ECLI:CZ:NSS:2004:VOL.13.2004:91
sp. zn. Vol 13/2004 - 91
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Josefa Baxy, JUDr. Miluše Doškové, JUDr. Brigity Chrastilové,
JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Marie Turkové v právní věci
navrhovatelky K. s. Č. a M., zastoupené JUDr. Janem Michalcem, advokátem se sídlem
Dlouhá 5, 400 01 Ústí nad Labem, proti odpůrcům 1) Státní volební komisi, se sídlem U
Obecního domu 3, Praha 1, adresa pro doručování: náměstí Hrdinů 3, Praha 4, a 2) MUDr. P.
S., , zastoupenému JUDr. Stanislavem Devátým, Dr., advokátem se sídlem Trojanova 12,
Praha 2, o návrhu na neplatnost 2. kola voleb do Senátu Parlamentu České republiky,
konaných ve dnech 12. a 13. 11. 2004 ve volebním obvodu č. 31 se sídlem v Ústí nad Labem,
takto:
I. Návrh se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Dne 24. 11. 2004 byl Nejvyššímu správnímu soudu doručen faxem návrh
navrhovatelky na neplatnost 2. kola voleb do Senátu Parlamentu České rep ubliky, konaných
ve dnech 12. a 13. 11. 2004 ve volebním obvodu č. 31 se sídlem v Ústí nad Labem. Tento
návrh byl posléze potvrzen písemným originálem shodného obsahu, jenž byl zdejšímu soudu
doručen dne 26. 11. 2004. Výsledky voleb byly vyhlášeny 16. 11. 2004 v Hospodářských
novinách; návrh byl tedy podán v desetidenní zákonné lhůtě [§87 odst. 2 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších
zákonů, v platném znění (dále jen „volební zákon“)].
Navrhovatelka v návrhu i v jeho doplnění za účastníky řízení – krom sebe samé
- označila Státní volební Komisi, Magistrát města Ústí nad Labem (jakožto pověřený obecní
úřad se sídlem ve volební m obvodu) a J. D., tedy kandidáta, jenž neuspěl ve druhém kole
voleb. Toto vymezení účastníků – dle názoru soudu – neodpovídá definici účastenství
obsažené v §90 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“),
podle níž jsou účastníky řízení navrhovatel, přísl ušný volební orgán a ten, jehož volba byla
napadena. Nepřesné vymezení okruhu účastníků navrhovatelkou v tomto typu řízení však není
na závadu, neboť kdo je žalovaný, určuje zákon, a soud v souladu s ním s takovou osobou či
orgánem jedná, resp. nejedná s tím, kdo účastníkem řízení není, ač jej tak navrhovatelka
nesprávně označila; zvláštní usnesení o tom vydávat nemusí (arg. §53 odst. 2 s. ř. s. a
contrario).
Vedle navrhovatelky jsou účastníky řízení též přísl ušný volební orgán a ten,
jehož volba byla napadena. Příslušným volebním orgánem v řízení o návrhu na neplatnost
voleb do Senátu je pouze Státní volební komise a nikoliv již pověřený obecní úřad se sídlem
ve volebním obvodu či snad okrsková volební komise. Tento závěr je patrný nejen
z prvotního přiblížení se obsahu normy obsažené v §90 odst. 2 s. ř. s. jazykovým výkladem
(arg. jednotné číslo: „příslušný volební orgán“), ale především z vymezení kompetencí
v §8 volebního zákona, z něhož se bezpochyby podává závěr, že Státní volební komise
je volebním orgánem zastřešujícím volby do Senátu, pročež by účast dalších volebních orgánů
v řízení byla zjevně nadbytečná.
Co se týče třetího účastníka, tedy toho, jehož volba byla napadena, pak jím není
neúspěšný kandidát, ale naopak kandidát, který byl zvolen. Neúspěšný kandidát účastníkem
řízení není, neboť jeho „volba“ nemůže být zpochybňována (účastníkem řízení by tento
kandidát byl toliko tehdy, pokud by podal návrh). Slova zákona, že účastníkem řízení je ten,
jehož volba byla napadena, přitom nelze vykládat restriktivně tak, že by zvolený kandidát byl
účastníkem jenom tehdy, pokud by se někdo domáhal návrhem vyslovení neplatnosti volby
kandidáta, ale též tehdy, usiluje-li návrh o vyslovení neplatnosti voleb či hlasování;
i v posléze uvedených dvou případech totiž mohou být dotčena práva zvoleného kandidáta.
Jiný výklad by nebyl konformní s článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod,
článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článkem 14 odst. 1
Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Tento závěr plně potvrzuje nález
pléna Ústavního soudu ze dne 10. 1. 1996, který, když zrušoval ustanovení §200l o. s. ř.
proto, že omezovalo účastenství v řízení toliko na navrhovatele, konstatoval: „Výraz »jeho
věc« v čl. 38 odst. 2 Listiny je nutno vykládat tak, že každý, o jehož právech a povinnostech
má být v soudním řízení jednáno, má mít možnost se tohoto řízení účastnit a vyjádřit
se ke všem prováděným důkazům.“ Z těchto důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že účastníky řízení jsou navrhovatelka, Státní volební komise a zvolený kandidát MUDr. S.
II.
Navrhovatelka svůj návrh opírá o tvrzení, že v průběhu voleb nejméně ve volebním
okrsku č. 71 v Domově důchodců v Ústí nad Labem (dále jen „Domov důchodců“), členové
okrskové volební komise předávali voličům pouze jeden hlasovací lístek, přičemž ostatní
hlasovací lístky si ponechali pro sebe, nebo zadrželi obálku s hlasovacím lístkem
s odůvodněním, že ji místo voliče sami vhodí do urny (to již bez přítomnosti voliče).
K obdobnému jednání došlo též v jiných sociálních zařízeních ve volebním obvodu č. 31.
Nejzávažnější porušení volebního zákona spatřuje navrhovatelka ve svévolném
otevření provizorní volební místnosti členy okrskové volební komise v Domově důchodců.
V této volební místnosti odvolila podstatná část jeho obyvatel, a to nejen těch,
kteří ze zdravotních důvodů nemohli jít volit do určeného volebního okrsku č. 71. Tím bylo
porušeno soukromí voličů při aktu tajných voleb.
O těchto porušeních volebního zákona byl 12. 11. 2004 pořízen zápis, jehož kopii
navrhovatelka jako důkazní prostředek přikládá. Zmocněnec navrhovatelky pro volby
do Senátu ve volebním obvodu č. 31 dále podal trestní oznámení, a rovněž byla o porušení
volebního zákona informována Státní volební komise.
Navrhovatelka má vzhledem k uvedenému za to, že ve volebním obvodu č. 31 došlo
ve smyslu §87 odst. 4 volebního zákona k porušení jeho ustanovení takovým způsobem,
který mohl ovlivnit výsledky voleb. Navrhuje proto, aby soud rozhodl, že 2. kolo voleb
do Senátu Parlamentu České republiky, které se konalo ve dnech 12. a 13. 11. 2004
ve volebním obvodu č. 31 se sídlem v Ústí nad Labem, je neplatné.
V rámci jednání před soudem přednesl zástupce navrhovatelky návrh shodně jako
v písemném podání, a dodal, že navrhovatelka si je vědoma judikatury Nejvyššího správního
soudu, zejména jeho usnesení ze dne 2. 7. 2004 (pozn. soudu: jedná se o usnesení
č. j. Vol 6/2004 - 12, publikované ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
pod č. 354/2004 Sb. NSS), podle něhož musí být zkoumána zejména intenzita porušení
volebních předpisů s tím, zda by mohla mít vliv na volební výsledky. Má za to, že o takové
porušení jde i v projednávané věci. K porušení volebních předpisů došlo i mimo volební
okrsek č. 71 v rámci volebního obvodu č. 31 – Ústí nad Labem, o čemž by mohla vypovědět
svědkyně Č. Navrhovatelka dále předložila soudu doplnění návrhu ve věci s tím, aby soud
vzal v úvahu nejen obsah návrhu na doplnění, ale i přílohy k němu připojené.
III.
Státní volební komise se k návrhu vyjádřila podáním ze dne 1. 12. 2004 tak,
že Ministerstvo vnitra bylo dne 12. 11. 2004 ve večerních hodinách informováno operačním
střediskem Policejního prezídia České republiky, že v Domově důchodců měli voliči
ve druhém kole voleb podle sdělení tří obyvatel tohoto domova obdržet jenom jeden hlasovací
lístek na místo dvou. Na místě provedl šetření Krajský úřad Ústeckého kraje, který neshledal
žádné nedostatky. Dle sdělení okrskové volební komise její členové, kteří v uvedeném
Domově důchodců s přenosnou volební schránkou zabezpečovali hlasování, voličům předali
dva hlasovací lístky s vítěznými kandidáty z prvního kola voleb. Tyto skutečnosti jsou
uvedeny v zápise okrskové volební komise. Jiné skutečnosti nejsou Ministerstvu vnitra
známy.
Svévolným otevřením volební místnosti, které napadá navrhovatelka, se patrně míní
možnost hlasovat do přenosné volební schránky. Hlasování do přenosné schránky je upraveno
v §19 odst. 7 volebního zákona. Pokud členové okrskové volební komise postupují v souladu
s volebním zákonem, hlasováním do přenosné volební schránky nedochází k porušení tajnosti
hlasování.
Při jednání odkázal zástupce Státní volební komise na obsah písemného vyjádření.
Dále konstatoval, že ústní vyjádření zástupce navrhovatele se zatím bez výslechu svědků jeví
jako spekulativní a případný další návrh by učinil až po skončení výslechu svědků.
IV.
Odpůrce 2) MUDr. P. S. se k návrhu vyjádřil podáním ze dne 7. 12. 2004, v němž
tvrdí, že s ohledem na stávající judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 526/98) je třeba
zabývat se otázkami, zda v daném případě byl porušen volební zákon, a pokud ano, zda
intenzita jeho porušení je natolik závažná, aby vedla k rozhodnutí o neplatnosti volby.
Skutkový stav v dané věci bude zapotřebí objasnit dokazováním, nicméně skutečnosti
uváděné navrhovatelkou nejsou pravdivé. S ohledem na konečný výsledek voleb však
lze již nyní soudit, že volební zákon nebyl porušen způsobem, který by mohl ovlivnit
výsledky voleb. Volební obvod č. 31 – Ústí nad Labem má celkem 97 774 voličů. Ve druhém
kole bylo odevzdáno 21 163 platných hlasů, z toho 11 908 pro kandidáta O. [odpůrce 2)]
a 9 255 pro kandidáta navrhovatelky; rozdíl tedy činil 2 653 hlasy. Volební okrsek č. 71
v tomto volebním obvodě má celkem 1 256 voličů, z nichž se ve druhém kole voleb dostavilo
a platný hlas odevzdalo 200 voličů. V uvedeném Domově důchodců hlasovalo celkem
50 voličů. Z toho vyplývá, že výsledek voleb by se nezměnil ani tehdy, pokud
by pro kandidáta navrhovatelky hlasovalo 100% všech voličů, kteří v Domově důchodců
hlasovali: i tak by rozdíl činil více než 2 553 hlasů.
Tvrzení navrhovatelky, že k obdobnému jednání došlo též v jiných sociálních
zařízeních ve volebním obvodě č. 31, není hodnověrně dokázáno, a proto je nutné považovat
je za neodůvodněnou spekulaci.
Ani jeden z členů okrskové volební komise, kteří byli vysláni do Domova důchodců
s přenosnou schránkou, nebyl členem O . a nemohl tedy mít zájem na tom, aby obyvatelé
domova důchodců pro kandidáta této strany hlasovali. I . T., která rovněž byla s přenosnou
schránkou vyslána, je naopak členkou Č., tedy strany, která veřejně svým voličům doporučila,
aby podpořili kandidáty navrhovatelky proti kandidátům O.
Zápis o průběhu a výsledku hlasování ve volebním okrsku č. 71 byl okrskovou volební
komisí schválen a podepsán bez jakýchkoliv připomínek, a to i členem okrskové volební
komise za K. - L. V.
Dále poukazoval na již zmíněný nález Ústavního soudu, a dovozoval, že je zapotřebí
se řídit v něm obsaženými závěry i v tomto případě. Zejména je nutno vzít v úvahu intenzitu
a způsob porušení volebního zákona, jakož i to, že nelze akceptovat striktně objektivní
kritérium a ignorovat skutečnost, že kandidát porušení pravidel volebního boje subjektivně
nezpůsobil. To znamená, že i pokud by se potvrdily skutečnosti tvrzené navrhovatelkou,
je nepochybně zřejmé, že je odpůrce 2) nezavinil, a že je nezavinila ani strana,
za niž ve volbách kandidoval.
Vzhledem k tomu, že nemohl být ovlivněn výsledek voleb a narušena funkce voleb
v demokratické společnosti, navrhl zamítnutí návrhu.
Při jednání před soudem se zástupce odpůrce 2) vyjádřil shodně jako v písemném
stanovisku a k doplňku návrhu, který při jednání předložila navrhovatelka, konstatoval,
že se jedná o zcela nový návrh, v němž zřejmě navrhovatelka reaguje na výsledek řízení
ve věci navrhovatele A . Z. (pozn. soudu: jedná se o usnesení Nejvyššího správního soudu ze
dne 3. 12. 2004, čj. Vol 10/2004-24, jímž byly za neplatné prohlášeny volby do Senátu
Parlamentu České republiky konané ve vo lebním obvodu č. 19 ve dnech 5. 11. a 6. 11. 2004 a
ve dnech 12. 11. a 13. 11. 2004). V doplňku návrhu jsou uváděny zcela nové skutečnosti.
Protože návrh byl podán po lhůtě, měl by jej soud odmítnout.
V.
Dne 8. 12. 2004 proběhlo ve věci jednání, ačkoliv ve volebním soudnictví zpravidla
není třeba jednání nařizovat (§90 odst. 3 s. ř. s.). K jeho konání soud přistoupil s ohledem
na povahu projednávané věci, neboť tvrzení uvedená v návrhu se opírala o údaje poskytnuté
některými obyvatelkami Domova důchodců. Průběh volebního aktu bylo zapotřebí objasnit
dokazováním, především svědeckými výpověďmi osob, které se na něm podílely,
tzn. některých členů okrskové volební komise, personálu Domova důchodců, zmíněných
obyvatelek a dalších osob, které poukázaly na možná porušení volebního zákona.
Svědek P. V., který vykonával funkci zmocněnce pro senátní volby za navrhovatelku,
především vypověděl, že v průběhu druhého kola voleb jej telefonicky informovala
poslankyně K. Č., že ve volebním okrsku č. 71 v Ústí nad Labem dochází v Domově
důchodců ze strany členů volební komise k porušování pravidel. Paní K. Č. má v Domově
důchodců těžce nemocného devadesátiletého otce, jehož doprovázela k volbám a stála s ním
ve frontě před místností, v níž se volilo. Od paní Č . se dozvěděl, že volební lístky ležely ve
volební místnosti, resp. v místnosti k volbám určené, volně na stolku; sociální pracovnice se
voličů dotazovala, koho chtějí volit a dala za ně příslušný volební lístek do obálky. Místnost,
v níž se volilo, byla kuchyňka o rozměru 2 x 2 metry čtvereční; v této místnosti volili i
pohybliví obyvatelé. V místnosti byla urna a seděli v ní členové volební komise. Před touto
místností stáli obyvatelé Domova důchodců a čekali ve frontě deseti až patnácti osob, aby
mohli volit. Z toho svědek usoudil, že zde byla zřízena volební místnost. Svědek V. se jel na
místo ihned podívat, avšak okrskovou volební komisi nezastihl, neboť byla někde po
pokojích, a proto se zastavil u ředitele Domova důchodců. Posléze přišli členové okrskové
volební komise, sociální pracovnice a obyvatelky Domova důchodců. Některé z nich si
stěžovaly – tak jak to uvedl v protokolu o trestním oznámení, které podal na Policii České
republiky, obvodní oddělení Ústí nad Labem, K. B. – že volily neobvyklým způsobem, neboť
byly dotázány, koho chtějí volit a volební lístek za ně sociální pracovnice vložila do obálky.
Navíc volebních lístků bylo údajně více, než ležících obyvatel domova důchodců.
Svědkyně K. Č. vypověděla, že v rámci prvního dne druhého kola voleb do Senátu
doprovázela svého devadesát čtyři let starého, nevidomého a špatně slyšícího otce J. P., který
žije v Domově důchodců. Kolegové jejího otce ji informovali, že ve 3. patře Domova
důchodců je zřízena volební místnos t, což svědkyni překvapilo, neboť věděla, že pro okrsek č.
71 je příslušná volební místnost zřízena v 31. základní škole. Postavila se s otcem do fronty
před onu volební místnost a viděla, že z ní vycházela sociální pracovnice, která se dotazovala
ve frontě stojících důchodců, koho chtějí volit, zda kandidáta MUDr. S. nebo J. D. a podle
jejich sdělení jim dala příslušný volební lístek. Ostatní zbývající lístky zůstaly pohozeny ve
volební místnosti. Ve frontě stálo asi 10 lidí, a asi pouze tři z nich požádali o uzavření
místnosti; těmto osobám bylo vyhověno. Ostatní volili tím způsobem, že stáli ve dveřích a
všichni ostatní slyšeli, koho chtějí volit. Když s tatínkem přišla na řadu, požádala sociální
pracovnici, aby místnost opustila, a aby jí, resp. jejímu otci dala oba lístky a obálku.
Vzhledem k tomu, že její otec nevidí, sdělil jí, koho chce volit, a ona za něj úkon provedla.
Do urny vhodil lístek sám. Ve volební místnosti seděli dva členové komise, kteří s sebou měli
jakýsi kufřík, jenž měl z boční strany otvor, do kterého se vkládaly obálky s volebním
lístkem. Po odvolení si jí na chodbě stěžovali někteří důchodci, že se jim tento způsob volby
nelíbil, protože museli nahlas uvést jméno vybraného kandidáta. Byli mezi nimi jak voliči J .
D., tak MUDr. S. V hloučku důchodců před volební místností vyslechla ony stížnosti na
postup při volbách a některé z nich oslovila, zda by nešli svědčit. Někteří důchodci si sami šli
stěžovat řediteli Domova důchodců, který tento způsob voleb ukončil asi o půl páté; poté
členové okrskové volební komise obcházeli ležící pacienty. Její otec nepožádal okrskovou
volební komisi o možnost odvolení v domově důchodců jako ležící ubytovaný; v případě,
že by se nedozvěděli o zřízení provizorní volební místnosti přímo v Domově důchodců,
hodlali volit ve volební místnosti v 31. základní škole. Protože všichni důchodci volili přímo
v Domově důchodců, využili této možnosti a volili stejně, i když si svědkyně byla vědoma
nedodržení volebního postupu (tajnosti hlasování). Svědkyně viděla, že popsaný způsob volby
probíhal i poté, co odvolil její tatínek. Svědkyně v postupu, který byl v Domově důchodců
zvolen, shledávala porušení předpisů o soukromí při volbách a snad i možnost manipulace
s volbami. Svědkyně již vícekrát doprovázela svého otce k volbám, avšak nikdy v minulých
případech k výše popsanému postupu nedošlo; s otcem šla vždy volit do volební místnosti
v příslušném okrsku. K popsanému postupu údajně došlo v těchto senátních volbách v prvním
kole a v krajských volbách. Když své poznatky zveřejnila, jednak zmocněnci pro volby za K.,
a dále i mediálně, měla asi 8 telefonátů, v nichž byla upozorněna na to, že podobným
způsobem probíhají volby i v jiných domovech důchodců, např. na S. T. a v D. Osoby, které jí
tuto informaci poskytly, nechtějí být zveřejněny; svědkyně zná jména některých z nich, ale
s ohledem na jejich přání je uvádět nebude. Svědkyně nezaznamenala případ, že by někdo
někoho nutil volit. V Domově důchodců jsou osoby, které nejsou schopny vnímat realitu a
nejsou schopny volit, ty však nikdo k volbám nenutil.
Svědek V. H. vypověděl, že je ředitelem Domova důchodců od roku 1992 a že se vždy
snažili při volbách vyhovět těm důchodcům, kteří se nemohli osobně dostavit do volební
místnosti. Poprosili proto z vlastní iniciativy jako jindy okrskovou volební komisi, aby její
zástupci přišli a umožnili těmto osobám volit. Seznam s počtem a jmény ležících obyvatel
vedení Domova důchodců okrskové volební komisi nezaslalo. Tomu předcházela dva dny
před volbami schůze všech obyvatel, jíž se zúčastnili ti, kteří jsou pohybliví a chápající (cca
60 lidí), a které informoval o druhém kole voleb: sdělil jim, kdo jsou kandidáti, a že volby
proběhnou tak, že k ležícím kandidátům přijdou členové volební komise, a že ostatní musí
odvolit ve volebním okrsku. V první den druhého kola voleb (12. 11. 2004) byl na svém
pracovišti (v ředitelně); v 15:45 mu vrchní sestra O . řekla, aby se šel podívat do 3. poschodí,
neboť se proslýchá, že tam špatně probíhají volby. Ve 3. patře nalezl
již jen dva členy komise a sociální pracovnici, a ve vedlejší televizní místnosti obyvatelku
paní K., která se rozčilovala, že nemá soukromí při volbách. Protože s ám nevěděl, jak mají
volby probíhat, nechal volby přerušit a požádal o přivolání nějakého zástupce volební komise,
který by mohl posoudit, zda bylo vše v pořádku. Na to přišla členka volební komise, kterou
odvedl k paní K., aby si ji vyslechla. Sám odešel do své kanceláře, do níž později přišla
poslankyně paní Č., pak i tři zástupci K. a posléze i zástupci tisku. Vše skončilo oznámením
policii, jejíž zástupci přijeli a měli nějaké dotazy na členy volební komise a sociální
pracovnici. Sociální pracovnice se voleb zúčastnila z titulu své funkce, protože věděla, na
kterých pokojích jsou ležící pacienti, kteří mají zájem volit; proto volební komisi při
obchůzce doprovázela.
Svědkyně S. Š. soudu sdělila, že v domově pracuje jako sociální pracovnice od roku
1995 a že volby vždy probíhaly stejně jako v posledním případě. Předem zavolala na Úřad
městského obvodu Ústí nad Labem – N. a požádala, zda by zástupci volební komise nemohli
jako obvykle přijít s urnou do Domova důchodců k ležícím a špatně pohyblivým pacientům.
Klienti byli o konání voleb a o tom, že se volební komise dostaví v pátek ve 14:00 hod.,
informováni předem na schůzi, která se konala asi dva dny před volbami. Členové volební
komise se podle domluvy dostavili s přenosnou urnou do místnosti, která byla určena pro
volbu těžce chodících pacientů. Jde o malou místnost se třemi nebo čtyřmi, možná i pěti stoly,
o rozměrech asi 3 x 4 metry čtvereční. Svědkyně byla volbě přítomna, aby mohla klientům
pomoci. Do místnosti vstupovali jednotlivě. Dala jim vždy oba dva volební lístky; vzhledem
k tomu, že volební lístky měly stejnou barvu, bylo potřeba, aby některým voličům přečetla
jména, popř. i politickou stranu, a pokud to potřebovali, pak na jejich pokyn jim pomohla
vložit lístek do obálky, případně i do urny. Z místnosti odcházeli voliči vždy poté, kdy měli
odvoleno, tj. kdy lístek byl v urně. Za voliče vložila lístek do urny jen tehdy, pokud ji o to
požádal, nebo když bylo zřejmé, že to sám nemůže zvládnout, např. pokud se opíral o dvě
berle. Nikdo se nedotazoval, koho má volit a v případě, že to nevěděl, nebo si nebyl jist, vždy
ho upozornila, že to je jeho věc, a že pokud neví, že volit nemusí. Všichni měli možnost volit
v soukromí a její přítomnost byla nutná proto, aby voličům pomohla. Do provizorní volební
místnosti voliče zvala tak, že pokud byl na chodbě jenom jeden člověk, oslovila jej jménem a
pozvala dovnitř; pokud se utvořila fronta, řekla jen, aby vešel další, neboť neznala přesné
pořadí ve frontě. Nikdy se neptala předem za přítomnosti dalších osob, koho chtějí volit.
Neptala se jich na to ani ve volební místnosti; to si určili sami. Nikomu nebylo bráněno, aby
volil. Nebylo bráněno volit v provizorní volební místnosti ani těm obyvatelům, o nichž se
vědělo, že nepatří mezi těžce chodící. Nikdo dále nebyl nucen ani k tomu, aby volil a aby tak
učinil v provizorní volební místnosti. Pokud je jí známo, byli někteří obyvatelé Domova
důchodců volit ve volebním okrsku v protější škole.
Svědkyně J. K., důchodkyně obývající Domov důchodců, soudu vypověděla, že když
vešla do volební místnosti, ukázala jí příslušná sociální pracovnice dvě hromádky s volebními
lístky, z nichž si měla vybrat. Jména na volebních lístcích viděla. Poté, co si před zraky
přítomných členů volební komise vzala jeden volební lístek, jej přeložila a chtěla si vzít ještě
další, avšak bylo jí řečeno, aby si jej nebrala. Přeložený volební lístek jí odebral přítomný člen
volební komise a za ni jej vložil do obálky. Urnu vůbec neviděla a lístek do urny neházela.
Svědkyně přitom zvolila toho kandidáta, kterého chtěla.
Neví ale, jaký byl další osud jejího volebního lístku a kam obálku přítomný člen komise hodil.
I další obyvatelka domova, jejíž jméno nezná, jí říkala, že za ni volila volební komise.
Když se později dostavila do budovy členka volební komise z volebního okrsku, který byl
ve škole, vytkla jí, že v místnosti nebyla urna, na což jí sdělila, že se lístky dávaly nikoliv
do urny, ale do kufříku, protože se jednalo o provizorium. Takto ještě nikdy nevolila
a za stejných podmínek už by k volbám nešla. Do školy nemohla jít volit proto, že špatně
chodí.
Svědkyně M. Č., obyvatelka Domova důchodců, soud obeznámila s tím, že v Domově
důchodců bydlí osm let, ale doposud vždy volila – včetně prvního kola voleb do Senátu – ve
škole, kde je volební místnost. Při posledních volbách se poprvé rozhodla odvolit v Domově
důchodců, protože ji ostatní obyvatelé domova říkali, že to mají za sebou bez převlékání.
Když se dostavila do volební místnosti, velké jako všechny ostatní místnosti v Domově
důchodců (14 až 16 metrů čtverečních), byly v místnosti tři stoly, z nichž ten, který byl
vpravo od dveří, byl volební stůl, neboť na něm stál kufřík a před ním ležely dvě hromádky
kandidátek. Vlevo od kufříku byly obálky. U stolu seděl chlapec, který byl členem volební
komise. V ruce držela občanský průkaz; velmi ji překvapilo a vyvedlo z rovnováhy, že nikdo
z přítomných po ní občanský průkaz nechtěl. Vybrala si tedy lístek kandidáta, kterého chtěla
volit, ale když si chtěla vzít druhý volební lístek, řekl jí přítomný chlapec, že si smí vzít jen
jeden. Respektovala to, a lístek vložila do obálky a obálku dala do kufříku. Kufřík byl malý a
otvor v něm těžko přístupný. Kromě členů volební komise a sociální pracovnice nebyl nikdo
další v místnosti přítomen. Po odvolení z místnosti odešla a na chodbě směrem k přítomným
dalším obyvatelům jen prohodila, že se jí takový způsob voleb nelíbil, a že ji mrzí, že
k volbám šla. Již si nevzpomíná, kdo ji vyzval k tomu, aby podepsala záznam o průběhu
voleb.
Svědkyně M. P., rovněž obyvatelka Domova důchodců, vypověděla, že v Domově
důchodců bydlí osm měsíců. V případě prvního kola voleb volila ve škole, ale protože jí
spoluobyvatelé říkali, že je možné volit i v Domově důchodců, rozhodla se , že pro druhé kolo
zůstane tam. Když vstoupila do volební místnosti, vzala si od ní sociální pracovnice občanský
průkaz a nahlásila její jméno. Pak šla ke stolku, kde byl kufřík, resp. přenosná urna, a dvě
hromádky kandidátek a v rohu hromádka s obálkami. U stolu jí jeden z členů volební komise
řekl, aby si vzala jen jeden lístek. Vzala si volební lístek kandidáta, kterého chtěla volit,
vložila jej do obálky a obálku do urny. Přitom se hlasitě podivovala nad tím, že to není
normální urna, a že v místnosti chybí plenta. Na totéž si stěžovala po odchodu z volební
místnosti i na chodbě, kde byla přítomna paní Č., které řekla, že to nebyla volební místnost;
paní Č. jí odvětila, že v jejím případě to bylo podobné. Po volbě šla do svého pokoje, kam za
ní přišla později paní Č. a řekla jí, že mají jít k panu řediteli, protože si stěžovaly na průběh
voleb. Pan ředitel jim sdělil, že tento způsob voleb byl určen jen pro ležící pacienty, na což
mu svědkyně odpověděla, že měla raději jít raději do školy, neboť tady si připadala jako
nesvéprávná.
Svědkyně I. T., členka okrskové volební komise, která se s přenosnou volební
schránkou dostavila do Domova důchodců, soudu vypověděla p ředevším tyto pro věc
podstatné skutečnosti: Na žádost Domova důchodců a Pečovatelského domu,
který je v sousedství, se spolu s dalším členem volební komise, panem P., odebrali
do Domova důchodců. Vzali s sebou balík hlasovacích lístků pro pana Doubravu a pro pana
MUDr. S., neboť předem neměli nahlášen počet voličů, kteří budou tímto způsobem volit, a
navíc poté večer měli jít do Pečovatelského domu, který má dvanáct pater. V Domově
důchodců pro ně přišla sociální pracovnice a zavedla je do volební místnosti, resp.
do místnosti, která sloužila k tomu účelu. V této místnosti odpečetili volební urnu a připravili
dvě hromádky lístků a obálek, u nichž seděl pan O. P. Svědkyně seděla u okna, v ruce držela
seznamy ubytovaných, a když někdo z voličů vstoupil do místnosti, požádala jej o občanský
průkaz, který jí předal buď sám volič nebo sociální pracovnice, pokud šlo o osobu, která jí
sama nemohla občanský průkaz předat. Při příchodu voliče do místnosti svědkyně
nezkoumala, v jakém zdravotním stavu se volič nachází, zda by byl schopen dojít do oficiální
volební místnosti, či nikoliv. Je pravda, že upozorňovali voliče, že do obálky mohou vložit jen
jeden volební lístek, jinak bude volba neplatná, avšak nebránili jim, aby si z hromádek brali
oba lístky. Za voliče, kteří nebyli s ohledem na svůj zdravotní stav (např. byli o dvou berlích
apod.) schopni vsunout obálku s lístkem do urny, tak učinila sociální pracovnice s jejich
souhlasem. Nikdy se nestalo, že by volič odešel ještě před tím, než byla obálka vložena do
urny. Po odvolení jej sociální pracovnice doprovázela až ke dveřím a volala dalšího. V
místnosti se dala zajistit tajnost voleb, neboť kdo chtěl, měl možnost přejít do druhého rohu
místnosti, otočit se zády a provést volbu. Prostory to umožňovaly. Paní Č ., poté co její otec
odvolil, přišla znovu místnosti, vykázala sociální pracovnici a řekla, že komise a sociální
pracovnice manipuluje s lidmi, protože moc dobře slyšela za dveřmi, že nenechali nějakého
pána volit. Svědkyně jí vysvětlila , že se jednalo o pana J., který v Domově důchodců neměl
trvalý pobyt, nebyl zapsán v seznamu voličů, a proto mu sociální pracovnice řekla, aby se
vrátil na pokoj, že mu pak vše vysvětlí. Kromě pana J. nebylo nikomu dalšímu odepřeno volit,
a také nikdo další nebyl do seznamu voličů dopisován. V průběhu voleb se dostavil do
místnosti pan ředitel se stížností tří voliček, že ve volební místnosti není plenta a státní vlajka,
a že by tedy bylo třeba raději volby zrušit. Svědkyně tedy nechala zavolat předsedkyni
volební okrskové komise, paní P., s níž se shodly v tom, že volba porušena nebyla. Paní P. se
poté účastnila obchůzky po ležících pacientech. Při obchůzce po ležících pacientech musely
být volby přerušeny, neboť členy komise pan ředitel zavolal k sobě do kanceláře. V ředitelně
byl kromě pana ředitele pan V ., paní Č. a tři důchodkyně, z nichž dvě soud vyslechnul. Paní
P. si stěžovala, že ji m komise říkala, že mají dávat do obálky jen jeden lístek. To svědkyně
potvrdila, avšak trvá na tom, že lístky dostali dva. Členové komise se ptali paní P ., zda jim
okrsková volební komise snad při volbě říkala, koho mají volit, na což ona odpověděla: „to
chraň Bůh ne, ale říkali jste, že můžeme dát do obálky jen jeden lístek“. Není tedy pravda, že
by voličům nebylo umožněno před volbou si vzít oba lístky; naopak k jejich dotazu, jak mají
naložit s druhým lístkem, byli vždy informováni, že je to jejich věc, že si ho mohou odnést,
eventuálně zahodit. Žádnému z voličů nebránili, aby si vzal oba hlasovací lístky. Do ruky jim
byly dávány dva, a pokud si vybírali sami, bylo to ponecháno na jejich volbě, jestli si vezmou
jeden nebo dva lístky. V průběhu jednání u pana ředitele si stěžovala paní Č ., že v místnosti,
kde se volilo, nebyla státní vlajka, zástěna, ani řádná volební urna. Na to jí svědkyně řekla, že
nejde o řádnou volební místnost, ale že komise obchází nepohyblivé voliče, aby i jim
umožnila volit; co se týče urny, tak se jednalo o šedou urnu z umělé hmoty s otvorem na
vrchní straně se státním znakem, zapečetěnou, kterou pro tento účel obdrželi od Magistrátu
Ústí nad Labem. Byla přenosná, takže na užší straně měla madlo. V průběhu jednání v
ředitelně pak pan V. řekl, že se buď vyhotoví zápis, který se přiloží k volebním výsledkům, a
nebo že podá trestní oznámení. Na to paní Č. řekla, že v žádném případě s trestním
oznámením nesouhlasí, že to tak daleko dohnat nechtěla, a že naopak děkuje členům volební
komise, protože svou práci odvedli dobře, a že naopak se jí nelíbila práce sociální pracovnice,
protože lidem pomáhala. Naopak další přítomná žena, která se předtím představila jako
řidička (zřejmě pana V.), na oznámení porušení voleb trvala se slovy: „Tak to teda ne, P., to je
jasné porušení voleb, a to se musí oznámit, volej Prahu nebo kriminálku!“. Poté přítomní
členové K. odešli do vedlejší místnosti za účelem sepsání zápisu. Paní Č . se poté vrátila
do ředitelny a říkala, že na tváři přítomné sociální prac ovnice viděla jasný nesouhlas
se stranou, kterou ona reprezentuje. A že kdyby v její tváři viděla loajalitu, tak tohle vůbec
nemuselo být. Potom paní Č. řekla, že bych komise měla zvážit, koho oslovuje,
neboť v domově jsou nesvéprávní a bůhví koho volí.
Svědek O. P. soudu sdělil, že byl členem volební komise, která zajišťovala volbu v
Domově důchodců. S další členkou komise paní T. se odebrali do místnosti, která byla určena
pro volby, a tam za přítomnosti sociální pracovnice umožnili provést volbu obyvatelům
domova. Když volič vešel do místnosti, ověřil buď svědek nebo paní T. jeho totožnost, a poté
mu ukázali volební lístky s tím, že jen jeden může vložit do obálky. Pokud k tomu potřebovali
pomoc, pomáhala jim sociální pracovnice. Neodpírali jim možnost vzít si oba volební lístky.
Tajnost voleb byla zajištěna tím, že každý z voličů mohl s oběma lístky přejít do jiné části
místnosti, kde byl stůl a mohl si tam volební lístky upravit a dát do obálky. Místnost byla
velká asi 3 x 3 metry; plenta v ní nebyla. V několika případech se tak stalo. Paní Č.
doprovázela svého otce, který volil; poté, co odvolil, říkala, že si bude stěžovat. Poté volby
pokračovaly jednak v místnosti určené pro volby a jednak komise již za doprovodu paní P.
obcházela ležící pacienty. Posléze byli členové komise zavoláni do ředitelny.
Svědkyně O. P., předsedkyně okrskové volební komise, vypověděla, že se z podnětu
O. P. dostavila do Domova důchodců. Tři obyvatelky si stěžovaly především na prostředí v
místnosti, v níž probíhala volba. Do této místnosti, o rozměrech asi 3,5 x 3,5 metru, posléze
přišla paní Č., která vykázala sociální pracovnici, a která nesouhlasila s pomocí sociální
pracovnice voličům při volebním aktu. Potom svědkyně chodila s členy komise po pokojích s
ležícími obyvateli. Poté v ředitelně proběhlo jednání, jemuž kromě členů komise a pana
ředitele byly přítomny tři stěžující si voličky a tři zástupci K. Voličky si stěžovaly na
prostředí ve volební místnosti, v níž nebyla plenta, koš na odhození zbylého volebního lístku,
státní znak, obraz prezidenta apod. Stěžovaly si, že urna byla malá a volební lístek se do ní
těžko vkládal. Zástupci K. obvinili komisi, že manipuluje s lidmi. K dotazu svědkyně, zda
voličky měly možnost vybrat si ze dvou lístků, jí voličky potvrdily, že a no. Paní Č. komisi
nařkla z toho, že lístky do urny hází sama. Nelíbila se jí paní Š ., údajně proto, že z její tváře
byla patrná diskriminace strany paní Č. Posléze komisi ještě radila, aby chodila jen za těmi
ležícími pacienty, kteří jsou schopní volit. S vědkyně dále vypověděla, že jsou dva druhy
případů, kdy jsou zástupci volební komise vysíláni mimo oficiální volební místnost. Jednak je
to tehdy, když je individuálně požádá volič, který je nemocný, nebo jeho příbuzní, a dále jde o
domovy důchodců. Nestává se, že by žádosti o návštěvu mimo volební místnost nebylo
vyhověno.
V rámci ústního jednání byly dále provedeny listinné důkazy:
Soud přečetl zápis o nedodržení zákona o volbách, sepsaný panem V. a podepsaný
šesti obyvatelkami Domova důchodců (mezi nimi i paní Č., K. a P.), v němž se konstatuje, že
volební komise v Domově důchodců dala podle některých obyvatel na výběr jenom jeden
volební lístek, přičemž druhý zůstal komisi. Volební lístek voliči odebrala sociální
pracovnice, přičemž volič odešel z místnosti ještě předtím, než byla obálka vhozena do urny.
Podle vyjádření paní M. již sociální pracovnice volala další osobu k volbě.
Dále konstatoval obsah protokolu o trestním oznámení na Policii České republiky,
obvodní oddělení Krásné Březno, které dne 12. 11. 2004 učinil P. V. Jeho obsah je totožný
s tím, co vypověděl soudu jako svědek.
Soud dále konstatoval obsah zápisu o průběhu a výsledku hlasování ve volebním
okrsku č. 71 ze dne 13. 11. 2004. Tento zápis podepsali členové okrskové volební komise;
mezi nimi i člen za K. pan L. V.
Dále soud konstatoval obsah výsledku hlasování v okrsku č. 71 ze dne 13. 11. 2004,
podle něhož do stálého a zvláštního seznamu bylo zapsáno celkem 1256 osob, přičemž úřední
obálky byly vydány celkem dvěma stům voličů. Stejný počet voličů odevzdal úřední obálky,
a rovněž tentýž počet odevzdaných hlasů byl platný. Kandidátu P. S. z tohoto počtu připadly
103 hlasy, J. D. hlasů 97.
Soud rovněž konstatoval obsah protokolu o bezchybném převzetí výsledků hlasování
volebního okrsku Č eským statistickým úřadem do dalšího zpracování ze dne 13. 11. 2004.
Z tohoto protokolu je patrné, že se týká volebního okrsku č. 71.
Důkaz byl proveden rovněž konstatováním obsahu seznamu členů okrskové volební
komise pro volební okrsek č. 71 (včetně prezenční listiny), z něhož vyplynulo, že předsedkyní
této volební komise byla paní O. P. (nezávislá), místopředsedou pan L. V. (K.), a mezi
dalšími členy byli i paní I. T. (Č.) a pan O. P. (nezávislý).
Nejvyšší správní soud též konstatoval obsah seznamu voličů, z něhož zjistil,
že v Domově důchodců volilo 56 voličů.
Po provedení všech popsaných důkazů dospěl soud k závěru, že pro objasnění
projednávané věci jsou dostatečné, a po souhlasném vyjádření účastníků již další dokazování
neprováděl.
VI.
V konečném návrhu zástupce navrhovatelky odkázal na návrh na zahájení řízení
a dále poukázal na volební zákon, který podrobně upravuje podmínky a průběh voleb včetně
jejich tajnosti. Ponechal na úvaze soudu, zda na základě provedeného dokazování dospěje
k závěru, ž e došlo k porušení zákona, a že mezi ním a volbou kandidáta je příčinná souvislost,
a zda intenzita tohoto porušení mohla způsobit neplatnost volby. Dává v úvahu k vyjádření
zástupce odpůrce 2), že s ohledem na počet voličů v Domově důchodců, ať již šlo o 50
nebo 55 osob, by měla jen tato skutečnost, která nemůže ovlivnit rozdíl výsledku voleb mezi
oběma kandidáty, mít přednost před zájmem společnosti na tom, aby k porušování volebních
předpisů nedocházelo. Připomíná v této souvislosti výslechy svědků paní Č., pana V., paní K.
a dalších důchodkyň. Zdůrazňuje, že není pochyb o tom, že komise se nacházela na zcela
jiném místě než měla, a že v určené místnosti, jak vyplynulo z jejího popisu některými
svědky, se jen stěží dala zajistit tajnost hlasování. N avrhuje, aby soud usnesením rozhodl tak,
že 2. kolo voleb do Senátu Parlamentu České republiky, které se konalo ve dnech 12. a 13. 11.
2004 ve volebním obvodu č. 31 v Ústí nad Labem, je neplatné.
Zástupce Státní volební komise souhlasil s názorem protistrany, že přednost by měl
mít zájem společnosti na dodržování předpisů volebních, avšak dodal, že jde o pojem širší,
než je vlastní dodržování jednotlivých pravidel. Základním zájmem voleb by mělo být to,
aby každému bylo umožněno voleb se zúčastnit a aby každý volič měl možnost si zvolit
jím vybraného kandidáta a jeho hlas byl započítán. Vychází-li se z těchto výstupů,
pak konfrontací z výpovědí svědků je nepochybné, že tato možnost nikomu odepřena nebyla,
neboť každý z voličů si mohl svého kandidáta vybrat; pouze v jednom případě se nevědělo,
co se s hlasem voliče stalo. Ne vše bylo v pořádku, ani výpovědi nebyly jednotné, avšak lze
konstatovat, že porušení nebylo té intenzity, že by mohlo zpochybnit výsledky voleb. Navrhl
proto návrh zamítnout.
Zástupce odpůrce 2) odkázal na vyjádření k návrhu na zahájení řízení. Dokazováním
nebylo prokázáno, že volební zákon byl porušen. Navrhovatelčin konečný návrh se opírá
o výpovědi svědků pana V ., paní Č. a tří voliček, přičemž svědek pan V. měl informace o
průběhu voleb jen zprostředkovaně a vyslechnuté - voličky důchodkyně vypovídaly rozdílně
od výpovědi svědkyně paní Č.: rovněž sdělily, že dveře do místnosti pro volby nebyly
otevřené – místnost byla uzavřená. Všechny uvedly, že si mohly vybrat volební lístek se svým
kandidátem, jen jedna byla zřejmě zmatena, pokud uvedla, že v místnosti nebyla urna, což je
v rozporu s výpověďmi všech slyšených svědků. Svědkyně paní Č. uvedla, že v případě volby
jejího tatínka bylo vše v pořádku, a nutno připomenout, že u ostatních voleb nebyla, takže v
tomto směru není její svědectví relevantní. Dal proto na zvážení soudu, zda došlo k porušení
volebních předpisů, a to té intenzity, která by mohla zvrátil výsledky voleb. Na rozdíl od
navrhovatelky se domníval že nikoliv, a navrhl, aby návrh byl zamítnut.
VII.
Z provedeného dokazování vyplynuly tyto závěry o skutkovém stavu, jež jsou
podstatné pro souzenou věc:
V pátek 12. 11. 2004, tedy v první den druhého kola voleb do Senátu Parlamentu
České republiky, se do Domova důchodců na základě př edchozí telefonické žádosti dostavili
dva členové okrskové volební komise paní I . T. a pan O. P. s přenosnou volební schránkou.
Svědkyně Č., K. a Č. považovaly přenosnou volební schránku za „kufřík“, nicméně
především z popisu, který podala soudu svědkyně I. T. bezpečně vyplynulo, že skutečně šlo o
přenosnou volební schránku. Ostatně žádný právní předpis nestanoví rozměry a podobu
takové schránky, ač s jejím používáním volební zákon počítá.
Členové okrskové volební komise umístili přenosnou volební schránk u do místnosti
nikoliv větší než 4 x 4 metry, do níž je zavedla sociální pracovnice a v níž měli volit těžce
chodící obyvatelé Domova důchodců. V této místnosti, která sloužila jako jídelna, byly tři
stoly, přičemž na jednom z nich byla uprostřed položena přenosná volební schránka a vedle
ní se na jedné straně nalézaly dvě hromádky hlasovacích lístků, roztříděných podle jmen
kandidátů J. D. a MUDr. P. S., a z druhé strany byly umístěny úřední obálky. U tohoto stolu
seděl člen okrskové volební komise pan O. P. V místnosti byla dále přítomna sociální
pracovnice paní S. Š. a druhá členka okrskové volební komise paní I. T.
Před touto místností se utvářela fronta voličů, v níž stáli nejen špatně chodící voliči,
ale též někteří další obyvatelé Domova důchodců. So ciální pracovnice vždy otevřela dveře
a zvala voliče po jednom do místnosti. Svědectví svědkyně Č., že viděla, jak se sociální
pracovnice dotazovala ve frontě stojících důchodců, koho chtějí volit, a dále že pouze tři lidé
volili v uzavřené místnosti, zatí mco ostatní stáli ve dveřích, pročež všichni ostatní slyšeli,
koho chtějí volit, nebylo potvrzeno dalšími svědeckými výpověďmi, především výpověďmi
svědkyň Č., K. a P., které volily a které měly k průběhu voleb výhrady, a zůstalo tedy
ojedinělé. Svědkyně Š. vypověděla pravý opak, tedy, že se na chodbě předem neptala za
přítomnosti dalších osob, koho chce volič volit; s ohledem na výpověď tří svědkyň z řad
obyvatelstva Domova důchodců, které se voleb účastnily, má soud tuto výpověď za
pravdivou.
Do místnosti vstupovali voliči po jednom na vyzvání sociální pracovnice. Vzhledem
k tomu, že přítomní členové okrskové volební komise netrvali na převzetí obou hlasovacích
lístků voličem, probíhal samotný volební akt tak, že v některých případech volič vzal ze dvou
hromádek pouze hlasovací lístek se jménem kandidáta, kterého chtěl volit, a nikoliv hlasovací
lístky oba. Některým voličům přečetla jména, případně i názvy politických stran, sociální
pracovnice, která jim někdy pomohla vložit lístek do obálky a někdy i do přenosné volební
schránky. Závěru, že komise netrvala na tom, aby si voliči brali oba hlasovací lístky, svědčí
nejen výpovědi svědkyň Č., K. a P., ale nepřímo též výpovědi svědkyně T. a svědka P.: voliči
byli upozorněni, že do obálky mohou vložit pouze jeden lístek, jinak bude volba neplatná, a
nebylo jim bráněno, aby si vzali druhý lístek. V tomto směru považuje soud výpověď
svědkyně Š., že voličům dávala vždy oba lístky, za nepotvrzenou; stejně tak i výpověď
svědkyně T., a to v části týkající se jejího tvrzení, že do rukou dávali voličům vždy dva lístky.
Voliči si hlasovací lístek kandidáta, jehož chtěli volit, vybrali před zraky členů
okrskové volební komise, před nimiž jej také vložili do obálky a vhodili do přenosné volební
schránky (ledaže šlo o případy uvedené v předchozím odstavci, při nichž asistovala sociální
pracovnice, příp. člen okrskové volební komise). Pouze v několika případech se voliči
odebrali ke stolu v jiné části místnosti, aby zde v soukromí vložili hlasovací lístek do úřední
obálky. Po vhození volebního lístku do přenosné volební schránky opustil volič místnost.
Výpověď svědkyně K., že neví, jaký byl osud její úřední obálky s hlasovacím lístkem, je
ojedinělá, a soud ji přičítá nedostatečné orientaci vyvolané celkovým rozrušením z průběhu
voleb a též vysokým věkem svědkyně. Zmínka, že volič odešel z místnosti dříve, než obálka
byla vhozena do urny, se objevuje i v zápise o nedodržení zákona o volbách, který podepsaly
krom jiných i svědkyně Č. a P. Vzhledem k tomu, že obě svědkyně u soudu vypovídaly
opačně, tedy že obálku samy vhodily do přenosné volební schránky, je toto tvrzení obsažené
v uvedeném zápise nevěrohodné.
Pro věc je podstatné, že v Domově důchodců volilo ve druhém kole voleb do Senátu
56 voličů.
Údajné porušení volebního zákona, k němuž mělo dojít i v jiných domovech důchodců
(např. na S. T. nebo v D.), prokázáno nebylo. Svědkyně Č. soudu pouze sdělila, že měla asi
osm telefonátů, v nichž byla údajně upozorněna na to, že podobným způsobem probíhají
volby i v jiných domovech důchodců, avšak jména osob, které jí tyto informace poskytly,
soudu odmítla sdělit. Takováto výpověď sama o sobě není dostatečným důkazem.
Navrhovatelka žádné jiné důkazní prostředky k prokázání tohoto tvrzení neoznačila (pouze se
v návrhu na zahájení řízení odvolává na zápis z 12. 11. 2004, který se však vztahuje toliko
k Domovu důchodců), a toto tvrzení nebylo ani v rámci dokazování provedeného soudem
prokázáno. K zaměření dokazování tímto směrem nebyl ani důvod, neboť chyběly konkrétní
důkazní návrhy ze s trany navrhovatelky.
VIII.
Ještě předtím, než Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení věci samé, zabýval
se z procesního hlediska doplněním návrhu, který při ústním jednání předložil zástupce
navrhovatelky. Toto doplnění jako celek není novým samostatným návrhem, a proto není
namístě jej odmítnout jako opožděný, nýbrž z malé části má povahu zopakování tvrzení
obsažených v návrhu, a z převážné části se v něm uvádí zc ela nové skutečnosti,
které navrhovatelka v původním návrhu na neplatnost 2. kola vole b ve lhůtě stanovené
pro podání návrhu vůbec neuplatnila. Z ustanovení §87 odst. 2 volebního zákona plyne,
že návrh na neplatnost voleb je třeba podat nejpozději deset dnů po vyhlášení výsledků voleb
Státní volební komisí. Z ustanovení §93 odst. 3 s. ř. s., vyplývá, že zmeškání lhůty k podání
návrhu nelze prominout. Vzhledem k tomu, že výsledky voleb byly Státní volební komisí
vyhlášeny 16. 11. 2004 v Hospodářských novinách, připadl poslední den lhůty, v níž mohl být
návrh podán, na den 26. 11. 2004. Citovaná ustanovení hovoří sice pouze o návrhu
na zahájení řízení, avšak je nepochybné, že lhůta se vztahuje i na uvedení všech skutkových
a/nebo právních důvodů, z nichž navrhovatel shledává volby neplatnými. Návrh totiž není
tvořen pouze procesním nárokem, tedy uvedením toho, čeho se navrhovatel domáhá,
ale též tvrzením důvodů, z nichž se domáhá určitého soudního výroku. Návrh na rozhodnutí
ve věci a k němu vedoucí skutkové a/nebo právní důvody tvoří jeden celek. Z této příčiny
Nejvyšší správní soud nepřihlížel k tvrzením obsaženým v doplnění návrhu, které měly
povahu nových skutečností, a nepřistoupil ani k provádění dokazování připojenými přílohami.
Tento závěr vyplývá i ze zcela specifické povahy volebního soudnictví, které je svázáno
přísnými lhůtami, v nichž musí soud rozhodnout a své rozhodnutí v úplném znění vyvěsit
na úřední desce: v řízeních ve věcech neplatnosti voleb a hlasování je podle §90 odst. 3 s. ř. s.
soud povinen rozhodnout do dvaceti dnů poté, kdy mu došel návrh. Tato krátká lhůta
by např. ani neumožňovala, aby soud s novými důvody stihl obeznámit druhou stranu
a umožnit jí, aby se mohla kvalifikovaně vyjádřit a skutečně a účinně hájit svá práva,
čímž by porušil právo na „rovnost zbraní“ v řízení před soudem. Resp. pokud by soud
dostatečnou lhůtu k vyjádření protistraně poskytl, porušil by sám procesní předpis,
neboť by nestihl rozhodnout v předepsané lhůtě, a – pokud by návrhu na neplatnost voleb
vyhověl – ohrozil by tím i případnou přípravu opakovaných voleb; takový postup by však byl
zjevně absurdní a mohl by se stát nástrojem pro obstrukce. S ohledem na tuto teleologickou
redukci, princip rovnosti, povahu volebního soudnictví, jakož i jednotu procesního nároku
s důvody, z nichž povstává, má Nejvyšší správní soud za to, že po lhůtě stanovené pro podání
návrhu již novoty přípustné nejsou.
IX.
Po zhodnocení provedených důkazů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že návrh
na vyslovení neplatnosti 2. kola voleb do Senátu Parlamentu České republiky, konaných
ve dnech 12. a 13. 11. 2004 ve volebním obvodu č. 31 se sídlem v Ústí nad Labem,
není důvodný.
Z ustanovení §90 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §87 odst. 4 volebního
zákona vyplývá, že návrh na neplatnost voleb je důvodný tehdy, byla-li porušena ustanovení
volebního zákona způsobem, který mohl ovlivnit výsledky voleb. Nejvyšší správní soud
setrvává i v souzené věci na své stabilní judikatuře (usnesení ze dne ze dne 2. 7. 2004,
č. j. Vol 6/2004 - 12, publikované ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod
č. 354/2004 Sb. NSS; dále usnesení ze dne 3. 12. 2004, čj. Vol 10/2004-24), podle
níž v obecné rovině existují tři základní předpoklady vyhovění volební stížnosti: (1.)
protizákonnost, tzn. porušení některých ustanovení volebního zákona; (2.) vztah mezi touto
protizákonností a zvolením kandidáta, jehož volba je napadena volební stížností,
a (3.) zásadní intenzita této protizákonnosti, která ve svých důsledcích musí přinejmenším
výrazně zpochybňovat volbu kandidáta. Jinak řečeno, tato intenzita musí v konkrétním
případě dosahovat takového stupně, že je možno se důvodně domnívat, že pokud
by k protizákonnému jednání nedošlo, nebyl by tento kandidát zřejmě vůbec zvolen.
Zjednodušeně řečeno: tato intenzita způsobuje „zatemnění“ volebních výsledků, tzn. jejich
zásadní zpochybnění.
Nejvyšší správní soud po provedeném dokazování shledal, že první podmínka,
tedy porušení volebního zákona, je naplněna. Toto porušení spatřuje jednak v nedodržení
tajnosti hlasování, a jednak v protiprávním jednání s tím úzce souvisejícím, spočívajícím
v tom, že okrsková volební komise netrvala na tom, aby si voliči vzali oba hlasovací lístky.
Hlasování do přenosné volební schránky upravuje §19 odst. 7 volebního zákona, podle něhož
volič může „požádat ze závažných, zejména zdravotních důvodů, obecní úřad a ve dnech
voleb okrskovou volební komisi o to, aby mohl hlasovat mimo volební místnost, a to pouze
v územním obvodu volebního okrsku, pro který byla okrsková volební komise zřízena.
V takovém případě okrsková volební komise vyšle k voliči dva své členy s přenosnou volební
schránkou, úřední obálkou a hlasovacími lístky. Při hlasování postupují členové volební
komise tak, aby byla zachována tajnost hlasování. Mimo území České republiky nelze
do přenosné volební schránky hlasovat.“
V daném případě se dva členové okrskové volební komise dostavili na základě
telefonické žádosti do Domova důchodců, aby umožnili vykonat aktivní volební právo
těm voličům, kteří špatně chodí, a bývalo by proto pro ně bylo obtížné či nemožné dostavit
se do volební místnosti, která byla pro 71. volební okrsek otevřena nedaleko v 31. základní
škole. Členové okrskové volební komise s sebou měli rovněž dostatečný počet hlasovacích
lístků a úředních obálek. Skutečnost, že jich s sebou měli více, než byl počet osob,
které opravdu nakonec volily, není na závadu; naopak v situaci, kdy přesný počet osob,
které měly volit do přenosné volební schránky, nebyl znám, byla taková opatrnost zcela
namístě. Okrsková volební komise neporušila volební zákon ani tím, že v Domově důchodců
otevřela „provizorní volební místnost“, jak tvrdí navrhovatelka. Dle názoru Nejvyššího
správního soudu se nejednalo o volební místnost ve smyslu §17 volebního zákona, ale pouze
o místnost, v níž mohli svůj hlas odevzdat ti z obyvatelů Domova důchodců, kteří nemohli
dojít do volební místnosti, ale alespoň v rámci Domova důchodců se pohybovat mohli.
Umístění přenosné volební schránky do takové místnosti není porušením volebního zákona,
neboť při tomto typu hlasování je postup členů volební komise upraven jedinou směrnicí: jsou
povinni postupovat tak, aby byla zachována tajnost hlasování.
Citovaná norma stanoví toliko cíl, jehož musí volební komise dosáhnout, nikoliv však
prostředky; ty ponechává na její volbě. Protože se nejednalo o volební místnost, nebylo
ani nutné, aby v ní byly zvláštní prostory určené pro úpravu hlasovacích lístků a oddělené
plentou (§17 odst. 2 volebního zákona); okrsková volební komise však měla zajistit v daných
podmínkách tajnost hlasování jinak: Především byla povinna trvat na tom, aby si voliči vzali
hlasovací lístek z každé z obou hromádek hlasovacích lístků, tj. aby si vzali hlasovací lístek
obou kandidátů a nikoliv jen toho kandidáta, kterého chtěli volit. Z provedeného dokazování
však vyplynulo, že komise netrvala na tom, aby voliči převzali oba hlasovací lístky.
V některých případech si tak vybrali pouze lístek kandidáta, jemuž chtěli dát svůj hlas, navíc
před zraky obou členů komise a sociální pracovnice. Dále měla okrsková volební komise
dle názoru soudu upozornit voliče, aby se s oběma hlasovacími lístky odebral ke stolku
v opačném rohu místnosti, v níž by v soukromí do úřední obálky vložil lístek kandidáta,
jehož chtěl volit; případně u osob, jejichž zdravotní stav tak ový postup neumožňoval (osoby
o dvou francouzských holích, osoby nevidomé či špatně vidoucí), jim měla komise umožnit,
aby hlasovací lístek za ně do obálky vložil jiný volič, který by za ně případně vložil obálku
s lístkem i do přenosné volební schránky. Nejvyšší správní soud tedy shledal naplnění prvního
předpokladu úspěšnosti volební stížnosti, tj. porušení volebního zákona spočívajícího
v tom, že komise v některých případech netrvala na tom, aby voliči převzali oba hlasovací
lístky a že byla porušena tajnost hlasování tím, že okrsková volební komise věděla, komu
volič odevzdal svůj hlas.
Druhý předpoklad, jímž je souvislost mezi porušením volebního zákona a volbou
určitého kandidáta, však naplněn nebyl: popsaná porušení volebního zákona nezpůsobila
zvolení MUDr. P. S. a naopak volební neúspěch J. D. Soud postavil najisto, že svoboda
výkonu aktivního volebního práva – jakožto jednoho ze základních požadavků na volby
v demokratickém právním státě – byla zachována. Obyvatele Domova důchodců v prvé řadě
nikdo nenutil, aby se voleb účastnili: bylo tedy na jejich svobodném rozhodnutí, zda volit
budou či nikoliv. Obyvatele Domova důchodců, kteří se rozhodli na volbách participovat,
nikdo dále nepřinucoval k tomu, aby volili v místnosti, v níž byla v Domově důchodců
umístěna přenosná volební schránka, ale mohli své volební právo vykonat v nedaleké volební
místnosti v 31. základní škole, což také někteří z nich učinili. V této souvislosti Nejvyšší
správní soud poznamenává, že někteří voliči nehlasovali v oficiální volební místnosti, nýbrž
v Domově důchodců, nikoliv ze zdravotních či z jiných vážných důvodů, ale toliko proto, že
to pro ně bylo pohodlnější (viz výpověď svědkyň Č., Č. a P.). Připuštění takového jednání
nelze ze strany okrskové volební komise považovat za porušení §19 odst. 7
volebního zákona, ale spíše za jakousi službu navíc a snahu vyjít voličům vstříc,
a to tím spíše, že okrsková volební komise nemůže reálně přezkoumávat, zda zdravotní
stav voliče je takový, aby mu umožnil odebrat se do oficiální volební místnosti (ostatně
pokud by okrsková volební komise z těchto důvodů odepřela některému z voličů
- v důsledku svého mylného úsudku – neprávem hlasování do přenosné volební schránky,
vystavovala by se tím oprávněné výtce, že porušila svobodu voleb, neboť by zabránila
volit tomu, kdo volit chtěl). Svědkyně Č . dokonce vypověděla, že spolu se svým otcem dala
přednost volbě v Domově důchodců i přesto, že si byla vědoma porušování tajnosti hlasování,
a přestože pokud by se o m ožnosti volit v Domově důchodců nedozvěděla, volil by její otec
v 31. základní škole, v níž také pravidelně v minulosti volíval. Za podstatnou soud shledává
především skutečnost, že volič si vždy mohl vybrat hlasovací lístek toho kandidáta, kterému
chtěl dát svůj hlas. Vzdor tomu, že někteří voliči si vzali toliko jeden hlasovací lístek, byl to
vždy hlasovací lístek toho kandidáta, jehož chtěli ve volbách podpořit, a tento hlasovací lístek
byl sečten. Z těchto příčin Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že mezi porušením
volebního zákona a volbou kandidáta neexistuje souvislost.
Co se týče třetího předpokladu, t. j. intenzity porušení volebního zákona, má soud
za to, že v daném případě byla tato intenzita nízká, resp. téměř nulová, a proto nemohla vést
k zatemnění volebních výsledků. Tajnost hlasování je požadavkem, který není samoúčelný,
ale který velmi úzce souvisí s principem svobodných voleb. Umožňuje každému voliči,
aby mohl toliko v souladu se svým přesvědčením dát hlas tomu kandidátovi, kterého skutečně
volit chce, a aby se z této volby nemusel nikomu – krom sebe samého – zpovídat. V souzené
věci nemělo nevydání obou lístků a porušení tajnosti voleb za následek porušení svobody
voleb, jak již soud dovodil v předchozím odstavci, a proto nezpůsobilo a ani nemohlo
způsobit zkreslení volebních výsledků. Krom toho je významná – ačkoliv nikoliv sama o sobě
určující – i skutečnost, že vítězný kandidát – odpůrce 2) obdržel ve druhém kole v celém
volebním obvodu č. 31 – Ústí nad Labem celkem 11 908 hlasů, zatímco J. D., který ve
druhém kole neuspěl, 9 255 hlasů. Ve volebním okrsku č. 71 bylo přitom pro druhé kolo
voleb zapsáno v seznamech voličů 1256 osob, bylo vydáno 200 obálek a stejný počet jich byl
odevzdán a stejný počet obálek též obsahoval platné hlasy, přičemž v Domově důchodců
podle zjištění soudu volilo toliko 56 voličů. I z porovnání počtu osob, které volily v Domově
důchodců, s rozdílem hlasů, který dělil ve druh ém kole úspěšného a neúspěšného kandidáta,
je zřejmé, že k zatemnění výsledků v tomto konkrétním případě dojít nemohlo.
Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že nebyly současně naplněny všechny tři nutné
podmínky úspěšnosti volební stížnosti, a proto podaný návrh zamítl.
O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s §93 odst. 4 s. ř. s., podle něhož nemá
na náhradu nákladů řízení právo žádný z účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. 12. 2004
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu