ECLI:CZ:NSS:2004:7.AFS.16.2003
sp. zn. 7 Afs 16/2003 - 79
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Věry Šimůnkové v právní věci stěžovatele
V. – v. s., spol. s r. o. zastoupeného Mgr. Blankou Doležalovou, advokátkou se sídlem
v Praze 4, nám. Gen. Kutlvašra 6, za účasti Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, se
sídlem Praha 1, Štěpánská 28, v řízení o kasační stížnosti podané proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 6. 6. 2003, č. j. 28 Ca 402/2001 - 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2003, č. j. 28 Ca 402/2001 – 41,
byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu
(dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 2. 7. 2001, č. j. FŘ-5059/12/01, kterým bylo zamítnuto
odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 4
ze dne 26. 3. 2001, č. j. 92222/01/004512/2100, jímž byl stěžovateli sdělen rozdíl daňového
penále na dani z příjmů právnických osob za r. 1995 ve výši 4 237 Kč. V odůvodnění
rozhodnutí městský soud uvedl, že důvody uvedené stěžovatelem v žalobě fakticky směřují
proti samotnému dodatečnému vyměření daně za rok 1995, neboť nezákonnost, kterým mu
bylo předepsáno daňové penále dovozuje z tvrzené skutečnosti, že daň za rok 1995 mu byla
doměřena nesprávně. Rozhodnutí o dodatečném vyměření daně z příjmů právnických osob
je však pravomocné a ani k žádosti stěžovatele o povolení přezkumu nedošlo k jeho změně
či zrušení. V řízení o této žalobě nelze přezkoumávat zákonnost rozhodnutí o dodatečném
vyměření daně, neboť toto rozhodnutí podléhá samostatnému přezkumu, když je nelze
považovat za rozhodnutí tzv. podkladové.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost,
přičemž s odkazem na §109 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spatřuje důvod jeho nezákonnosti v tom,
že městský soud nesprávně posoudil otázku výše penále na dani z příjmů právnických osob
za r. 1995, resp. se touto otázkou vůbec nezabýval. Stěžovatel se ztotožnil s názorem
městského soudu, že penále je příslušenstvím daně a sleduje osud daně, ale namítal, že soud
nezkoumal zákonnost výše vyměřeného penále. Poukázal na skutečnost, že dodatečně
vyměřená daň a z její pozdní úhrady vyplývající penále byly správcem daně vyměřeny
v souvislosti s časovým rozlišením výnosů ze smlouvy o dílo č. 195/94. Stěžovatel
je toho názoru, že na nedoplatek na dani z příjmů správce daně upozornil svým hlášením,
o jehož průběhu byl dne 30. 11. 1999 sepsán protokol, a že penále na dani z příjmů mu mělo
být vyměřeno ve výši 0,05 % z nedoplatku daně, a to s odkazem na §63 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“). Stěžovatel také
uvedl, že nikdy nepodal žádost o povolení přezkoumání správního rozhodnutí, jímž mu byla
dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob za r. 1995, ale podnět k provedení
kontroly dodržování zákonů při postupu pracovníků Finančního ředitelství pro Prahu 4.
Proto se domáhal zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení.
Finanční ředitelství ve svém vyjádření ke kasační stížnosti poukázalo na to, že výše
penále nebyla stěžovatelem v průběhu daňového řízení ani v žalobě zpochybněna.
Dále finanční ředitelství vyjádřilo nesouhlas s tvrzením stěžovatele, že sám upozornil správce
daně na problematiku časového rozlišení výnosů, neboť z obsahu protokolu
ze dne 30. 11. 1999 je zřejmé, že stěžovatel neměl v úmyslu podat dodatečné daňové přiznání
k dani z příjmů právnických osob za r. 1995. Protože stěžovatel dodatečné daňové přiznání
nepodal ani takový úmysl neměl, není důvod, aby penále bylo vypočteno ve výši 0,05 %
z dlužné částky podle §63 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků. Tvrzení stěžovatele,
že žádost o povolení přezkoumání rozhodnutí č. j. FŘ-3935/12/00 nikdy nepodal, označilo
finanční ředitelství za nepravdivé, protože podání stěžovatele adresované ministerstvu financí
včetně jeho doplnění posoudilo ministerstvo jako žádost o povolení přezkoumání rozhodnutí
finančního ředitelství, o čemž byl stěžovatel informován, o čemž svědčí jeho podání
ze dne 20. 6. 20001, se kterým zároveň uhradil i příslušný správní poplatek. Na základě výše
uvedených skutečností považuje finanční ředitelství kasační stížnost za neodůvodněnou.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Tvrzení stěžovatele, že městský soud posoudil nesprávně otázku výše penále na dani
z příjmů právnických osob za r. 1995, respektive se touto otázkou vůbec nezabýval,
nepovažuje Nejvyšší správní soud za opodstatněné. Podle §75 odst. 2 s. ř. s. soud přezkoumá
napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů, z nichž musí být podle §71 odst. 1
písm. d) s. ř. s. patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené
výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Protože stěžovatel v žalobě nic proti výši
penále nenamítal, městský soud se ani nemohl, vázán dispoziční zásadou, touto otázkou
zabývat, když důvody uvedené stěžovatelem v žalobě fakticky směřovaly proti samotnému
dodatečnému vyměření daně z příjmů právnických osob za r. 1995, jak na to také důvodně
městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku poukázal.
Pokud stěžovatel tvrdí v kasační stížnosti, že nikdy nepodal žádost o povolení
přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství, není z tohoto tvrzení zřejmé,
zda a o který důvod ve smyslu §103 s. ř. s. se jedná. Proto v tomto rozsahu nemohl Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek přezkoumat.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní kasační stížnost podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř.s. zamítl bez jednání postupem podle §109 odst. 1 citovaného zákona.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl,
proto mu nevzniklo právo na náhradu nákladů řízení a finančnímu ředitelství žádné náklady
s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. června 2004
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu