ECLI:CZ:NSS:2004:7.A.139.2001
sp. zn. 7 A 139/2001 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce H. D. S., občanské sdružení, zast. Mgr. Vítězslavem Dohnalem, bytem U Lázní 123,
Tábor, za účasti 1) Města Kašperské Hory, Náměstí 1, 2) K. m. l., s.r.o, 3) obce Modrava,
proti žalovanému Ministerstvu životního prostředí se sídlem Vršovická 65, Praha 10,
v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 9. 2000, č. j. 510/1142/01/Tp-O
67/01,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů nepřiznává.
Odůvodnění:
Žalobce podal dne 5. 12. 2001 u Vrchního soudu v Praze žalobu, kterou se domáhá
přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 24.9.2001, čj. 510/1142/01/Tp-O67/01, jímž bylo
zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Správy národního parku a chráněné krajinné
oblasti Šumava Vimperk ze dne 23.4.2001 čj. 51-Vi/1352/01, kterým byl podle ust. §22 odst.
1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů udělen
K. M. L., s.r.o. souhlas k zásahům proti škůdcům – kůrovcům a k opatřením v případech
vzniku mimořádných okolností a nepředvídatelných škod v lesních porostech zařazených do
I. zón ochrany přírody Národního parku Šumava na území historických lesních majetků Města
Kašperské Hory.
Žalobce tvrdí, že byl žalovaným zkrácen na svých právech, současně namítá absolutní
neplatnost vydaného rozhodnutí, které žalovaný přezkoumával. Jako důvod uvádí rozpor
s principem res iudicata. Podmínky pro výkon činností byly vymezeny v rozhodnutí Správy
NP čj. 51-Vi /916/96 ze dne 3.6.1996, podle něho jsou některé aktivity, k nimž dal správní
orgán I. stupně a poté i žalovaný souhlas, zakázány. Toto rozhodnutí však bylo vydáno podle
ustanovení §66 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny ve znění pozdějších
předpisů, je pravomocné, stále platné a nemůže být měněno pouze zmínkou v podmínkách
rozhodnutí vydaného podle jiného ustanovení. Pravomocné rozhodnutí vydané ve správním
řízení lze měnit pouze v případě, že právní úprava takovou změnu výslovně umožňuje. Dále
žalobce namítá, že žalovaný ani správní orgán I.stupně si pro své rozhodování neshromáždily
dostatek podkladů tak, aby mohly rozhodnout v mezích právních předpisů; doložení podkladů
pro rozhodnutí, z nichž by bylo možno posoudit splnění podmínek pro povolované zásahy ve
smyslu nařízení vlády č. 163/1991 Sb., kterým se zřizuje Národní park Šumava požadoval
žalobce i v průběhu správního řízení, ve vyjádření k řízení i v odůvodnění svého odvolání.
Základní podklady, a to aktuální výskyt vývratů a zlomů, aktuální výskyt kůrovcem
napadeného stromu v předmětných porostních skupinách , výskyt kůrovce v předchozích
letech,a objemy provedené asanace v předmětných porostních skupinách v předchozích letech
a zhodnocení úspěšnosti předchozích zásahů si správní orgány nezajistily a vycházely
z obecných vyhodnocení a závěrů, z nichž nelze vyčíst žádné údaje o porostních skupinách
o kterých se rozhoduje. Žalobce si je vědom hranic soudního přezkumu, nežádá soud, aby
posoudil, zda k zásahům v předmětných porostních skupinách má či nemá dojít, nedomáhá se
ani toho, aby soud zkoumal, zda úvahy správních orgánů byly v tomto směru správné; tvrdí
však, že je věcí soudu, aby zhodnotil, zda správní orgány měly pro své úvahy relevantní
podklady . Správní orgány porušily ustanovení §3 odst.4 a §46 správního řádu, když
nepořídily pro své rozhodování dostatek podkladů, které by prokazovaly, že navrhované
zásahy povedou k zachování a ke zlepšení přírodních poměrů, zejména obnově samořídících
funkcí (§15 odst.2 zákona o ochraně přírody a krajiny a §2 výše citovaného nařízení), že
nezpůsobí podstatné změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů. Správní
orgán se vůbec nezabýval otázkou, zda je nezbytné zásahy proti škůdcům v jednotlivých
porostních skupinách provádět a zda je to v každém konkrétním případě v souladu
s funkcemi a posláním národního parku. Správní orgán se vůbec nevypořádal se třemi návrhy
na doplnění podkladů ani s tím, že navrhovatel předložil podklady neúplné. Žalobce
nezpochybňuje tvrzení žalovaného, že nemusí vyhovět všem návrhům účastníků, pokud je
posoudí pro zjištění skutečného stavu za nadbytečné, musí však odůvodnit proč považuje
návrh za nadbytečný. Žalovaný ani správní orgán v I. stupni potřebné podklady neměly, proto
nemohlo být provedení dalších důkazů nadbytečné. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného je
zřejmé, že se tento nezabýval konkrétním předmětem řízení, ale pouze obecnou situací.
Správní orgány rovněž neodůvodnily dostatečně vyloučení odkladného účinku rozhodnutí
I.stupně.
Tím, že se správní orgány nevypořádaly řádně s návrhy žalobce na doplnění podkladů
pro rozhodnutí, zasáhly do práva žalobce na součinnost se správními orgány podle §3 odst.2
správního řádu; odnětím odkladného účinku zasáhl žalobce navíc do práva na spravedlivý
proces podle čl. 36 Listiny, když mu protiprávně znemožnil efektivní využití opravných
prostředků.
Žalobce dále namítá, že správní orgány rozhodovaly, aniž by navrhovatel předložil
nezbytné podkladové rozhodnutí. Z výroku i odůvodnění rozhodnutí správního orgánu
I. stupně vyplývá, že v místech, kde má docházet k zásahům proti kůrovcům se nachází velké
množství zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů z kategorií silně a kriticky ohrožených.
Podle §56 zákona o ochraně přírody a krajiny výjimky ze zákazů u zvláště chráněných
druhů živočichů a rostlin a nerostů může v případech, kdy jiný veřejný zájem výrazně
převyšuje nad zájmem ochrany přírody, povolit orgán ochrany přírody; podle ust. §79 odst. 3
písm.f) citovaného zákona je k vydání takové výjimky příslušné ministerstvo životního
prostředí. Žalobce nesouhlasí s názorem , že jak opatření proti škůdcům podle ust. §22 odst.1
zákona č. 114/1992 Sb., tak i zvláštní ochrana organismů podle §49 a §50 citovaného zákona
jsou zájmem ochrany přírody. Z právní úpravy jednoznačně vyplývá, že opatření proti
škůdcům se provádí na základě zákona č. 289/1995 Sb., o lesích ve znění pozdějších předpisů;
podle ustanovení §32 tohoto zákona je vlastník v případě vzniku mimořádných okolností
a nepředvídatelných škod v lese, povinen činit bezodkladná opatření k jejich odstranění a pro
zmírnění jejich následků. Protože na území národních parků má přednost ochrana přírody
a krajiny jako celku, určuje §22 zákona o ochraně přírody a krajiny, že k zásahům proti
škůdcům musí být dán souhlas orgánu ochrany přírody. Pro udělení souhlasu žalovaným měla
být vydána výjimka podle ust. §56 zákona o ochraně přírody a krajiny, o které mělo
rozhodnout Ministerstvo životného prostředí. Tím, že správní orgány rozhodly bez potřebné
výjimky, porušily ust.§3 odst.1 a §46 správního řádu, protože rozhodly v rozporu se
zákonem. Současně tak zasáhly do práva žalobce na příznivé životní prostředí podle č. l. 35
Listiny. Z výše uvedených důvodů požaduje žalobce, aby rozhodnutí žalovaného ze dne
24. 9. 2000 č. j. 510/1142/01/Tp-O 67/01 a rozhodnutí Správy národního parku a chráněné
krajinné oblasti Šumava ze dne 23. 4. 2001 č. j. 51-Vi/1352/01 soud zrušil.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření k žalobě popřel namítanou neplatnost
rozhodnutí, není zřejmé, na základě jakých úvah žalobce dospěl k závěru o absolutní
neplatnosti, proto se k dané námitce nemůže blíže vyjádřit. Ministerstvo životního prostředí je
orgánem věcně, funkčně i místně příslušným k řízení ve věci odvolání, které bylo zahájeno
podáním přípustného opravného prostředku proti rozhodnutí Správy NP a CHKO Šumava zn.
51-Vi/1352/01 ze dne 23. 4. 2001.Odvoláním napadené rozhodnutí je rozhodnutím, které bylo
vydáno v souladu s §22 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny příslušným
orgánem ochrany přírody v návrhovém řízení zahájeném podáním žádosti navrhovatele
Kašperských městských lesů s.r.o. Je snad možné pochybovat o věcné či procesní správnosti
žalobou napadených rozhodnutí, nelze však mluvit o jejich absolutní neplatnosti.
Rozhodnutí Správy NP a CHKO Šumava čj. 51-Vi/916/96 ze dne 3. 6. 1996 je
rozhodnutí vydané nejen podle §66 zákona o ochraně přírody a krajiny, ale rovněž podle §22
téhož zákona, tzn. podle stejného ustanovení podle kterého bylo vydáno rozhodnutí Správy
NP a CHKO Šumava čj. 51 -Vi/1352/01 ze dne 23.4.2001. Rozhodnutí podle §22 zákona,
přestože je v odst.1 tohoto ustanovení použito slovo souhlas, je z obsahového hlediska
povolením, na které se vztahuje režim upravený v §84 cit. zákona, neboť vydáním takového
rozhodnutí je zásah proti škůdcům v lesích NP vlastně s konečnou platností povolen, protože
žádné další správní rozhodnutí se v této věci nevydává. Podle §84 odst.1 písm.a) citovaného
zákona je možné vydané povolení změnit, jestliže dojde ke změně skutečností rozhodných
pro vydání povolení. Na to, že v daném řízení bude jednáno i o změně podmínek rozhodnutí
z roku 1996, se jednoznačně upozorňuje v oznámení o zahájení řízení. Žalovaný nepochybuje
o tom, že změna rozhodných skutečností nastala a spatřuje ji i v tom, že v době příprav
podkladů pro rozhodnutí z roku 1996 byla úroveň napadení smrků kůrovcem v lesích I. zóny
NP Šumava významně odlišná, tj. nižší, což zavdávalo důvod pro velmi optimistický odhad
budoucího vývoje porostů první zóny v tom smyslu, že destrukce smrkových porostů v této
zóně nehrozí. Postupně se však ukázalo, že tento odhad nebyl správný, trend napadení měl
výrazně progresivní charakter, proto správní orgán dosavadní přístup k řešení přehodnotil,
a to jak při rozhodování o vlastních žádostech o souhlas orgánu ochrany přírody k uplatnění
postupu proti lesním škůdcům a v případě mimořádných okolností a nepředvídatelných škod
v souhlasu s příslušnou částí zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, tak i při rozhodování o žádosti
K. M. L., s.r.o; jeho postup nebyl protizákonný.
K námitce žalobce, že správní orgán neměl k dispozici dostatečné podklady, žalovaný
uvádí, že rozsah podkladů pro rozhodnutí ve smyslu ust. §32 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb.,
správní řád , stanoví správní orgán. Akcentování požadavků na detailní znalost situace
v každé konkrétní porostní skupině má ve skutečnosti za cíl pouze průtahy řízení. O vydání
souhlasu k zásahu proti lesním škůdcům v lesích NP je možné rozhodnout především na
základě znalosti o složení porostu a výskytu škůdců v místě i v okolí; jedná se tedy spíše
o expertní odhad než o přesné statistické vyhodnocování, jak předpokládá žalobce. Vydaným
rozhodnutím se nestanoví statisticky přesné hodnoty, tzn. kolik smrků a jak vysokých,
případně kde přesně stojících, má nebo může být pokáceno z důvodu napadení kůrovcem,
protože tyto hodnoty se mhou v krátkých časových lhůtách poměrně značně odlišovat.
Vydaným rozhodnutím je dán obecný souhlas k činnosti, která má zajistit žádoucí stav lesa.
Neexistuje tedy objektivní potřeba zajištění velkého množství statistických přehledů, když
stav lesa se pravidelně s dostatečnou podrobností vyhodnocuje, jak se z podkladů pro
rozhodnutí lze přesvědčit. Žalobce si podle názoru žalovaného protiřečí, když uvádí, že si je
vědom hranic soudního přezkumu, na druhé straně však požaduje, aby soud zkoumal, zda
v řízení měl správní orgán dostatečné podklady pro rozhodnutí. Dle názoru žalovaného je
třeba brát v úvahu ust. §32 odst. 2 správního řádu, podle kterého podkladem pro rozhodnutí
jsou i skutečnosti všeobecně známé nebo známé správnímu orgánu z jeho úřední
činnosti. Uvedené ustanovení nevylučuje možnost, aby kterýkoliv z účastníků řízení navrhl
doplnění podkladu nebo provedení jiného důkazu, ovšem právo rozhodnout o jeho návrhu
nebo provedení je výlučně na straně správního orgánu, který sleduje i hledisko efektivnosti,
zejména je třeba dle konkrétních okolností třeba zvážit co je v dané věci relevantní a co
nadbytečné. Žalovaný odmítá názor, že nebyl dostatečně přesně a úplně zjištěn skutečný stav
věci. Vzhledem k tomu, že podklady pro rozhodnutí byly dostatečné, neměl ani odvolací
orgán důvod je nikterak doplňovat nebo potřebu podklady jakkoli komentovat.
V daném případě požádal vlastník lesa o vydání souhlasu k zásahům proti lesním
škůdcům, bylo třeba o této žádosti podle ust. §22 zákona č. 114/1992 Sb. rozhodnout, není
tedy pravdou, že nebyl důvod pro vydání rozhodnutí. Tímto rozhodnutím správní orgán
nenařizuje, ale pouze odsouhlasuje, že se zásahy budou provádět , a to jen tehdy budou-li
skutečně zapotřebí. Spekulace o zneužití souhlasu k úmyslným těžbám mohou být pouze ve
rovině úvah, správní orgány však při rozhodování nemohou předem předpokládat nekalé
úmysly žadatele. Takové úmysly ze strany vlastníka lesa ani nebyly nikterak žalobcem
prokázány.
Zdůvodnění odkladného účinku odvolání považuje žalovaný za dostačující. Není
pochyb, že hlavním smyslem souhlasu podle §22 zákona č. 114/1992 Sb. Je umožnit včasný
a dostatečný zásah proti škůdcům. Zákonem deklarovaný obecný zájem na zachování
samořídících funkcí ekosystémů má smysl uplatňovat jen tam, kde jsou k jejich fungování
dané předpoklady. O přirozeném fungování samořídících přírodních procesů nelze mluvit
v ekosystémech, které jsou stresované škůdci a jejichž složení, tedy i struktura jsou
pozměněny.Zde naopak je na místě řídící role lidského zásahu, která k obnovení přirozeného
složení a struktury napomáhá.
Při posuzování otázky, zda je v daném případě potřebné nejdříve obdržet výjimku
z ochranných podmínek zvláště chráněných druhů živočichů nebo rostlin, je třeba vycházet
z toho, že tuto lze udělit pouze v případě, kdy jiný veřejný zájem převažuje nad zájmem
ochrany přírody. V projednávaném případě se s konečnou platností rozhodovalo podle
zákona o ochraně přírody a krajiny; nejedná se o rozhodnutí předběžné povahy. I když je
rozhodnutí vydáno podle §22 zákona č. 114/1992 Sb., zvažuje se při rozhodování obsah
všech ostatních relevantních částí zákona. V tomto konkrétním případě jsou ve výroku
rozhodnutí uloženy podmínky k zajištění ochrany zvláště chráněných druhů, neboť o udělení
výjimky by nebylo možno rozhodnout z důvodu neexistence veřejného zájmu tak, jak má na
mysli §56 cit. zákona.
Žalovaný je přesvědčen, že žaloba je nedůvodná, neboť napadeným rozhodnutím
nebylo nijak zasaženo do práv žalobce ani v průběhu řízení nebyly porušeny procesní
předpisy. Není možno žalobě vyhovět ani z toho důvodu, že nelze zrušit rozhodnutí obou
správních orgánů bez náhrady v případě, kdy se jedná o řízení návrhové, kdy o žádosti je
třeba rozhodnout. Věc by bylo sice možno vrátit k novému projednání, což však vzhledem
k tomu, že se jednalo o rozhodnutí jehož platnost skončila k 31. 12. 2001 považuje žalovaný
za neracionální.
V daném případě se jedná o věc, která na Nejvyšší správní soud přešla podle ust.§132
zák.č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále s. ř. s.) z Vrchního soudu v Olomouci. Podle
uvedeného ustanovení Nejvyšší správní soud ve věcech neskončených vrchními soudy
u nichž byla přede dnem účinnosti s.ř.s dána jejich věcná příslušnost, dokončí řízení zahájená
před těmito soudy. Řízení o žalobách podaných podle části páté hlavy druhé
zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2002, o nichž nebylo
rozhodnuto do dne nabytí účinnosti s. ř. s., se dokončí podle ustanovení části třetí hlavy
druhé, dílu prvního s. ř. s.
Soud přezkoumal napadené rozhodnutí jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo
a dospěl k názoru, že žaloba není důvodná.
Ze správního spisu, tak jak byl soudu předložen, bylo zjištěno, že dne 7. 3. 2001 bylo
na návrh K. m. l., s.r.o. o vydání souhlasu k zásahům proti škůdcům a opatřením v případech
vzniku mimořádných okolností a nepředvídatelných škod v I. zónách ochrany přírody NP
Šumava, ležících na území historických lesních majetků Města Kašperské Hory, zahájeno
správní řízení; toto bylo písemně oznámeno všem dotčeným orgánům státní správy a
občanským sdružením, která písemně požádala o poskytnutí informace v případě
zahajovaných správních řízení, při kterých by mohlo dojít k dotčení zájmů ochrany přírody.
Zahájení řízení bylo oznámeno i veřejnou vyhláškou ze dne 12. 3. 2001 s tím, že se na den 5.
4. 2001 nařizuje ústní jednání; oznámení obsahovalo sdělení o předmětu jednání, o možnosti
účastníků seznámit se s podklady řízení, vznášet připomínky, návrhy a námitky, obsahovalo
rovněž informaci, že budou upraveny některé podmínky pro výkon činností stanovených v
rozhodnutí Správy č.j. 51-Vi/916/96 ze dne 3. 6. 1996 pod písmenem B. Žalobce se
jednání nezúčastnil, pouze zaslal písemné vyjádření ve kterém vyjmenoval další podklady,
kterými má být žádost navrhovatele doplněna. O ústním jednání ze dne 5. 4. 2001 byl
vyhotoven protokol ze kterého je zřejmé, že přítomní zástupci Města Kašperské Hory a obcí
Horská Kvilda a Rejštejn, stejně jako zástupce Okresního úřadu Klatovy, doporučili žádosti
vyhovět. Vzhledem k vyjádření žalobce stanovil správní orgán novou lhůtu pro seznámení se
se spisovým materiálem v termínu do 18. 4. 2001. Této možnosti využil, jak je z pořízeného
protokolu ze dne 11. 4. 2001 zřejmé, pouze zástupce žalovaného pan J. K., návrhy na
doplnění spisu o další podklady nevznesl. Správní orgán vycházel při vydání rozhodnutí
z dalších podkladů, které jsou součástí spisu, a to, závěrů z jednání Vědecké sekce Rady NP
Šumava z 5. 10. 2000, vyhodnocení asanačních zásahů v I. zónách NP Šumava v roce 2000
(dle stavu k 31. 12. 2000), mapových podkladů I. zón ochrany přírody v lesním majetku
Města Kašperské Hory, taxačních údajů, sumářů vyznačených kůrovcových souší, přehledu o
nahodilé a z toho kůrovcové těžbě v letech 1996 – 1999 pro LS Rejštejn včetně sumářů a
monitoringu s grafy, seznamu zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů v obvodu LS
Kašperské Hory, sestavy položených lapáků dle porostních skupin za roky 1995 – 1999 pro
LS Rejštejn a přehledu o zásazích v I.zónách za rok 1999. Na základě vyhodnocení
podkladových materiálů vydal správní orgán dne 23. 4. 2001 rozhodnutí čj. 51-Vi/1352/01,
jímž v části A) udělil podle §22 odst.1 zákona č. 114/1992 S., o ochraně přírody a krajiny
souhlas k použití ustanovení zákona č. 289/1995 Sb., o lesích ve znění pozdějších předpisů,
k zásahům proti kůrovcům v případech vzniku mimořádných okolností a nepředvídatelných
škod v lesních porostech zařazených do I.zón ochrany přírody NP Šumava. V části B) stanovil
rozsah a podmínky pro výkon činnosti a v části C) vyloučil odkladný účinek odvolání podle §
55 odst.2 správního řádu. V příloze č. 1 rozhodnutí je určen seznam vybraných lesních
porostů, v příloze č. 2 je uveden seznam zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů
vyskytujících se v dotčených oblastech. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce odvolal, o
odvolání rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 24. 9. 2001, č. j. 510/1142/01/Tp-O 67/01,
tak, že odvolání zamítl a rozhodnutí správního orgánu ze dne 23. 4. 2001 potvrdil, přičemž se
v odůvodnění rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem vypořádal se všemi námitkami
v odvolání uplatněnými. Proti zamítnutí odvolání brojí nyní žalobce žalobou.
Nejvyšší správní soud přezkoumal rozhodnutí žalovaného, jakož i správní řízení ,které
předcházelo jeho vydání a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
Správní soudnictví je institutem, který slouží k zajištění právní ochrany fyzických
a právnických osob, které byly rozhodnutím správního orgánu zkráceny na svých
subjektivních právech. Proto žaloba musí obsahovat nejen tvrzení o tom, že žalobce byl
zkrácen na svých právech, ale i specifikaci toho, jakými porušeními zákona v napadeném
rozhodnutí byl žalobce na svých právech zkrácen, tedy uvedení důvodů, v čem žalobce
spatřuje nezákonnost rozhodnutí správního orgánu.
Možnost napadení pravomocného správního rozhodnutí a zejména možnost jeho
zrušení soudem je bezesporu určitým zásahem do principu právní jistoty. Proto zákon stanoví,
že žalobu je možno podat v poměrně krátké lhůtě , ale i to, že jen v této lhůtě je možno žalobu
rozšířit , tedy i uvádět další žalobní důvody (§71 s. ř. s.). Dále je třeba zdůraznit, že žalobce
může namítat jen tu nezákonnost rozhodnutí, kterou byl zkrácen na svých právech, přičemž
zkrácením na právech je pak nutno rozumět nejen zkrácení na právech hmotněprávních, ale i
na právech procesních (§65 s. ř. s.). Protože žalobce je občanským sdružením, které se
zabývá ochranou jednotlivých složek životního prostředí a není nositelem práv a povinností
vyplývajících z práva hmotného, o kterých bylo v tomto správním řízení o udělení souhlasu
podle §22 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny rozhodováno, mohl v žalobě namítat jen
porušení procesních práv.
Podle §76 odst.2 s.ř.s. k vadám řízení před správním orgánem soud přihlédne i bez
návrhu , jen jestliže vzniklé vady mohly způsobit nicotnost napadeného rozhodnutí. Protože je
tedy správní soudnictví ovládáno dispoziční zásadou, soud přezkoumal napadené rozhodnutí
z hlediska žalobních důvodů, o kterých uvážil
takto:
Rozhodnutí žalovaného netrpí vadami, které by zakládaly jeho nicotnost, resp.jak
žalobce uvádí absolutní neplatnost. Okruh nulitních (absolutně neplatných) rozhodnutí není
pozitivním právem nijak vymezen. Je-li rozhodnutí správního orgánu zatíženo vadou, je vždy
na místě zkoumat, zda se jedná o vadu, která je způsobilá založit nezákonnost vydaného
rozhodnutí, resp. jeho nicotnost. Nesporným důvodem nulity je absolutní věcná nepříslušnost,
absolutní nedostatek formy (ústní rozhodnutí namísto písemného, pouhé sdělení namísto
rozhodnutí,), požadavek trestného plnění, plnění absolutně nemožného, neurčitost, logická
rozpornost aktu a chybějící projev vůle správního orgánu (padělky, akty vynucené násilím).
Lze shrnout, že pakty se vyznačují tak těžkými vadami, že je nutno mít za to, že tu žádný akt
není. Rozhodnutí žalovaného žádnou takovou vadou netrpí, proto je námitka jeho absolutní
neplatnosti bezdůvodná.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v posuzované věci nedošlo k porušení
principu věci již jednou rozhodnuté (res iudicata), neboť z rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně ve spojení s rozhodnutím žalovaného vyplývá, že souhlasem k zásahům proti
škůdcům v lesních porostech zařazených do I.zón ochrany Národního parku Šumava bylo
rozhodnuto zcela nově, tzn. na základě jiného skutkového stavu, podle aktuálního stavu
přemnožení kůrovce a stavu a vývoje kůrovcového napadení lesních porostů v I. zónách
ochrany přírody NP Šumava. Tato věc nebyla řešena rozhodnutím Správy NP a CHKO
Šumava ze dne 3.6.1996, na které žalobce odkazuje, neboť tímto rozhodnutím se jen v obecné
rovině stanovily podmínky pro výkon činností na území I. zón NP Šumava; některé činnosti
se tímto rozhodnutím vylučují a některé činnosti se naopak připouštějí. Protože
se v rozhodnutí správního orgánu I.stupně ze dne 23. 4. 2001, ve spojení s rozhodnutím
žalovaného, asanační zásahy podmiňují celou řadou podmínek uvedených pod body 1 – 6
písm.B, bylo nutné v rozhodnutí správního orgánu I.stupně o udělení souhlasu k zásahům
proti kůrovcům upravit vztah k předchozímu rozhodnutí ze dne 3.6.1996 a upravit podmínky
pro výkon činností vymezených v tomto rozhodnutí, týkající se zpracování nahodilých těžeb
a ochrany lesních porostů ve smyslu asanace vývratů, zlomů a stojících „aktivních“
kůrovcových stromů.
Nedůvodnou shledal soud rovněž námitku spočívající v tvrzeném nedostatku
podkladů pro rozhodnutí. Tato námitka je neopodstatněná, neboť z obsahu spisu je patrno, že
bylo žalobci, stejně jako ostatním účastníkům zahájení řízení řádně oznámeno, včetně
možnosti doplnění podkladů, vznesení námitek, jakož i možnosti nahlédnout do spisu, který
obsahoval podkladové materiály . Soud dospěl k závěru, že správní orgány vycházely při
svém rozhodování z dostatečného skutkového zjištění umožňující ve věci spolehlivě
rozhodnout Správní orgány se dostatečně zabývaly i ochranou zvlášť chráněných druhů
rostlin a živočichů a podmínky jejich ochrany byly rovněž obsahem rozhodnutí. Podle §47
odst. 3 správního řádu je povinností správního orgánu v odůvodnění rozhodnutí uvést, které
skutečnosti byly podkladem pro rozhodnutí , jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů
a při aplikaci právních předpisů, na základě kterých rozhodoval. Z uvedeného vyplývá, že
odůvodnění má poskytnout skutkovou a právní oporu výroku rozhodnutí. V projednávané
věci odůvodnění rozhodnutí žalovaného shora uvedené náležitosti obsahuje. Lze přisvědčit
námitce žalobce v tom, že žalovaný neuvedl důvody, pro které neakceptoval požadavky
žalobce ani neuvedl, proč považuje provedení dalších důkazů za nadbytečné; i přes tuto vadu
řízení soud uzavřel, že se nemůže jednat o vadu, která by měla za následek, že by rozhodnutí
bylo nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění nebo vydané v rozporu se zákonem.
K námitce neexistence subsumovaného rozhodnutí vydaného podle §56 zákona
o ochraně přírody soud konstatuje, že podle citovaného ustanovení výjimky ze zákazů
u památných stromů a zvláště chráněných druhů rostlin, živočichů a nerostů podle §46
odst. 2, §49, §50 a §51 odst. 2 může v případech, kdy jiný veřejný zájem výrazně převažuje
nad zájmem ochrany přírody, povolit orgán ochrany přírody. Tímto orgánem je podle ust.
§79 odst.3 písm. f) zákona Ministerstvo životního prostředí. Při rozhodování o udělení
výjimky se posuzuje pouze kriterium, zda je dán jiný veřejný zájem, než zájem na ochraně
přírody a zda takový zájem nad zájmem o ochranu přírody převažuje. Ze zákonné úpravy
vyplývá, že orgán ochrany přírody výjimku ze zákazů stanovených zákonem může, avšak
nemusí povolit. Zákon nestanoví, že za určitých okolností , které však sám nikterak
nespecifikuje, je správní orgán povinen výjimku udělit. Soud se zcela ztotožnil se závěrem
žalovaného, totiž, že pro případ zásahů proti kůrovcům jde o zabezpečení hospodaření
v souladu s posláním NP a CHKO Šumava a tedy není dán žádný jiný veřejný zájem.
Opatření proti škůdcům podle §22 odst.1 zákona č. 114/1992 Sb., tak i zvláštní ochrana
organismů podle §49 a 50 cit. zákona jsou zájmem ochrany přírody. Jak již bylo uvedeno,
protože na udělení výjimky není právní nárok, nemůže být případný žadatel jejím neudělením
zkrácen na svých subjektivních právech. Tím spíše nemůže být ani žalobce neexistencí
takového rozhodnutí zkrácen na svých subjektivních právech, protože není nositelem žádných
práv vyplývajících z práva hmotného, o nichž bylo v tomto řízení rozhodováno. Z uvedeného
důvodu tak rozhodnutím správních orgánů nemohlo být dotčeno právo žalobce na příznivé
životní prostředí garantované čl. 35 Listiny.
K námitce poukazující na nedostatečné odůvodnění vyloučení odkladného účinku
odvolání soud uvádí, že podle §55 odst. 2 správního řádu může správní orgán odkladný
účinek vyloučit, vyžaduje-li to naléhavý obecný zájem nebo je-li nebezpečí, že odkladem
výkonu rozhodnutí utrpí účastník řízení nebo někdo jiný nenahraditelnou újmu; naléhavost je
třeba řádně odůvodnit. Odkladný účinek nelze vyloučit, stanoví-li tak zvláštní předpis.
V posuzované věci zákon o ochraně přírody a krajiny, podle něhož bylo rozhodováno,
nevylučuje ve svém ustanovení §90 odst. 1 vyloučení odkladného účinku odvolání proti
rozhodnutí o udělení souhlasu podle §22 odst. 1 tohoto zákona, a proto správní orgán mohl
využít ustanovení §55 odst. 2 správního řádu a vyloučit odkladný účinek odvolání
s poukazem na naléhavost obecného zájmu, který byl zdůvodněn přemnožením kůrovce
a maximální snahou uživatele lesa zabránit gradaci kůrovců a zpomalit tak proces plošného
rozpadu smrkových porostů na území Národního parku Šumava. Žalovaný existenci
naléhavosti obecného zájmu na vyloučení odkladného účinku doplnil o skutečnost, že
asanační zásahy bylo třeba provést v době jarního rojení kůrovce a pokud by nebyl odvoláním
odňat odkladný účinek, účel vydaného rozhodnutí by byl zmařen.
Soud proto uzavřel, že naléhavost obecného zájmu na vyloučení odkladného účinku
odvolání byla v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně odůvodněna dostatečně a
výstižně. Je ve věci nerozhodné, že toto odůvodnění neodpovídalo zcela představám žalobce.
Žalobce nemohl být vyloučením odkladného účinku odvolání zkrácen na svých subjektivních
právech hmotných, neboť nositelem těchto práv není a na právech procesních nebyl zkrácen
proto, že zdůvodnění odkladného účinku podaného odvolání bylo dostatečné.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žaloba je
nedůvodná, a proto ji podle ust. §76 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení soud rozhodl podle ust. §60 odst. 1 s. ř. s., když žalobce ve věci
neměl úspěch a žalovanému, který byl úspěšný náklady nevznikly, resp. je nepožadoval.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 29. 7. 2004
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu