ECLI:CZ:NSS:2004:7.A.118.2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci
žalobce Mgr. J. H ., proti žalovanému Ministerstvu dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka
Svobody 12, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí ministra dopravy a spojů ze dne 1. 8. 2002, č.
j. 40/2002 - 510 - RK/2,
takto:
I. Rozhodnutí ministra dopravy a spojů ze dne 1. 8. 2002, č. j. 40/2002 - 510 - RK/2,
se zrušuje pro nezákonnost a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci na nákladech řízení částku 1000 Kč
ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ministra dopravy a spojů (dále jen „ministr“) ze dne 1. 8. 2002,
č. j. 40/2002 - 510 - RK/2, byl zamítnut rozklad žalobce proti fiktivnímu rozhodnutí
Ministerstva dopravy a spojů vydanému podle §15 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb.,
o svobodném přístupu k informacím (dále jen „zákon“), kterým byla zamítnuta žádost žalobce
o poskytnutí informace ve věci zveřejnění Smlouvy o dílo uzavřené dne 25. 6. 2002 mezi
Českou republikou a společností H. & C. (CZ), a. s., na stavbu „Dálnice D 47“ a smluv
souvisejících. V odůvodnění svého rozhodnutí ministr uvádí, že důvodem nevyhovění žádosti
o zveřejnění smlouvy je skutečnost, že se na smlouvu o dílo uzavřenou mezi Českou
republikou jako objednatelem a zhotovitelem, tj. společností H. & C. (CZ), a. s., jejímž
předmětem je zhotovení stavby „Dálnice D 47“, vztahuje §9
odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., a smlouva je jako celek (včetně smluv souvisejících)
obchodním tajemstvím. Konstatuje, že nelze souhlasit se žadatelem, že obsahem obchodního
tajemství mohou být pouze některé skutečnosti ve smlouvě uvedené a ne smlouva jako celek.
Smlouva jako výsledek smluvního procesu může být obchodním tajemstvím a nadto jsou
předmětem obchodního tajemství i jednotlivé skutečnosti ve smlouvě uvedené, o čemž žadatel
nepochybuje. Podle žalovaného tak záleží na vůli podnikatele, jemuž právo z obchodního
tajemství náleží, zda mají být skutečnosti utajovány či ne a jaký způsob ochrany zvolí.
Ze způsobů nakládání s předmětnou smlouvou lze usoudit, že je v daném případě dána vůle
podnikatele k jejímu utajení. Podnikateli náleží právo nakládat s obchodním tajemstvím,
přičemž toto právo zahrnuje i právo udělit svolení k jeho užití a stanovit k tomu podmínky.
Toto svolení však žalovanému uděleno nebylo.
Žalobou podanou v zákonné lhůtě u Vrchního soudu v Praze se žalobce domáhá
zrušení uvedeného rozhodnutí ministra dopravy a spojů. Svůj návrh přitom odůvodňuje
následovně:
1. Za obchodní tajemství je možné podle §17 odst. 1 obchodního zákoníku považovat
jen skutečnosti. Skutečností je podle něj jednotlivý určitý fakt, který existuje v daném
okamžiku a je objektivně popsatelný, tj. nelze jej subjektivně vykládat jinak. Skutečností
je tak např. fakt, že strany uzavřely písemnou smlouvu, ale skutečností již nemůže být
tato smlouva jako celek. Právní skutečnost tedy podle žalobce není skutečností ve smyslu
uvedeného ustanovení obchodního zákoníku. Předmětem poskytnutí informace
tak podle žalobce mohl být jen text smlouvy. S ohledem na §9 odst. 1 zákona měl povinný
subjekt poskytnout text smlouvy s tím, že jednotlivé skutečnosti, které by splňovaly definici
obchodního tajemství, měl neposkytnout a vhodným způsobem je ze smlouvy odstranit,
např. začernit. Současně uvádí, že není možné, aby tuto podmínku splňovaly všechny
skutečnosti uvedené v předmětné smlouvě. Může se jednat jen o některé části smlouvy,
např. údaje v technických přílohách, způsob zajištění subdodávek.
2. Podle žalobce tato smlouva nenaplňuje i tu podmínku pro existenci obchodního
tajemství, kterou je nedostupnost smlouvy v příslušných obchodních kruzích. Smlouva o dílo
je běžný smluvní typ. Některá ustanovení smlouvy byla popisována i přímo zástupcem
žalovaného v tisku. Dále konstatuje, že většina informací je do smlouvy dodávána ze strany
zadavatele - žalovaného a tudíž jde o informace přístupné přímo na základě zákona.
3. Poukazuje na to, že ministr se ve svém rozhodnutí zabývá převážně jen vůlí
podnikatele utajit dané skutečnosti, což je však jen jednou ze čtyř podmínek charakterizující
obchodní tajemství, přičemž existenci ostatních podmínek odůvodňuje jen velmi vágně.
Konstatuje, že pojem důvěrné informace není totožný s pojmem obchodního tajemství.
4. Žalobce dále uvádí, že pokud by smlouva byla jako celek obchodním tajemstvím,
pak by při uplatnění §9 odst. 1 zákona byla fakticky znemožněna jakákoli kontrola
příslušného povinného subjektu ze strany veřejnosti ohledně smlouvy uzavřené v režimu
zákona o veřejných zakázkách. Tím by došlo k porušení čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv
a svobod.
5. Dále žalobce dodává, že žalovaný porušil i povinnost poskytnout doprovodné
informace ve smyslu §3 odst. 4 zákona. Na tomto místě namítá i porušení Metodického
pokynu schváleného vládou (příloha č. 1 k usnesení vlády ze dne 6. 9. 2000, č. 875),
který v čl. 2 odst. 2 uvádí, že jestliže povinný subjekt žádosti o informace nevyhoví
zcela nebo jen částečně, je doprovodná informace součástí odůvodnění. Rozhodnutí ministra
však žádnou doprovodnou informaci neobsahuje.
6. Na závěr namítá i porušení §9 odst. 2 zákona, protože mu nebyly poskytnuty
ani informace o rozsahu finančních prostředků, které budou na základě smlouvy vydány.
Protože Vrchní soud v Praze ve věci do 31. 12. 2002 nerozhodl, převzal dnem
1. 1. 2003, kdy nabyl účinnosti zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
v souladu s ustanovením §132 s. ř. s. neskončenou věc, u níž byla dána věcná příslušnost
vrchního soudu, k dokončení řízení Nejvyšší správní soud.
Podle §130 odst. 1 s. ř. s. postupuje Nejvyšší správní soud v tomto řízení
podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. Účinky procesních úkonů
v těchto řízeních učiněných zůstávají zachovány a posoudí se přiměřeně podle ustanovení
tohoto zákona.
Podáním ze dne 5. 6. 2003 žalobce navrhuje provedení listinného důkazu,
a to Realizační dohodu uzavřenou dne 25. 6. 2002 mezi Českou republikou a společností H. &
C. (CZ), a. s., a další dohody s ní související. Současně souhlasí s rozhodnutím ve věci bez
nařízení jednání.
Také žalovaný v podání ze dne 17. 6. 2003 souhlasí s projednáním věci bez nařízení
jednání. Ve svém vyjádření uvádí, že napadené rozhodnutí bylo přehodnoceno,
neboť v mezích žalobních bodů nelze v současné době úspěšně uplatnit a prokázat tvrzení
skutečností vyplývajících z odůvodnění napadeného rozhodnutí. Konstatuje, že dodatečně
bylo došetřeno, že obsah vyžádané informace je přístupný. Proto sděluje soudu,
že před vydáním rozhodnutí v dané soudní věci byl nárok žalobce uspokojen novým správním
rozhodnutím. Vzhledem k žalobním tvrzením však uvádí, že napadené rozhodnutí vychází
ze skutkového stavu zjištěného v době jeho vydání.
V replice ze dne 22. 7. 2003 žalobce uvádí, že se uvedeným rozhodnutím necítí
uspokojen, neboť mu bylo poskytnuta vedená dohoda až ve znění prvního dodatku a nebyly
mu poskytnuty žádné smlouvy uzavřené v souvislosti s Realizační dohodou.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně správního řízení,
které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.
Při přezkoumávání napadeného rozhodnutí vycházel Nejvyšší správní soud
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§75
odst. 1 s. ř. s.).
V dané věci je předmětem sporu, zda povinný subjekt může odepřít poskytnutí
informací o obsahu smlouvy uzavřené v režimu veřejných zakázek s odkazem na to,
že jsou druhou stranou považovány za obchodní tajemství.
Podle §9 odst. 1 zákona povinný subjekt požadovanou informaci neposkytne,
pokud je označena za obchodní tajemství. Druhý odstavec tohoto ustanovení obsahuje
omezení této možnosti odepřít poskytnutí informace. Podle něj se při poskytování informace,
která se týká používání prostředků státního rozpočtu územního celku nebo fondu zřízeného
zákonem anebo nakládání s majetkem těchto subjektů, nepovažuje poskytnutí informace
o rozsahu a příjemci těchto prostředků za porušení obchodního tajemství.
Obchodní tajemství podle §17 obchodního zákoníku tvoří veškeré skutečnosti
obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, které mají skutečnou
nebo alespoň potenciální materiální či nemateriální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních
kruzích běžně dostupné, mají být podle vůle podnikatele utajeny a podnikatel odpovídajícím
způsobem jejich utajení zajišťuje.
Má-li se skutečně jednat o obchodní tajemství, musí být všechny jeho pojmové znaky,
jak je upravuje obchodní zákoník, naplněny. K tomu, aby mohlo být uplatněno jako důvod
pro odepření poskytnutí informací, musí být dále splněny podmínky stanovené zákonem
č. 106/1999 Sb.
K námitce žalobce, že smlouva nemůže být pojmově obchodním tajemstvím Nejvyšší
správní soud uvádí, že se zákon č. 106/1999 Sb. vztahuje na poskytování informací,
není tedy možné domáhat se vydání smlouvy jako takové (listinu, která daný právní úkon
zachycuje), nýbrž jen informace o obsahu takové smlouvy. Právě tyto informace
jsou také skutečnostmi ve smyslu §17 obchodního zákoníku a mohou tak představovat
obchodní tajemství.
Nejvyšší správní soud nepovažuje za důvodnou námitku žalobce, že požadovaná
smlouva nevykazuje znak nedostupnosti v obchodních kruzích, neboť se jedná o smlouvu
o dílo, což je všeobecně známý smluvní typ. Dostupnost v obchodních kruzích nelze dovodit
jen ze skutečnosti, že je užit určitý smluvní typ, nýbrž je nutné posuzovat obsah této smlouvy,
což také v dalších částech žaloby činí i žalobce.
Naopak důvodná je námitka žalobce, že existenci obchodního tajemství nelze dovodit
jen z vůle jedné strany smlouvy utajit dané skutečnosti nebo prohlásit je za důvěrné.
Podmínka zajišťování utajení je ve vztahu k obchodnímu tajemství podmínkou nutnou
nikoli však dostačující. Ministr se však ve svém rozhodnutí splněním jiných podmínek
nezabýval. Avšak i vzhledem k této podmínce v odůvodnění rozhodnutí uvádí jen,
že ze způsobů nakládání s předmětnou smlouvou lze usoudit, že je v daném případě dána vůle
podnikatele k jejímu utajení. Z toho tedy vyplývá, že existenci obchodního tajemství dovozuje
z konkludentního jednání podnikatele. Zákon však v §9 odst. 1 vyžaduje, aby určitá
informace byla jako obchodní tajemství označena. Pro možnost odvolání se na obchodní
tajemství tak vyžaduje výslovný projev vůle podnikatele, že určitá informace je obchodním
tajemstvím, přičemž tento projev vůle musí být učiněn před doručením žádosti o poskytnutí
informace. Odůvodnění napadeného rozhodnutí však o této skutečnosti neobsahuje žádný
údaj.
Stejně je důvodná námitka žalobce, že není možné, aby bylo odepřeno poskytnutí
informací o celém obsahu uvedené smlouvy s odkazem na ochranu obchodního tajemství
podle §9 zákona. I kdyby veškeré údaje splňovaly podmínky pro existenci obchodního
tajemství ve smyslu obchodního zákoníku, není možné opomenout §9 odst. 2 zákona.
Z něj vyplývá, že není možné z tohoto důvodu odepřít poskytnutí informací, které se týkají
rozsahu používání prostředků z veřejných rozpočtů a jejich příjemce. Je tak zcela zřejmé,
že není možné odepřít v případě úplatné smlouvy informaci o ceně, která bude hrazena
z těchto rozpočtů. Přitom se používáním veřejných prostředků rozumí nejen přímé výdaje
veřejných rozpočtů, ale i prominutí plateb, které by jinak byly příjmem těchto rozpočtů.
Smyslem úpravy §9 odst. 2 zákona je umožnit veřejnou kontrolu hospodaření s veřejnými
prostředky. Jelikož samotná informace o ceně nevypovídá o tomto způsobu hospodaření,
je nutné společně s ní vždy poskytnout alespoň rámcovou informaci o předmětu plnění,
za něž se cena poskytuje. Přípustná míra „rámcovosti“ pak vychází právě z toho, zda je možné
posoudit hospodárnost využití veřejných prostředků. Jelikož se v daném případě jednalo
o smlouvu o dílo, která je pojmově úplatná, znamenalo přinejmenším neposkytnutí informací
o výši ceny a předmětu smlouvy porušení zákona o svobodném přístupu k informacím.
Povinný subjekt musí posoudit jednotlivé požadované informace s ohledem na přípustnost
jejich poskytnutí a je povinen poskytnout veškeré požadované informace, u kterých není
zřejmé, že tomu brání ustanovení zákona. Protože tak žalovaný neučinil, porušil vydáním
napadeného rozhodnutí §4 ve spojení s §9 odst. 2 zákona.
Vzhledem k tomu, že k uvedenému závěru nebylo třeba provádět důkaz navržený
žalobcem, soud důkaz podle §52 odst. 1 s. ř. s. neprovedl.
Podle §78 odst. 1 s. ř. s. soud napadené rozhodnutí zruší pro nezákonnost, je-li žaloba
důvodná. Komplexní neposkytnutí informací o předmětné smlouvě s odvoláním na obchodní
tajemství představuje z výše uvedených důvodů nesprávné posouzení právní otázky,
které způsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí. Nejvyššímu správnímu soudu
tedy nezbylo než toto rozhodnutí pro nezákonnost zrušit.
Soud přiznal žalobci náhradu nákladů řízení podle §60 odst. 1 s. ř. s.,
podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení
před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl,
a to ve výši zaplaceného soudního poplatku, tj. 1000 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 9. prosince 2004
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu