ECLI:CZ:NSS:2004:6.A.96.2002
sp. zn. 6 A 96/2002 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: I., s. r. o., proti žalovanému: Ministerstvo průmyslu a obchodu, se sídlem Na
Františku 32, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. 19889/02/4110 ze dne 3. 5.
2002,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení ne při znává.
Odůvodnění:
Žalobce podal žalobu proti rozhodnutí žalovaného č. j. 19889/02/4110 ze dne
3. 5. 2002, kterým bylo zamítnuto žalobcovo odvolání proti předchozímu rozhodnutí
Okresního živnostenského úřadu v Pardubicích č. j. ŽÚ/02/03298/R - 184 ze dne 8. 3. 2002,
jímž byla žalobci uložena pokuta ve výši 5000 Kč za porušení §31 odst. 16 zákona
č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„živnostenský zákon“), k němuž mělo dojít porušením čl. VI bodu 16 zákona č. 356/1999 Sb.,
kterým se mění živnostenský zákon, a toto rozhodnutí potvrdil.
Žalobce namítá, že přestože žalovaný při stanovení výše pokuty vzal v neprospěch
žalobce fakt, že náprava spočívající v doložení dokladu o vlastnickém nebo jiném právu
k objektům nebo místnostem, v nichž je sídlo společnosti, příslušným živnostenským úřadům,
nebyla provedena a nezákonný stav trvá, nebyla ze strany správního orgánu I. stupně žalobci
stanovena lhůta k odstranění tohoto stavu včetně poučení, že jeho neodstranění bude mít vliv
na výši uložené pokuty. Podle §3 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, ve znění
pozdějších předpisů, musí správní orgány poskytovat pomoc a poučení, aby pro neznalost
právních předpisů neutrpěli v řízení újmu. Tuto újmu však žalobce utrpěl, když v právě
uvedeném smyslu nebyl poučen. Kromě toho žalobce namítá, že žalovaný v napadeném
rozhodnutí nepravdivě uvádí, že důvodem, pro který žalobce navrhoval snížení vyměřené
pokuty až o dvě třetiny, bylo doložení požadovaného dokladu ke dni 27. 3. 2002. Skutečným
důvodem, pro který žalobce požadoval snížení pokuty, byl tentýž důvod, pro který nyní
navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného, tj. porušení §3 odst. 2 správního řádu.
Proto tedy žalobce navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření shledává žalobu nedůvodnou. Pokud jde o žalobcem
tvrzené porušení §3 odst. 2 správního řádu, pak žalovaný má za to, že poučovací povinnost,
jak ji uvádí žalobce, žalovaný nemá. Správní řízení bylo s žalobcem zahájeno dne 11. 2. 2002
a od tohoto dne žalobce nepochybně věděl, že porušil zákon a může mu být uložena pokuta.
Rozhodnutí v I. stupni bylo vydáno dne 8. 3. 2002 a žalobce tak měl téměř čtyři týdny na to,
aby provedl nápravu jemu vytýkaného nedostatku. Žalobce se však k podkladu rozhodnutí
nijak nevyjádřil a žádné návrhy neuplatnil.
Žalobce práva repliky k vyjádření žalovaného nevyužil.
Pokud jde o příslušnost soudů k rozhodování v této věci, Vrchní soud v Praze, u něhož
byla podle právního stavu účinného do 31. 12. 2002 žaloba podána, do tohoto dne ve věci
nerozhodl. Dnem 1. 1. 2003 nabyl účinnosti zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
„s. ř. s.“), jímž se mimo jiné řídí postup soudů, účastníků řízení a dalších osob ve správním
soudnictví. Podle tohoto zákona se postupuje i ve věcech správního soudnictví, v nichž byla
podána žaloba podle části páté hlavy druhé občanského soudního řádu, o níž soud nerozhodl
do 31. 12. 2002. V souladu s ustanovením §132 s. ř. s. tak tuto právní věc, v níž byla
do 31. 12. 2002 dána věcná příslušnost Vrchního soudu v Praze, převzal a v řízení
o ní pokračoval Nejvyšší správní soud, který ji podle §130 odst. 1 s. ř. s. dokončil
podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s., a to bez nařízení jednání,
neboť s takovým postupem soudu podle §51 s. ř. s. nevyjádřili žalobce ani žalovaný
svůj nesouhlas.
Z obsahu správního spisu předloženého žalovaným Nejvyšší správní soud zjistil,
že správní orgán I. stupně zahájil se žalobcem správní řízení na základě zjištění, že žalobce
nesplnil povinnost vyplývající pro něj z přechodných ustanovení čl. VI bodu 16 zákona
č. 356/1999 Sb., kterým se mění živnostenský zákon, neboť ve stanovené lhůtě nedoložil
doklad o vlastnictví nebo jiném právu k objektům nebo místnostem, v nichž je umístěno
jeho sídlo. Dne 8. 3. 2002 pak správní orgán I. stupně vydal rozhodnutí, kterým žalobci uložil
pokutu ve výši 5000 Kč. Při jejím stanovení vzal v neprospěch žalobce fakt, že náprava
spočívající v doložení dokladu o vlastnickém nebo jiném právu k objektům nebo místnostem,
v nichž má žalobce sídlo, nebyla provedena a nezákonný stav i nadále trval. Toto rozhodnutí
bylo žalobci doručeno dne 18. 3. 2002 a žalobce proti němu podal odvolání. O něm rozhodl
žalovaný dne 3. 5. 2002 napadeným rozhodnutím, v němž k žalobcově tvrzení o porušení
poučovací povinnosti v témže smyslu, jak namítá i nyní v žalobě, uvedl, že správnímu orgánu
nepřísluší upozorňovat na možné uložení pokuty či stanovovat dodatečný termín pro splnění
jeho povinnosti. Pro doložení dokladu byla stanovena zákonná lhůta, v níž žalobce doklad
nepředložil. Toto rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 30. 5. 2002 a žalobce je napadl
žalobou podanou k poštovní přepravě dne 17. 7. 2002, tedy včas.
Nejvyšší správní soud podle §75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumal napadené rozhodnutí
v mezích žalobního bodu, který žalobce uplatnil, a dospěl k závěru, že žaloba důvodná není.
Článek VI bod 16 zákona č. 356/1999 Sb., kterým byl s účinností k 1. 3. 2000
novelizován živnostenský zákon, ukládal podnikateli, který získal živnostenské oprávnění
přede dnem účinnosti tohoto zákona, povinnost doložit živnostenskému úřadu do 1 roku ode
dne účinnosti tohoto zákona doklady o vlastnickém nebo jiném právu k objektům nebo
místnostem, v nichž je umístěno sídlo. Podle §31 odst. 16 živnostenského zákona ve znění
účinném v době rozhodování žalovaného (tj. ve znění zákona č. 458/2000 Sb.) je podnikatel
povinen při provozování živnosti dodržovat povinnosti vyplývající z tohoto zákona
a zvláštních právních předpisů. Podle §65 odst. 1 písm. d) téhož zákona lze uložit pokutu
do výše 100 000 Kč podnikateli, který porušuje povinnosti stanovené pro provozování
živnosti zvláštními právními předpisy. Ve vztahu k §65 odst. 1 písm. d) tohoto zákona
je přitom povinnost vyplývající z čl. VI bodu 16 zákona č. 356/1999 Sb. třeba považovat
za povinnost stanovenou zvláštním právním předpisem, jímž je právě tento zákon, jenž
v čl. VI bodu 16 žalobci originárně uložil, aby ve lhůtě tam stanovené doložil živnostenskému
úřadu příslušné doklady.
Skutečnost, že žalobce doklady o vlastnickém nebo jiném právu k objektům
nebo místnostem, v nichž je umístěno sídlo, živnostenskému úřadu nepředložil, není mezi
účastníky spornou. Stejně tak není mezi účastníky řízení sporu o tom, že žalobci byla uložena
pokuta v zákonem stanoveném rozmezí. Sporu je mezi žalobcem a žalovaným o to, zda měl
být žalobce před vydáním správního rozhodnutí informován o tom, že neodstranění
závadného stavu, pro nějž je řízení vedeno, bude mít vliv na výši uložené pokuty, a zda
mu k odstranění závadného stavu měla být stanovena lhůta. Žalobce dovozuje povinnost
žalovaného v tomto směru z §3 odst. 2 správního řádu.
Podle §3 odst. 2 věty druhé správního řádu musí být účastníkům řízení správními
orgány poskytnuta pomoc a poučení, aby pro neznalost právních předpisů neutrpěli v řízení
újmu.
Ustanovením §3 odst. 2 věty druhé správního řádu je kodifikována zásada součinnosti
správního orgánu s účastníkem řízení. Takto široce pojatá zásada je pak dále rozvedena
a blíže konkretizována v jednotlivých ustanoveních správního řádu, která přiznávají
účastníkům řízení konkrétní procesní práva. Tímto konkrétním právem pak může být
například právo účastnit se nařízeného ústního jednání podle §21 odst. 2 správního řádu,
právo nahlížet do spisu podle §23 správního řádu, právo klást otázky svědkům a znalcům
při ústním jednání podle §33 odst. 1 správního řádu, právo vyjádřit se k podkladu rozhodnutí
a ke způsobu jeho zjištění a právo navrhnout jeho doplnění podle §33 odst. 2 správního řádu
apod. Pokud jde o zásadu povinného poskytnutí pomoci a poučení účastníkům řízení,
jejíž porušení namítá účastník řízení, tu je třeba taktéž naplňovat prostřednictvím dodržování
konkrétních ustanovení, jež účastníkům řízení přiznávají určitá práva a správním orgánům
naopak určité povinnosti. Tato zásada tak nalézá svoji konkretizaci například v povinnosti
správního orgánu vyrozumět účastníka řízení o jeho zahájení, nebylo-li řízení zahájeno
na účastníkův návrh, jak je podávána z §18 odst. 2 správního řádu, vyrozumět účastníka
řízení o skončení dokazování a možnosti seznámit se s podkladem rozhodnutí a doplnit
návrhy (jak vyplývá z již zmiňovaného §33 odst. 2 správního řádu), poučit účastníka řízení
o jeho procesních právech, jak ji lze dovodit například z §47 odst. 4 správního řádu,
a to ve vztahu k možným opravným prostředkům, jimiž lze rozhodnutí správního orgánu
napadnout, oznámit správní rozhodnutí účastníkům řízení podle §51 správního řádu
nebo jej za řízení poučit o následcích nespolupráce se správním orgánem, vyžaduje-li
ji správní orgán po účastníku řízení, jak ji lze dovodit například z §41 odst. 2 správního řádu.
Z žádného ustanovení správního řádu ani jiného předpisu, jenž by se na řízení před žalovaným
či před správním orgánem I. stupně aplikoval, však nelze dovodit účastníkovo právo, podle
něhož by v probíhajícím řízení měl být předem informován o tom, jakými konkrétními
úvahami bude správní orgán veden při použití právních předpisů, na základě kterých bude
rozhodovat o konkrétní výši pokuty, tj. jaké skutečnosti bude nakonec po skončení
dokazování pro stanovení výše pokuty přičítat účastníkovi řízení k tíži a v čem bude naopak
spatřovat okolnosti polehčující. Taková povinnost je správnímu orgánu podle §47 odst. 3
správního řádu ukládána až pro odůvodnění samotného rozhodnutí. Zpravení účastníka řízení
o tom, jakými zjištěnými skutečnostmi a z jakého důvodu bude v rozhodnutí determinováno
jeho správní uvážení o výši sankce, která bude účastníkovi řízení udělena, nelze zaměňovat
s právem účastníka řízení být obeznámen s předmětem řízení a s tím, co je mu ve skutečnosti
správním orgánem vytýkáno, z pohledu jakého právního předpisu je jednání účastníka řízení
zkoumáno a jaké podklady budou správnímu orgánu sloužit pro rozhodnutí ve věci.
Vymezil- li tedy správní orgán zřetelně již v úkonu, jímž se žalobcem zahajoval správní
řízení, pro jaké jednání je řízení vedeno, tj. jakého deliktu se měl žalobce dopustit a jakým
konkrétním jednáním k tomu mělo dle správního orgánu dojít, a měl-li žalobce možnost
seznámit se se všemi zjištěnými podklady, o něž bylo následně rozhodnutí správního orgánu
opřeno, a ponechal-li úvahy v tom směru, jaké konkrétní skutečnosti budou rozhodnými
pro stanovení výše pokuty v zákonem stanoveném rámci, až pro samotné rozhodnutí, jímž
správní řízení končil a jímž pokutu udělil, pak správní orgán dostál svým povinnostem, jež
mu předepisuje správní řád. Zohlednil-li pak za shora uvedené situace správní orgán
při úvahách o výši pokuty skutečnost, že žalobce závadný stav, pro nějž bylo řízení vedeno,
neodstranil ani v jeho průběhu, nebylo jakéhokoli důvodu tuto jeho úvahu vázat na předchozí
výzvu učiněnou žalobci, aby závadný stav odstranil. Nejvyšší správní soud tedy žalobcově
námitce nepřisvědčuje.
Ze shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud žalobu jako nedůvodnou
podle §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce
neměl ve věci úspěch, a proto mu právo na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo
žalovanému. Protože však žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud
ani žádné náklady, jež by mu vznikly a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní
činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch,
se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2004
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu