ECLI:CZ:NSS:2004:6.AS.40.2003
sp. zn. 6 As 40/2003 – 71
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: V. D. D., zastoupen JUDr. Robertem Lososem, advokátem, se sídlem Plzeň, nám.
Republiky 3, proti žalovanému: Magistrát města Plzně, se sídlem Plzeň, nám. Repu bliky 1,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 30 Ca
357/2001 – 37 ze dne 30. 5. 2003,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni č. j. 30 Ca 357/2001 – 37 ze dne 30. 5. 2003
se zruš u je a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadá kasační stížností rozsudek Krajského soudu
v Plzni č. j. 30 Ca 357/2001 – 37 ze dne 30. 5. 2003, kterým byla vyslovena nicotnost
rozhodnutí Magistrátu města Plzně č. j. ÚČT/396/01 ze dne 8. 8. 2001 a č. j. ÚČT/1213/01
ze dne 2. 11. 2001 a Úřadu Městského obvodu Plzeň 4 č. j. FB/3/134/01/Hz. ze dne
31. 1. 2001 a č. j. FB/95/134/01/Hz. ze dne 15. 10. 2001.
Stěžovatel v kasační stížnosti podané dne 11. 7. 2003 uplatňuje kasační důvod
podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
tvrdí nezákonnost napadeného rozsudku z důvodu nesprávného posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení. Krajský soud v Plzni dovodil skutečnost, že Úřad městského
obvodu Plzeň 4 a Magistrát města Plzně rozhodovaly v rámci přenesené působnosti, zatímco
měly rozhodovat v rámci samostatné působnosti obce, z §14 zákona č. 565/1990 Sb.,
o místních poplatcích, ve znění účinném ke dni vydání těchto rozhodnutí (dále jen „zákon
o místních poplatcích“), a z §8 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění účinném v tomtéž
období (dále jen „zákon o obcích“). Z §14 zákona o místních poplatcích, podle něhož správu
poplatků vykonává obec, která je ve svém územním obvodu zavedla, však dle stěžovatele
skutečnost, že by v otázkách správy poplatků měla rozhodovat obec v samostatné působnosti,
nevyplývá. Pojmy „obec“ a „územní obvod obce“ dle stěžovatele jsou v zákonech obsaženy
jak v souvislosti s výkonem samostatné, tak i přenesené působnosti. Pokud jde o §8 zákona
o obcích, pak tam obsažené interpretační pravidlo bylo soudem použito nesprávně, neboť
podle §152 odst. 2 téhož zákona se na zvláštní zákony platné ke dni nabytí účinnosti tohoto
zákona, tj. ke dni 12. 11. 2000, pravidlo uvedené v §8 použije až od 1. 1. 2003. V době
vydání rozhodnutí, ohledně nichž byla Krajským soudem v Plzni vyslovena nicotnost, se §8
zákona o obcích nemohl aplikovat, neboť zákon o místních poplatcích nabyl účinnosti
před 12. 11. 2000 a datum 1. 1. 2003 ještě nenastalo. Stěžovatel tak má za to, že správu
místních poplatků vykonává obec v rámci přenesené působnosti a že rozhodnutí, o nichž
to vyslovil Krajský soud v Plzni, nicotnými nejsou. I kdyby mělo být rozhodováno
v samostatné působnosti obce, nebyly by v postupu orgánů žádné odlišnosti, přitom jediná
odlišnost by spočívala v použití jiného označení písemností a použití úředního razítka. Tyto
formální vady by dle stěžovatele k nicotnosti nemohly vést. Kromě toho stěžovatel poukazuje
zejména na skutečnost, že pokud by v době od 12. 11. 2000 do 1. 1. 2003 byla správa
místních poplatků vykonávána v samostatné působnosti obce, byla by zpochybněna
dvouinstančnost daňových řízení v těchto věcech, neboť pro některé obce by byl odvolacím
orgánem okresní úřad, který však neměl a nemohl mít právo měnit vůli obce ve věcech
její samosprávy; nešlo totiž o dozor na apelačním principu. Ze shora uvedených důvodů
má stěžovatel za to, že kasační stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni
je nezákonný z důvodu nesprávného posouzení právní otázky, a navrhuje, aby Nejvyšší
správní soud tento rozsudek zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Žalobce své vyjádření k obsahu kasační stížnosti nepodal.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že Úřad městského obvodu
Plzeň 4 vydal dne 6. 10. 2000 platební výměr, kterým vyměřil žalobci poplatek za užívání
veřejného prostranství v době od 3. 4. 2000 do 29. 9. 2000 ve výši 12 600 Kč. Žalobce
se odvolal a Úřad městského obvodu Plzeň 4 vydal po zohlednění rekonstrukce vozovky
a chodníku, která probíhala v době od 19. 6. 2000 do 21. 9. 2000, nový platební výměr
na částku 5800 Kč. Žalobce se znovu odvolal a stěžovatel jeho odvolání zamítl. Kromě toho
Úřad městského obvodu Plzeň 4 vydal dne 15. 10. 2001 platební výměr, kterým vyměřil
žalobci poplatek za užívání téhož veřejného prostranství v době od 2. 10. 2000
do 22. 12. 2000 poplatek ve výši 6000 Kč, přitom odvolání proti tomuto rozhodnutí stěžovatel
rovněž zamítl. Z obsahu soudního spisu pak vyplynulo, že proti oběma rozhodnutím
stěžovatele podal žalobce ještě za stavu účinného do dne 31. 12. 2002 žalobu, o níž
po účinnosti s. ř. s., tj. po dni 1. 1. 2003, rozhodoval Krajský soud v Plzni. Ten žádné
z žalobcových námitek obsažených v žalobě nepřisvědčil, avšak ohledně obou napadených
rozhodnutí vyslovil nad rámec žalobních bodů podle §76 odst. 2 s. ř. s. nicotnost. Krajský
soud v Plzni přitom svůj závěr opřel o §14 zákona o místních poplatcích za použití obecného
interpretačního pravidla obsaženého v §8 zákona o obcích, z nichž dovodil, že správa
místních poplatků v době vydání napadených rozhodnutí stěžovatele patřila do oblasti
samostatné působnosti obce, odlišně od právního stavu účinného od 1. 1. 2003, kdy jde
o výkon přenesené působnosti. Podle Krajského soudu v Plzni nešlo o pouhou vadu
v označení písemností, ale o vadu natolik závažného charakteru, že způsobila nulitu těchto
rozhodnutí. Z tohoto důvodu tedy soud vyslovil nicotnost napad ených rozhodnutí stěžovatele
i obou rozhodnutí předcházejících, jež byla vydána v I. stupni správního řízení. Rozsudek
Krajského soudu v Plzni byl stěžovateli doručen dne 3. 7. 2003 a ten proti němu dne
11. 7. 2003 podal kasační stížnost.
Kasační stížnost byla tedy podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť
stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.), a je
přípustná, neboť je jí uplatněn kasační důvod podávaný z §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni v rozsahu kasační
stížnosti a z uplatněného kasačního důvodu podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. přezkoumal
a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Namítá-li stěžovatel nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení, což je kasačním důvodem podávaným z §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., pak Nejvyšší správní soud předesílá, že nesprávným posouzením právní
otázky může být omyl soudu při aplikaci právní normy na zjištěný skutkový stav, přitom
o mylnou aplikaci právní normy jde tehdy, pokud soud na zjištěný skutkový stav použije jiný
právní předpis, než který má správně použít, nebo jinou právní normu (jiné konkrétní
pravidlo) jinak správně použitého právního předpisu, než kterou má za daného skutkového
stavu správně použít, anebo aplikuje správný právní předpis (správnou právní normu),
ale dopustí se nesprávnosti při výkladu. Za nezákonné je přitom třeba považovat takové
nesprávné posouzení právní otázky, jež se přímo promítá do výroku napadeného rozhodnutí,
tj. pokud nesprávné právní posouzení je pro výrok napadeného rozhodnutí soudu rozhodující.
Podle §14 zákona o místních poplatcích ve znění účinném v době rozhodování
stěžovatele vykonává správu poplatků obec, která je ve svém územním obvodu zavedla.
Podle §15 téhož zákona zavedení poplatků stanoví obec obecně závaznou vyhláškou, ve které
upraví podrobnosti jejich vybírání, zejména stanoví konkrétní sazbu poplatku, ohlašovací
povinnost ke vzniku poplatkové povinnosti, splatnost, úlevy a případné osvobození
od poplatků. U poplatků za užívání veřejného prostranství určí místa, která jsou v obci
veřejným prostranstvím. Podle §8 zákona o obcích ve znění účinném v době rozhodování
stěžovatele upravuje-li zvláštní zákon působnost obcí a nestanoví, že jde o samostatnou
působnost či o přenesenou působnost, platí, že jde vždy o činnosti patřící do samostatné
působnosti obcí. Podle §152 odst. 1 zákona o obcích se na zvláštní zákony platné ke dni
nabytí účinnosti tohoto zákona §8 použije od 1. 1. 2003. Podle §35 odst. 1 zákona o obcích
do samostatné působnosti obce patří spravování záležitostí, které jsou v zájmu obce a jejích
občanů, pokud nejsou svěřeny zákonem krajům nebo pokud nejde o výkon přenesené
působnosti, a dále záležitosti, které do samostatné působnosti obce svěří zvláštní zákon.
Podle §61 odst. 1 zákona o obcích obec vykonává na svém území státní správu ve věcech,
které stanoví zákon; působnost v těchto věcech je přenesenou působností obce.
Opřel-li Krajský soud v Plzni svůj závěr o to, že správa místních poplatků v době
vydání napadených rozhodnutí stěžovatele patřila do oblasti samostatné působnosti obce,
odlišně od právního stavu účinného od 1. 1. 2003, kdy jde o výkon přenesené působnosti,
o „obecné interpretační pravidlo“ obsažené v §8 zákona o obcích, pak tak učinil nesprávně,
neboť nabyl-li zákon o místních poplatcích platnosti před 12. 11. 2000, kdy v účinnost
vstoupil zákon o obcích, a byla-li napadená rozhodnutí stěžovatele (a tím i jemu předcházející
rozhodnutí správního orgánu I. stupně) vydána před 1. 1. 2003, nebyla aplikace §8 zákona
o obcích na základě §152 odst. 1 téhož zákona namístě. Pokud by kvalifikace působnosti
obce z toho pohledu, zda jde o působnost samostatnou či přenesenou, absentovala v zákoně,
jenž nabyl platnosti, tj. byl publikován ve Sbírce zákonů, po 12. 11. 2000, tj. po nabytí
účinnosti zákona o obcích, obecné interpretační pravidlo, jak je označil Krajský soud v Plzni,
podávané z §8 zákona o obcích by se aplikovalo beze zbytku. Ohledně působnosti
by v takovém případě skutečně platilo, že jde o působnost samostatnou. Pokud však taková
kvalifikace působnosti absentuje v zákoně s dřívějším nabytím platnosti, tj. s nabytím
platnosti před 12. 11. 2000, toto pravidlo se až do 31. 12. 2002 neuplatní. Posléze uvedené
přitom platí právě pro zákon o místních poplatcích, který je platným již od roku 1990.
Ustanovení §8 zákona o obcích, o něž Krajský soud v Plzni svoji argumentaci opřel,
tak aplikovat v této právní věci nebylo možné, neboť soud věc posuzuje podle právního stavu,
který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§75 odst. 2 s. ř. s.), a žalovaný ve věci
rozhodoval v roce 2001. Nicotnost správního aktu tedy nelze posuzovat podle práva,
jež se plně uplatnilo až od 1. 1. 2003.
Právní závěr o tom, že správa místních poplatků v době vydání napadených rozhodnutí
stěžovatele patřila do oblasti samostatné působnosti obce, opřel Krajský soud v Plzni navíc
o dikci §14 zákona o místních poplatcích. Podává-li se z tohoto ustanovení pravidlo, podle
něhož správu poplatků vykonává obec, která je ve svém územním obvodu zavedla, pak lze
z něj za použití jazykového výkladu, jenž jako jediný Krajský soud v Plzni k uvedenému
ustanovení podal, dovodit pouze místní příslušnost ve vztahu ke správě poplatků, nikoli
kvalifikaci působnosti obce z toho pohledu, zda jde o působnost samostatnou či přenesenou.
Forma působnosti totiž nevyplývá ze žádné části textu §14; z první části textu §14 zákona
o místních poplatcích, kde je podáváno, že „správu poplatků vykonává obec“, nevyplývá
z toho důvodu, že obec může jakoukoli správu, tj. i správu poplatků, vykonávat oběma
uvedenými formami působnosti, resp. jednou z nich. Ani ve druhé části téhož ustanovení,
podle níž jde vždy o „tu obec, která poplatky ve svém územním obvodu zavedla“, forma
působnosti podávána není, neboť ani zde není najisto postaveno, zda obec „zavádí“ poplatky
v samostatné či v přenesené působnosti. Obě formy působnosti, tj. jak samostatnou, tak
přenesenou, totiž vykonává vždy obec; ostatně i sám Krajský soud v Plzni na str. 8 rozsudku
uvádí, že „... Obce vykonávají svěřenou jim působnost (samostatnou i přenesenou)
prostřednictvím svých orgánů ...“, a tedy jazykové prostředky použité v §14 zákona
o místních poplatcích samy o sobě nesvědčí ani ve prospěch působnosti samostatné, ani
ve prospěch působnosti přenesené. Jinou interpretační metodu tohoto ustanovení
při konstataci právního závěru přisvědčujícímu založení samostatné působnosti obce
ve věcech správy místních poplatků Krajský soud v Plzni nepoužil a tento závěr neopřel ani
o žádná jiná ustanovení zákona o místních poplatcích, zákona o obcích či jiných právních
předpisů.
Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že právního závěru, o který se opírá vyslovení
nicotnosti, bylo dosaženo mylnou aplikací právní normy. V případě argumentu opírajícího se
o §8 zákona o obcích byla použita právní norma, která pro odklad její účinnosti použita být
neměla. V případě argumentu opírajícího se o §14 zákona o místních poplatcích byla použitá
právní norma vyložena nesprávně, tj. způsobem, který dikci tohoto ustanovení neodpovídá,
a nad rámec takto nesprávně použitého výkladu jiná interpretační metoda, jež by zahrnula
i jiné v úvahu přicházející právní normy, použita nebyla. Bylo-li tedy vyslovení nicotnosti
napadených rozhodnutí stěžovatele i předcházejících rozhodnutí správního orgánu I. stupně
opřeno pouze o argumentaci opírající se o uvedená dvě ustanovení, jež vykazuje shora
popsané vady, nelze dospět k jinému závěru, než že se Krajský soud v Plzni dopustil mylné
aplikace právních norem, která byla pro výrok napadeného rozhodnutí tohoto soudu
rozhodující. Nejvyššímu správnímu soudu tu při důsledném respektování kasačního principu
přezkumu předchozích rozhodnutí krajských soudů ve správním soudnictví nepřísluší nalézat
jiné argumenty za použití jiných právních předpisů či jiných právních norem v rámci těch
právních předpisů, jež byly v předchozím řízení použity, kterými by nad rámec úvah
příslušného krajského soudu podpořil či naopak vyvrátil ten právní závěr, k němuž na základě
mylné aplikace těch právních norem, které použil, dospěl tento krajský soud v předchozím
řízení. Dospěl-li tak Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti k závěru, že kasační
stížností napadený rozsudek byl opřen toliko o právní normy, které byly mylně aplikovány,
a že napadený rozsudek tak nenalézá svoji oporu v žádném z ustanovení, jichž bylo zvolenou
interpretací pro konkrétní závěr soudu použito, nezbylo mu, než přisvědčit kasačnímu důvodu
a konstatovat nezákonnost takového rozsudku.
Ze všech shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná a podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil rozsudek Krajského soudu
v Plzni a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Pokud jde o náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, o ní rozhodne Krajský soud
v Plzni podle §110 odst. 2 s. ř. s. v novém rozhodnutí ve věci.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2004
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu