ECLI:CZ:NSS:2004:7.A.140.2002
sp. zn. 7 A 140/2002 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Věry Šimůnkové v právní věci žalobkyně B. M.,
zastoupené JUDr. Robertem Jonákem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Žižkova
280, proti žalovanému Ministerstvu financí, Generálnímu ředitelství cel, se sídlem v Praze,
Budějovická 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 6. 2002, č. j.
14190/02-41,
takto:
I. Žaloba se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobou včas podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhá zrušení
rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 6. 2002, č. j. 14190/02-41, jakož i zrušení rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně vydaného ředitelem personálního odboru Ministerstva
financí, Generálního ředitelství cel, dne 29. 3. 2002, č. j. 12324/02-42, kterým nebyl
žalobkyni přiznán příspěvek za službu, a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.
Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí o nepřiznání
příspěvku za službu a napadené rozhodnutí potvrdil.
Žalobkyně v žalobě uvedla, že obě shora uvedená rozhodnutí považuje za vadná
a odporující zákonu. Dne 11. 3. 2002 podala žádost o přiznání příspěvku za službu
dle §116 zákona č. 186/1992 Sb., neboť se domnívá, že splnila všechny zákonem stanovené
podmínky. Na základě pracovní smlouvy ze dne 27. 3. 1990 byla zaměstnána u Ústřední celní
správy v Praze od 1. 4. 1990 na dobu do 30. 6. 1990 jako hospodářsko-správní pracovnice,
když funkční plat jí byl stanoven zvláštním výměrem. Po vzájemné dohodě byl pracovní
poměr prodloužen do 31. 8. 1990 a od 1. 9. 1990 byl změněn na pracovní poměr na dobu
neurčitou. Dne 7. 11. 1990 byla žalobkyně generálním ředitelem Ústřední celní správy
v souladu s ustanovením odstavců 7 a 8 služební instrukce č. 8/1985, skupina 15, jmenována
do hodnosti celní čekatelka. Uvedená služební instrukce pojednává o jmenování a povyšování
příslušníků celní správy do hodnosti, první hodností je hodnost celní čekatel.
Podle této instrukce příslušník je jmenován do první hodnosti podle stupně dosaženého
vzdělání, délky praxe a vzhledem k předpokládané funkci, po skončení zkušební doby
a po složení služebního slibu. Pokud tedy byla žalobkyně dne 7. 11. 1990 jmenována
dle služební instrukce do hodnosti celní čekatelka, byla již nejméně od té doby příslušníkem
celní správy, neboť splnila předpokládané požadavky.
Žalobkyně dále uvedla, že žalovaný se nezabýval jím doloženým tvrzením, že byla
již dne 7. 11. 1990 jmenována do hodnosti celní čekatelky. Rozhodně se nejednalo o sdělení
plánované hodnosti, ale o právně relevantní jmenování. Žalovaný však tvrdí, že ke jmenování
žalobkyně do hodnosti celní čekatelky došlo až dne 1. 2. 1994, od této doby jí také náleží
hodnostní příplatek, do tohoto data nebyla celníkem. S tím žalobkyně nesouhlasí, neboť dne
1. 9. 1994 byla povýšena do hodnosti vrchní celní nadstrážmistr, při tomto povýšení muselo
být uvažováno již s jmenováním do hodnosti celní čekatelky z 7. 11. 1990, když jinak
by nesplnila podmínku doby výsluhy let v hodnosti. Žalobkyně je proto toho názoru,
že jí měla být do doby trvání služebního poměru rozhodné pro přiznání nároků vyplývajících
ze služebního poměru započítána i doba pracovního poměru příslušníka celní správy,
a to nejméně od 7. 11. 1990. Při započítání doby pracovního poměru od tohoto data
by pak splnila podmínku konání služby alespoň po dobu deseti let a příspěvek za službu jí měl
být přiznán. Závěrem uvedla, že správní orgány v její věci porušily ustanovení
§32 odst. 1 a §46 správního řádu, které vymezují náležitosti rozhodnutí a řízení
mu předcházejícího, zejména zásadu, aby rozhodnutí vycházelo ze spolehlivě zjištěného
skutkového stavu věci a bylo založeno na správné aplikaci hmotného práva.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že za stěžejní považuje skutečnost,
že žalobkyně byla od 1. 4. 1990 zaměstnána u Ústřední celní správy jako hospodářsko-správní
pracovnice a až od 1. 2. 1994 byla na základě dohody přeřazena do funkce celničky.
Až od tohoto okamžiku lze počítat dobu rozhodnou pro přiznání příspěvku za službu celníka,
ani po zápočtu této doby však žalobkyně nedosáhla deset let trvání služebního poměru a nárok
na příspěvek za službu jí proto nevznikl. Žalovaný dále nesouhlasí s tvrzením, že žalobkyně
se stala celníkem již 7. 11. 1990 jmenováním do hodnosti celní čekatelky, neboť na Ústřední
celní správě byly hodnostmi označovány všechny funkce bez ohledu na zařazení zaměstnanců
a všichni zaměstnanci byli jednotně do těchto hodností jmenováni. Pouze celníkům ale náležel
hodnostní příplatek, pouze celníci byli vystrojeni uniformou, žalobkyni však hodnostní
příplatek s ohledem na její zařazení nenáležel a ani nebyl vyplácen, když byla odměňována
podle předpisů platných pro administrativní zaměstnance. Nebylo s ní nakládáno jako
s celníkem a nevztahovaly se na ni povinnosti spojené se zařazením celníka, služební přísahu
celníka složila až 25. 11. 1994 po absolvování celního kursu. Závěrem žalovaný odmítl názor
žalobkyně, že v řízení došlo k porušení ustanovení správního řádu, neboť na rozhodování o
právech a povinnostech celníka se správní řád nevztahuje, protože danou oblast upravuje
výlučně zákon č. 186/1992 Sb. Ze všech uvedených důvodů žalovaný navrhl zamítnutí
žaloby.
Žalobkyně v replice k vyjádření žalovaného uvedla, že současně se vznikem
pracovního poměru absolvovala proškolení z tzv. celního minima a na základě absolvování
tohoto kursu složila přísahu a byla jí udělena hodnost celní čekatelky. Současně s tím obdržela
služební stejnokroj, nelze proto souhlasit se závěrem žalovaného, že nebyla v době od
1. 4. 1990 do 1. 2. 1994 celníkem, neboť měla udělenu hodnost vyplývající ze služebního
poměru, byla vybavena uniformou a skutečnost, že jí nebyl vyplácen hodnostní příplatek,
nemůže jít k její tíži.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 8. 2002, č. j. 28 Ca 453/2002 - 15,
které nabylo právní moci dne 27. 9. 2002, věc postoupil Vrchnímu soudu v Praze s odkazem
na ustanovení §246 odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění platném do 31. 12. 2002,
dle kterého jsou k přezkoumávání rozhodnutí ústředních orgánů státní správy, s výjimkou věcí
důchodového a nemocenského zabezpečení, důchodového pojištění a hmotného zabezpečení
uchazečů o zaměstnání podle předpisů o zaměstnanosti, věcně příslušné vrchní soudy.
Protože daná věc nebyla skončena Vrchním soudem v Praze do 1. 1. 2003, kdy nabyl
účinnosti zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), věc byla předložena
Nejvyššímu správnímu soudu s odkazem na ustanovení §132, větu druhou, s. ř. s.,
podle kterého věci správního soudnictví, v nichž nebylo rozhodnuto do dne účinnosti
tohoto zákona a v nichž byla dána věcná příslušnost k řízení vrchním soudům, převezme
a dokončí Nejvyšší správní soud v řízení podle ustanovení části třetí, hlavy druhé,
dílu prvního s. ř. s., tedy v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného a dospěl k závěru,
že žaloba není důvodná.
Ze správního spisu předloženého žalovaným vyplývá, že pracovní poměr žalobkyně
vznikl na základě pracovní smlouvy ze dne 27. 3. 1990 ke dni 1. 4. 1990 s tím, že žalobkyně
zastávala funkci hospodářsko-správní pracovnice pro výkon administrativních a účetních
prací ve finančně rozpočtovém útvaru na dobu určitou do 30. 6. 1990. Dne 26. 6. 1990 jí byl
pracovní poměr po vzájemné dohodě prodloužen na dobu určitou do 31. 8. 1990,
od 1. 9. 1990 byl změněn pracovní poměr na pracovní poměr na dobu neurčitou.
Dne 27. 3. 1990 byl žalobkyni stanoven funkční plat ve výši 1900 Kčs podle výnosu
Federálního ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 23. 11. 1987, č. j. 515-35700-5140.
Ze spisu je dále patrné, že s účinností od 1. 6. 1991 byla žalobkyně odvolána z dosud
zastávané funkce hospodářsko-správní pracovnice a zařazena do funkce referentky, dnem
1. 11. 1991 byla odvolána z funkce referentky a zařazena do funkce samostatné referentky
a s účinností od 1. 2. 1994 byla přeřazena z funkce technicko-administrativní pracovnice
do funkce celničky. Z platových výměrů ze dne 29. 6. 1992, 1. 9. 1992 a 6. 8. 1993 vyplývá,
že žalobkyně byla podle nařízení vlády č. 223/1992 Sb., kterým se provádí zákon č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších
organizacích a orgánech, zařazena jako administrativně-technický zaměstnanec do 4. platové
třídy, a to bez hodnostního příplatku. Z hodnostního výměru ze dne 14. 1. 1994,
č. j. 41-4003/93, vyplývá, že žalobkyně s účinností od 1. 2. 1994 byla jmenována do hodnosti
celní čekatel, čemuž odpovídá platový výměr ze dne 24. 1. 1994, č. j. 41-4003/93,
z něhož je zřejmé, že žalobkyně byla zařazena do funkce celní úředník 8. třídy
a že od 1. 2. 1994 jí byl kromě jiného přiznán i hodnostní příplatek ve výši 700 Kč. Součástí
správního spisu je také jmenování ze dne 7. 11. 1990, č. j. 41-1513/90, adresované žalobkyni,
z něhož je patrné, že uvedeným dnem byla žalobkyně jmenována do hodnosti celní čekatelka.
Z obsahu spisu dále vyplývá, že služební poměr žalobkyně skončil uvolněním dnem
28. 2. 2002.
Podle ustanovení §116 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru
příslušníků Policie České republiky, ve znění platném pro projednávanou věc,
kterým je upraven příspěvek za službu i pro celníky, příspěvek za službu náleží za podmínek
dále uvedených policistovi, jehož služební poměr skončil uvolněním nebo propuštěním
z některého z důvodů uvedených v §106 odst. 1 písm. a), b), c) a odst. 2. Podle §117 odst. 1,
věta první, citovaného zákona příspěvek činí 20 % služebního příjmu, jestliže policista konal
službu alespoň po dobu deseti roků.
Podle čl. VI odst. 3 zákona č. 113/1997 Sb., kterým se mění celní zákon, ve znění
platném pro projednávanou věc, celníkovi se do doby trvání služebního poměru rozhodné
pro přiznání nároků vyplývajících ze služebního poměru započítávají doby, pokud byly
započteny podle dosavadních předpisů pro pracovní poměr s výjimkou doby pro přiznání
odchodného, která počíná běžet dnem vzniku služebního poměru podle tohoto zákona.
Zásadní námitkou žalobkyně je tvrzení, že měla být do doby trvání služebního poměru
rozhodné pro přiznání nároků vyplývajících ze služebního poměru započítána i doba
pracovního poměru příslušníka celní správy, a to nejméně od 7. 11. 1990, s ohledem
na skutečnost, že tímto dnem byla jmenována do hodnosti celní čekatelky. Nejvyšší správní
soud se s touto námitkou neztotožnil, neboť v průběhu správního řízení bylo najisto
postaveno, že žalobkyně ode dne vzniku pracovního poměru, tj. od 1. 4. 1990, vykonávala
funkci hospodářsko-správní pracovnice pro výkon administrativních a účetních prací
ve finančně rozpočtovém útvaru na Ústřední celní správě v Praze. Z funkce administrativní
pracovnice byla žalobkyně převedena do funkce celníka až k 1. 2. 1994, k tomuto datu byl
žalobkyni také vydán platový výměr s uvedením funkce celní úředník 8. třídy. Z pracovního
zařazení žalobkyně do 1. 2. 1994 je nutno dovodit, že se na ni nevztahovaly povinnosti
celníka, které vyplývaly z tehdy platného zákona č. 44/1974 Sb., celního zákona.
Podle §11 odst. 1 tohoto zákona příslušníky celní správy byli pracovníci celnic, celních
ředitelství a ústřední celní správy, kteří podle pracovní smlouvy plnili úkoly stanovené tímto
zákonem. Žalobkyně sice byla zcela nepochybně pracovnicí Ústřední celní správy v Praze,
avšak vzhledem ke svému zařazení neplnila úkoly stanovené tímto zákonem, protože nebyla
oprávněna ke služebním úkonům či služebním zákrokům, jak byly stanoveny v §12a odst. 1
až 3 citovaného celního zákona. Ze stavu administrativních pracovníků do funkce celníka byla
žalobkyně prokazatelně převedena až k 1. 2. 1994, teprve počínaje tímto dnem bylo možné
v jejím případě aplikovat ustanovení shora citovaného čl. VI odst. 3 zákona č. 113/1997 Sb.,
jehož smyslem bylo zahrnout do doby rozhodné pro přiznání příspěvku za službu takové doby
trvání pracovního poměru, při kterých byl celník v pracovním poměru vystaven srovnatelným
podmínkám výkonu práce příslušníků bezpečnostních sborů, a to vzhledem k většímu rozsahu
jejich zákonem stanovených povinností či ohrožení života a zdraví vyplývajícímu z plnění
úkolů celní správy při ochraně zájmů státu. Přiznání příspěvku za službu i za dobu výkonu
práce, která není srovnatelná s prací příslušníků celní správy plnících úkoly stanovené celním
zákonem, jak požaduje žalobkyně, nemá žádnou oporu ve shora citovaných právních
předpisech. Na tomto závěru soudu nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalobkyně doložila
své jmenování do hodnosti celní čekatelky od 7. 11. 1990, neboť v průběhu řízení žádným
způsobem neprokázala, že od uvedené doby až do 1. 2. 1994, kdy byla převedena z funkce
administrativní pracovnice do funkce celníka, ve skutečnosti jako příslušnice celní správy
plnila úkoly stanovené zákonem č. 44/1974 Sb., celním zákonem, či funkci celníka dle
později platného celního zákona č. 13/1993 Sb.
Soud neshledal důvodnou ani námitku týkající se porušení §32 odst. 1 a §46 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení, neboť řízení ve věcech služebního poměru celníků
je upraveno v §122 až §138 zákona č. 186/1992 Sb., v platném znění, nikoliv v zákoně
o správním řízení.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal žalobu
jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl
soud bez jednání za podmínky souhlasu účastníků řízení (§51 odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně v soudním řízení úspěch neměla, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovaný nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl. Soud
proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. 5. 2004
JUDr. Radan Malík
předseda senátu