ECLI:CZ:NSS:2004:7.A.164.2002
sp. zn. 7 A 164/2002 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: T., a.
s., zast. JUDr. Jiřím Oblukem, advokátem, se sídlem Ostrava 1, Veleslavínova 4, 702 00, za
účasti Ing. V. R., proti žalované Komisi pro cenné papíry, se sídlem Washingtonova 7,
Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 6. září 2002, č. j.
10/SeO/39/2002/1,
takto:
I. Rozhodnutí Prezidia Komise pro cenné papíry ze dne 6. září 2002,
č. j. 10/SeO/39/2002/1 se ve výroku týkajícího se žalobce z r u š u j e
pro nezákonnost a vady řízení a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.
II. Žalovaná je povinna zaplatit k rukám zástupce žalobce JUDr. Jiřího
Obluka, advokáta, se sídlem Ostrava 1, Veleslavínova 4, 702 00, na nákladech
řízení částku 4 650 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Prezidia Komise pro cenné papíry ze dne 6. září 2002, č. j.
10/SeO/39/2002/1 bylo v části výroku týkajícího se žalobce potvrzeno rozhodnutí Komise pro
cenné papíry (dále také „Komise“ či „žalovaná“) ze dne 6. května 2002, č. j. 51/Se/1/2002/5 a
rozklad žalobce byl zamítnut. Posledně jmenovaným rozhodnutím byla žalobci uložena
pokuta podle ustanovení §9 odst. 3 zákona č. 15/1998 Sb., o Komisi pro cenné papíry a o
změně a doplnění některých zákonů, (dále jen „zákon o Komisi“) ve výši 300 000 Kč, a to za
porušení ustanovení §183a odst. 12 písm. a) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“), neb žalobce jako cílová společnost
jednající ve shodě s navrhovatelem – P. i. s., a. s. – nabývala po dobu závaznosti nabídky
převzetí vlastní akcie.
Žalobce podal v zákonné lhůtě žalobu, kterou se domáhá přezkoumání rozhodnutí
Prezidia Komise pro cenné papíry ze dne 6. září 2002, č j. 10/SeO/39/2002/1 a rozhodnutí
Komise ze dne 6. května 2002, č. j. 51/Se/1/2002/5, neboť se domnívá, že jimi byl zkrácen na
svých právech. Toto zkrácení spatřuje v porušení §32 odst. 1, §34 odst. 5 a §46 zákona č.
71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů, neboť rozhodnutí
podle žalobce vycházejí jen z úvah žalované a nemají oporu v právu. Toto vyvozuje z
ustanovení §183a odst. 12 písm. a) obchodního zákoníku, které stanoví, že po dobu
závaznosti nabídky převzetí navrhovatel ani osoby, které s ním jednají ve shodě, nesmějí
smluvně, jinak než na základě učiněné nabídky převzetí, nabývat účastnické cenné papíry
cílové společnosti, ledaže by to ve vymezených případech povolila Komise pro cenné papíry.
Žalobce tvrdí, že po dobu závaznosti nabídky převzetí nenabyl vlastní akcie či neuzavřel
žádnou smlouvu o koupi vlastních akcií. Proto se domnívá, že žalovaná vykládá citované
ustanovení obchodního zákoníku účelově nepřípustně rozšiřujícím způsobem, který nemá
v právu oporu, neboť žalovaná v rozhodnutích tvrdí, že žalobce nebyl oprávněn ani činit
kroky směřující k nabytí vlastních akcií, přičemž podle žalobcova názoru zákonodárce měl při
formulaci ustanovení §183a odst. 12 na mysli výslovně nabývání, tedy již přechod akcií na
nového nabyvatele a nikoliv vstupování do právních vztahů. Žalobce dále uvedl, že došlo i
k porušení §47 správního řádu, neboť v odůvodnění není řádně uvedeno, jakými úvahami
byla žalovaná vedena při hodnocení důkazů a použití právních předpisů; rovněž uvedl, že
rozhodnutí o rozkladu neobsahuje všechny náležitosti dle §47 odst. 5 správního řádu ani
nebylo přijato v souladu s §21 zákona o Komisi. Obdobně žalobce namítl porušení §59 odst.
1 a 3 správního řádu. Dále žalobce poukazuje na porušení §49 správního řádu, a to z důvodu,
že nebyl vyrozuměn o nemožnosti vydání rozhodnutí v zákonné lhůtě. Žalobce poukazuje i na
skutečnost, že konzultoval svůj postup se zaměstnanci žalované, kteří v něm neshledali
závady. Konečně žalobce uvedl, že ve správních rozhodnutích schází přezkoumatelná úvaha o
tom, jak a s přihlédnutím ke kterým skutečnostem a s pominutím jakých okolností stanovila
žalovaná výši pokuty. S ohledem na uvedené žalobce navrhl, aby soud zrušil rozhodnutí
Prezidia Komise pro cenné papíry ze dne 6. září 2002, č. j. 10/SeO/39/2002/1, jímž byl
zamítnut rozklad žalobce proti rozhodnutí Komise pro cenné papíry ze dne 6. května 2002, č.
j. 51/Se/1/2002/5.
V daném případě jde o věc, která na Nejvyšší správní soud přešla podle ustanovení §
132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) z Vrchního soudu v Praze.
Nejvyšší správní soud ve věcech neskončených vrchními soudy dokončí řízení zahájená před
těmito soudy jako soud prvního stupně. Podle ustanovení §130 odst. 1 s. ř. s. se neskončená
řízení podle části páté hlavy druhé občanského soudního řádu, účinného přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona (s. ř. s.), dokončí podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního
tohoto zákona (s. ř. s.). Účinky procesních úkonů v těchto řízeních učiněných zůstávají
zachovány a posoudí se přiměřeně podle ustanovení tohoto zákona (s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud vyzval žalobce, aby označil důkazy k prokázání žalobních
námitek (žalobních bodů), které uvedl v žalobě, a aby označil osoby na řízení zúčastněné.
Žalobce ve svém podání ze dne 23. května 2003 uvedl, že žádných dalších důkazů - mimo
důkazů uvedených v žalobě - nenavrhuje a za osoby zúčastněné považuje pana Ing. M. C.;
pana M. K.; pana Ing. M.K. a pana Ing. V. R. Nejvyšší správní soud jmenované osoby
vyrozuměl o probíhajícím řízení a vyzval je, aby ve lhůtě dvou týdnů oznámily, zda v řízení
budou uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. Na tuto výzvu reagoval pouze Ing. V. R.,
který uvedl, že hodlá uplatňovat práva zúčastněné osoby.
Nejvyšší správní soud vyzval rovněž žalovanou k předložení písemného vyjádření
k žalobě a k možnosti navrhnout důkazy k vyvrácení žalobních námitek v žalobě uvedených.
Žalovaná písemné vyjádření, jakož i důkazy k vyvrácení žalobních námitek, nepředložila.
Výzvou ze dne 8. srpna 2003 vyrozuměl Nejvyšší správní soud žalobce i žalovanou o
možnosti dokončit řízení rozhodnutím ve věci samé bez toho, aby bylo nařizováno jednání.
Žalobce souhlasil, aby bylo o věci rozhodnuto bez nařízení jednání. Žalovaná se ve stanové
lhůtě nevyjádřila a Nejvyšší správní soud má v souladu s §51 s. ř. s. za to, že s projednáním
bez nařízeného jednání souhlasí. Námitka podjatosti ke složení senátu Nejvyššího správního
soudu, který věc podle rozvrhu práce rozhoduje, nebyla žádným z účastníků vznesena.
Žalobce doručil dne 11. září 2003 Nejvyššímu správnímu soudu podání, ve kterém uvedl další
na řízení zúčastněné osoby, a to: P. a.s. se sídlem O. – L., U C. 751, 735 14, a pana Ing. M.
K., trvale bytem P. 4, M. 11/956. Výzvou Nejvyššího správního soudu ze dne 6. ledna 2004
byly tyto osoby vyrozuměny o probíhajícím řízení a vyzvány, aby ve lhůtě jednoho týdne
oznámily, zda v řízení budou uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. Tyto osoby na
výzvu soudu nereagovaly.
Soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení předcházející jeho vydání a
shledal žalobu důvodnou.
Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce uveřejnil dne 17. 12. 2001 v deníku Hospodářské
noviny veřejný návrh smlouvy o koupi vlastních akcií za cenu 250 Kč za jednu akcii s dobou
závaznosti čtyři týdny od uveřejnění návrhu. Veřejný návrh smlouvy byl v souladu
s usnesením valné hromady ze dne 29. 6. 2001 omezen maximálně na 10 % vlastních akcií
společnosti a směřoval pouze vůči osobám, jež byly akcionáři společnosti ke dni 22. 6. 2001.
O deset dní později, dne 27. 12. 2001, byla v tomtéž deníku uveřejněna povinná nabídka
převzetí, určená majitelům akcií T., a. s., kterou jako navrhovatel činila P. a.s. (jinak osoba
jednající s T., a. s., ve shodě), a to za cenu 128,50 Kč za jednu akcii. Závaznost nabídky
převzetí činila čtyři týdny a končila dne 24. 1. 2002, prodloužená závaznost dne 6. 2. 2002.
To, že by žalobce v době závaznosti nabídky převzetí nějaké vlastní akcie nabyl, či uzavřel
s nějakým akcionářem smlouvu o převodu vlastních akcií, však podle názoru Nejvyššího
správního soudu spolehlivě prokázáno nebylo.
Správní orgán prvního stupně v odůvodnění předmětného rozhodnutí uvádí, že správní
řízení se žalobcem bylo zahájeno na základě podezření, že nabývá v době závaznosti nabídky
převzetí vlastní akcie (činí kroky směřující k nabytí) a tím porušuje ustanovení §183a odst.
12 písm.a) obchodního zákoníku. V další části odůvodnění předmětného rozhodnutí se potom
uvádí, že veřejný návrh smlouvy akceptovalo ke dni 31. 1. 2002 celkem 559 akcionářů,
z nichž 540 převedlo dne 21. 3. 2002 své akcie na společnost T., a. s. Žalobce tento převod
akcií považuje za jejich nabytí, a poukazuje na to, že nabyl vlastní akcie poprvé právě až dne
21. 3. 2002, tedy až po uplynutí závaznosti nabídky převzetí, která trvala do 6. 2. 2002.
Prezidium Komise se se závěry Komise, učiněnými v jejím rozhodnutí stran porušení
povinností žalobce ztotožnilo, i když v odůvodnění svého rozhodnutí připouští, že s ohledem
na znění veřejného návrhu a obecné zásady smluvního práva v daném případě skutečně
docházelo k uzavření smluv spíše až v okamžiku, kdy společnost T., a. s., akcionářům
potvrdila uzavření smlouvy.
Z ustanovení §183a písm. a) odst. 12 obchodního zákoníku vyplývá, že po dobu
závaznosti nabídky převzetí navrhovatel ani osoby, které s ním jednají ve shodě, nesmějí
smluvně nabývat účastnické cenné papíry cílové společnosti, ledaže by to ve stanovených
případech povolila Komise pro cenné papíry. Podle Nejvyššího správního soudu se proto jako
klíčové jeví rozhodnout o skutečnosti, co se rozumí pod pojmem smluvně nabývat účastnické
cenné papíry cílové společnosti. Obecně lze říci, že pod pojmem smluvně nabývat se rozumí
dva projevy vůle, a to návrh na uzavření smlouvy (tzv. oferta) a přijetí návrhu (tzv.
akceptace). Obecně lze rovněž říci, že ke smluvnímu nabývání resp. k uzavření smlouvy může
dojít písemnou či ústní formou. Obchodní zákoník v ustanovení §272 odst. 1 stanoví, že
smlouva vyžaduje k platnosti písemnou formu pouze v případech stanovených v tomto
zákoně, nebo když alespoň jedna strana při jednání o uzavření smlouvy projeví vůli, aby
smlouva byla uzavřena v písemné formě. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že smlouva může
být, nestanoví-li obchodní zákoník výslovně jinak, uzavřena nejen písemnou, ale i ústní
formou. Protože obchodní zákoník pro tento typ smlouvy - smluvní nabývání účastnických
cenných papírů cílové společnosti - písemnou kontraktační povinnost nestanoví, mohla být
smlouva, za podmínky, došlo-li k výše uvedenému projevu smluvních stran, uzavřena i ústně.
Z Komentáře k obchodnímu zákoníku (Dědič a kol., Praha 2002) vyplývá, že zákaz smluvně
nabývat účastnické cenné papíry je nutno vykládat v souladu se smyslem a účelem úpravy.
S odkazem na výše uvedené a z celé koncepce §183a obchodního zákoníku dovozuje
Nejvyšší správní soud, že úmysl zákonodárce patrně byl při koncipování citovaného
ustanovení obchodního zákoníku širší, než jak je v něm vyjádřen, a to zakázat i jakékoliv
jednání vedoucí k nabytí cenných papírů. Protože však zákonodárce tento úmysl dostatečně
v obchodním zákoníku nevyjádřil, ten upravuje stricto sensu smluvní nabývání, které se
žalované však podle názoru Nejvyššího správního soudu prokázat nepodařilo (prokázány byly
pouze „kroky směřující k nabytí akcií“, nikoliv „nabytí akcií“ jako takové), je třeba v dané
věci postupovat obezřetně navíc i s ohledem na skutečnost, že se ve svém důsledku jedná
o oblast správního trestání, která citelně zasahuje do právního postavení adresáta rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že extenzivní výklad vedoucí k ukládání pokut za
porušení povinností výslovně v předpisech nezakotvených, je v této věci nepřípustný a je
třeba se přiklonit k interpretaci, která se takovýmto negativním způsobem právního postavení
žalobce nedotýká. Ač by ze smyslu zákona mohlo být vyvozeno i tvrzení opačné, domnívá se
Nejvyšší správní soud, že nedůslednost zákonodárce není správní orgán v této věci oprávněn
tímto rozšiřujícím výkladem nahrazovat, natož na jeho základě ukládat sankce. Proto se
Nejvyšší správní soud rozhodl označené rozhodnutí ve výroku týkajícího se žalobce zrušit.
Dále je třeba poukázat i na pochybení žalované při odůvodňování kriterií, rozhodných
pro uložení pokuty. Ustanovení §10 odst. 4 zákona o Komisi stanoví, že při ukládání
opatření k nápravě a sankcí Komise vychází zejména z povahy, závažnosti, způsobu, doby
trvání a následků protiprávního jednání. Při rozhodování o výběru opatření k nápravě nebo
sankce je Komise dále povinna přihlížet také k povaze podnikatelské a jiné výdělečné
činnosti, kterou vykonává osoba, jíž se opatření k nápravě nebo sankce ukládá a vycházet z
přiměřenosti při ukládání pokuty vzhledem k majetkovým poměrům osoby. Jak patrno,
ustanovení §10 odst. 4 zákona o Komisi uvádí demonstrativní výčet kritérií pro stanovení
výše sankce (pokuty). Z rozhodnutí žalované ze dne 6. května 2002, č. j. 51/Se/1/2002/5
vyplývá, že se žalovaná při stanovení výše pokuty výslovně zabývala závažností a následky
protiprávního jednání. V odůvodnění rozhodnutí však chybí ostatní jmenovaná kritéria (např.
povaha a způsob protiprávního jednání). Z rozhodnutí o rozkladu proti označenému
rozhodnutí pak vyplývá, že rozkladový orgán (Prezidium Komise pro cenné papíry) v
odůvodnění rozhodnutí výslovně uvedl a odůvodnil některá další kritéria, a že v odůvodnění
rozhodnutí se dále překrývají jednotlivá odůvodnění upravující uložení pokuty různým
účastníkům řízení (několika fyzickým osobám, žalobci), a to navíc za porušení rozdílných
právních povinností (§183a odst. 11, 12). Pokud, navíc za okolností právě uvedených,
prvostupňový orgán zmíní a odůvodní jen některá kritéria pro stanovení pokuty a
druhostupňový orgán ve svém rozkladovém rozhodnutí výslovně neuvede a dostatečně
neodůvodní všechna zbývající kritéria, jedná se o vadu řízení. Institut správního uvážení
v takovéto koncepci rozhodnutí (obsahujícího několik výroků, rozličné účastníky řízení,
sankce za různé právní povinnosti, apod.) totiž při své realizaci s ohledem na jeho možnou
přezkoumatelnost ve správním soudnictví, ale i s ohledem na jeho srozumitelnost účastníkům
řízení, vyžaduje, aby z odůvodnění rozhodnutí bylo patrno, k porušení kterého ustanovení
zákona se jednotlivé odůvodnění vztahuje, aby všechna v demonstrativním výčtu uvedená
kritéria byla výslovně zmíněna a dostatečně odůvodněna. Protože správní orgány v souladu
s výše uvedeným nepostupovaly, jedná se rovněž o pochybení mající za následek zrušení
napadeného rozhodnutí.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud označené rozhodnutí zrušil
věc vrátil správnímu orgánu k dalšímu řízení (§78 odst. 4 s. ř. s.); přičemž konstatuje, že
správní orgán je při novém projednání věci vázán výše uvedeným právním názorem soudu (§
78 odst. 5 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud se za tohoto stavu a z důvodu ekonomie řízení nepovažoval za
nutné zabývat podrobně dalšími námitkami uvedenými v žalobě, ač vztahujícími se k meritu
věci, neb není možné předjímat, jaký průběh by mělo řízení za respektování výše uvedeného.
Náhrada nákladů řízení vychází z ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. Žalobci, který měl ve
věci úspěch, vznikly s tímto řízením náklady v celkové výši 4 650 Kč sestávající se z nákladů
zaplacení soudního poplatku ve výši 1 000 Kč, dále odměny právnímu zástupci ve výši 3 500
Kč (v souladu s §11 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny
za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů řízení
v občanském soudním řízení) a náhrady hotových výdajů, a to režijních paušálů ve výši 150
Kč (2 x 75 Kč v souladu s §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů). K uhrazení nákladů řízení stanovil soud přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. 2. 2004
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu