ECLI:CZ:NSS:2004:7.ADS.24.2003
sp. zn. 7 Ads 24/2003 - 90
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci stěžovatele
J. B., zastoupeného Mgr. Miloslavem Půbalem, advokátem se sídlem ve Vimperku, 1. máje
116, za účasti České správy sociálního zabezpečení, se sídlem v Praze, Křížová 25, v řízení
o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 4.
2003, č. j. 2 Ca 430/2002 – 53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále jen „správní orgán“)
ze dne 11. 11. 2002, byla zamítnuta žádost stěžovatele o částečný invalidní důchod pro
nesplnění podmínek ust. §37 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění
platném v době vydání tohoto rozhodnutí (dále jen „zákon o sociálním zabezpečení“),
neboť stěžovatel není podle posudku lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení Prachatice
v souvislosti s úrazem ze dne 31. 8. 1972 částečně invalidní.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, o které rozhodl Krajský soud
v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14. 4. 2003, č. j. 2 Ca 430/2002 - 53, tak,
že ji zamítl, neboť došel k závěru, že v případě stěžovatele chybí základní předpoklad
pro přiznání částečného invalidního důchodu, a to vznik částečné invalidity. Současně soud
poznamenal, že stěžovatelovým podáním z roku 2002 nelze požadovat přiznání a vyplácení
dávky z doby před rokem 1992, protože takové právo s ohledem na dikci ust. §95 odst. 2
zákona o sociálním zabezpečení zaniklo. Dále konstatoval, že o stejné věci bylo soudem
již jednou rozhodnuto.
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatel namítl, že v předcházejícím řízení
byl porušen čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť měl od začátku soudního
řízení nárok na právní pomoc z podnětu soudu, protože se pro svoji duševní poruchu nemůže
ve věci sám řádně a srozumitelně hájit. Žádný advokát mu však nebyl ustanoven. Dále uvedl,
že posudková komise nesprávně hodnotila jeho zdravotní stav a učinila nesprávné závěry,
protože dle jeho názoru měl i před rokem 1992 nárok na částečný invalidní důchod.
Proto navrhl, aby byl ustanoven znalec k posouzení, zda byl před rokem 1992 invalidní
či nikoliv. O dávku nepožádal dříve, neboť ji měl dostal „z lékařského podnětu“, a proto není
promlčena. Závěrem požádal, aby Nejvyšší správní soud přezkoumal jako předmětnou otázku,
zda stěžovatel trpěl již v letech 1994 až 1995 duševní poruchou a zda se v této době mohl plně
účastnit soudního řízení. Ze všech uvedených důvodů navrhl zrušení napadeného rozhodnutí
a vrácení věci k dalšímu řízení.
Správní orgán ve svém vyjádření navrhl zamítnutí kasační stížnosti, neboť nemá žádné
výhrady k provedenému dokazování či rozhodnutí krajského soudu.
Ze správního spisu, který soudu předložil správní orgán, vyplynuly následující
podstatné skutečnosti:
Rozhodnutím správního orgánu ze dne 24. 3. 1993 byl stěžovatel ode dne podání
žádosti, tj. od 21. 10. 1992, uznán částečně invalidním dle ust. §37 zákona o sociálním
zabezpečení v souvislosti s úrazem bojovými prostředky. Stěžovatel opakovaně požadoval
uznání částečné invalidity před rokem 1992, na což reagoval správní orgán sdělením ze dne
12. 8. 1994, kterým jeho žádostem nevyhověl. Věc byla k opravným prostředkům stěžovatele
přezkoumána krajským a vrchním soudem, který v rozhodnutí ze dne 29. 12. 1995, sp. zn. 2
Cao 221/1995, vyslovil, že stěžovatel nebyl nikdy částečně invalidním, neboť všechna
posouzení jeho zdravotního stavu, která předcházela řízení před vrchním soudem, byla
označena za posudkové omyly, a proto nelze uznat stěžovatelovu invaliditu v předchozím
řízení. Přípisem ze dne 18. 6. 2002 požádal stěžovatel správní orgán o zpětné přiznání dávky
částečné invalidity před rokem 1992. Na základě posudku lékaře Okresní správy sociálního
zabezpečení Prachatice ze dne 18. 9. 2002 nebyl stěžovatel uznán částečně invalidním, proto
správní orgán jeho žádost rozhodnutím ze dne 11. 11. 2002, zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí krajského
soudu z důvodů v této stížnosti uplatněných a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
Dle ust. §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), kasační stížnost lze podat pouze z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení.
Podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené ve Sbírce zákonů
pod č. 2/1993 (dále jen „Listina“), má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy,
jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.
Dle ust. §95 odst. 2 zákona o sociálním zabezpečení se dávka zvýší nebo přizná
podle odstavce 1 ode dne, od něhož dávka nebo její zvýšení náleží, nejvýše však za tři roky
nazpět ode dne zjištění nebo uplatnění nároku na dávku nebo na její zvýšení.
Zásadní stížní námitkou stěžovatele je nesouhlas s posouzením právní otázky tak,
jak bylo provedeno soudem a správním orgánem, tedy stížní důvod obsažený
v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., když nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní závěr,
popř. je sice aplikován správní právní názor, ale tento je nesprávně vyložen. Taková
pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí Krajského soudu
v Českých Budějovicích neshledal. Nesouhlas stěžovatele s posouzením zdravotního stavu
tak, jak je vyložen v napadeném rozhodnutí, shledává Nejvyšší správní soud nedůvodným,
neboť jak z posudku lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení Prachatice
ze dne 18. 9. 2002, tak i z posudku Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí
v Českých Budějovicích ze dne 20. 3. 2003 opakovaně vyplývá, že stěžovatel „nebyl částečně
invalidní podle §37 odst. 2 a 3 zákona o sociálním zabezpečení v souvislosti s úrazem
ze dne 31. 8. 1972. Při dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu byl schopen vykonávat
bez zvlášť ulehčených pracovních podmínek, bez vážného zhoršení zdravotního stavu
a bez zcela mimořádných podmínek dosavadní zaměstnání. Dlouhodobě nepříznivý zdravotní
stav mu značně neztěžoval obecné životní podmínky.“ Uvedenými posudky
jsou tak jednoznačně vyvráceny veškeré námitky stěžovatele týkající se jeho zdravotního
stavu, neboť tyto jsou zpracovány velmi podrobně s důkladným rozborem stěžovatelova
zdravotního stavu. Z tohoto důvodu považuje Nejvyšší správní soud stěžovatelův návrh
na ustanovení nového znalce za nadbytečný, neboť ve věci již byly zpracovány dva odborné
posudky, ze kterých je zcela zřejmé, že stěžovatelův návrh na přiznání částečné invalidity
za období před rokem 1992 je nedůvodný, zvláště za situace, kdy bylo zjištěno, že částečný
invalidní důchod za dobu od 21. 10. 1992 byl stěžovateli přiznán v důsledku nadhodnocení
jeho zdravotního postižení, tedy posudkového omylu.
Pokud je stěžovatelem namítáno, že v řízení před soudem byl porušen čl. 37 odst. 2
Listiny, Nejvyšší správní soud považuje tuto námitku za nepatřičnou, neboť ze spisu
je zřejmé, že v průběhu soudního řízení rozhodoval krajský soud opakovaně o žádostech
stěžovatele „o bezplatné právní zastoupení z řad advokátů“. Stěžovatel tak využil svého práva
na právní pomoc garantovaného mu Listinou, přičemž zamítnutí jeho žádosti
nelze automaticky považovat za jeho porušení, neboť toto právo není absolutní, naopak
lze je realizovat za zákonem stanovených podmínek, v daném případě za podmínek
uvedených v §35 odst. 7 s. ř. s. Stěžovatel však nesplnil podmínku, kterou mu pro možnost
ustanovení zástupce tento zákon stanovuje, a to naplnění předpokladů pro osvobození
od soudních poplatků, krajský soud proto nepochybil, když jeho žádost zamítl.
Pro věc je zcela bez významu, že stěžovatel dle svého vyjádření „nepožádal
o dávku dříve“, tedy nepožádal o výplatu dávek spojených s uznáním částečné invalidity
dříve. Ze zákonné dikce (ust. §95 zákona o sociálním zabezpečení) je totiž zřejmé,
jakým způsobem a v jakém časovém období dochází k prekluzi práva na přiznání či zvýšení
dávky, přičemž stěžovatelův souhlas či nesouhlas s touto právní skutečností
je zcela irelevantní.
Pokud dále stěžovatel žádal soud, aby přezkoumal, zda v letech 1994 až 1995 skutečně
trpěl duševní poruchou, Nejvyšší správní soud konstatuje, že tento stížní bod směřuje mimo
vymezenou přezkumnou pravomoc soudu. Nejvyšší správní soud je oprávněn přezkoumávat
pouze kasační stížností napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející, nikoliv však jiné
rozhodnutí a jiné řízení, jak po něm požaduje stěžovatel.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem dle §109 odst. 1
cit. zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla
bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Další účastník nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl,
proto mu ho soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. 2. 2004
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu