ECLI:CZ:NSS:2004:7.A.3.2001:48
sp. zn. 7 A 3/2001 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: O. ž. p.,
občanské sdružení, zast. JUDr. Petrem Kužvartem, advokátem, se sídlem Za Zelenou liškou
967/B, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo kultury, se sídlem Milady Horákové 139,
160 41 Praha 6, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 11. 2000, č. j.
13084/2000-OPP/P,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhá zrušení shora označeného
rozhodnutí žalovaného Ministerstva kultury, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti
rozhodnutí MHMP, odboru památkové péče, o uložení opatření č. j. OPP-66.737/00 ze dne
18. 9. 2000, jímž bylo uloženo Národní kulturní památce Vyšehrad zajistit uzavření areálu
NKP Vyšehrad v době od 21. září 2000 do 27. září 2000 pro veřejnost, jako nepřípustné.
Žalobce současně se zrušením rozhodnutí žalovaného navrhuje rovněž zrušení
uvedeného rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy.
V obsáhlé žalobě žalobce vytýká žalovanému několik pochybení.
Žalobce především namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí v tom, že potvrzuje
nezákonné opomenutí žalobce jako účastníka řízení ze strany MHMP, odboru památkové
péče. K tomu argumentuje tím, že žalovaný nesprávně dovodil, že žalobce nebyl účastníkem
řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, proti němuž se žalobce odvolal, a proto rozhodnutí
žalovaného o zamítnutí odvolání žalobce (s odkazem na to, že žalobce nebyl účastníkem
řízení) jako nepřípustného považuje žalobce za nezákonné. Řízení na jehož základě bylo
vydáno rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo vydáno s odvoláním na §11 odst.
2 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o státní památkové péči“), přičemž žalovaný v daných souvislostech odmítl
žalobcovo účastenství s odkazem na §§9 a 10 zákona o státní památkové péči, s čímž žalobce
nesouhlasí, a uvádí, že jeho účastenství, s ohledem na §44 zákona o státní památkové péči
vyplývá z §14 správního řádu.
Dále žalobce namítá „nezákonnost rozhodnutí žalovaného v tom, že potvrzuje
nezákonné a od samého počátku neplatné rozhodnutí nepříslušného orgánu – nicotné
rozhodnutí“. To z toho důvodu, že žalobce nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že v I. stupni je
věcně příslušným orgánem pro rozhodování podle §11 odst. 2 zákona o státní památkové
péči MHMP, odbor památkové péče, a je toho názoru, že věcně příslušným orgánem
pro předmětné rozhodování je Ministerstvo kultury.
Návazně žalobce poukazuje na vady rozhodnutí správního orgánu I. stupně,
jež žalobce uváděl již v odvolání, a k nimž nebylo přihlédnuto, neboť žalovaný tím, že upřel
žalobci postavení účastníka řízení, nepřezkoumal podané odvolání z věcné stránky. Takto
žalobce znovu namítá, že mu mělo být přiznáno postavení účastníka řízení s ohledem
na §14 správního řádu, neboť žalobce před vydáním rozhodnutí správního orgánu I. stupně
oznámil konání shromáždění v prostoru areálu Vyšehradu ve dnech 23. až 29. 9. 2000
a napadeným rozhodnutím byl žalobce výrazně zkrácen na svém ústavním právu, proto byl
a musel být účastníkem řízení předcházejícího vydání napadeného rozhodnutí. Dále žalobce
poukazuje na to, že správnímu orgánu I. stupně nemohli být známi všichni účastníci řízení,
a proto měl tento orgán jak k doručení oznámení o zahájení řízení podle §11 odst. 2 zákona
o státní památkové péči, tak i k doručení výsledného rozhodnutí, použít veřejnou vyhlášku.
Protože tak správní orgán nepostupoval, je žalobce toho názoru, že rozhodnutí nemohlo nabýt
právní moci a jeho výkon a všechna opatření učiněná na jeho základě jsou nezákonná. Poté
žalobce namítá zmatečnost a právní neúčinnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně, neboť
podle jeho názoru §11 odst. 2 zákona o státní památkové péči nedává orgánu památkové péče
pravomoc „určit národní kulturní památce opatření – zajistit uzavření areálu“. Dále žalobce
označuje za rozpor se zákonem to, že na rozhodnutí správního orgánu I. stupně, datovaném
dnem 18. 9. 2000 je vyznačeno nabytí právní moci s datem 19. 9. 2000. Rozhodnutí bylo
vydáno právě dne, kdy Městský soud v Praze vynesl rozsudek, kterým byl zrušen zákaz,
kterým Obvodní úřad MČ Prahy 2 zakazoval konání žalobcem ohlášených shromáždění právě
v areálu Vyšehradu. Z účastenství na řízení přitom protizákonně vyloučil účastníky řízení
a porušil zákaz stanovený čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Poté žalobce znovu
poukazuje na to, že rozhodnutím podle §11 odst. 2 zákona o státní památkové péči,
s přihlédnutím k §§9 odst. 1 a 12 odst. 1 zákona o státní památkové péči, nebylo možné
omezit přístup veřejnosti na veřejně přístupná místa, neboť z povinnosti chránit kulturní
památku před ohrožením nevyplývá jeho oprávnění uzavřít veřejné komunikace. Poslední
žalobní námitkou potom je, že žalovaný tím, že podané odvolání nepřezkoumal v plném
rozsahu, upřel žalobci právo na spravedlivý proces – právo na řádný a plný přezkum
vydaných správních rozhodnutí zaručené §53 správního řádu.
Žalobce na základě všech výše uvedených námitek navrhuje, aby rozhodnutí
žalovaného a jemu předcházející rozhodnutí MHMP, odboru památkové péče, byla zrušena.
Žalovaný podal na výzvu soudu k žalobě písemné vyjádření, ve kterém především
uvedl, že se neztotožňuje s názorem žalobce na účastenství v předmětném řízení,
a s odvoláním na §§11 a 9 zákona o státní památkové péči dovodil, že účastníkem
předmětného řízení mohl být pouze subjekt, kterému byla ukládána konkrétní povinnost.
K žalobní námitce o věcné nepříslušnosti MHMP, odboru památkové péče,
pro rozhodování podle §11 odst. 2 zákona o státní památkové péči, žalovaný uvádí,
že ze systematického výkladu vztahu zákona č. 418/1990 Sb. o hlavním městě Praze a zákona
č. 425/1990 Sb., o okresních úřadech, týkající se řízení, je nutno dovodit, že MHMP, odbor
památkové péče, věcně příslušný k řízení je.
Pokud jde o námitku žalobce, že byl výrazně zkrácen na svém ústavním právu, proto
byl a musel být účastníkem řízení předcházejícího vydání napadeného rozhodnutí žalovaný
poukazuje na rozpory v tvrzení žalobce, neboť pokud uvádí, že v den vydání předmětného
rozhodnutí správního orgánu I. stupně byl Městským soudem v Praze zrušen zákaz konání
shromáždění žalobcem ohlášených právě v areálu NKP Vyšehrad, vydaný Obvodním úřadem
MČ Prahy 2, potom v době platnosti zákazu konání shromáždění nemohl být ani účastníkem
řízení podle zákona o státní památkové péči. K žalobcově tvrzení, že pro doručování v řízení
před správním orgánem I. stupně měla být užita veřejná vyhláška, žalovaný uvádí,
že účastníkem řízení byl pouze navrhovatel, správnímu orgánu byl znám a důvod
pro doručování veřejnou vyhláškou nenastal.
K námitce žalobce, že rozhodnutím podle §11 odst. 2 zákona o státní památkové
péči, s přihlédnutím k §§9 odst. 1 a 12 odst. 1 zákona o státní památkové péči, nebylo možné
omezit přístup veřejnosti na veřejně přístupná místa, neboť z povinnosti chránit kulturní
památku před ohrožením nevyplývá jeho oprávnění uzavřít veřejné komunikace, se žalovaný
nevyjádřil, neboť předmětem řízení bylo opatření proti ohrožení nebo poškození národní
kulturní památky a nikoliv uzavření veřejných komunikací.
Obdobně se žalovaný nevyjádřil ani k poslední žalobní námitce, dovolávající se toho,
že nepřezkoumáním žalobcova odvolání v plném rozsahu bylo žalobci upřeno právo
na spravedlivý proces. Posouzení této námitky žalovaný výslovně plně ponechal na uvážení
soudu.
Žalovaný závěrem, vzhledem k uvedeným skutečnostem, navrhuje, aby soud žalobu
zamítl.
Žalobce k předmětnému písemnému vyjádření žalovaného podal repliku, v níž zejména
nesouhlasí s názorem žalovaného na účastenství v řízení podle §11 odst. 2 zákona o státní
památkové péči, dále nad rámec dříve uvedeného ve spojení s tvrzeným nedostatkem
působnosti správního orgánu I. stupně uvádí, že NKP Vyšehrad byla při opětovném
prohlášení za NKP cestou nařízení vlády č. 147/1999 Sb. prohlášena vadně a navrhuje, aby
otázka zákonnosti a ústavnosti nařízení vlády č. 147/1999 Sb. byla soudem předložena
Ústavnímu soudu. Dále žalobce znovu rozporuje věcnou příslušnost MHMP, odboru
památkové péče k předmětnému řízení. Návazně pak žalobce označuje za účelovou
argumentaci žalovaného, že žalobce nemohl být účastníkem řízení podle zákona o státní
památkové péče v době, kdy vůči němu trval zákaz konání shromáždění. Dále potom žalobce
poukazuje na to, že opatření proti ohrožení nebo poškození NKP Vyšehrad v sobě nutně
a zejména zahrnovalo uzavření veřejných komunikací a veřejných prostranství.
Tím překročilo zákonné meze a zasáhlo do sféry úpravy silničního zákona. Současně žalobce
znovu polemizuje s tím, zda podle §11 odst. 2 mohla být založena předmětná povinnost,
a zda nemělo být rozhodnutí adresováno těm subjektům, které podle orgánu I. stupně mohly
ohrožení nebo poškození NKP způsobit. Závěrem repliky žalobce znovu zdůrazňuje,
že v plném rozsahu trvá na podané žalobě.
Ze správního spisu předloženého žalovaným na výzvu soudu vyplynuly mimo
skutečností výše uvedených některé další zřetelehodné skutečnosti.
Správní řízení v předmětné věci bylo vedeno na základě žádosti Mgr. H. z NKP
Vyšehrad o ostrahu a uzavření areálu NKP Vyšehrad. MHMP, odbor památkové péče, po
provedeném řízení rozhodl, s odvoláním na §11 odst. 2 zákona o státní památkové péči, tak,
že určuje opatření zajistit uzavření areálu NKP Vyšehrad v době od 21. září 2000 do 27. září
2000. V odůvodnění rozhodnutí potom uvedl, že dané rozhodnutí bylo vydáno s ohledem na
to, že se v souvislosti se zasedáním Mezinárodního měnového fondu, které se mělo konat
v sousedství historického areálu NKP Vyšehrad, očekávaly v době od 21. 9. 2000 do 27. 9.
2000 rozsáhlé protestní akce, při nichž nebylo možné vyloučit narušení veřejného pořádku
s důvodnou obavou, že by mohly být kulturní památky situované v areálu NKP Vyšehrad,
jakož i udržovaná zeleň a parkový mobiliář, zničeny. Řízení přitom bylo vedeno jako
s jediným účastníkem řízení s NKP Vyšehrad. Rozhodnutí bylo vydáno dne 18. 9. 2000, a
poté co se účastník řízení výslovně vzdal práva odvolání, byla na rozhodnutí vyznačena
právní moc dnem 19. 9. 2000. Dne 22. 9. 2000 žalobce požádal správní orgán, který
rozhodnutí vydal o doručení tohoto rozhodnutí s tím, že se považuje za opomenutého
účastníka řízení, a současně proti tomuto rozhodnutí podal odvolání. Ministerstvo kultury
následně rozhodlo tak, že odvolání žalobce je nepřípustné, neboť se neztotožnilo
s žalobcovým názorem, že byl účastníkem řízení a odvolání jako takové zamítlo.
Toto rozhodnutí odvolacího orgánu, ze dne 29. 11. 2000, č. j. 13084/2000-OPP/P, je potom
předmětem tohoto žalobního přezkoumání.
V daném případě se jedná o žalobní věc, která napadla v roce 2001 u Vrchního soudu
v Praze. Protože věc nebyla Vrchním soudem v Praze skončena do 31. 12. 2002, byla
dle ustanovení §132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), postoupena Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení v řízení
podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s., tedy v řízení o žalobách proti
rozhodnutím správního orgánu.
Nejvyšší správní soud nejprve dne 24. 1. 2003 vyzval žalobce, aby označil důkazy
k prokázání žalobních námitek (žalobních bodů), které uvedl v žalobě a označil osoby
zúčastněné na řízení. Rovněž vyrozuměl žalovaného k možnosti navrhnout důkazy
k vyvrácení žalobních námitek uvedených v žalobě. Výzvou ze dne 26. 3. 2003 vyrozuměl
Nejvyšší správní soud žalobce i žalovaného o možnosti dokončit řízení rozhodnutím ve věci
samé bez toho, aby bylo nařizováno jednání a stejně tak vyrozuměl žalobce a žalovaného
o složení senátu a o možnosti uplatnit příp. námitky podjatosti soudců. Vzhledem k tomu,
že v mezidobí došlo ke změně v obsazení senátu, kterému přísluší věc projednat, byli žalobce
i žalovaný dne 22. 7. 2003 znovu vyrozuměni o složení senátu.
V návaznosti na tyto výzvy žalobce již další důkazy k prokázání žalobních námitek,
které uvedl v žalobě, nenavrhl (odkázal na spis včetně dřívějších žalobcových příloh), a stejně
tak ani žalovaný nevyužil svého práva navrhnout další důkazy k vyvrácení žalobních námitek
uvedených v žalobě a odkázal na obsah správních spisů společně s písemným vyjádřením
žalovaného k žalobě. Žalobce k osobám zúčastněným uvedl, že nelze označit konkrétní osobu,
neb dle jeho názoru lze z povahy sporu za osobu zúčastněnou na řízení označit každého.
Žalovaný vyslovil souhlas s projednáním věci, aniž by bylo nařizováno jednání, žalobce
se ve stanové lhůtě nevyjádřil k možnosti dokončit řízení ve věci samé, aniž by bylo
nařizováno jednání, a Nejvyšší správní soud má v souladu s §51 s. ř. s. za to,
že s projednáním bez nařízeného jednání souhlasí. Námitka podjatosti ke složení senátu
Nejvyššího správního soudu, který věc podle rozvrhu práce rozhoduje, nebyla žádným
z účastníků rovněž vznesena.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení předcházející
jeho vydání a neshledal žalobu důvodnou.
V předmětné věci jsou uplatněny žalobní námitky, které se vztahují jednak k tomu,
že žalobci mělo být upřeno právo účastníka správního řízení, a na základě toho bylo jeho
odvolání zamítnuto jako nepřípustné, a dále žalobní námitky, které se vztahují k vytýkaným
nedostatkům napadeného rozhodnutí jako takového, či řízení, které jeho vydání předcházelo
(majícího převážně základ v tvrzených nedostatcích rozhodnutí správního orgánu I. stupně).
Za tohoto stavu věci se Nejvyššímu správnímu soudu jako klíčové jeví posouzení,
zda žalovaný správní orgán uvážil správně otázku účastenství žalobce ve správním řízení.
Pokud účastenství v předmětném správním řízení žalobci příslušelo, potom by bylo třeba
zabývat se žalobou v celém rozsahu. Naproti tomu v případě, kdy by žalobci účastenství
v předmětném správním řízení nepříslušelo, by se soud již dalšími žalobními námitkami
(žalobní námitky, které se vztahují k vytýkaným nedostatkům napadeného rozhodnutí
jako takového) pro nedostatek žalobní legitimace žalobce (§65 s. ř. s.) zabývat nemohl.
Řízení na jehož základě bylo vydáno rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo vydáno
s odvoláním na §11 odst. 2 zákona o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů,
přičemž žalovaný v daných souvislostech odmítl žalobcovo účastenství s odkazem na §§9 a
10 zákona o státní památkové péči, s čímž žalobce nesouhlasí, a uvádí, že jeho účastenství
vyplývá z §14 správního řádu. Citovaná ustanovení zákona o státní památkové péči jsou
přitom takové povahy, že hovoří jednak o povinnostech vlastníků, uživatelů, správců
památek, u památek ve státním vlastnictví i o povinnostech uživatelů a správců nadřízených
orgánů uživatelů a správců památek, a dále i o povinnostech fyzických a právnických osob,
které nejsou vlastníky památek, přičemž všechny tyto povinnosti jsou směrovány na řádnou
péči o památky, a to i ve spojení s požadavkem počínat si tak, aby nebyly způsobovány
nepříznivé změny stavu kulturních památek nebo jejich prostředí a nebylo ohrožováno
zachování a vhodné společenské uplatnění kulturních památek. Ustanovení §11 odst. 2
zákona o státní památkové péči přitom výslovně počítá s tím, že pokud by fyzická nebo
právnická osoba svou činností působily nebo by mohly způsobit nepříznivé změny stavu
kulturní památky nebo jejího prostředí anebo ohrožují zachování nebo společenské uplatnění
kulturní památky, určí příslušný správní úřad podmínky pro další výkon takové činnosti nebo
výkon činnosti zakáže. Ve smyslu tohoto zákonného ustanovení potom správní orgán I. stupně
rozhodl tak, tak, že určuje opatření zajistit uzavření areálu NKP Vyšehrad v době od 21. září
2000 do 27. září 2000. V odůvodnění rozhodnutí potom uvedl, že dané rozhodnutí bylo
vydáno s ohledem na to, že se v souvislosti se zasedáním Mezinárodního měnového fondu,
které se mělo konat v sousedství historického areálu NKP Vyšehrad, očekávaly v době od 21.
9. 2000 do 27. 9. 2000 rozsáhlé protestní akce, při nichž nebylo možné vyloučit narušení
veřejného pořádku s důvodnou obavou, že by mohly být kulturní památky situované v areálu
NKP Vyšehrad, jakož i udržovaná zeleň a parkový mobiliář, zničeny. Toto rozhodnutí bylo
koncipováno jako rozhodnutí tzv. „povinnostní“, přičemž tato povinnost byla uložena
organizaci Národní kulturní památka Vyšehrad.
Pokud jde o sledovanou otázku účastenství, citovaná ustanovení zákona o státní
památkové péči výslovně okruh účastníků předmětného řízení nevymezují, a proto je třeba
souhlasit s názorem žalobce, že okruh účastníků takového řízení je třeba, ve spojení
s §44 zákona o státní památkové péči, dovozovat z §14 správního řádu.
V tomto zákonném ustanovení je pojem "účastník správního řízení" je pojmově
vymezen tzv. legální definicí, podle níž je účastníkem správního řízení ten, o jehož právech,
právem chráněných zájmech nebo povinnostech má být v řízení jednáno, ten, jehož práva,
právem chráněné zájmy nebo povinnosti mohou být rozhodnutím přímo dotčeny, a ten,
kdo tvrdí, že může být rozhodnutím ve svých právech, právem chráněných zájmech nebo
povinnostech přímo dotčen, a to až do té doby, než se prokáže opak.Účastníkem řízení je dále
i ten, jemuž takové postavení přiznává zvláštní právní předpis.
Konkrétní dovození toho, kdo přichází ve vždy určitém či jmenovitém správním
řízení jako účastník řízení v úvahu, potom souvisí zejména se systematickým a logickým
právním výkladem citovaného §14 správního řádu a to ve spojení s obdobným právním
výkladem ustanovení, jež mají být ve vždy předmětném správním řízení aplikována.
V posuzované věci šlo, jak bylo již výše zmíněno o řízení a rozhodnutí
tzv. „povinnostní“, jehož smyslem a cílem bylo uložit zcela konkrétní povinnost. Správní
řízení samo o sobě je z povahy věci řízením, jehož výsledkem má být rozhodnutí
individualizované co do subjektů a současně i konkretizované co do obsahu (práva, právem
chráněné zájmy, povinnosti), se vzájemnou podmíněností či souvztažností této
individualizace a konkretizace. Obsah rozhodnutí je za této situace zpravidla také určujícím
pro vždy v úvahu přicházející individualizaci rozhodnutí. V daném případě šlo z hlediska
obsahu rozhodnutí o uložení povinnosti, přičemž povaha této povinnosti byla taková, že tak,
jak byla rozhodnutím formulována, její splnění mohlo příslušet jen tomu, kdo disponuje
s provozem NKP Vyšehrad. V tomto směru potom bylo nesporné, že při zvoleném řešení byla
jako účastník řízení označena organizace Národní kulturní památky Vyšehrad. To,
zda u tohoto řízení mohly, či měly, vystupovat jako účastníci řízení ještě další osoby, souvisí s
tím, zda lze individualizovat subjekty, jejichž práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti
mohly být daným rozhodnutím dotčeny. Žalobce namítá, že on je právě takovým subjektem,
a to zejména proto, že ohlásil, že v rozhodné době hodlá uskutečnit konání shromáždění právě
v areálu NKP Vyšehrad. Mimo to je ze žalobcových podání možno dovodit, že dle jeho
názoru se rozhodnutí dotklo práv dalších subjektů řízení, což je vyjádřeno žalobcovým
konstatováním, že jako osobu zúčastněnou konkrétní osobu označit nelze, neb dle jeho názoru
je z povahy sporu za osobu zúčastněnou na řízení možné označit každého. A právě
v „povaze“ předmětného správního řízení podle názoru Nejvyššího správního soudu tkví
podstata toho, zda vůbec v tomto řízení přichází v úvahu, vedle adresáta uložené povinnosti,
další účastníci řízení. Mají-li být ve správním řízení účastníci individualizováni, potom musí
být z povahy věci individualizovatelní, a to ve spojení s jejich subjektivními právy, právem
chráněnými zájmy a povinnostmi. Za takto individualizovatelné subjekty však nesporně nelze
považovat „každého“. V opačném případě bychom museli dospět k závěru, že účastníkem
řízení by tak musel být každý z blíže nedefinovatelné veřejnosti, kdo by například mohl
uvažovat o prohlídce předmětného areálu v rozhodné době, v níž byl areál na základě
předmětného rozhodnutí přechodně uzavřen.
Takto však účastenství ve správním řízení podle §14 správního řádu dovozovat nelze.
V jeho smyslu může jít o účastenství dotčených subjektů jen tehdy, pokud jsou tyto subjekty
přímo dotčeny na svých právech, právem chráněných zájmech či povinnostech jako zcela
individualizované subjekty, a to na rozdíl dalších blíže neurčených subjektů (tj. na rozdíl
od každého dalšího subjektu) které takovým rozhodnutím dotčeny nejsou a také ani dotčeny
být nemohou. V daném případě jde podle názoru Nejvyššího správního soudu právě
o takovou situaci, v níž přichází v úvahu, vedle adresáta povinnosti, jen takové dotčení jiných
subjektů, kteří nejsou individualizovatelní, dotčení, které se tedy může týkat „každého“,
což však nezakládá důvod k tomu, aby tyto subjekty měly vystupovat v postavení účastníků
předmětného správního řízení.
To podle názoru Nejvyššího správního soudu v plném rozsahu platí i pro případ
postavení subjektů, jež mohou vystupovat jako oznamovatelé shromáždění. I tady podle
aktuálně platné právní úpravy platí, že v úvahu přichází jejich blíže neurčený okruh,
a proto s potencionálními oznamovateli konání shromáždění nepřicházelo v předmětném
řízení v úvahu uvažovat jako s účastníky předmětného správního řízení. Na tomto závěru
v konkrétní posuzované věci přitom není podle názoru Nejvyššího správního soudu rozhodné,
že žalobce „ze zmíněného blíže neurčeného okruhu potencionálních oznamovatelů
shromáždění viditelně vystoupil“ tím, že výslovně hodlal v příslušné době konat
v předmětném areálu shromáždění (konání shromáždění předem oznámil), stejně jako není
rozhodné, že v době vydání rozhodování správního orgánu I. stupně bylo jím oznámené
shromáždění zakázáno, a současně bylo vedeno řízení u soudu o zrušení zákazu konání tohoto
shromáždění. To z toho důvodu, že i on patří do množiny blíže neurčených potencionálních
oznamovatelů shromáždění, a to že výslovně záměr konat shromáždění oznámil mu ještě
nezaložilo postavení účastníka v řízení podle zákona o státní památkové péči. I tak žalobce
nadále zůstal v postavení „jednoho“ z množiny „všech“, jimiž musí být dané rozhodnutí
(vzhledem k jeho „povinnostní“ povaze) respektováno.
Nejvyšší správní soud se tak ztotožnil s názorem žalovaného, že účastníkem
předmětného řízení mohl být pouze subjekt, kterému byla ukládána konkrétní povinnost.
Za daného právního i faktického stavu věci je tedy Nejvyšší správní soud toho názoru,
že žalobci v předmětném správním řízení podle zákona o státní památkové péči nepříslušelo
postavení účastníka správního řízení, a proto podle jeho přesvědčení žalovaný rozhodl
v souladu se zákonem, když jeho odvolání posoudil jako nepřípustné, neboť bylo podáno
někým, komu postavení účastníka předmětného řízení nepříslušelo.
V situaci, kdy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žalobci nepříslušelo
postavení účastníka správního řízení, nepřichází již v úvahu, aby se pro nedostatek žalobní
legitimace žalobce (§65 s. ř. s.) zabýval dalšími žalobními námitkami, neboť toto soudu
nepřísluší, a to bez ohledu na případnou opodstatněnost některých z nich, vnímaných jako
žalobních námitek samotných o sobě.
Vzhledem ke všemu výše uvedenému neshledal Nejvyšší správní soud postup
žalovaného v předmětné věci nezákonným, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl
(§78 odst. 7 s. ř. s.).
Žalobce, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a protože žalovanému náklady řízení nevznikly a také právo
na náhradu nákladů neuplatňoval, soud rozhodl, že žádnému z účastníků řízení se právo
na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. 5. 2004
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu