ECLI:CZ:NSS:2004:6.AS.9.2003
sp. zn. 6 As 9/2003 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobce: N. N., zastoupen JUDr. Janem Žateckým, advokátem, se sídlem Bělehradská 92,
Praha 2, proti žalovanému: Celní ředitelství v Českých Budějovicích, se sídlem Kasárenská
6, České Budějovice, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 26. 3. 2003, č. j. 10 Ca 231/2002 - 15,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepři znává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Celního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 10. 7. 2002, č. j.
4239/02 - 21, bylo podle §50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků
změněno v rozhodnutí Celního úřadu Strážný ze dne 25. 4. 2002, č. j. 1207/02 - 0326 - 01,
v adrese příjemce rozhodnutí datum narození z 27. 7. 1965 na 25. 7. 1965 a platební výměr
na částku 77 952 Kč a vydané rozhodnutí bylo potvrzeno. V odůvodnění svého rozhodnutí
odvolací správní orgán uvedl, že celní dluh vznikl porušením ustanovení §80 odst. 1 zákona
č. 13/1993 Sb., celního zákona, a nepřihlášením zboží na státních hranicích podle §239
odst. 1 celního zákona. Clo bylo celním úřadem vyměřeno v souladu s §56 odst. 1 celního
zákona a DPH bylo vyměřeno ve smyslu §43 odst. 2 a §44 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb.
Žalobce při dovozu zboží nesplnil povinnost uloženou mu ustanovením §80 odst. 1 celního
zákona, když jako osoba, která zboží dopravila do tuzemska, nesplnil povinnost dovezené
zboží přihlásit a předložit pohraničnímu celnímu úřadu. Osoba, která zboží dopravila
do tuzemska, má tuto povinnost uloženou bez ohledu na to, že někdo další vyřídí celní
formality související s propuštěním zboží podle §2 písm. p) celního zákona. Dovoz zboží
do tuzemska, učiněný v rozporu s §80 celního zákona, tj. bez přihlášení a předložení zboží
osobou, která zboží do tuzemska dovezla, je považován za nezákonný (§239 odst. 2 celního
zákona) a vzniká tím u dovezeného zboží celní dluh (§239 odst. 3 celního zákona).
Dlužníkem se současně stává osoba, která zboží do tuzemska nezákonně dovezla.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce správní žalobu u Krajského soudu v Českých
Budějovicích, v níž namítal, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s obsahem
správního spisu a zjištění skutkového stavu je nedostačující pro meritorní posouzení. Vyšel
z toho, že podkladem pro rozhodnutí je v podstatě pouze výpověď žalobce ze dne
14. 12. 2001, přičemž tuto výpověď žalobce opakovaně zpochybnil. S ohledem na zastavení
řízení o celním deliktu žalobce vyslovil přesvědčení, že pokud v daném případě nevznikl celní
delikt ve smyslu §298 celního zákona, nedošlo k porušení celních předpisů podle §293
celního zákona a nemohl tak vzniknout celní dluh podle §239 celního zákona.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem č. j. 10 Ca 231/2002 – 15 ze dne
26. 3. 2003 žalobu zamítl a žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění svého rozhodnutí se krajský soud podrobně zabýval námitkami žalobce,
které neshledal důvodnými. Poukázal na to, že správní orgány vycházely ze spisového
materiálu, který obsahoval konkrétní údaje o tom, že žalobce předmětné zboží do tuzemska
dopravoval a toto zboží uniklo celnímu dohledu. Žalobce skutečnost, že předmětné zboží
do tuzemska dopravoval, nepopřel. Současně tak vyplývá z celní deklarace Celního úřadu
v Hamburku č. 03946. Krajský soud se proto neztotožnil s konstatováním žalobce,
že podkladem pro rozhodnutí je v podstatě pouze jeho výpověď sepsaná na Inspektorátu celní
a finanční stráže Celního úřadu v Českých Budějovicích dne 14. 12. 2001. Údaje uvedené
žalobcem potvrdily obsah písemností, které shromáždily správní orgány. K zastavení řízení
o celním deliktu žalobce krajský soud uvedl, že tato skutečnost nemá žádnou souvislost
se vznikem celního dluhu podle §239 celního zákona ani není právně významná
pro posouzení otázky, kdo je dlužníkem tohoto cla, neboť řízení o celním deliktu
je posuzováno podle jiných ustanoveních celního zákona, než vznik celního dluhu. Řízení
o celním dluhu a řízení o celním deliktu jsou řízení oddělená a jak žalobce sám zmínil
otázkou, jeho odpovědností za celní delikt se zabývalo řízení o celním deliktu, které bylo
ukončeno zastavením tohoto řízení. V konkrétním souzeném případu je však posuzováno,
zda došlo k vyměření celního dluhu v souladu s právními předpisy a ve správné výši a zda
je žalobce dlužníkem celního dluhu. S poukazem na příslušná ustanovení celního zákona pak
krajský soud dospěl k závěru, že žalobce je tou osobou, která zboží nezákonně dovezla, neboť
zboží nebylo přihlášeno u nejbližšího celního úřadu a tudíž v tomto okamžiku vznikl celní
dluh, který byl žalobci předepsán. Pokud by byly pochybnosti o okamžiku vzniku celního
dluhu, pak celní dluh vzniká v okamžiku, který celní úřad podle jemu dostupných informací
jako takový okamžik určí (§259 odst. 1, 2 celního zákona).
Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
v níž důvody podané stížnosti spatřuje v nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízením a v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán vycházel, nemá oporu ve spisech a při jejím zjištění byl porušen zákon takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který
ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit (§103 odst. 1 písm. a/,
b/ zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní – dále jen „ s. ř. s.“). V kasační stížnosti
se znovu podrobně vyjádřil ke své výpovědi ze dne 14. 12. 2002 a dále uvedl, že pokud
je mu známo, dokument T1 (k použití v evropské unii) – tranzitní celní prohlášení bylo
ukončeno na německé straně. Dnes (ani tenkrát) už není schopen přesně určit, zda-li a v jakém
množství zboží vstoupilo na území České republiky. Jedná se tedy o pouhý předpoklad
celníků, protože není ani schopen říci, zda nebylo vráceno zpět a jestli do České republiky
nevstupoval „prázdný“, což se s největší pravděpodobností stalo. Pak mohl skutečně
pokračovat dále do vnitrozemí, ale není schopen říci kam přesně. Dále zpochybnil správnost
úvahy o tom, že řízení o celním deliktu nesouvisí se vznikem celního dluhu. Vznik celního
dluhu podle §239 celního zákona je podmíněn porušením celních předpisů. Bylo-li řízení
o celním deliktu zastaveno z jiných důvodů, než proto, že k porušení celních předpisů
nedošlo, mělo by být ve výroku takového rozhodnutí konstatováno, že k porušení celních
předpisů došlo, ale řízení se zastavuje, protože např. uplynula doba jednoho roku. V opačném
případě lze důvodně předpokládat, že řízení je zastaveno, neboť k porušení celních předpisů
nedošlo a nemohlo tak dojít ani ke vzniku celního dluhu podle §239 celního zákona. Řízení
bylo zastaveno podle §30 zákona č. 71/1967 Sb., z důvodu, že odpadl důvod řízení
zahájeného z podnětu správního orgánu.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvedl, že tranzitní přeprava podle celního
prohlášení T1, vztahující se ke zboží dopravovanému stěžovatelem, byla řádně ukončena
německými celními orgány, které provádí celní odbavení u zboží vystupujícího ze SRN
v prostorách Celního úřadu Strážný, tedy na státním území České republiky. Při ukončení
režimu tranzitu T1 musí být přepravované zboží předloženo celním orgánům výstupního státu
při vývozu z území Společenství (článek 91 - 96 Nařízení Rady č. 2913/1992, kterým byl
vydán celní kodex Společenství). Je tedy zřejmé, že vyvážené zboží muselo být dopraveno
přepravcem na území České republiky, aby německé celní orgány, provádějící výstupní celní
řízení na našem území, mohly přepravu zboží v režimu tranzitu při výstupu ze Společenství
ukončit. Zboží dopravované po území SRN v režimu tranzitu bylo zajištěno celní závěrou,
která nebyla porušena a o množství zboží podle dokladu T1 č. 03946 a 03947 není pochyb.
Žalovaný rovněž nemá pochyb o tom, že vozidlo řízené stěžovatelem nevstoupilo na naše
území prázdné, a to z důvodů shora uvedených. Zboží, které by nevstoupilo dále do tuzemska
a vrátilo se na území SRN, by nebylo vzato z evidence vedené celními orgány SRN.
Také úvaha o tom, že vznik celního dluhu podle §239 celního zákona je závislý
na výsledku řízení o porušení celních předpisů, je podle názoru žalovaného mylná. Je sice
skutečností, že nezákonný dovoz zboží do tuzemska je skutkovou podstatou porušení celních
předpisů uvedenou v §293 písm. a) celního zákona a podle §239 odst. 1 písm. a) celního
zákona nezákonným dovozem zboží také vzniká celní dluh. V uvedených ustanoveních však
není žádné ustanovení, které by podmiňovalo vznik celního dluhu odpovědností osoby
za spáchání přestupku nebo deliktu. Pokud by tomu tak bylo, nemohl by vzniknout celní dluh
při nezákonném dovozu zboží osobami, které nelze volat k odpovědnosti za přestupek
nebo delikt (osoby mladší 15 let, osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům apod.).
Na druhé straně pak nemusí být nezákonný dovoz projednán v řízení o přestupku či deliktu
(nepatrná škoda, spáchání trestného činu) a přesto vzniká odpovědnost za úhradu vzniklého
celního dluhu. Z uvedených důvodu nelze vznik celního dluhu (povinnost uhradit clo a daně)
podle §239 celního zákona vázat na spáchání přestupku nebo deliktu a řízení o vyměření cla
a daní z nezákonně dovezeného zboží a řízení o porušení celních předpisů se vzájemně
nepodmiňují. Podle §239 odst. 4 celního zákona pak také dlužníkem není jen osoba, která
zboží do tuzemska dopravila, ale také ten, kdo se na takovém dovozu podílel nebo nezákonně
dovezené zboží získal a držel, pokud věděl nebo si mohl být vědom, že zboží bylo dovezeno
nezákonně.
Z dokladů k případu dovozu zboží získaných v rámci právní pomoci poskytnuté
celními úřady SRN, protokolu o podaném vysvětlení a výpovědí dalších účastníků dovozu
(zboží z kontejneru bylo dovezeno ve dvou zásilkách) nelze učinit jiný závěr než ten,
že stěžovatel dne 28. 3. 2000 dopravil na území České republiky zásilku textilního zboží,
která byla předložena k ukončení režimu tranzitu německým celním orgánům v prostoru
Celního úřadu Strážný, ale v rozporu s §80 odst. 1 celního zákona tato zásilka nebyla
přihlášena a předložena spolu s doklady českým celním orgánům. Povinnost dovezené zboží
přihlásit a předložit pohraničnímu celnímu úřadu podle §80 odst. 1 celního zákona
a povinnost předložit zboží k provedení celního řízení podle §83 celního zákona stěžovatel
nesplnil a dovezené zboží uniklo celnímu dohledu (§47 celního zákona). Stěžovatel se tak
stal jedním ze společných dlužníků (§250 celního zákona) uvedených v §239 odst. 4 celního
zákona. Z uvedených důvodu je žalovaný toho názoru, že kasační stížnost není důvodná
a navrhl její zamítnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek Krajského
soudu v Českých Budějovicích z důvodu v kasační stížnosti uplatněných (§109 odst. 3 s. ř. s.)
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel v kasační stížnosti v podstatě opakuje námitky, které již uplatnil v řízení
před Krajským soudem v Českých Budějovicích a s nimiž se krajský soud podrobně
a vyčerpávajícím způsobem vypořádal. Nejvyšší správní soud proto především odkazuje
na důvody uvedené krajským soudem v napadeném rozsudku. K tomu lze dodat následující:
V odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně stěžovatel nezpochybňoval
dovoz zboží do České republiky, pouze namítal, že nebylo určeno, kdy přesně ke vzniku
celního dluhu došlo a poukazoval na značnou nesrovnalost v počtu zboží. Pokud tedy
v kasační stížnosti zpochybňuje, zda zboží vstoupilo vůbec na území České republiky a má
za to, že s největší pravděpodobností vstupoval do České republiky „prázdný“, lze to hodnotit
jako účelové tvrzení. Skutečnost, že zboží dopravované stěžovatelem, vstoupilo na území
České republiky, zcela nepochybně vyplývá z dokladů předložených německými celními
orgány, jak je na to správně poukazováno ze strany žalovaného. Rovněž lze vyjít z toho,
že zboží, které by nevstoupilo dále do tuzemska a vrátilo se na území SRN, by nebylo vzato
z evidence vedené celními orgány SRN.
Již krajský soud se dostatečným způsobem vypořádal s námitkou stěžovatele, že vznik
celního dluhu podle §239 celního zákona je závislý na výsledku řízení o porušení celních
předpisů, a správně poukázal na to, že řízení o celním deliktu je posuzováno podle jiných
ustanovení celního zákona, než vznik celního dluhu. Řízení o celním deliktu bylo přitom
zastaveno rozhodnutím Celního úřadu Praha 6 ze dne 19. 7. 2002 pro nedostatek důkazů
s odůvodněním, že nebylo Celním úřadem České Budějovice zjištěno přesné datum porušení
celních předpisů. K tomu je namístě uvést, že takovéto přesné datum ani být zjištěno nemohlo
za situace, kdy stěžovatel dovážené zboží nepřihlásil příslušnému celnímu úřadu České
republiky. To však pro vyměření celního dluhu význam nemá, protože podle §251 odst. 2
celního zákona, není-li možno přesně určit okamžik, kdy celní dluh vznikl, vzniká celní dluh
v okamžiku, který celní úřad podle jemu dostupných informací určil jako okamžik, v němž
bylo zboží v situaci, za níž celní dluh vzniká.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Žalovaný, který měl ve věci plný úspěch, by měl proti stěžovateli právo na náhradu
nákladů řízení ve smyslu §60 odst. 1 s. ř. s., protože však podle obsahu spisu tuto náhradu
nepožadoval, nebyla mu náhrada nákladů řízení přiznána.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2004
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu