ECLI:CZ:NSS:2004:7.AZS.152.2004
sp. zn. 7 Azs 152/2004 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Věry Šimůnkové v právní věci stěžovatele
L. H. N., zastoupeného Mgr. Darinou Kučerovou, advokátkou se sídlem v Děčíně,
Masarykovo nám. 193/20, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3,
v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
19. 11. 2003, č. j. 15 Az 254/2003 - 10,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 11. 2003,
č. j. 15 Az 254/2003 – 10, byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne 20. 6. 2002, č. j. OAM-2727/AŘ-2001, kterým byl
zamítnut jeho rozklad a potvrzeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 24. 8. 2001,
č. j. OAM-2315-CU-02-C10-2001, jímž nebyl stěžovateli udělen azyl pro nesplnění podmínek
uvedených v §12, §13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“) a současně bylo rozhodnuto, že se na stěžovatele nevztahuje
překážka vyhoštění ve smyslu §91 citovaného zákona. V odůvodnění krajský soud uvedl,
že správní orgán zjistil dostatečně skutkový stav věci a věc náležitě právně posoudil.
K odůvodnění správního rozhodnutí dodal, že stěžovatel v návrhu na zahájení řízení o udělení
azylu uvedl, že opustil svou vlast z ekonomických důvodů, o azyl žádá z těchto důvodů
a že jeho rodina byla chudá. Do protokolu o pohovoru pak uvedl, že opustil Vietnam proto,
že nechtěl jít na vojnu, politického života se aktivně neúčastnil a neměl problémy kvůli svým
politickým názorům. Z uvedeného je podle názoru krajského soudu zřejmé, že stěžovatel
neprokázal naplnění podmínek pro udělení azylu ve smyslu §12 písm. a), b) zákona o azylu.
Jeho tvrzení v žalobě o odůvodněném strachu z pronásledování jsou pouze obecná, která nijak
blíže nekonkretizuje a která jsou v naprostém rozporu s tím, co uváděl v průběhu správního
řízení. Nelze je tedy považovat za věrohodná. Správní orgán proto rozhodl důvodně
a zákonným způsobem.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost,
ve které vyjádřil nesouhlas s tím, že krajský soud posoudil důvody, které stěžovatel uváděl,
pouze jako ekonomické. Stěžovatel se neztotožnil se závěry krajského soudu v tom smyslu,
že o azyl žádá nedůvodně. Domnívá, že správní orgán zcela nedostatečně posoudil
jeho osobní situaci a okolnosti, které uváděl již při pohovoru před správním orgánem. Kasační
stížnost proto podává z důvodu vad řízení, které spočívají v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech a soud,
který ve věci rozhodoval měl napadené správní rozhodnutí zrušit, tedy s odkazem na §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s. Proto se domáhal zrušení napadeného rozsudku, vrácení věci k dalšímu
řízení a přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3
citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatel sice v kasační stížnosti výslovně označil zákonný důvod jejího podání
s poukazem na ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., ale nijak nekonkretizoval
z čeho dovozuje, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech. Správní orgán především vycházel z výpovědi stěžovatele obsažené
jednak v návrhu na zahájení řízení o udělení azylu, v němž uvedl, že opustil svou vlast
z ekonomických důvodů, o azyl žádá z těchto důvodů a že jeho rodina byla chudá a jednak
v protokolu o pohovoru, v němž uvedl, že opustil Vietnam proto, že nechtěl jít na vojnu,
politického života se aktivně neúčastnil a neměl problémy kvůli svým politickým názorům.
Pro posouzení situace ve Vietnamu mělo ministerstvo k dispozici informace ze zpráv
Ministerstva zahraničí USA v oblasti dodržování lidských práv ve Vietnamu v r. 1999 a 2000
a o svobodě vyznání ze dne 5. 9. 2000, informace Ministerstva zahraničních věcí České
republiky z r. 2000 a z databanky ČTK. S obsahem všech těchto zpráv měl stěžovatel možnost
se seznámit po ukončení pohovoru a této možnosti nevyužil. Za této situace není podle názoru
Nejvyššího správního soudu možné dovodit, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech.
Pokud stěžovatel svou domněnku, že správní orgán zcela nedostatečně posoudil
jeho osobní situaci a okolnosti, které uváděl již při pohovoru před správním orgánem,
formuloval zcela neurčitě bez jakékoliv konkretizace, nejedná se o důvod kasační stížnosti
a Nejvyšší správní soud se jí proto nemohl zabývat.
Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle
§110 odst. 1 poslední věta s. ř. s. zamítl.
O stěžovatelem podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle ust. §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť se jedná o věc, která byla
vyřízena v souladu s ust. §56 odst. 2 ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl,
proto mu nevzniklo právo na náhradu nákladů řízení a ministerstvu žádné náklady s tímto
řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. 9. 2004
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu