ECLI:CZ:NSS:2004:7.AZS.138.2004
sp. zn. 7 Azs 138/2004 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr.Věry Šimůnkové v právní věci stěžovatele
L. V. U., zastoupeného Mgr. Darinou Kučerovou, advokátkou se sídlem v Děčíně,
Masarykovo nám. 193/20, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3,
v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2003, č. j.
46 Az 771/2003 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 12. 2003, č. j. 46 Az 771/2003 – 21,
zamítl žalobu podanou stěžovatelem proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen
„ministerstvo“) ze dne 27. 5. 2003, č. j. OAM-13/VL-11-P17-2002, kterým mu nebyl udělen
azyl podle §12, §13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“)
a současně bylo vysloveno, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování podle §91
citovaného zákona. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že ministerstvo úplně zjistilo
skutečný stav věcí, vypořádalo se se všemi tvrzeními stěžovatele a ve věci vyvodilo závěr
v souladu se zákonem.
Stěžovatel podal proti rozsudku v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen
„s. ř. s.“), neboť má za to, že skutková podstata, z níž ministerstvo vycházelo, nemá oporu
ve spisech a krajský soud měl správní rozhodnutí zrušit. Podle názoru stěžovatele ministerstvo
zcela nedostatečně posoudilo politickou situaci ve státě, jehož občanství má, a dále i osobní
situaci stěžovatele. Proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
zrušil, věc vrátil k dalšímu řízení a kasační stížnosti přiznal odkladný účinek.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázalo na obsah správního spisu,
zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatele učiněné ve správním řízení a zdůraznilo,
že v kasační stížnosti stěžovatel konstatuje toliko svůj nesouhlas s rozhodnutím krajského
soudu a dále vyslovuje domněnku, že důvody udělení azylu v jeho případě existují.
Toto své tvrzení však nijak neodůvodňuje. V této souvislosti ministerstvo poukázalo na to,
že jediným důvodem azylové žádosti stěžovatele byla snaha o zajištění legálního pobytu
v České republice, neboť neměl patřičné doklady. Ve své vlasti stěžovatel žádné problémy
neměl a v případě návratu do země původu by mu nic nehrozilo. Ministerstvo proto shledalo,
že důvody uplatňované stěžovatelem nelze podřadit mezi důvody udělení azylu podle §12
zákona o azylu, důvody udělení azylu podle §13 citovaného zákona nebyly dány
a ministerstvo neshledalo ani okolnosti hodné zvláštního zřetele, pro které by udělilo azyl
z humanitárního důvodu podle §14 zákona o azylu. Při hodnocení žádosti stěžovatele
pak ministerstvo vycházelo nejen ze stěžovatelových tvrzení, ale opatřilo si i podklady
pro posouzení situace v zemi původu stěžovatele. Ministerstvo je tak přesvědčeno, že skutečný
stav věci byl v rámci správního řízení zjištěn dostatečně a umožňoval správné posouzení
stěžovatelovy žádosti o udělení azylu a že veškerá zjištění mají oporu ve spise. Z výše
uvedených důvodů navrhlo zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku
pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený
rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle §12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení azyl zjištěno,
že cizinec je buď pronásledován za uplatňování politických práv a svobod
anebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště. Zákon o azylu rovněž umožňuje udělení azylu za účelem
sloučení rodiny podle ustanovení §13 nebo humanitárního azylu podle ustanovení §14.
Nejvyšší správní soud neshledal stěžovatelem uplatněný důvod kasační stížnosti podle
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. opodstatněným. Stěžovatel jak v žádosti o udělení azylu,
tak v pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu shodně uvedl,
že hlavním důvodem jeho žádosti o udělení azylu je legalizace pobytu na území České
republiky. Uvedl, že na území České republiky pobývá již od roku 1988, kdy přicestoval
na základě mezistátní dohody a do roku 2001 měl upravený pobyt za účelem podnikání.
O udělení azylu v roce 2002 požádal, aby svůj pobyt dále zlegalizoval. V případě
svého návratu do vlasti se ničeho neobává, ale neměl by kde bydlet. Současně potvrdil,
že před svým odjezdem z Vietnamu žádné problémy neměl. Na základě takto zjištěného
skutkového stavu nelze dovodit splnění podmínek pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu, neboť legalizaci pobytu nelze podřadit zákonným důvodům pro udělení azylu
a ani ekonomické problémy stěžovatele nejsou důvodem pro udělení azylu na území České
republiky. Pokud stěžovatel namítal , že řízení vykazuje vady spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž ministerstvo vycházelo, nemá oporu ve spisech, jedná se tvrzení neurčité
a nekonkrétní, a proto v tomto rozsahu nemohl Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
přezkoumat.
Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O stěžovatelem podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle ustanovení §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť se jedná o věc,
která byla vyřízena v souladu s ustanovením §56 odst. 2 ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. června 2004
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu