ECLI:CZ:NSS:2004:6.AZS.36.2003
sp. zn. 6 Azs 36/2003 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce M. N., zastoupeného JUDr. Jiřinou Voltrovou, advokátkou, se sídlem Havlíčkovo
nám. 54, 511 01 Turnov, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, 170
34 Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové, pobočky v Pardubicích, č. j. 52 Az 196/2003 - 24 ze dne 22. 5. 2003,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se n epři znáv á právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) svojí kasační stížností podanou dne 6. 8. 2003 napadá
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 22. 5. 2003, č. j.
52 Az 196/2003 - 24, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne
9. 9. 2002, č. j. OAM - 3974/VL - 11 - 06 - 2002, kterým byla jako zjevně nedůvodná
zamítnuta stěžovatelova žádost o azyl podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a kterým bylo zároveň rozhodnuto o tom, že se
stěžovateli podle §13 odst. 1 a 2 a §14 téhož zákona azyl neuděluje a že se na něho
nevztahuje překážka vycestování podle §91 téhož zákona.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti uvádí, že nesouhlasí s rozhodnutím krajského
soudu, přitom poukazuje na skutečnost, že v České republice pracuje již od roku 1992,
má zde provdanou sestru a dosud se řádně podroboval podmínkám azylového řízení. Do roku
2002 žil stěžovatel v České republice „pololegálně“ a svůj pobyt se poté rozhodl legalizovat.
Stěžovatel by zde rád založil rodinu a pracoval zde, přitom přiznává, že důvody jeho žádosti
o azyl byly důvody ekonomickými, které v kasační stížnosti blíže popisuje. Stěžovatel dále
namítá, že použité zprávy o situaci na Ukrajině nejsou objektivní. Podle stěžovatele sama
skutečnost, že požádal o azyl, je skutečností, která brání stěžovatelově návratu zpět do země
původu, neboť žádost o azyl se považuje za vlastizradu, která je trestným činem. Navíc
stěžovatel namítá, že nebyl účasten osobního projednání věci, s čímž nesouhlasí a namítá,
že byl tímto postupem zkrácen na svých právech. Stěžovatel má za to, že jsou v jeho případě
splněny podmínky pro přiznání azylu podle §12 zákona o azylu, neboť je pronásledován
za uplatňování politických práv a svobod, stejně jako podmínky pro udělení azylu podle §13
a §14 téhož zákona, neboť jeho děti již získaly české občanství a je v zájmu rodiny, aby žila
společně alespoň v jednom státě. Stěžovatel proto navrhuje, aby kasační stížností napadený
rozsudek krajského soudu byl zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dne 6. 11. 2003 došlo Nejvyššímu správnímu soudu podání stěžovatele, jímž doplnil
svoji kasační stížnost tak, že navrhl, aby mu do doby rozhodnutí o kasační stížnosti byl
povolen pobyt na území České republiky.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkazuje na obsah správního spisu
a s napadeným rozsudkem krajského soudu vyjadřuje svůj souhlas. Pokud jde o obsah kasační
stížnosti, pak z jejího obsahu dle žalovaného nevyplývá, z jakých důvodů stěžovatel rozsudek
krajského soudu napadá a kasační stížnost tak nesplňuje náležitosti stanovené v §106 odst. 1
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) Žalovaný proto navrhuje,
aby soud kasační stížnost zamítl.
Soud ze správního spisu zjistil, že stěžovatel podal žádost o udělení azylu dne
22. 8. 2002, v níž uvedl, že Ukrajinu opustil z ekonomických důvodů. Při pohovoru vedeném
dne 30. 8. 2002 doplnil důvod žádosti v tom smyslu, že v České republice chtěl získat práci.
Za prací do České republiky dojížděl již od roku 1992, neboť ve své zemi přes veškerou svoji
snahu práci nezískal. Na Ukrajině žil převážně z prostředků, které vydělal v zahraničí. V roce
1999, kdy Ukrajinu opustil naposledy, došlo v místě jeho bydliště k záplavám, které zničily
dům, ve kterém bydlel. Pokud by se stěžovatel na Ukrajinu vrátil, neměl by kde bydlet, neboť
nové bydlení by si s ohledem na nedostatek finančních prostředků nemohl obstarat. V České
republice již bydlí stěžovatelova sestra a jeho děti, které tu žijí s bývalou manželkou
stěžovatele, která se provdala za občana České republiky. Stěžovatel na Ukrajině neměl
problémy s policejními orgány, se soudy, s prokuraturou ani s jinými orgány. Žalovaný
ve správním řízení dospěl k závěru, že ekonomické potíže stěžovatele, na které poukazuje,
nebyly zapříčiněny jeho rasou, náboženským vyznáním, národností, příslušností k určité
sociální skupině či zastáváním určitých politických názorů, ale vyplynuly z celkově špatné
hospodářské situace v zemi původu. Důvody, které stěžovatel uvedl, jsou odlišné od těch,
pro které lze udělit azyl. Tím jsou naplněny podmínky §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu
a žádost stěžovatele je tak nedůvodná. Žalovaný se také zabýval důvody pro udělení azylu
podle §13 zákona o azylu a shledal, že stěžovatel ani tyto důvody nesplňuje. Stejně tak
žalovaný neshledal důvodu pro udělení azylu podle §14 téhož zákona. Žalovaný se rovněž
zabýval riziky, která stěžovateli v případě jeho návratu do země původu hrozí, a dospěl
k závěru, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona
o azylu. Dne 9. 9. 2002 tak žalovaný vydal rozhodnutí č. j. OAM - 3974/VL - 11 - 06 - 2002,
kterým zamítl stěžovatelovu žádost o udělení azylu podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu
jako zjevně nedůvodnou a azyl podle §13 odst. 1 a 2 a §14 téhož zákona neudělil, přitom
konstatoval, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování podle §91 zákona o azylu.
Z obsahu soudního spisu pak Nejvyšší správní soud zjistil, že uvedené rozhodnutí žalovaného
napadl stěžovatel opravným prostředkem u Vrchního soudu v Praze, ve kterém soud žádal
o přezkoumání z toho důvodu, že nebyla použita všechna fakta. Stěžovatel v tomto opravném
prostředku poukázal na skutečnost, že na Ukrajině nemá ani práci ani dům, který byl v roce
1999 zničen povodní. Žádnou konkrétní skutečnost, ze které by vyplývala nesprávnost
nebo nezákonnost rozhodnutí žalovaného, však nenamítl. Za procesní situace, která nastala
po 1. 1. 2003 v souvislosti s přijetím soudního řádu správního, bylo podle §129 odst. 2 s. ř. s.
s takto podaným opravným prostředkem nakládáno jako s žalobou podle §32 s. ř. s.
a rozhodoval o ní Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích. Soud napadené
rozhodnutí žalovaného přezkoumal a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Stěžovatel
dle závěru krajského soudu neuvedl v průběhu řízení před žalovaným skutečnosti, které by
nasvědčovaly tomu, že je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
ani skutečnosti, které by svojí intenzitou odůvodňovaly strach z pronásledování na Ukrajině
z důvodu pravoslavného vyznání, ukrajinské národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání politických názorů ve své zemi. Krajský soud proto žalobu jako
nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval kasační stížností z toho pohledu, zda byla
podána ve lhůtě vyplývající z §106 odst. 2 s. ř. s. a zda má náležitosti podávané z §106
odst. 1 s. ř. s., zejména zda v ní byl uplatněn některý z kasačních důvodů podle §103 odst. 1
s. ř. s. Napadený rozsudek krajského soudu byl stěžovateli doručen dne 24. 7. 2003, kasační
stížnost byla podána stěžovatelem osobně dne 6. 8. 2003 a byla tak podána včas. Pokud jde
o důvody kasační stížnosti, stěžovatel v ní popisuje svoji ekonomickou situaci, napadá zprávy
o situaci na Ukrajině, které jsou součástí správního spisu, pro jejich neobjektivnost, dále tvrdí,
že jeho žádost o azyl je již sama důvodem pro nemožnost návratu do jeho země a že jsou u něj
splněny podmínky přiznání azylu, přitom postup krajského soudu napadá z toho důvodu,
že rozhodl bez nařízení jednání. Kasační stížnost lze však uplatnit pouze z důvodů uvedených
v §103 odst. 1 a) až e) s. ř. s. a musí směřovat proti rozhodnutí krajského soudu. Lze ji tak
podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení (§103 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.); takovou nezákonnost
však stěžovatel netvrdí. Kasační stížnost lze také podat podle písm. b) téhož ustanovení
z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo
že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit jeho zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu
soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit, přitom
za takovou vadu se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost. Ani tento důvod však stěžovatel neuplatňuje; pokud jde o námitku proti
zprávám o situaci na Ukrajině, ta by mohla být námitkou vady řízení před správním orgánem
podle písm. b) pouze tehdy, pokud by ji stěžovatel uplatnil již v řízení před krajským soudem,
což neučinil, neboť v žalobě vůči postupu správního orgánu namítl pouze skutečnost,
že správní orgán nepoužil všechna fakta, aniž by nesprávnost či nezákonnost jakkoli
specifikoval. Dalším důvodem kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. může být
tvrzená zmatečnost řízení před soudem, avšak ani tu stěžovatel nenamítá. Za situace,
kdy nepřichází v úvahu kasační důvod podávaný z §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
tj. nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení, když takto
o stěžovatelově žalobě rozhodnuto nebylo, a kdy stěžovatel výslovně svá tvrzení obsažená
v kasační stížnosti pod žádný z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) až e) s. ř. s. nepodřadil,
zkoumal soud, zda některá z námitek není svým obsahem námitkou podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. Soud tu přitom dospěl k závěru, že pod kasační důvod podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. lze podřadit stěžovatelovu námitku zkrácení na jeho právech tím, že soud
rozhodl, aniž měl stěžovatel možnost účastnit se ústního jednání před soudem. Kasační
stížnost tak byla podána z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud tak podle §109 odst. 3 s. ř. s. napadený rozsudek krajského
soudu přezkoumal v mezích uplatněného důvodu kasační stížnosti, jak jej z obsahu kasační
stížnosti shora uvedeným způsobem dovodil, a dospěl k závěru, že kasační stížnost důvodná
není.
Podle §51 odst. 1 s. ř. s. může soud rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže
to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy,
nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas. O tom
však musí být ve výzvě poučen.
Krajský soud ve věci rozhodl bez jednání. Sám neshledal nařízení jednání účelným
a účastníci řízení svůj nesouhlas s takovým postupem k výzvě soudu v zákonné lhůtě podle
§51 odst. 1 s. ř. s. nevyjádřili. Výzva soudu k vyjádření se k možnosti rozhodnout věc
bez jednání společně s poučením o důsledcích marného uplynutí lhůty dvou týdnů ze dne
11. 3. 2003, č. j. 52 Az 196/2003 – 16, byla žalovanému doručena dne 13. 3. 2003
a stěžovateli dne 20. 3. 2003. Ani jeden z účastníků řízení se k této výzvě ve lhůtě dvou týdnů
ani po jejím uplynutí nevyjádřil. Fikce souhlasu s rozhodnutím věci bez nařízení ústního
jednání tak v tomto případě byla naplněna. Namítá-li tedy stěžovatel, že „nebyl účasten
osobního projednání věci“ a dovozuje-li z toho zkrácení svých práv, pak mu nelze přisvědčit,
neboť za shora popsaného skutkového stavu nemuselo být podle §51 odst. 1 s. ř. s. jednání
nařizováno.
Ze shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.). Za tohoto stavu se již soud
samostatně nezabýval otázkou, zda podání stěžovatele, ve kterém žádá o povolení pobytu
na území České republiky do rozhodnutí ve věci samé, je návrhem na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti, a pokud ano, zda jsou dány důvody pro jeho přiznání.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 za použití §120
s. ř. s. Vzhledem k tomu, že žalovaný, který měl ve věci plný úspěch, žádné náklady, jež mu
vznikly a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil,
rozhodl tak, že žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. února 2004
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu