ECLI:CZ:NSS:2004:7.AS.3.2004
sp. zn. 7 As 3/2004 – 71
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Hany Pipkové v právní věci žalobce M. P.,
advokátem JUDr. Martinem Kopeckým, se sídlem revoluční 24, Praha 1, proti žalovanému
Krajskému úřadu Pardubického kraje se sídlem Komenského 125, Pardubice, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze
dne 20. 10. 2003, č. j. 54 Ca 10/2003 – 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce podal včas kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové,
pobočka v Pardubicích, ze dne 20. 10. 2003. č. j. 54 Ca 10/2003 – 41, jímž byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 1. 2003, č. j. ODSH 7380/2002–Fi
a rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
V odůvodnění rozsudku krajský soud konstatoval, že žalovaný rozhodnutím ze dne 28. 1. 2003,
č. j. ODSH 7380/2002-Fi zamítl odvolání žalobce a v plném rozsahu potvrdil rozhodnutí
Okresního úřadu Svitavy, referátu dopravy a silničního hospodářství (dále jen „správní orgán
I. stupně“) č. j. RDSH/PŘ/999/02, podle něhož se žalobce dopustil přestupku proti bezpečnosti
a plynulosti silničního provozu podle §22 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích (dále jen „zákon č. 200/1990 Sb.“) tím, že dne 12. 6. 2002 v 19 hod. v obci
Litomyšl jako řidič motocyklu nedal při jízdě křižovatkou místních komunikací, která nebyla
označena dopravními značkami, přednost v jízdě vozidlu přijíždějícímu zprava, přičemž
žalobce utrpěl zranění a na obou dopravních prostředcích vznikla hmotná škoda, čímž žalobce
porušil ustanovení §4 písm. a), b) §22 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích. Žalobci byla uložena pokuta 2000 Kč a byla mu stanovena
povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 500 Kč.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného v celém rozsahu, navrhl zrušení napadeného
rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Žalobce namítl rozpor výroku
rozhodnutí s §77 zákona č. 200/1990 Sb., neboť výrok rozhodnutí postrádá vyslovení viny.
Žalobce dále namítl nesprávné právní posouzení zjištěného skutkového stavu co do naplnění
subjektivního znaku spáchání přestupku, když se v daném případě jednalo o křižovatku dvou
místních komunikací. Žalobce přijížděl do křižovatky po komunikaci II. třídy, tedy po hlavní
komunikaci, zatímco řidič H. jako druhý účastník dopravní nehody přijížděl po místní
komunikaci IV. třídy, tedy po vedlejší komunikaci. Žalobce z toho dovodil opomenutí
příslušného správního úřadu opatřit křižovatku dopravním značením, které by odpovídalo
charakteru těchto místních komunikací.
Krajský soud žalobu zamítl proto, že ve správním řízení bylo jednoznačně prokázáno,
že žalobce vjel do křižovatky dvou místních komunikací, která nebyla opatřena dopravními
značkami „Dej přednost v jízdě!“ nebo „Stůj, dej přednost v jízdě!“ a při jízdě křižovatkou
nedal přednost vozidlu přijíždějícímu zprava. K žalobní námitce o neúplnosti výroku
napadeného rozhodnutí ohledně „vyslovení zavinění“, krajský soud uvedl, že hodnotí
formulaci výroku rozhodnutí jako dostatečně srozumitelnou vzhledem k použité dikci „dopustil
se přestupku“. V této dikci je obsaženo naplnění jak subjektivní, tak objektivní stránky
přestupku a s ohledem na to, že se jedná o přestupek, který nevyžaduje úmyslné zavinění
přestupce, nepovažuje soud vytýkanou nedůslednost ve vztahu k §77 zákona č. 200/1990 Sb.,
jenž ukládá správnímu orgánu, aby ve výroku, jímž se přestupce uznává vinným, vyslovil vinu,
za takový nedostatek výrokové části rozhodnutí, který by způsobil nezákonnost napadeného
rozhodnutí.
Žalobce v kasační stížnosti uvedl důvody §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Vytkl rozhodnutí správního orgánu
I. stupně, že neobsahuje vyslovení jeho viny, které je základní náležitostí odsuzujícího
rozhodnutí o přestupku. Vyslovením viny je vysloven závěr správního orgánu, že na straně
účastníka řízení mají být naplněny všechny znaky skutkové podstaty přestupku stanovené
v obecné a zvláštní části přestupkového (popř. jiného) zákona. Vyslovení viny výslovně
vyžaduje §77 zákona č. 200/1990 Sb., absence takového konstatování činí rozhodnutí
o přestupku nezákonným a krajský soud měl z tohoto důvodu žalobě vyhovět. Otázku
posouzení a vyslovení viny nelze odbýt pouhým konstatováním „dopustil se přestupku“,
jak učinil správní orgán I. stupně a jak považoval za dostatečné krajský soud. Ve výrazu
„dopustil se přestupku“, užívaném jinak ve zvláštní části zákona č. 200/1990 Sb., bývá
obsaženo formální naplnění znaků objektivní stránky skutkové podstaty podle zvláštní části
zákona č. 200/1990 Sb., ale není kompletním vyslovením viny, nevyjadřuje např. posouzení
subjektivní stránky (zejména zavinění) a naplnění materiálního znaku přestupku (společenské
nebezpečnosti). Rozhodnutí správního orgánu I. stupně neposoudilo náležitě subjektivní
stránku údajného deliktu. Krajský soud se v tomto směru se žalobními body dostatečně
nevypořádal, zaměnil pojmy „vyslovení viny“ a „vyslovení zavinění“. Rozsudek krajského
soudu, podle něhož neznamená absence vyslovení viny nezákonnost rozhodnutí o přestupku,
které ukládá sankci, je nezákonný. Žalobce navrhl zrušení napadeného rozsudku.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že shora citovaným rozhodnutím
správního orgánu I. stupně bylo rozhodnuto o přestupku. Ve výroku rozhodnutí je uvedeno,
kdo, kdy, kde a jak (jakým jednáním) se přestupku dopustil. Ve výroku je užita formulace
„Tímto jednáním se dopustil přestupku…“. Vyslovení viny ve výroku obsaženo není.
K odvolání žalobce, v němž nebyla obsažena námitka nevyslovení viny ve výroku rozhodnutí
správního orgánu I. stupně, žalovaný shora citovan ým rozhodnutím potvrdil rozhodnutí
správního orgánu I. stupně a odvolání zamítl.
Nejvyšší správní soud, vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti (§109 odst. 2 a 3
s. ř. s.), přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle §77 zákona č. 200/1990 Sb., výrok rozhodnutí, jímž je obviněný z přestupku
uznán vinným, musí obsahovat též vyslovení viny. V projednávané věci výrok rozhodnutí
správního orgánu I. stupně vyslovení viny neobsahoval.
Nevyslovení viny je vadou správního rozhodnutí a v daném případě je nutno posoudit,
jaké má právní důsledky, tj. zda se rozhodnutí stalo nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost,
či zda se jedná o jinou vadu řízení, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé.
Za daných okolností lze dovodit, že se jednalo o tzv. jinou vadu řízení, která však nemohla mít
vliv na zákonnost rozhodnutí. Žalobce v kasační stížnosti nepopírá skutkový děj, netvrdí již to,
co v žalobě – že přednost v jízdě měl mít on. Skutek je tedy jasně vy mezen a prokázán, stejně
tak je zřejmé, jaký delikt jím žalobce spáchal a výrok o trestu nebyl zpochybněn. Rozhodnutí
správního orgánu tedy bylo stiženo formální vadou, žalobce jím však nebyl zkrácen na svých
právech.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 věta druhá
s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce ve věci
úspěch neměl a žalovanému nevznikly náklady, které by přesáhly rámec jeho běžné úřední
činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. září 2004
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu