ECLI:CZ:NSS:2004:7.AFS.27.2003
sp. zn. 7 Afs 27/2003 - 69
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Věry Šimůnkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci stěžovatele
Finanční ředitelství se sídlem v Brně, Nám. Svobody 4, za účasti M., s. r. o., zastoupené
JUDr. Milanem Novákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, v řízení
o kasační stížnosti podané proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2003,
č. j. 30 Ca 516/2000 - 39,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2003, č. j. 30 Ca 516/2000 – 39,
se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2003, č. j. 30 Ca 516/2000 – 39,
bylo zrušeno rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 20. 9. 2000,
č. j. 3629c/2000/FŘ/130, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí
Finančního úřadu Brno-venkov ze dne 7. 3. 2000, č. j. 35840/99/293933/0537, o vyměření
spotřební daně podle pomůcek za zdaňovací období září 1999 ve výši 22 605 Kč.
V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že každému rozhodnutí o výši základu daně
a daně by mělo předcházet dokazování, a je proto na místě posuzovat oprávnění správce daně
stanovit ve smyslu §44 odst. 1, 2 zákona č. 337/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) daň podle pomůcek ve vazbě na ustanovení tohoto
zákona, která se týkají dokazování. Obecnou podmínkou pro stanovení daně podle pomůcek
je nemožnost stanovit daň dokazováním. Proto i při použití pomůcek podle §44 odst. 1, 2
zákona o správě daní a poplatků je nutno z hlediska §50 odst. 5 citovaného zákona řádu
mimo jiné zkoumat splnění podmínky spočívající v nemožnosti stanovit daň dokazováním.
Navíc §44 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků umožňuje, aby daň v případě nepodání
daňového přiznání byla stanovena jako vyvratitelná domněnka ve výši nula.
V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě stěžovatel namítal, že rozsudek krajského
soudu spočívá na nesprávném posouzení právní otázky, a proto je nezákonný. V dané věci
byla vyměřena spotřební daň ve smyslu §44 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků
podle pomůcek, když firma M., s. r. o., nereagovala na výzvu správce daně ve smyslu
§40 odst. 1 citovaného zákona, aby podala daňové přiznání. Podle názoru stěžovatele
je nepodání daňového přiznání daňovým subjektem na výzvu správce daně ve smyslu
citovaného ustanovení jedinou zákonem stanovenou podmínkou pro vznik oprávnění správce
daně stanovit daň podle pomůcek. Ustanovení §44 odst. 1 a §31 odst. 5 zákona o správě
daní a poplatků nejsou ve vzájemném rozporu, popřípadě upravují tentýž institut v poněkud
rozdílném rozsahu. Ustanovení §44 citovaného zákona je nutno respektovat jako ustanovení
speciální zakotvující bez dalšího oprávnění správce daně při stanovování daně v případě
nepodání daňového přiznání. Při výkladu aplikovaném krajským soudem by existence
speciálního ustanovení §44 zákona o správě daní a poplatků pro stanovení daně podle
pomůcek, pokud by správce daně musel vždy zkoumat, zda nelze stanovit daň dokazováním,
zcela postrádala smysl. Dále stěžovatel poukázal na to, že krajský soud při přezkoumávání
žalobou napadeného správního orgánu šel nad rámec žalobních bodů. V žalobě totiž nebylo
tvrzeno, že nebyly dodrženy zákonné podmínky pro stanovení daně podle pomůcek,
protože bylo možné stanovit daň dokazováním, ale obsahovala pouze obecné tvrzení
o nedodržení zákonných podmínek pro stanovení daně podle pomůcek s tím, že správce daně
neměl v době podání výzvy žádné pomůcky ani zjištění, že daňová povinnost vznikla,
resp. nedodržení podmínek bylo spatřováno v tom, že výzva stanovila k podání daňového
přiznání v rozporu se zákonem lhůtu kratší než 15 dnů. Krajský soud také v písemném
vyhotovení rozsudku konstatuje, že ve věci bylo podáno doplnění odvolání, a i když uznal,
že stěžovatel se tímto doplněním reálně nemohl zabývat, přesto však vyslovil závěr, že bylo
povinností odvolacího orgánu se doplněním odvolání zabývat. Navíc stěžovatel poukázal
na to, že v doplnění odvolání byly namítány stejné skutečnosti jako v žalobě a soud
tedy mohl posoudit, zda tyto námitky měly vliv na výrok rozhodnutí ve věci samé. Ze všech
uvedených důvodů se stěžovatel domáhal zrušení napadeného rozsudku.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti firma M., s. r. o., vyjádřila domněnku, že nejsou
dány předpoklady pro vyhovění kasační stížnosti z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem. Správce daně nepostupoval při stanovení
daňové povinnosti v souladu s §44 zákona o správě daní a poplatků, protože neměl v době
vystavení rozhodnutí pomůcky ani jiná zjištění, která by svědčila prokazatelně o tom, že
firmě M., s. r. o. ve zdaňovacím období měsíce září 1999 vznikla daňová povinnost
u spotřební daně z lihu. V této souvislosti firma M., s. r. o., konstatovala, že bylo žádáno
o povolení navrácení lhůty k podání daňového přiznání. Firma M., s. r. o. nerozporuje názor
stěžovatele, že §44 odst. 1 a §31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků nejsou
ve vzájemném rozporu, ale právní názor a výklad §44 je však nutno vidět v souvislosti
s §31 odst. 5 až 7 citovaného zákona právě v části hodnocení dodržení zákonných podmínek.
Právní názor stěžovatele k §44 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků označila firma
M., s. r. o. ve vztahu k projednávané problematice za irelevantní. Rovněž nesdílí právní názor
soudu, který se týká lhůty podle §40 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků a poukázal
například na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, který se v rozhodnutí
ze dne 7. 9. 1998, sp. zn. 10 Ca 213/1998, zabýval otázkou nejkratší možné lhůty.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná.
Podle ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumá soud napadené výroky rozhodnutí
vydaného správním orgánem v mezích žalobních důvodů. Krajský soud v Brně ale v daném
případě v souladu s citovaným ustanovením nepostupoval, protože, jak důvodně namítá
stěžovatel, přezkoumal napadené rozhodnutí nad rámec žalobních bodů. V žalobě je především
obsáhle popsán průběh daňového řízení, jehož výsledkem bylo vydání napadeného rozhodnutí,
a poté je v žalobních bodech poměrně stručně poukazováno na to, že výzvy k podání daňového
přiznání byly učiněny v rozporu se zákonem, když nebyly dodrženy procesní náležitosti výzvy
stanovené v §43 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků. V rozsahu tohoto žalobního bodu
však krajský soud zákonnost napadeného rozhodnutí vůbec nepřezkoumal a vyhodnotil
nezákonnost napadeného rozhodnutí ze zcela jiného důvodu, což mu nepřísluší,
pokud se nejedná o situaci ve smyslu §76 odst. 2 s. ř. s.
Stejně tak je podle názoru Nejvyššího správního soudu opodstatněný další důvod
kasační stížnosti, v němž stěžovatel poukázal na nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení otázky, zda se měl zabývat doplněním odvolání. Podle ustanovení §48 odst. 7
zákona o správě daní a poplatků může odvolatel do doby, než je o jeho odvolání rozhodnuto,
údaje svého odvolání pozměňovat nebo doplňovat. Z obsahu správního spisu sice nelze zjistit,
kdy bylo doplnění odvolání podáno k poštovní přepravě, doručeno správci daně a postoupeno
odvolacímu orgánu, ale pokud může být podle citovaného ustanovení odvolání doplněno
do doby než je o něm rozhodnuto, znamená to, že do této doby musí být doplnění odvolání
doručeno odvolacímu orgánu tak, aby se o důvodech obsažených v doplnění odvolání reálně
dozvěděl a mohl se s nimi vypořádat, jak mu ukládá §50 odst. 7 věta druhá zákona o správě
daní a poplatků. V této souvislosti nelze aplikovat §14 odst. 7 zákona o správě daní
a poplatků, protože se nejedná o lhůtu, ale pouze o stanovení doby, v níž může odvolatel
údaje svého odvolání doplňovat a pozměňovat. Bylo-li však doplnění odvolání podáno
k poštovní přepravě dne předcházejícího dni, ve kterém odvolací orgán o odvolání rozhodl,
nemůže mu být vytýkáno, že se nevypořádal s důvody v něm uvedenými, když se o nich dříve
než ve věci rozhodl nedozvěděl. Krajský soud označil za rozhodující to, že odvolatel splnil
lhůtu pro podání doplnění odvolání, ale současně připustil, že se odvolací orgán doplněním
odvolání v odvolacím řízení nemohl reálně zabývat. Jak měl tedy odvolací orgán v takovém
případě postupovat už ale z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé.
Ze všech shora uvedených důvodů shledal Nejvyšší správní soud, že jednak napadený
rozsudek je nepřezkoumatelný, když krajský soud překročil rámec žalobních bodů a tato vada
měla za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé a jednak krajský soud nesprávně
posoudil právní otázku. Proto Nejvyšší správní soud podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
zrušil rozsudek krajského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Ve věci rozhodl bez jednání
postupem podle §109 odst. 1 s. ř. s.
O náhradě nákladů řízení kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 2 věta prvá
s. ř. s. krajský soud v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. června 2004
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu