ECLI:CZ:NSS:2004:6.ADS.56.2003:62
ORIGINÁL č. j. 6 Ads 56/2003 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
stěžovatele: Ing. V. S ., zastoupen JUDr. Fedorem Chomčou, advokátem, se sídlem Lipová 7,
Jablonec nad Nisou, a dalšího účastníka: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem
Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem, pobočka v Liberci, ze dne 25. 6. 2003, č. j. 58 Ca 168/2002 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se za mítá.
II. České správě sociálního zabezpečení se ne při znává právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatele, advokátovi JUDr. Fedoru Chomčovi,
se při znává odměna v částce 650 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále jen „žalovaná“) ze dne
17. 10. 2002, č. xx, byl žalobci podle ustanovení §29 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém
pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), upraven
od 8. 9. 2002 starobní důchod, jehož výše byla stanovena částkou 6629 Kč měsíčně.
V odůvodnění žalovaná vysvětlila, že výše důchodu se skládá ze základní výměry ve výši
1310 Kč měsíčně a z procentní výměry. Procentní výměra se stanoví
procentní sazbou z výpočtového základu (dále jen „VPZ“), který činí 7708 Kč,
přičemž jeho výše odpovídá osobnímu vyměřovacímu základu 9124 Kč zjištěnému za roky
1986 - 2001. Procentní výměra důchodu ke dni vzniku nároku za 46 roků pojištění činí 69 %
VPZ, což představuje 5319 Kč měsíčně. Takto vypočtená částka je vyšší než procentní
výměra důchodu, pokud by byl vypočten podle zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním
zabezpečení, a činil by pouze 2901 Kč. Žalobci proto náleží procentní výměra
ve výši 5319 Kč měsíčně. Dále žalovaná v odůvodnění uvedla, že tato úprava
je důsledkem dodatečného zápočtu nově prokázaného vyměřovacího základu (výdělku),
a že tímto rozhodnutím ruší své předchozí rozhodnutí ze dne 3. 10. 2002.
Opravným prostředkem ze dne 11. 11. 2002, považovaným podle ustanovení §129
odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), od 1. 1. 2003 za správní žalobu a doplněným k výzvě soudu podáním ze dne
6. 2. 2003 se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 17. 10. 2002. Žalobce
uvedl, že byl podle jeho názoru poškozen co do stanovené výše, event. uplatněného právního
důvodu (zákon o důchodovém pojištění) v části výroku před odůvodněním, dále napadal výši
výpočtového základu, vyměřovacího základu, procentní výměry, stanovení rozhodného
období a délku pojištění. Napadené rozhodnutí považoval žalobce za nezákonné
nebo neústavní, protože nebyly zohledněny podstatné skutečnosti mající vliv na výši jeho
starobního důchodu. Těmito podstatnými skutečnostmi mělo být především zohlednění jeho
probíhajících soudních sporů. Uvedenými spory byly řešeny otázky sporného trvání
pracovního poměru žalobce u N., a. s., v likvidaci, určení odměny za využití předmětu
zlepšovacích návrhů a vynálezu, a s tím související náhrada škody a konečně spor vyplývající
z nevydání osvědčení o složení odborné zkoušky Úřadem průmyslového vlastnictví
a z omezení v činnosti Komorou patentových zástupců. Žalobce navrhoval, aby soud
rozhodnutí žalované ze dne 17. 10. 2002 zrušil, věc vrátil žalované k novému rozhodnutí
a zároveň, aby vyslovil závazný právní názor, že v soudních řízeních uplatněné nároky
je nutno pro výpočet starobního důchodu považovat za příjem roku 2001, nebo posoudí-li věc
jinak, aby řízení přerušil do pravomocného skončení zmíněných sporů.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, napadeným rozsudkem ze dne
25. 6. 2003, č. j. 58 Ca 168/2002 - 21, opravný prostředek proti rozhodnutí žalované zamítl
a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Po zhodnocení provedených důkazů krajský soud dospěl k závěru, že žaloba není
důvodná. Krajský soud vycházel z jediného žalobního důvodu, a to z namítané skutečnosti,
že žalovaná rozhodla o nároku žalobce na starobní důchod, ačkoliv věděla, že některé doby
pojištění jsou sporné a vedou se o nich soudní řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí dospěl
krajský soud k závěru, že v souladu se zákonem č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění
sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 582/1991 Sb.“),
a se zákonem č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „správní řád“), žalovaná zahájila řízení na základě žádosti o důchod a postupovala
správně, stanovíce dobu pojištění na základě v řízení prokázaných skutečností bez vyčkání
na ukončení soudních sporů ohledně dalších dob pojištění. Krajský soud dále konstatoval,
že v souladu s citovanými právními předpisy je správní orgán povinen přihlédnout a vycházet
z rozhodnutí jiného orgánu, které může mít vliv na předmět řízení, vždy se však jedná
o již vydané podkladové rozhodnutí či rozhodnutí o předběžné otázce. Správní orgán
je povinen v řízení pokračovat a rozhodnout bez zbytečných průtahů, pouze výjimečně
je možné řízení přerušit. Ustanovení §83a zákona č. 582/1991 Sb. umožňuje přerušit
pouze řízení o dávce podmíněné nepříznivým zdravotním stavem. Ustanovení §29 správního
řádu umožňuje přerušit správní řízení bylo-li zahájeno řízení o předběžné otázce ve smyslu
ustanovení §40 správního řádu. Ve smyslu citovaného ustanovení je předběžnou otázkou
otázka bez jejíhož objasnění nemůže správní orgán vydat rozhodnutí a přitom sám není
k posouzení příslušný. Krajský soud v daném případě nepovažoval otázky řešené v žalobcem
označených sporech za předběžné otázky ve smyslu citovaného ustanovení správního řádu,
neboť jejich výsledek ještě bezprostředně neurčuje další dobu pojištění. Krajský soud
proto uzavřel, že žalovaná mohla o nároku žalobce na starobní důchod rozhodnout s tím,
že ustanovení §56 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 155/1995, o důchodovém pojištění, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), umožňuje dodatečnou úpravu
výměry důchodu v případě nových skutečností. Na základě takto učiněných závěrů krajský
soud neprováděl dokazování obsahem spisů neskončených soudních sporů žalobce,
neboť jejich obsah by na výsledku řízení nemohl mít vliv.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas kasační stížnost, kterou výslovně uplatnil
kasační důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tvrzené námitky
(jak níže uvedeno) však rovněž naplňují kasační důvod podle ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Argumentace obsažená v kasační stížnosti však mezi důvody zásadně
nediferencuje, proto i Nejvyšší správní soud se dále zabývá kasační stížností souhrnně.
Za jiných okolností by se musel nejprve vypořádat s naplněním kasačního důvodu
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a shledal-li by jeho naplnění
a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, musel by rozsudek krajského soudu zrušit,
aniž by se dále vypořádal s kasačním důvodem podle písm. a) citovaného ustanovení,
neboť z povahy věci by to bylo již nadbytečné.
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) vytýkal krajskému soudu, že nepřihlédl
ke stěžovatelem navrženým důkazům o vedených soudních sporech, majících dle názoru
stěžovatele vliv na přiznání důchodu za období od 8. 6. do 9. 9. 2002 a na výši vyměřovacího
základu za období v roce 1993. V návaznosti na stěžovatelem navrhované důkazy krajský
soud nepřijal návrh stěžovatele na přerušení řízení do doby, než bude pravomocně rozhodnuto
o nárocích stěžovatele v rámci jím vedených řízení. Stěžovatel se neztotožnil se závěrem
krajského soudu, podle nějž v případě nových skutečností lze dodatečně upravit výměru
důchodu. Důvodem nesouhlasu stěžovatele je především skutečnost, že podle ustanovení §56
odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění lze důchod přiznat nejvýše tři roky nazpět
ode dne zjištění nebo uplatnění nároku na zvýšení důchodu. S ohledem na běžné průtahy
v soudních řízeních pak v případě úspěchu stěžovatele v jím vedených sporech může dojít
k poškození na jeho právech. Stěžovatel se proto domnívá, že rigorózní aplikace ustanovení
§29 za použití §40 správního řádu při odmítnutí návrhu stěžovatele na přerušení řízení
jej potencionálně krátí na jeho právu daném čl. 30 Listiny základních práv a svobod,
a to v právu na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří. Stěžovatel proto navrhoval,
aby Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ke kasační stížnosti uvedla, že souhlasí s napadeným rozsudkem Krajského
soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, a proto vyjádření ke kasační stížnosti nepodává.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek a řízení předcházející
jeho vydání v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody,
které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 3
s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Kasační stížnost neshledal
důvodnou.
Stěžovatel především namítá, že krajský soud nepřihlédl ke stěžovatelem navrženým
důkazům o vedených soudních řízeních. Dále pak stěžovatel tvrdí, že nepřerušení řízení
jej může v případě úspěchu v jím vedených sporech poškodit na jeho právech. Nejvyšší
správní soud se proto zabýval posouzením otázky, zda skutečnosti, jež měly být navrženými
důkazy prokázány mohly mít vliv na výsledek sporu, zda je jako takové bylo možno
považovat za otázky předběžné pro účely správního řízení a zda tedy krajský soud
neprovedením těchto důkazů pochybil.
Ve smyslu ustanovení §15 zákona o důchodovém pojištění je výpočtovým základem
pro výpočet dávky důchodového pojištění, tedy i starobního důchodu, osobní vyměřovací
základ pojištěnce. Tím je podle §16 téhož zákona měsíční průměr úhrnů ročních
vyměřovacích základů pojištěnce za rozhodné období. Tento průměr se vypočte jako součin
koeficientů 30,4167 a podílu úhrnu ročních vyměřovacích základů za rozhodné období
a počtu kalendářních dnů připadajících na rozhodné období; jsou-li v rozhodném období
vyloučené doby (odst. 4 - 6 téhož ustanovení), snižuje se o ně počet kalendářních dnů
připadajících na rozhodné období. Vyměřovacím základem pojištěnce za dobu
po 31. 12. 1995 je vyměřovací základ pro stanovení pojistného podle zvláštního zákona,
jímž je zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní
politiku zaměstnanosti. Podle §5 odst. 2 uvedeného zákona se do vyměřovacího základu
zaměstnance zahrnují též příjmy zúčtované zaměstnanci organizací nebo malou organizací
v souvislosti se zaměstnáním, které zakládá jeho účast na nemocenském pojištění a patří sem
též náhrada mzdy s výjimkou náhrady mzdy při výkonu služby v ozbrojených silách a civilní
služby a náhrady mzdy poskytované a dobu před vznikem nemocenského pojištění
zaměstnance. Podle §6 odst. 1 téhož zákona se rozhodným obdobím, z něhož se zjišťuje
vyměřovací základ, rozumí kalendářní měsíc, za který se pojistné platí, pokud dále zákon
nestanoví jinak.
Pojem tzv. příjmů zúčtovaných zaměstnanci organizací nebo malou organizací není
v předpisech důchodového pojištění výslovně definován. Ze souvislostí právní úpravy
je však nepochybné, že pod tímto pojmem je třeba rozumět takové plnění, jehož hodnota
je zúčtována organizací a nebo malou organizací na příslušném účtu, nebo fondu jako náklad
nebo úbytek prostředků a které bylo v zúčtovaném období zaměstnanci poskytnuto. Jedině
takto charakterizované plnění je zúčtovaným příjmem a může se stát vyměřovacím základem
pro odvod pojistného. Z citace výše uvedených ustanovení vyplývá, že náhrada mzdy
se považuje za příjem v měsíci, za který byla zúčtována. V případě stěžovatele nelze zvažovat
jinak, než že bude zúčtována pouze v případě úspěchu ve stěžovatelem vedených soudních
sporech a teprve po jejich ukončení. Teprve poté by mohly být odvedeny platby pojistného
na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Nejvyšší správní soud
v souladu se svojí předchozí judikaturou (rozsudek ze dne 17. 5. 2004,
č. j. 5 Ads 60/2003 - 28) konstatuje, že případně později zúčtované částky (náhrady mzdy)
nelze rozpočítat na jednotlivé měsíce a roky od okamžiku neplatného rozvázání pracovního
poměru, neboť to citovaná zákonná ustanovení, zejména ustanovení §6 odst. 1 zákona
č. 589/1992 Sb., neumožňují.
Dále je třeba vycházet z ustanovení §11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění.
Podle tohoto ustanovení se za dobu pojištění uvedenou v odst. 1 písm. a) téhož zákona u osob
uvedených v §5 odst. 1 písm. a) - d) a písm. f) - l) a odst. 2 nepovažuje kalendářní měsíc,
ve kterém nebyly dosaženy příjmy započitatelné do vyměřovacího základu pro stanovení
pojistného podle zvláštního zákona proto, že tyto osoby nevykonávaly činnost zakládající
účast na pojištění ani nepobíraly dávky nemocenského pojištění nahrazující ušlý příjem.
Pro zaměstnance z uvedeného vyplývá, že pokud se má jejich účast na důchodovém pojištění
promítnout i do zápočtu doby pojištění, je třeba, aby jim byl podle ustanovení §5 odst. 1 a 2
ve spojení s ustanovením §6 odst. 1 zákona o pojistném zúčtován příjem z výdělečné činnosti
za jednotlivé kalendářní měsíce, ve kterých byly tyto příjmy dosaženy. Uvedené ustanovení
zákona o důchodovém pojištění nerozlišuje a tudíž nečiní právně relevantními důvody,
pro které pojištěnec výdělečnou činnost nevykonával, stejně tak ustanovení §6 odst. 1 zákona
č. 589/1992 Sb. hovoří pouze o rozhodném období, za které se pojistné platí a nezaobírá
se otázkou, jaké období výdělečné činnosti vyměřovací základ pokrývá nebo by měl pokrývat.
Platí tedy, že příjem z výdělečné činnosti je vyměřovacím základem pro placení pojistného
v tom měsíci, za který byl zúčtován. V případě žádného ze stěžovatelem vedených
(a namítaných) sporů však dosud zúčtován nebyl, a může se tak stát pouze v případě úspěchu
stěžovatele v jím vedených sporech.
Je třeba uvést, že stěžovatel může doznat újmy na svých nárocích v několika směrech;
jednak mu nebude započtena doba pojištění za období, kdy výdělečnou činnost nevykonával,
byť nikoliv svým zaviněním, dále dosažený příjem nebude za jednotlivé kalendářní roky
upraven koeficientem nárůstu všeobecného vyměřovacího základu a navíc případné náhrady
mzdy mu budou zúčtovány a vyplaceny již mimo rozhodné období pro výpočet dávky
důchodového pojištění. Je třeba konstatovat, že aplikace ustanovení §11 odst. 2 zákona
č. 155/1995 Sb. a ustanovení §5 a 6 zákona č. 589/1992 Sb. dopadá na stěžovatele s tvrdostí,
kterou zákonodárce zřejmě nezamýšlel. Ve správním soudnictví je však možno poskytnout
pojištěnci ochrany pouze před nezákonností rozhodnutí správního orgánu,
nikoliv před tvrdostí zákona a z toho vyplývající stěžovatelem pociťovanou nespravedlností.
Nejvyšší správní soud je toho názoru, že nápravy nelze dosáhnout ani předložením
věci Ústavnímu soudu ČR s návrhem na zrušení předmětného ustanovení pro jeho rozpor
s článkem 1 odst. 1 Ústavy a s článkem 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Článek
30 odst. 1 Listiny stanoví, že občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří
a při nezpůsobilosti v práci, jakož i při ztrátě živitele, v odst. 3 pak v podrobnostech odkazuje
na zákon, tedy zákon o důchodovém pojištění. Ustanovení §11 odst. 2 zákona
č. 155/1995 Sb. právo na hmotné zabezpečení ve stáří nenarušuje, pouze v něm nelze nalézt
řešení situace, kdy do práva pojištěnce bylo zasaženo jiným protiprávním úkonem.
Tuto situaci zákon nepředvídá, což však nestačí k dovození závěru o jeho nesouladu
s Ústavou či Listinou základních práv a svobod.
Obiter dictum Nejvyšší správní soud dodává, že vzhledem k takovýmto
nepředvídaným případům je zde ustanovení §4 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb., o provádění
sociálního zabezpečení, které dává ministru práce a sociálních věcí oprávnění odstraňovat
tvrdosti zákona. Přestože na odstranění tvrdosti zákona není právní nárok, jeví se při současné
právní úpravě tento postup jako jediná možnost dosažení nápravy. Za situace, kdy sporná
řízení stěžovatele dosud neskončila, a nelze tak v tomto okamžiku dovodit, že stěžovatel byl
na svých právech poškozen, nelze ovšem v jeho případě hovořit ani o tvrdosti v aplikaci
zákona.
S ohledem na shora uvedené závěry je zřejmé, že výsledky soudních řízení vedených
stěžovatelem nemohou rozhodnutí žalované ke dni 17. 10. 2002 a výpočet starobního
důchodu stěžovatele k uvedenému datu věcně nijak ovlivnit. Proto nelze výsledky
těchto sporů považovat za rozhodnutí o předběžných otázkách, jejichž vyřešení by byl správní
orgán nucen vyčkat a za tím účelem přerušit řízení. Lze tedy uzavřít, že krajský soud
nepochybil, nepovažoval-li otázky řešené ve stěžovatelem vedených sporech za předběžné
otázky ve smyslu ustanovení §40 správního řádu, a nepřihlédl-li ke stěžovatelem
navrhovaným důkazům o vedených soudních sporech.
V případě stěžovatelem tvrzených neskončených soudních sporů o určení odměny
za využití předmětu zlepšovacích návrhů a vynálezu nutno vyjít z §5 odst. 1 písm. a) bod 3
zákona č. 589/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle něhož vyměřovacím základem
zaměstnance je úhrn příjmů zúčtovaných mu organizací nebo malou organizací v souvislosti
s výkonem zaměstnání, které zakládá účast na nemocenském pojištění, s výjimkou
nezapočitatelných příjmů, jimiž jsou odměny vyplacené podle zákona o vynálezech,
průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích. Již z tohoto důvodu nebylo proto třeba
výsledky těchto řízení považovat za rozhodnutí o předběžných otázkách a řízení přerušit
až do jejich vyřešení.
Stěžovateli byl k jeho žádosti podle ustanovení §35 odst. 7 s. ř. s. v řízení o kasační
stížnosti ustanoven usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne
25. 8. 2003, č. j. 58 Ca 168/2002 - 35, zástupce JUDr. Fedor Chomča, advokát.
Přes své zastoupení stěžovatel sám doplnil podáním ze dne 2. 4. 2004 kasační stížnost.
S tímto doplněním v rámci podání uvedl, že jeho zástupce odmítl kasační stížnost dle pokynů
stěžovatele doplnit a uvedl, že mu v rámci řízení o kasační stížnosti nebyla poskytnuta
kvalifikovaná právní pomoc.
Nejvyšší správní soud k části stěžovatelova podání týkající se kasačních námitek
nemohl přihlížet. Podání je datováno zcela zjevně po uplynutí lhůty pro podání kasační
stížnosti (podle ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s., byť i za případného použití ustanovení §106
odst. 3 s. ř. s.). Z důvodu plynutí času proto Nejvyšší správní soud k námitkám uplatněným
podáním ze dne 2. 4. 2004 podle ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., za použití ustanovení
§106 odst. 2 a 3 s. ř. s. nepřihlížel.
V té souvislosti je nutné uvést, že podle ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s. musí být
stěžovatel, který nemá sám p rávnické vzdělání, pro řízení o kasační stížnosti zastoupen
advokátem. Stejně tak tomu je v projednávané věci, a stěžovatel je zastoupen ustanoveným
advokátem. Citované ustanovení je v posuzovaném případě nutno interpretovat tak, že úkony
adresované Nejvyššímu správnímu soudu v rámci řízení o kasační stížnosti mají být činěny
primárně prostřednictvím právního zástupce, nikoliv účastníka samotného.
Nejvyšší správní soud nepovažuje za relevantní ani námitku stěžovatele týkající
se právní pomoci poskytované stěžovateli ustanoveným advokátem. Při posouzení postavení
ustanoveného zástupce je nutno vycházet z ustanovení §31 odst. 2 o. s. ř., za použití §64
s. ř. s. Na základě citovaného ustanovení lze dospět k závěru, že vztah mezi účastníkem
a jemu ustanoveným advokátem je obdobný vztahu mezi účastníkem a jím zvoleným
advokátem. Některé odlišnosti lze nalézt např. ve způsobu ukončení právního zastoupení.
Účastník, který udělil plnou moc advokátovi tuto může vypovědět i bez udání důvodu.
V případě ustanoveného právního zástupce nevzniká právní vztah na základě právního úkonu
- plné moci, ale na základě rozhodnutí soudu (ustanovení §35 odst. 7 s. ř. s.). V případě
nutnosti zproštění advokáta právního zastoupení v konkrétní věci je to opět soud,
který před pravomocným ukončením věci může svým rozhodnutím rozhodnout o změně
v osobě právního zástupce, příp. o úplném ukončení právního zastoupení. Zpravidla tak učiní
k návrhu účastníka, jemuž byl advokát ustanoven. Návrh musí být odůvodněný, v důvodech
lze analogicky vycházet především z případů, kdy může vypovědět plnou moc advokát
účastníku (zejm. podle ustanovení §20 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění
pozdějších předpisů). Typicky se může jednat o situaci, kdy dojde k narušení nezbytné důvěry
mezi účastníkem řízení a jemu ustanoveným advokátem. V daném případě stěžovatel,
přes výhrady, které vůči osobě jemu ustanoveného advokáta vznesl, netvrdil skutečnosti,
z nichž by soud mohl dovodit, že žádá o ustanovení advokáta jiného. Za situace,
kdy je stěžovatel pro potřeby řízení o kasační stížnosti zastoupen ustanoveným advokátem,
a neučinil ve vztahu k soudu úkon, z něhož by bylo zřejmé, že žádá o změnu ustanoveného
advokáta (s uvedením důvodů proč tak činí), nelze se s tvrzením stěžovatele o neposkytnutí
právní pomoci ztotožnit.
Z uvedených důvodů kasační stížnost stěžovatele nebyla v projednávané věci shledána
důvodnou, a proto nezbylo, než ve smyslu ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost
zamítnout.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 2
s. ř. s.
Odměna advokáta ustanoveného podle §35 odst. 7 s. ř. s. k žádosti stěžovatele
usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, byla stanovena podle §9
odst. 2 ve spojení s §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za dva úkony právní služby po 250 Kč, výše
náhrady hotových výdajů byla stanovena podle §13 odst. 3 advokátního tarifu za dva úkony
právní služby po 75 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2004
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu