. 1 zákona žalobce neporušil
a byla to žalovaná, která výkladem uvedeným v napadených rozhodnutích toto zákonné
ustanovení porušila.
3. Žalovaná dále porušila zákon v ustanovení §184 odst. 4 obchodního zákoníku, když
v důsledku nevhodně krátce stanovené lhůty konání valné hromady žalobci znemožnila platné
svolání valné hromady. Ve výroku pod bodem 1 rozhodnutí Komise bylo stanoveno,
že žalobce je povinen svolat valnou hromadu tak, aby její konání proběhlo do 40 dnů
od nabytí právní moci jeho rozhodnutí. Toto rozhodnutí nabylo v důsledku jeho potvrzení
žalovanou právní moci 18. 4. 2000. V souladu s tímto rozhodnutím žalobce svolal
představenstvo v desetidenní lhůtě na den 28. 4. 2000. Představenstvo téhož dne rozhodlo
o svolání valné hromady a termín jejího konání stanovilo, vázáno rozhodnutím žalované,
na den 27. 5. 2000. Podle článku VIII, odst. 4 stanov žalobce je žalobce povinen svolat valnou
hromadu (v souladu s §184 odst. 4 obchodního zákoníku) nejméně 30 dní předem, a to
oznámením na vývěsní desce společnosti, v Obchodním věstníku a jiném vhodném celostátně
distribuovaném periodiku. Ještě dne 28. 4. žalobce zadal redakci Obchodního věstníku
uveřejnění oznámení o konání valné hromady. Dle sdělení redakce Obchodního věstníku
z téhož dne bylo zjištěno, že oznámení může být uveřejněno nejdříve 10. 5. 2000. I když
žalobce tedy uveřejnění oznámení zadal, nebude dodržena povinná 30-ti denní lhůta ke
svolání valné hromady a valná hromada nemůže být svolána platně. Důvodem je to, že
žalovaná nerespektovala konkrétní podmínky žalobce pro dodržení nejméně 30-ti denní lhůty
pro svolání valné hromady, zejména když nepřihlédla k tomu, že žalobce je povinen uveřejnit
oznámení mimo jiné v Obchodním věstníku. Tuto skutečnost žalovaná nezohlednila
ani v rozhodnutí o rozkladu. V důsledku rozhodnutí žalované byla tedy valná hromada
svolána neplatně v rozporu s §184 odst. 4 obchodního zákoníku. Ustanovení §181 odst. 2
obchodního zákoníku o zkrácení lhůty ke svolání valné hromady na 15 dní nelze v tomto
případě použít, neboť nejde o svolání mimořádné valné hromady, na základě žádosti
akcionářů ve smyslu §181 odst. 1, případně §193 obchodního zákoníku. Ve všech ostatních
případech a tedy i v tomto případě se svolávání mimořádné valné hromady řídí §184
obchodního zákoníku, včetně běhu lhůt v tomto ustanovení uvedených. Žalovaná tak navodila
situaci, kdy každá z osob uvedených v §131 odst. 1 obchodního zákoníku může požádat
soud, aby vyslovil neplatnost valné hromady podle §183 obchodního zákoníku. V zájmu
žalobce i žalované je, aby valná hromada, která má rozhodovat o tak závažných
otázkách, byla konána za důsledného dodržování zákona. Nikoliv nevýznamné jsou také
finanční náklady spojené s konáním valné hromady. Těmto značným nákladům, spojeným
s konáním neplatně svolané valné hromady, je možno zabránit zrušením napadeného
rozhodnutí žalované a rozhodnutí jemu předcházejícího. Žalovanou stanovená lhůta ke konání
valné hromady žalobce uběhne zcela nepochybně před tím, než soud rozhodne meritorně
o této žalobě, proto žalobce žádal o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ve
smyslu §250c o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2002.
4. Žalobce pro úplnost namítá neplatnost rozhodnutí žalované i proto, že neodstranila
závažný formální nedostatek ve výroku rozhodnutí Komise z 23. 7. 1999, v němž v rozporu
s §47 odst. 2 správního řádu není výslovně uveden a úplně označen právní předpis, jehož
ustanovení mělo být porušeno, eventuelně na jehož základě jsou žalobci ukládány povinnosti
(i když ze souvislosti lze dovodit, jaký zákon měla žalovaná na mysli) a rozhodnutí tedy
postrádá zákonné náležitosti výroku.
Žalovaná ve vyjádření k žalobě k jednotlivým žalobním námitkám uvedla následující:
1. Ustanovení §37 odst. 1 zákona obsahuje taxativní výčet prostředků, které je
žalovaná oprávněna použít, jestliže zjistí porušení povinností některou z osob podléhající
státnímu dozoru. Jiný prostředek než zde uvedený použít nelze. Jedním z těchto prostředků je
opatření k nápravě podle §37 odst. 1 písm. a) zákona. Toto ustanovení obecně zakotvuje
možnost uložit uvedeným subjektům, aby ve stanovené lhůtě zjednaly nápravu, jejíž konkrétní
podobu poté pod body 1 - 3 příkladmo uvádí. Z výše uvedeného plyne, že výčet opatření
k nápravě v §37 odst. 1 písm. a) body 1 - 3 zákona je demonstrativní. Konkrétní podobu
opatření k nápravě tak stanovuje vždy správní orgán, a to v rámci svého správního uvážení.
Meze tohoto správního uvážení jsou dány i samotným rozsahem pojmu „opatření
k nápravě“. Rozhodujícím kritériem pro volbu konkrétní podoby opatření k nápravě je to,
zda toto opatření skutečně k nápravě povede. Správní orgán tak nemůže uložit opatření, které
by k nápravě stavu vzniklého porušením povinností dozorovaným subjektem nesměřovalo.
V případě žalobce se jedná o porušení §35k odst. 1 zákona tím, že žalobce bez zbytečného
odkladu po splnění zákonných podmínek neprovedl přeměnu na otevřený podílový fond.
Opatření uložené v napadených rozhodnutích ukládá povinnost tuto přeměnu provést a uvést
stav do souladu se zákonem, a směřuje tedy k nápravě stavu vzniklého porušením povinnosti
žalobce. Vzhledem k výše uvedenému má žalovaná za to, že při ukládání opatření k nápravě
nevybočila z mezí správního uvážení, nepřekročila svou pravomoc, ale naopak postupovala
v souladu se zákonem.
2. Splnění povinnosti „bez zbytečného odkladu“ se obecně rozumí její splnění
co nejdříve, pokud je to objektivně možné, tedy pokud k okamžitému splnění nebrání nějaká
důležitá objektivní okolnost. Jakmile se tak plnění stane objektivně možným, je nutné plnit
neprodleně. Povinnost provést přeměnu investičního fondu podle §35k odst. 1 zákona je tedy
třeba splnit v co nejkratší možné době, avšak s ohledem na objektivní okolnosti (v daném
případě například na fyzickou možnost přeměnu provést). Žalobce však uvedený pojem
nevykládá v souladu s jeho obecným významem, nýbrž tak, že je třeba sledovat hledisko
účelnosti, tj. plnit až tehdy, když plnění nebude „zbytečné“ (tedy přestane být neúčelné).
Podpůrně možno uvést, že hledisko účelnosti přeměny není zohledněno v pojmu
„bez zbytečného odkladu“, ale v možnosti rozhodnout o odejmutí povolení žalobci, pokud
by přeměna byla podle názoru žalované neúčelná, jak stanoví §35k odst. 2 zákona. Žalobcův
výklad pojmu „bez zbytečného odkladu“ je v rozporu s obecným chápáním tohoto pojmu
a žalovaná proto námitku žalobce považuje za irelevantní.
3. Žalovaná je přesvědčena, že v případě žalobce bylo objektivně možné svolat valnou
hromadu ve stanovených lhůtách, jak uvedeno a odůvodněno v napadeném rozhodnutí
o rozkladu. Vzhledem k tomu, že všichni členové představenstva žalobce mají podle výpisu
z obchodního rejstříku trvalé bydliště v Praze nebo blízkém okolí, je podle žalované
devítidenní prodlení se svoláním představenstva neodůvodněné. Pokud by členové
představenstva postupovali při výkonu své funkce s odbornou péči, a rozhodli by o svolání
mimořádné valné hromady bez zbytečného odkladu (například druhý den po nabytí právní
moci rozhodnutí) tak, aby bylo možné třicetidenní lhůtu podle §184 odst. 4 obchodního
zákoníku dodržet.
Představenstvo žalobce však o této věci rozhodlo až po devíti dnech od nabytí právní
moci napadeného rozhodnutí o rozkladu a vlastní nečinností tak způsobilo nemožnost
dodržení lhůty podle §184 odst. 4 obchodního zákoníku a případné další následky, které
mohou vzniknout (např. úspěšného napadení valné hromady z důvodu jejího neplatného
svolání). Účelem ustanovení o přeměně investičního fondu a otevřený podílový fond je
ochrana investorů tím, že je jim umožněn snadnější přístup k jejich prostředkům, které byly
vloženy do investičního fondu a které jsou v současné době těžko „dobytné“. Ustanovení
§35k zákona chrání investory před snižováním hodnoty jejich investice. Pokud se hodnota
investice za určitou dobu sníží o určitou částku, je investiční fond povinen bez zbytečného
odkladu provést přeměnu, aby byl investorům co nejdříve zajištěn přístup k jejich investicím.
Pokud není přeměna provedena bez zbytečného odkladu, ztrácí svůj smysl. Právě s ohledem
na co nejrychlejší postup při provádění přeměny stanovila žalovaná vědomě poměrně krátké
lhůty pro její uskutečnění. Žalovaná má však za to, že tyto lhůty nejsou nepřiměřené a valnou
hromadu lze v těchto lhůtách platně svolat. Pokud by byla valná hromada svolána neplatně,
bylo by to výlučně v důsledku nečinnosti představenstva žalobce a případné následky tak
nelze přičítat k tíži žalované.
4. Podle ustanovení §47 odst. 2 správního řádu musí být ve výroku rozhodnutí
uvedeno mimo jiné ustanovení právního předpisu, podle něhož bylo rozhodnuto. Výrok
prvostupňového rozhodnutí správního orgánu obsahuje odkaz na ustanovení §35k odst. 1
zákona a §37 odst. 1 písm. a) zákona, přičemž použitá zkratka „zákon“ je definována
v návěstí tohoto rozhodnutí jako zákon o investičních společnostech a investičních fondech.
Správní řád nestanoví, že by výrok rozhodnutí musel přímo obsahovat výslovné označení
celého právního předpisu, podle kterého bylo rozhodnuto. Z textu napadeného rozhodnutí je
patrné, že bylo rozhodováno podle zákona o investičních společnostech a investičních
fondech, což ostatně žalobce sám přiznává, a není tedy možno dovodit závěr jiný. Opačný
výklad by vedl k popření smyslu legislativní zkratky v právu, což žalovaná považuje za zcela
absurdní, protože by nebylo možno aplikovat řádnou smlouvu nebo právní předpis, ve kterých
se legislativních zkratek hodně užívá. Vzhledem k tomu zastává žalovaná názor, že výrok
rozhodnutí prvostupňového správního orgánu obsahuje všechny náležitosti, které vyžaduje
§47 odst. 2 správního řádu, a toto rozhodnutí tak netrpí žalobcem namítanou vadou.
Z vyložených důvodů žalovaná navrhla zamítnutí žaloby v celém rozsahu.
V replice k tomuto vyjádření žalobce setrval na svých stanoviscích uvedených
v žalobě. K vyjádření žalované k třetímu žalobnímu bodu uvedl, že k prodlení se svoláním
představenstva nedošlo, představenstvo bylo svoláno bez odkladu a termín konání schůzek
představenstva byl stanoven s ohledem na časové možnosti členů představenstva a s ohledem
na potřebu přípravy jeho jednání. Otázka místa bydliště členů představenstva nemá
s termínem schůze představenstva žádnou souvislost a argumentace žalované je žalobci
v tomto smyslu nesrozumitelná. Schůze představenstva byla svolána a konána ve lhůtě, kterou
žalovaná stanovila. Nyní vyslovený požadavek žalované na zkrácení této lhůty nenalézá
oporu v zákoně. Žalobce rozumí žalovanému, pokud v obecné rovině poukazuje na to,
že smyslem přeměny investičního fondu na otevřený podílový fond je ochrana investorů tím,
že je jim umožněn snadnější přístup k jejich prostředkům, které vložili do investičního fondu
a které jsou v současné době těžko dobytné. Žalovaná však nepřihlíží ke konkrétní situaci
žalobce, který byl majetkově poškozen trestnou činností.
Usnesením Vrchního soudu v Praze z 18. 5. 2000, č. j. 6 A 32/2000 – 22, byla
odložena vykonatelnost rozhodnutí prezidia Komise pro cenné papíry ze dne 3. 4. 2000
ve spojení s rozhodnutím Komise ze dne 23. 7. 1999.
V daném případě jde o věc, která na Nejvyšší správní soud přešla podle §132 zákona
č. 150/2002 Sb., o soudním řádu správním (dále jen „ s. ř. s.“), z Vrchního soudu v Praze.
Nejvyšší správní soud ve věcech neskončených vrchními soudy dokončí řízení zahájená
před těmito soudy jako soud I. stupně. Podle §130 s. ř. s. se neskončená řízení podle části
páté o. s. ř., účinného přede dnem účinnosti tohoto zákona, dokončí podle ustanovení části
třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s.
K výzvě Nejvyššího správního soudu žalobce podáním ze dne 29. 1. 2004 sdělil,
že k přeměně investičního fondu na otevřený podílový fond v mezidobí nedošlo. Žalobce
na mimořádné valné hromadě konané dne 30. 12. 2003 rozhodl o svém zrušení a vstupu
do likvidace, přičemž dne 20. 1. 2004 předložil Komisi návrh na jmenování likvidátora.
K navrácení 401 milionů Kč do portfolia investičního fondu dosud nedošlo, toliko dne
4. 12. 2003 byl pravomocně odsouzen jeden z obžalovaných ve věci 5 To 30/2002 Vrchního
soudu v Praze, v níž bylo v adhezním řízení přiznáno investičnímu fondu, jakožto
poškozenému, právo na náhradu škody ve výši 71,6 milionu Kč a se zbytkem svého nároku
byl odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Z konkurzní podstaty úpadce
Středoevropská burzovní, a. s., nedošlo k vyloučení akcií v nominální hodnotě 42 716 000 Kč.
Žaloba byla shledána důvodnou. S přihlédnutím k nevyjádření nesouhlasu účastníků
řízení s projednání věci bez jednání rozhodl soud o věci samé bez jednání (§51 odst. 1
s. ř. s.).
Podle §35k odst. 1 zákona v případě, že průměr posledních 18 diskontů u uzavřeného
podílového fondu nebo investičního fondu vypočtených podle §26 odst. 2 písm. b) zákona
přesáhl během prvních 12 měsíců od nabytí účinnosti tohoto zákona 40%, a v období mezi
13. a 21. měsícem po nabytí účinnosti tohoto zákona 30% a průměr posledních 12 diskontů
vypočtených podle §26 odst. 2 zákona kdykoliv po uplynutí 21 měsíců od nabytí účinnosti
tohoto zákona 20%, je investiční společnost nebo investiční fond povinen bez zbytečného
odkladu informovat o této povinnosti Komisi a bez zbytečného odkladu provést přeměnu
uzavřeného podílového fondu nebo investičního fondu na otevřený podílový fond.
Podle §37 odst. 1 zákona, jestliže Komise při výkonu státního dozoru zjistí nedostatky
v činnosti osob uvedených v §36 odst. 1 spočívající zejména v tom, že porušují nebo porušily
své povinnosti, je oprávněna uložit, aby investiční společnost, investiční fond nebo depozitář
ve stanovené lhůtě sjednaly nápravu a současně, aby informovaly Komisi ve stanovené lhůtě
o přijatých opatřeních, která povedou ke zjednání nápravy, zejména může uložit, aby za 1)
byly vyměněny osoby v orgánech investiční společnosti a investičního fondu, za 2) byla
ukončena nepovolená činnost a byl obnoven právní stav, za 3) bylo sníženo základní jmění
investičního fondu z důvodu úhrady ztráty, pokud ztráta v rozporu se zákonem zůstala
neuhrazena.
Z rozhodnutí Komise z 23. 7. 1999 vyplývá, že na základě informační povinnosti
ve Středisku cenných papírů bylo zjištěno, že průměr posledních 18 diskontů u žalobce
vypočtených podle §26 odst. 2 písm. b) zákona činil ke dni 17. 3. 1999 hodnotu 41,6 %, čímž
došlo k překročení 40% hranice a k naplnění podmínky povinné přeměny investičního fondu
na otevřený podílový fond podle §35k odst. 1 zákona. Takto zjištěný skutkový stav žalobce
nepopírá. Vzhledem k tomu, že žalobce bez zbytečného odkladu od naplnění podmínek
pro povinnou přeměnu nerealizoval přeměnu na otevřený podílový fond, postupovala Komise
správně, když ve smyslu §37 odst. 1 písm. a) zákona uložila investičnímu fondu povinnost
zjednat nápravu. S žalovanou lze souhlasit v tom, že výčet opatření k nápravě uvedených §37
odst. 1 písm. a) pod body 1 - 3 zákona je pouze demonstrativní, takže Komisi nic nebránilo
v tom, aby uložila taková opatření v nápravě, která zákon výslovně nezmiňuje. Se žalovanou
lze souhlasit i v tom, že splněním povinnosti „bez zbytečného odkladu“ nutno rozumět její
splnění co nejdříve, aniž by bylo na místě sledovat hledisko účelnosti, jak se toho domáhal
žalobce. Že nebylo reálné vyčkávat na vrácení akcií neoprávněně vyvedených z portfolia
žalobce, bylo potvrzeno po uplynutí téměř 4 let po zahájení soudního řízení sdělením žalobce,
že k navrácení 401 milionů Kč do portfolia žalobce nedošlo a rovněž z konkurzní podstaty
úpadce Středoevropská burzovní, a. s., nedošlo k vyloučení akcií v nominální hodnotě
42 716 000 Kč. K přeměně investičního fondu na otevřený podílový fond v mezidobí nedošlo
a žalobce na mimořádné valné hromadě konané dne 30. 12. 2003 rozhodl o svém zrušení
a vstupu do likvidace. Pokud jde o žalobní námitku uvedenou pod bodem 4 (neuvedení
úplného označení právního předpisu, jehož ustanovení mělo být porušeno), zde se soud plně
ztotožnil s vyjádřením žalované k této žalobní námitce, na něž pro stručnost odkazuje.
Naproti tomu důvodnou byla shledána třetí žalobní námitka. Jestliže tedy Komise
zvolila taková opatření k nápravě, jimiž detailně upravila další postup při přeměně
investičního fondu na otevřený podílový fond, musela při stanovení lhůt, kterými byl žalobce
vázán, přihlédnout k lhůtám stanoveným stanovami žalobce a obchodním zákoníkem.
Při jejich dodržení v zájmu platného svolání valné hromady nebylo v daném případě možno
svolání valné hromady zajistit v termínech uložených rozhodnutím Komise, jak žalobce
důvodně namítá a s žalobcem lze souhlasit i v tom, že žalovaná zvolením nevhodně krátkých
lhůt pro svolání valné hromady navodila situaci, kdy každá z osob uvedených v §131 odst. 1
obchodního zákoníku by mohla požádat soud, aby vyslovil neplatnost valné hromady podle
§183 obchodního zákoníku. Námitku žalované, obsaženou v jejím vyjádření k žalobě,
že představenstvo investičního fondu bylo možno svolat v kratší než desetidenní lhůtě, nelze
shledat důvodnou již z toho prostého důvodu, že představenstvo bylo svoláno při dodržení
lhůty stanovené Komisí.
Z uvedeného důvodu Nejvyšší správní soud proto rozhodnutí správních orgánů obou
stupňů zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení (§78 odst. 1 a 4 s. ř. s.).
Žalobce měl v řízení plný úspěch, bylo mu proto proti žalované přiznáno právo
na náhradu nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). Náklady řízení žalobce představují: soudní
poplatek v částce 1000 Kč a odměnu advokáta za 4 úkony právní pomoci po 1000 Kč za úkon
s připočtením 4 režijních paušálů po 75 Kč (§7, §9 odst. 3 písm. f/, §11 odst. 1 písm. a/, b/,
d/ a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem tedy jde o částku 5300 Kč, kterou bylo
žalované uloženo zaplatit v přiměřené lhůtě 30 dnů.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. května 2004
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu