ECLI:CZ:NSS:2004:7.ADS.47.2003
sp. zn. 7 Ads 47/2003 – 70
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Hany Pipkové v právní věci žalobce
Ing. V. D., CSc., zastoupeného advokátem JUDr. Stanislavem Blažkem se sídlem Moskevská
24a, Havířov - Město, proti žalované České správě sociálního zabezpečení se sídlem
Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 31. 7. 2003 čj. 21 Ca 31/2002 - 52,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobce podal včas kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
31. 7. 2003 čj. 21 Ca 31/2002 - 52, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalované ze dne 3. 10. 2001 o starobní důchod, a rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení.
Důvodem kasační stížnosti je tvrzená nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky Krajským soudem v Ostravě v řízení vedeném pod sp.zn. 21 Ca 31/2002 (§103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní – dále jen „s. ř. s.“). Jestliže krajský soud
nezrušil rozhodnutí žalované, jímž mu v řízení o přiznání starobního důchodu nebyla
započtena doba od 1. 9. 1956 do 2. 9. 1957, tj. doba od počátku studia na vojenském
spojovacím učilišti do dosažení zletilosti, nesprávně věc právně posoudil, protože si
nesprávně vyložil doklady, které žalobce předložil. Žalobce dále v kasační stížnosti opakuje
obsah těchto dokladů a sděluje, že rovněž upozornil krajský soud „na ÚL, částku 111 ze dne
30. 12. 1958, MŠaK“, dle kterého se studium na vojenské škole považuje za dvouletou
nástavbu. Pokud krajský soud ve svém rozhodnutí vyšel z rozkazu ministra národní obrany
č. 084, bod 2, písm. a), podle něhož posluchači a žáci vojenských učilišť a vojenské akademie
jsou vojáky základní vojenské služby, pak bylo nutno použít ustanovení §14 odst. 1 zákona
č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, o výhodnějším zápočtu. Rozkaz ministra národní
obrany není žádným právním předpisem, takže je nutno použít analogie zákona a předmětnou
dobu započíst. Shora uvedený výnos MŠaK je nutno považovat za rovnocenný rozkazu
ministra národní obrany č. 084. Z toho vyplývá, že je nutno použít §14 odst. 1 zákona
č. 155/1995 Sb. Žalobce navrhuje, aby shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě
byl zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
Ze soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil:
Rozhodnutím žalované ze dne 3. 10. 2001 byl žalobci přiznán podle §29 zákona č.
155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, od 1. 9. 2001 starobní důchod ve výši 8235 Kč
měsíčně. Žalobce namítal, že mu nebyla započtena doba od 1. 9. 1956 do 2. 9. 1957 včetně a
v tomto směru se žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí žalované. Uvedl, že v dubnu
1956 byl přijat k dalšímu studiu na vojenském spojovacím učilišti, toto studium nepřerušil a
ukončil je v roce 1959. Od června do září 1956 pak pracoval jako brigádník u Dopravního
podniku města Ostravy. Žalobce požadoval, aby doba od 1. 9. 1956 do 2. 9. 1957 (doba
pojištění do 18 let věku) byla zhodnocena pro výpočet výše starobního důchodu. Z listinných
důkazů vzal krajský soud za prokázané, že žalobce byl v době od 15. 9. 1956 do 31. 8. 1959
posluchačem vojenského spojovacího učiliště, od 1. 9. 1959 do 20. 9. 1962 byl vojákem
z povolání. Žalobce od 15. 9. 1956 do 14. 9. 1958 konal základní vojenskou službu. Z této
doby je doba od 15. 6. 1956 do 2. 9. 1957 dobou do 18 let věku žalobce. Rozkaz ministra
národní obrany č. 084 ze dne 31. 10. 1952, jehož kopie byla soudu předložena, v bodu 2.
písm. a) stanoví, že posluchači vojenských učilišť a vojenských akademií jsou vojáky
v základní službě, jestliže byli odvedeni a ještě nesplnili povinnost k 24 měsíční základní
vojenské službě.
Krajský soud po podrobném právním rozboru, jak je uveden v odůvodnění napadeného
rozsudku, dospěl k závěru, že od 9. 5. 1945 byla doba služby v čs. ozbrojených silách, pokud
nešlo o službu vojáka z povolání, hodnocena jako náhradní doba pojištění; touto službou
se rozuměla i doba základní (prezenční) služby. Podle §13 zákona č. 155/1995 Sb. se za dobu
pojištění považují též doby zaměstnání získané před 1. 1. 1996 podle předpisů platných
před tímto dnem a za náhradní doby pojištění se považují též náhradní doby získané
před 1. 1. 1996 podle předpisů platných před tímto dnem. Podle §33 odst. 2 věta druhá téhož
zákona se pro výpočet výše starobního důchodu do doby pojištění získané do 18 let věku
a po vzniku nároku na starobní důchod nezahrnují náhradní doby. Nelze použít §14 odst. 1
zákona č. 155/1995 Sb., protože podle shora uvedeného rozkazu ministra národní obrany
č. 084 posluchači vojenských učilišť byli vojáky základní služby, jestliže ještě nesplnili
povinnost k základní službě. Pokud tedy žalovaná dobu výkonu základní vojenské služby
žalobce do 18 let jeho věku pro výpočet výše starobního důchodu vyloučila jako dobu
náhradní, učinila tak v souladu s právními předpisy. Proto byla žaloba jako nedůvodná
zamítnuta.
Nejvyšší správní soud, vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti (§109 odst. 2 a 3
s. ř. s.), dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Krajský soud ke skutkovému posouzení věci provedl všechny dostupné důkazy a jejich
hodnocení je logické. Ze všech provedených důkazů vyplývá jediný možný právní závěr,
a sice, že v posuzované věci byla doba výkonu základní vojenské služby žalobce, pokud jde
o dobu do 18 let jeho věku, dobou náhradní, kterou nelze zahrnout pro výpočet výše
starobního důchodu.
Na těchto závěrech nemůže nic změnit ani námitka, že krajský soud se nevypořádal s tím,
co bylo v kasační stížnosti mlhavě označeno jako „ÚL, částka 111 ze dne 30. 12. 1958,
MŠaK“. Jedná se o úřední sdělení Ministerstva školství a kultury, které bylo uveřejněno dne
30. 12. 1958 v částce 111 Úředního listu 1958. Název tohoto úředního sdělení zní:
„Hodnocení vzdělání získaného ve vojenských učilištích a školách a ve školách ministerstva
vnitra“ a jeho účelem bylo stanovit, jak se vzdělání získané ve vojenských učilištích a školách
a školách Ministerstva vnitra hodnotí pro účely civilního zaměstnání. Pro posuzovanou věc
je toto úřední sdělení bez právního významu.
Mylná je rovněž úvaha žalobce o rovnocennosti rozkazu ministra národní obrany č. 084
a úředního sdělení uveřejněného v částce 111 Úředního věstníku 1958, a to nejen proto,
že u těchto listin nelze pojmově hovořit o jejich hierarchickém vztahu, ale i proto, že obě
listiny upravují něco jiného. Bližší úprava podmínek výkonu základní vojenské služby přitom
byla v kompetenci Ministerstva národní obrany.
Kasační stížnost tedy není důvodná a Nejvyšší správní soud ji podle §110 odst. 1
s. ř. s. zamítl.
Pokud jde o rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, žalobce ve věci úspěch neměl (§60
odst. 1 s. ř. s.), takže mu náhrada nákladů řízení nebyla přiznána. Žalované nelze náhradu
nákladů řízení přiznat (§60 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2004
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu