ECLI:CZ:NSS:2004:7.AFS.33.2003
sp. zn. 7 Afs 33/2003 - 80
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Věry Šimůnkové v právní věci stěžovatele
P. C., s. r. o., zastoupeného Mgr. Václavem Hajšmanem, advokátem se sídlem v Plzni,
Thámova 6, za účasti Finančního úřadu v Plzni, se sídlem v Plzni, náměstí Českých bratří 8,
v řízení o kasační stížnosti podané proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 9. 2003,
č. j. 30 Ca 63/2003 – 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 9. 2003, č. j. 30 Ca 63/2003 – 42, byla
zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal toho, aby soud uložil Finančnímu úřadu
v Plzni ověřit ve lhůtě 15 dní od právní moci rozhodnutí soudu neplatnost platebního výměru
č. 1010000197 ze dne ze dne 11. 5. 2001 na daň z příjmů právnických osob za rok 2000,
rozhodnutí o přeplatku na dani ze dne 14. 5. 2001, č. j. 149201/01/138511/2735, a ze dne
22. 6. 2001, č. j. 189641/01/138511/2735, a dodatečných platebních výměrů ze dne
27. 9. 2000, č. 1000000507, na zrušení daňové ztráty z příjmů právnických osob za rok 1998
a č. 1000000506 na daň z příjmů právnických osob za rok 1996. V odůvodnění rozsudku
krajský soud s odkazem na čl. 2 Ústavy České republiky uvedl, že v rámci ochrany
proti nečinnosti správního orgánu není soud oprávněn správní orgán a priori zavázat k vydání
rozhodnutí určitého obsahu, tj. k tomu, jak konkrétně má být činný.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost, v níž uvedl,
že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení otázky opodstatněnosti
podané žaloby, tj. důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud opírá své rozhodnutí o názor, že §79 odst. 1 s. ř. s.
umožňuje soudu vydat rozhodnutí, kterým uloží žalovanému správnímu orgánu povinnost
vydat rozhodnutí nebo osvědčení, ale s odkazem na úvodní ustanovení Ústavy České
republiky dovozuje, že není oprávněn uložit povinnost vydat rozhodnutí konkrétního obsahu.
V tomto případě je však předmětem sporu posouzení formálních náležitostí vydaných
rozhodnutí, tedy přezkoumání správních rozhodnutí způsobem, které soud běžně provádí
v případě, že posuzuje, zda předložená listina je skutečně správním aktem a vztahuje
se na ni presumpce správnosti. S ohledem na skutečnost, že podanou žalobou nebyla
napadána věcná správnost předmětných rozhodnutí, ale pouze absence základních náležitostí,
se kterými zákon o správě daní a poplatků spojuje neplatnost rozhodnutí, nemohl soud,
pokud by se námitkami stěžovatele věcně zabýval, zasáhnout do pravomoci moci výkonné
a tím porušit princip dělby moci. Stěžovatel rovněž upozornil na ustanovení
§68 písm. c) s. ř. s., z něhož jednoznačně vyplývá, že soud se vadami správního rozhodnutí
způsobující jeho nicotnost může zabývat. Proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel požádal Finanční úřad v Plzni přípisy ze dne
6. 11. a 11. 11. 2002 o ověření neplatnosti platebního výměru ze dne 11. 5. 2001,
č. 1010000197, rozhodnutí o přeplatku na dani ze dne 14. 5. 2001,
č. j. 149201/01/138511/2735, a ze dne 22. 6. 2001, č. j. 189641/01/138511/2735,
a dodatečných platebních výměrů ze dne 27. 9. 2000, č. 1000000507 a č. 1000000506.
Správce daně poté sdělil stěžovateli, že neshledal důvody pro ověření neplatnosti uvedených
rozhodnutí a své stanovisko podrobně zdůvodnil.
Podle §79 odst.1 s. ř. s. se žalobou proti nečinnosti správního orgánu může ten,
kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního
orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, domáhat, aby soud uložil
správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení.
Podle §32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění
pozdějších předpisů, (dále jen zákon o správě daní a poplatků) chybí-li v rozhodnutí vydaném
v daňovém řízení některá z ostatních základních náležitostí (§32 odst. 2 citovaného zákona
mimo ty, jejichž zhojení upravuje §32 odst. 4 až 6 citovaného zákona), které podle povahy
rozhodnutí musí být jejím obsahem, nebo odůvodnění v případech, kdy je zákon předepisuje,
a nejde-li jen o zřejmou chybu v psaní či počítání, má to za následek neplatnost rozhodnutí.
Splnění podmínek neplatnosti ověří správce daně, který rozhodnutí vydal.
Neshledá-li správce daně splnění podmínek neplatnosti, zákon mu neukládá vydat
o tom rozhodnutí. Tento postup vychází ze zásady, že není důvodu zasahovat do právní sféry
účastníků daňového řízení, protože jejich práva a povinnosti změněná nebo vzniklá původním
rozhodnutím takovým zjištěním nejsou nijak dotčena. Proto správce daně může daňový
subjekt vyrozumět pouze přípisem o tom, že neshledal důvod pro ověření neplatnosti
rozhodnutí. Tímto způsobem také v dané věci správce daně postupoval.
Z výše uvedených skutečností vyplývá, že správce daně nebyl nečinný,
neboť se žádostmi stěžovatele o ověření neplatnosti předmětných rozhodnutí zabýval,
s tvrzeními v nich uvedenými se vypořádal a stěžovateli poté přípisem sdělil, že neshledal
důvody pro osvědčení neplatnosti těchto rozhodnutí. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje
se závěrem krajského soudu, že i kdyby soud v rámci ochrany proti nečinnosti správního
orgánu shledal žalobu opodstatněnou a uložil by správnímu orgánu povinnost vydat
rozhodnutí nebo osvědčení, tj. to, aby byl ve stanovené lhůtě činný, v žádném případě
není oprávněn správní orgán zavázat k vydání rozhodnutí určitého obsahu, tj. k tomu,
jak konkrétně má být činný, jak se toho mimo jakoukoliv pochybnost stěžovatel domáhá.
Při rozhodování o žalobě proti nečinnosti správního orgánu není soud oprávněn posuzovat
formální náležitosti již vydaných rozhodnutí, ale pouze, zda existuje povinnost správního
orgánu vydat rozhodnutí ve věci samé). Proto se Nejvyšší správní soud nezabýval
stěžovatelem namítanými vadami správních rozhodnutí, neboť posouzení platnosti
či neplatnosti těchto rozhodnutí není předmětem řízení podle §79 a násl. s. ř. s. Námitky
proti rozhodnutím vydaným správcem daně měl stěžovatel možnost uplatnit v odvolacím
řízení podle §48 a násl. zákona o správě daní a poplatků, popř. v řízení reklamačním
podle §53 citovaného zákona, a také v přezkumném řízení před krajským soudem.
Rovněž Ústavní soud ve své judikatuře zastává stanovisko, že zákon o správě daní
a poplatků nestanoví povinnost vydat správní rozhodnutí v případě, že správce daně
podmínky neplatnosti neověří. V řadě svých rozhodnutí Ústavní soud odkázal na rozhodnutí
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 30 Ca 177/97, jehož názor
označil za ústavně konformní (např. usnesení IV. ÚS 705/2000 ze dne 27. února 2001,
usnesení IV. ÚS 355/01 ze dne 1. srpna 2001, usnesení IV. ÚS 390/01 ze dne 29. srpna 2001
či usnesení IV. ÚS 471/02 ze dne 6. listopadu 2002).
Upozornění stěžovatele na ustanovení §68 písm. c) s. ř. s. je zcela bezpředmětné,
protože na základě žaloby podané stěžovatelem bylo zahájeno řízení o ochraně
proti nečinnosti správního orgánu podle §79 až §81 s. ř. s. a nikoliv řízení o žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu podle §65 až §78 s. ř. s.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost
podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle ustanovení
§109 odst. 1 citovaného zákona.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch
neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, a Finančnímu úřadu v Plzni
s tímto řízením žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. 9. 2004
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu