ECLI:CZ:NSS:2004:7.AS.4.2004:69
sp. zn. 7 As 4/2004 - 69
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci stěžovatele Telia
International Carrier Czech Republic, a. s., se sídlem v Praze, Jugoslávská 29,
zastoupeného Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem se sídlem v Praze, Zelený pruh 95/97,
za účasti Krajského úřadu Olomouckého kraje, se sídlem v Olomouci, Jeremenkova 40a,
zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, v řízení
o kasační stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2003,
č. j. 30 Ca 231/2002 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Okresního úřadu Prostějov - referátu regionálního rozvoje,
jehož právním nástupcem je Krajský úřad Olomouckého kraje (dále jen správní orgán), ze dne
17. 5. 2002, č. j. RR 182/2002 Ti, bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí
stavebního úřadu Městského úřadu v Prostějově ze dne 25. 3. 2002, č. j. SÚ 1000/02-Tom,
kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na vydání rozhodnutí o zřízení věcného břemene
k nemovitostem v rozhodnutí blíže specifikovaným dle ust. §91 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, ve znění platném pro projednávanou věc
(dále jen zákon o telekomunikacích), a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, o které rozhodl krajský soud
napadeným usnesením tak, že ji dle ust. §46 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.), ve spojení s ust. §68 písm. b)
s. ř. s., odmítl, neboť rozhodování o zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni ke stavbě
na cizím pozemku je rozhodováním o vlastnickém vztahu v otázce upravené občanským
zákoníkem.
Včas podanou kasační stížnost proti uvedenému usnesení krajského soudu podává
stěžovatel z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s., neboť se domnívá,
že soud nesprávně posoudil právní povahu institutu vyvlastnění. Dle jeho názoru se v dané
věci jedná o zásah, který je svou povahou veřejnoprávním, neboť vyvlastnění je nuceným
omezením vlastnického práva na základě veřejnoprávního předpisu. Dodává,
že pro posouzení charakteru věci a rozlišení, zda spadá do sféry práva soukromého
či veřejného, není určující konečný výsledek, nýbrž způsob, jakým je tohoto výsledku
dosahováno a současně, zda je jím sledován veřejný zájem. Správní orgán rozhoduje
o vyvlastnění nemovitosti autoritativně bez nutnosti souhlasu dotčeného vlastníka
nemovitosti. Nerozhoduje tedy spor mezi dvěma účastníky v rovném postavení,
nýbrž především hájí veřejný zájem, pro který vyvlastnění povolí nebo nepovolí. Dle názoru
stěžovatele soud pochybil, jestliže jeho žalobu odmítl s tím, že se jedná o rozhodnutí
správního orgánu v soukromoprávní věci, neboť měl postupovat dle ust. §130 s. ř. s.
a žalobou se meritorně zabývat. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížností napadené usnesení zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně
k dalšímu řízení.
Správní orgán ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje s kasační
stížností napadeným rozhodnutím soudu, neboť se domnívá, že dojde-li k realizaci stavby,
aniž by byl upraven vztah stavebníka k pozemku, jde o stavbu na cizím pozemku, což je dle
jeho názoru výsostnou záležitostí soukromého práva, neboť nelze žádat po správním orgánu,
aby dodatečně zhojil nezákonný zásah stavebníka do vlastnických práv vlastníka pozemku.
S ohledem na výše uvedené správní orgán navrhuje, aby kasační stížnost stěžovatele byla
zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené usnesení
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ust. §91 odst. 3 zákona o telekomunikacích pro zajištění výkonu oprávnění
podle §90 odst. 1 písm. a) a b) uzavře držitel telekomunikační licence ke zřizování
a provozování veřejné telekomunikační sítě nebo držitel osvědčení o registraci ke zřizování
a provozování veřejných telekomunikačních sítí určených výhradně k jednosměrnému šíření
televizních signálů po vedení s vlastníkem dotčené nemovitosti před zahájením stavby
písemnou dohodu o zřízení věcného břemene k dotčené nemovitosti za jednorázovou úhradu.
Nedojde-li k dohodě, rozhodne o zřízení věcného břemene a výši jednorázové úhrady obecný
stavební úřad na návrh držitele telekomunikační licence ke zřizování a provozování veřejné
telekomunikační sítě nebo držitele osvědčení o registraci ke zřizování a provozování
veřejných telekomunikačních sítí určených výhradně k jednosměrnému šíření televizních
signálů po vedení.
Podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení.
Podle písm. e) citovaného ustanovení kasační stížnost lze podat pouze z důvodu
tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
7 As 4/2004 - 70
Jak vyplývá z dosavadní soudní praxe, jakož i právní teorie, určujícím hlediskem
pro členění právních odvětví na soukromé a veřejné právo je metoda právní regulace.
Jako metoda veřejného práva je uznáván vztah nadřízenosti a podřízenosti ve veřejnoprávních
vztazích, v rámci nichž je jedna strana veřejnoprávního vztahu – obvykle státní
orgán - oprávněna autoritativně rozhodovat o právech a povinnostech strany druhé – fyzické
či právnické osoby. Jinak vyjádřeno, jde tedy o hmotněprávní vztah mezi subjektem
veřejného práva na straně jedné a právnickou či fyzickou osobou na straně druhé. Podle téhož
hlediska soukromoprávní věci zahrnují ty věci, jejichž účastníci jsou ve vzájemně rovném
postavení.
V soukromoprávních věcech zpravidla o sporu mezi dvěma či více účastníky řízení
rozhoduje soud, rozhodování však může být svěřeno i správnímu orgánu, popřípadě i jinému
orgánu. Z toho vychází i občanský soudní řád v ustanovení §7 odst. 1, když jako základní
pravidlo zakládá pravomoc soudů k projednávání a rozhodování sporů a jiných právních věcí,
které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů
v občanském soudním řízení, současně však i předjímá, že zákonodárce z různých důvodů
může shledat důvodným svěřit rozhodovací pravomoc i jiným orgánům státní moci
než soudům. To, že zákon svěřuje rozhodování v takových případech jiným orgánům
než soudům, nemá vliv na charakter sporu či jiné věci, o níž se rozhoduje, je jen otázkou
pravomoci vést řízení v takové věci a rozhodnout. Tak tomu je i v daném případě.
Jak bylo již uvedeno, podle §91 odst. 3 zákona o telekomunikacích pro zajištění
výkonu oprávnění podle §90 odst. 1 písm. a) a b) citovaného zákona uzavře držitel
telekomunikační licence před zahájením stavby písemnou dohodu o zřízení věcného břemene
k dotčené nemovitosti za jednorázovou úhradu. Nedojde-li k dohodě, rozhodne o zřízení
věcného břemene a výši jednorázové úhrady obecný stavební úřad na návrh držitele
telekomunikační licence. Předmětem rozhodování stavebního úřadu je tak spor mezi držitelem
telekomunikační licence a vlastníkem dotčené nemovitosti o vznik věcného břemene, tedy
o jeden z institutů věcných práv, upravených a spravujících se režimem části druhé hlavy třetí
občanského zákoníku, kodexu práva soukromého. Občanský zákoník v ustanovení
§151o odst. 1 jako jeden ze způsobů vzniku věcného břemene předvídá rozhodnutí
příslušného orgánu; tím je v případě zřízení věcného břemene ve prospěch držitele
telekomunikační licence podle §91 odst. 3 zákona o telekomunikacích obecný stavební úřad.
Obecnému stavebnímu úřadu je tedy zákonem svěřeno rozhodování v soukromoprávní věci.
Soukromé právo vyžaduje vyšší stupeň soudní ochrany, než jaký mu byl dosud
poskytován ve správním soudnictví do 31. 12. 2002. Proto zákonodárce stanovil v soudním
řádu správním v ustanovení §68 písm. b), že žaloba ve správním soudnictví je nepřípustná,
jde-li o rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci, vydané v mezích zákonné
pravomoci správního orgánu. Nově od 1. ledna 2003 projednávají a rozhodují takové věci
soudy podle novelizované části páté občanského soudního řádu. Tato nová právní úprava
poskytuje soukromým právům větší ochranu, neboť soud neprovádí pouze přezkum správního
rozhodnutí, ale je povolán k tomu, aby případně sám rozhodl o věci; není tedy pouze orgánem
oprávněným v případě zjištěné nezákonnosti postupu správního orgánu napadené rozhodnutí
zrušit, jak tak dříve činily soudy ve správním soudnictví. Tím, že soud v případě, kdy shledá
žalobu důvodnou, rozhodnutí správního orgánu v rozsahu žalobou napadeném nahradí svým
vlastním rozhodnutím, tak soud rozhoduje konečným způsobem o předmětné věci; na rozdíl
od přezkumu rozhodnutí správních orgánů ve správním soudnictví, kde soud může důvodně
žalobou napadené rozhodnutí pouze zrušit a věc vrátit správnímu orgánu k dalšímu řízení,
tak odpadá případná nutnost domáhat se u soudu ochrany žalobou proti nově vydanému
rozhodnutí, jestliže správní orgán právní názor soudu vyslovený ve zrušujícím rozhodnutí
nerespektoval, nebo se v novém rozhodnutí či doplňovaném řízení mu předcházejícím
dopustil jiných pochybení.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost
jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání
postupem dle §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správní orgán nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl,
proto mu ho soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. 7. 2004
JUDr. Radan Malík
předseda senátu