ECLI:CZ:NSS:2004:6.ADS.19.2004
sp. zn. 6 Ads 19/2004 - 74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
stěžovatele: O. L., zastoupen JUDr. Helenou Teissingovou, advokátkou, se sídlem Křižíkova
1/332, 186 00 Praha 8, a dalšího účastníka: Česká správa sociálního zabezpečení, se
sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5, v řízení o kasační stížnosti (původně dovolání) proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2002, č. j. 1 Cao 85/2002 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. České správě sociálního zabezpečení se ne př i zn ává právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni stěžovatele, advokátce JUDr. Heleně Teissingové,
se př i zná vá odměna v částce 2150 Kč, která jí bude vyplacena do 30 dnů od právní moci
rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 6. 12. 2000, č. xxx, byla
zamítnuta žádost žalobce o úpravu důchodu podle ustanovení §22 zákona č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších změn a doplnění, s odůvodněním, že
úpravu důchodu podle tohoto ustanovení nelze provést, neboť podle potvrzení bývalého
zaměstnavatele, ČVUT v Praze, fakulta strojní, ze dne 21. 11. 2000, byl jeho pracovní poměr
zrušen dne 3. 9. 1969 podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce.
Zaměstnavatelem nebylo potvrzeno skončení pracovního poměru žalobce podle §21 zákona
č. 87/1991 Sb., a proto nelze provést úpravu jeho důchodu podle zákona o mimosoudních
rehabilitacích.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce opravný prostředek, o kterém rozhodl Městský
soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 11. 2001, č. j. 26 Ca 8/2001 - 15, tak, že rozhodnutí České
správy sociálního zabezpečení potvrdil. Městský soud v Praze při svém rozhodování vycházel
zejména z písemného zrušení pracovního poměru stěžovatele č. j. 511/69 – 05 ze dne
26. 9. 1969, ČVUT v Praze, fakulty strojní, a z obsahu spisu Městského soudu v Praze
sp. zn. 30 Ca 121/1999, a dospěl ke shodnému závěru jako Česká správa sociálního
zabezpečení, že žalobce nedoložil neplatné skončení svého pracovního poměru u ČVUT
v roce 1969 z důvodu požadovaných v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích,
způsobem, který tento zákon vyžaduje, tj. „osvědčením“ vystaveným zaměstnavatelem.
Předložený doklad o skončení pracovního poměru toto osvědčení nenahrazuje, neboť uvedené
důvody nejsou důvody vyžadované v ustanovení §53 odst. 1 písm. c) zákoníku práce.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2001, č. j. 26 Ca 8/2001 - 15,
podal žalobce odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne
16. 10. 2002, č. j. 1 Cao 85/2002 - 27, tak, že odvolání neshledal důvodným a rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil.
Podáním ze dne 29. 1. 2003, které bylo předáno k poštovní přepravě dne 30. 1. 2003
a doručeno Městskému soudu v Praze dne 7. 2. 2003, pak žalobce proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 16. 10. 2002, č. j. 1 Cao 85/2002 - 27, podal dovolání.
Městský soud v Praze předložil věc k rozhodnutí o dovolání Nejvyššímu správnímu
soudu, který věc vrátil k postupu podle §108 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“), s tím, že s ohledem na datum podání dovolání - 30. 1. 2003 - je
nutno toto dovolání posoudit jako kasační stížnost, neboť žalobce (dále jen „stěžovatel“)
nemůže být krácen na svých právech za situace, kdy po změně právní úpravy související
s přijetím citovaného zákona č. 150/2002 Sb. nedopadají na věc přechodná ustanovení.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2004, č. j. 26 Ca 8/2001 - 58, byla
stěžovateli na základě jeho žádosti ustanovena zástupcem pro řízení o kasační stížnosti
advokátka JUDr. H. T., která podáním ze dne 20. 4. 2004 kasační stížnost doplnila uplatněním
důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., když namítá, že stěžovatel splňuje podmínky pro
provedení úpravy starobního důchodu ve smyslu ustanovení §24 zákona č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích, a má za to, že dostatečným způsobem ve smyslu ust. §22 odst.
4 zákona č. 87/1991 Sb. prokázal, že okamžité zrušení pracovního poměru ke dni 3. 9. 1969
bylo důsledkem politické perzekuce a zejména pak porušením jeho lidských práv a svobod a
bylo provedeno na základě ust. §4 zákonného opatření předsednictva Federálního
shromáždění č. 99/1969 Sb. ze dne 22. 8. 1969.
Žalovaná se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že se plně ztotožňuje
s názorem Vrchního soudu v Praze vysloveném v napadeném rozsudku ze dne 16. 10. 2002,
č. j. 1 Cao 85/2002 - 27.
Poté byla kasační stížnost předložena Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§240
o. s. ř.). Stěžovatel (tehdy dovolatel) je zastoupen advokátem.
Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel uplatnil stížnostní důvody
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost
podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá buď v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis, popř. je sice
aplikován správný právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §21 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích,
za neplatný se pro účely tohoto zákona považuje právní úkon, jímž došlo v rozhodném období
ke skončení pracovního nebo služebního poměru nebo členského poměru k družstvu (dále jen
"pracovní vztah") z důvodu politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná
lidská práva a svobody (§2 odst. 2 a 3). Pod písm. a) až e) jsou uvedeny příklady, jichž
se to týká. Okamžité zrušení pracovního poměru je uvedeno pod písmenem d) citovaného
§21
takto:„byl-li pracovní poměr okamžitě zrušen podle §53 odst. 1 písm. c) zákoníku práce
č. 65/1965 Sb., ve znění zákona č. 153/1969 Sb.“.
Podle §22 odst. 1 až 4, téhož zákona, na žádost toho, jehož pracovní vztah skončil
z důvodů uvedených v §21, vydá mu o tom osvědčení organizace, u níž byl v pracovním
vztahu, nebo její právní nástupce …. Žádost podle odstavce 1 lze podat do šesti měsíců
ode dne účinnosti tohoto zákona. Nevydá-li organizace osvědčení do tří měsíců ode dne,
kdy žádost obdržela, může osoba uvedená v odstavci 1 podat do dvou let ode dne účinnosti
tohoto zákona soudu návrh na určení, že důvodem skončení pracovního vztahu byly okolnosti
uvedené v §21. Za osvědčení ve smyslu odstavce 1 se považuje i osvědčení nebo jiný doklad
vydaný organizací přede dnem účinnosti tohoto zákona, jakož i soudní rozhodnutí, jestliže
z nich vyplývá, že pracovní poměr skončil z důvodů uvedených v §21.
V daném případě stěžovatel nedoložil svůj požadavek ani „osvědčením“ ani
„soudním rozhodnutím“ a svůj nárok odůvodnil písemným dokladem č. j. 5117/69 – 05
ze dne 26. 9. 1969, v němž mu děkan fakulty strojní ČVUT sděluje, že vzhledem k tomu,
že nenastoupil dne 1. 7. 1969 po skončení dovolené do práce a dopisem ze dne 8. 7. 1969
oznámil, že zůstane v cizině, porušil tímto jednáním pracovní kázeň takovým způsobem,
že je dán důvod ke zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b)
zákoníku práce, a proto se souhlasem základní organizace příslušného odborového svazu
se zrušuje jeho pracovní poměr dnem 3. 9. 1969.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se Vrchní soud v Praze napadeným
rozsudkem nedopustil nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
v předcházejícím řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje se závěry Vrchního soudu v Praze a shodně
s tímto soudem má za to, že stěžovatel nedoložil neplatnost skončení svého pracovního vztahu
k ČVUT k 3. 9. 1969 z důvodů uvedených v zákoně o mimosoudních rehabilitacích. Písemný
doklad o skončení pracovního vztahu není dokladem nahrazujícím osvědčení požadované
citovaným zákonem. Stěžovatelem tvrzený důvod, že zůstal tehdy v cizině kvůli obavám,
že by s ním byl ukončen pracovní poměr pro jeho vystupování proti okupaci a podepsání
„2000 slov“, pak nezakládá jeho nárok podle zákona o mimosoudních rehabilitacích,
neboť podle tohoto zákona je odškodněn ten, u něhož z důvodů v zákoně o mimosoudních
rehabilitacích uvedených skutečně ke skončení pracovního vztahu došlo. Podle tohoto zákona
nelze odškodnit „obavu byť reálnou“, ale skutečné neplatné skončení pracovního poměru
ze strany zaměstnavatele z důvodů uvedených v tomto zákoně. V rozhodném období,
tedy v září roku 1969, zaměstnavatel z důvodů, kterých se stěžovatel obával, pak ani nebyl
oprávněn s ním pracovní poměr skončit, protože zákon mu to umožňoval až po novele
zákoníku práce provedené zákonem č. 153/1969 Sb., jež nabyl účinnosti dnem 1. 1. 1970.
Proto ani námitku stěžovatele, že okamžité zrušení pracovního poměru ke dni
3. 9. 1969 bylo důsledkem politické perzekuce a zejména pak porušením jeho lidských práv
a svobod a bylo provedeno na základě ust. §4 zákonného opatření předsednictva Federálního
shromáždění č. 99/1969 Sb. ze dne 22. 8.1969, o některých přechodných opatřeních nutných
k upevnění a ochraně veřejného pořádku, nelze přijmout, neboť jeho pracovní poměr byl
zrušen dne 3. 9. 1969 podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Vzhledem
k výše uvedenému ani podle platné právní úpravy v rozhodném období nemohl být okamžitě
zrušen podle §53 odst. 1 písm. c) zákoníku práce č. 65/1965 Sb. a rovněž ust. §4 zákonného
opatření předsednictva Federálního shromáždění č. 99/1969 Sb. na tento případ nedopadá.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 2 s. ř. s. Stěžovatel, který nebyl v řízení úspěšný, nemá právo na náhradu nákladů
řízení, a právo České správy sociálního zabezpečení na náhradu nákladů řízení je
v posuzované věci ze zákona vyloučeno.
Ustanovené zástupkyni stěžovatele, JUDr. Heleně Teissingové, byla přiznána odměna
za zastupování stěžovatele, představující odměnu za dva doložené úkony po 1000 Kč (§11
odst. 1 písm. b/ a d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.) s připočtením dvou režijních paušálů po 75 Kč
(§13 odst. 3 uvedené vyhlášky).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2004
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu