ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.173.2004
sp. zn. 1 Azs 173/2004-41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Petra Příhody a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobkyně U. K.,
zastoupené Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem v Plzni, Františkánská 7, 301 00
Plzeň, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM,
170 34 Praha 7, proti rozhodnutí ze dne 30. 9. 2003, čj. OAM-4763/VL-07-08-2003,
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
10. 5. 2004, čj. 24 Az 2156/2003-18
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 30. 9. 2003, čj. OAM-4763/VL-07-08-2003, žalovaný zamítl žádost
žalobkyně o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č.
325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb. Rozhodnutí žalobkyně napadla dne 6.
10. 2003 žalobou u Krajského soudu v Ostravě.
Namítala, že správní orgán v řízení o její věci porušil ustanovení §3 odst. 3 správního
řádu, neboť se žádostí nezabýval odpovědně a svědomitě, ustanovení §3 odst. 4 správního
řádu, neboť nevyšel ze spolehlivě zjištěného stavu věci a nevedl správní řízení tak, aby posílil
důvěru žalobkyně ve správnost jeho rozhodování, ustanovení §32 odst. 1 správního řádu,
neboť nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si neopatřil potřebné
podklady pro rozhodnutí, ustanovení §46 správního řádu, neboť napadené rozhodnutí
nevyšlo ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu, a ustanovení §47 odst. 3 správního řádu,
neboť odůvodnění rozhodnutí není přesvědčivé a žalovaný se nevypořádal se všemi
provedenými důkazy. Žalobkyně rovněž namítla porušení §12 a §91 zákona o azylu:
domnívá se totiž, že v jejím případě byly naplněny zákonné podmínky pro udělení azylu podle
§12 zákona o azylu nebo alespoň pro vztažení překážky vycestování ve smyslu §91 téhož
zákona. Žalobkyně v žalobě ohledně skutkových důvodů odkázala na obsah správního spisu,
zejm. na žádost o udělení azylu a protokol o pohovoru.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 5. 2004, čj. 24 Az 2156/2003-18, žalobu
zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ani jednu z
procesních námitek krajský soud neuznal za důvodnou, stejně pak uzavřel i ohledně námitek
věcných, neboť prokázaným důvodem odchodu žalobkyně ze země původu byly její obavy z
vymahačů dluhu; nikoli tedy důvody ve smyslu §12 zákona o azylu.
Proti tomuto rozsudku žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) brojila včas podanou kasační
stížností. Namítla, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, zda byly dány
předpoklady pro rozhodnutí žalovaného podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu [§103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Tvrdila, že měla problémy s členy zločineckých struktur, které k
vymáhání dluhů použili věřitelé jejích rodičů. Byla ohrožena na zdraví i na životě. Když se
obrátila na policii, zjistila, že i ona je součástí zločineckých struktur. Byla tedy pronásledována
jako příslušnice sociální skupiny nečlenů zločineckých struktur. Stěžovatelka nesouhlasí ani s
tím, jak se krajský soud vypořádal s překážkou vycestování; tvrdí, že v případě návratu na
Ukrajinu bude vystavena perzekuci ze strany milice a dalších správních orgánů, protože
žádala o azyl v České republice. Stěžovatelka dále poukázala na to, že žalovaný
nedostatečným způsobem provedl dokazování a nebylo tedy možné ve věci spravedlivě
rozhodnout; v tom tkví důvod §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Také řízení před správním
orgánem trpělo procesní vadou, a to bylo důvodem pro zrušení jeho rozhodnutí soudem [§
103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Krajský soud totiž řádně nepřezkoumal rozhodnutí žalovaného z
hlediska procesních žalobních námitek, ohledně kterých stěžovatelce vytkl, že ustanovení
správního řádu, která žalovaný ve správním řízení údajně porušil, nedoplnila o konkrétní
skutkové důvody. Stěžovatelka je přesvědčena, že rozhodnutí žalovaného nebylo učiněno na
základě dostatečného dokazování a nebylo náležitě odůvodněno.
Stěžovatelka rovněž požádala o přiznání odkladného účinku, neboť svá práva před
soudem může uplatňovat jen tehdy, bude-li přítomna v České republice.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatelka chráněna před důsledky rozsudku
krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu
(cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj. pokud žádost doloží
dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí
ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku; takové vízum opravňuje
cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor
cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost
uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o
žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam,
negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při
rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodování o odkladném účinku nadbytečné, neboť
obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby
rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud pak přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Stěžovatelka především namítla nezákonnost rozsudku krajského soudu pro nesprávné
posouzení právní otázky, tj. zda na její případ lze aplikovat ustanovení §16 odst. 1 písm. g)
zákona o azylu [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Podle zmiňovaného ustanovení se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně
nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Podle tohoto ustanovení zákona
o azylu přitom bude azyl udělen, zjistí-li se, že cizinec má odůvodněný strach z
pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má.
Především tu nejde o „pronásledování“ ve smyslu zákona o azylu, tedy neoprávněný
postih ze strany státní autority nebo těch osob, které takovou autoritu zosobňují. Tvrzené
obavy z pomsty ze strany soukromých osob, třebas i odůvodněné, by se mohly stát důvo dem
pro udělení azylu pouze tehdy, pokud by státní orgány země původu takové ohrožení
podporovaly, organizovaly, záměrně trpěly apod. Avšak stěžovatelka ve správním řízení
uvedla, že se před pronásledováním ze strany věřitelů svých rodičů vůbec nedovolávala
ochrany u státní moci. Důvodem, proč tak neučinila, byly obavy z následné reakce věřitelů.
Podobné obavy, různé intenzity, však zažívá každá oběť, která se rozhoduje, zda oznámí
na ní spáchaný trestný čin. Musí totiž být srozuměna s tím, že pokud bude p achatel dopaden,
dojde s největší pravděpodobností k vzájemné konfrontaci, např. při hlavním líčení před
soudem. V těchto situacích je pak na státních orgánech, aby následky této konfrontace co
možná minimalizovaly. Jestliže ale stěžovatelka netrvala na tom, aby jí ukrajinské orgány
veřejné moci ochranu poskytly, nelze ještě usuzovat na to, že by jí nebyly schopny účinnou
pomoc poskytnout.
Není jistě vyloučeno, že věřitelé stěžovatelčiných rodičů působili v rámci organizovaného
zločinu a při vymáhání zaplacení dluhu užívali nelegální metody. Jejich jednání je však v
takovém případě trestné podle práva země původu. Případná nižší efektivita takové ochrany
(v konkrétních podmínkách jednotlivých zemí běžná) nečiní však z takového ohrožení
„pronásledování“ a tedy ani zákonný azylový důvod.
Pokud stěžovatelka v kasační stížnosti tvrdí, že se členy zločineckých struktur, kteří ji
pronásledovali, spolupracovala i policie, pak jde o tvrzení, které stěžovatelka ve správním
řízení ani v řízení před krajským soudem neuváděla. Z pohledu přezkumu kasačním soudem
jde o tvrzení nové, které stěžovatelka uplatnila až poté, co bylo vydáno napadené rozhodnutí.
K takové skutečnosti Nejvyšší správní soud nepřihlíží (§109 odst. 4 s. ř. s.).
Stěžovatelka tedy ve správním řízení neuvedla žádnou skutečnost svědčící o tom, že byla
nebo mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu.
Krajský soud proto nepochybil, jestliže přisvědčil žalovanému, který jí azyl neudělil.
Ohledně námitky týkající se překážky vycestování je namístě rovněž odkázat na již
konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 9. 9. 2004, čj. 2
Azs 147/2004-41, publikovaný pod č. 409/2004 Sb. NSS), podle které „Rozhodnutí o zamítnutí
žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o
azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., nelze považovat za rozhodnutí o neudělení azylu ve smyslu §28
tohoto zákona. Za takové lze považovat pouze rozhodnutí, kterým Ministerstvo vnitra ro zhodne o neudělení
azylu pro nesplnění podmínek uvedených v ustanovení §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 téhož zákona po věcném
posouzení důvodů tvrzených žadatelem o azyl. V případě, kdy Ministerstvo vnitra rozhodne o zamítnutí
žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o
azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., nečiní již výrok o neexistenci překážek vycestování ve smyslu
ustanovení §91 citovaného zákona.“ Není a nikdy ani nebylo důvodu se otázkou překážky
vycestování věcně zabývat; v tomto směru tedy není žalovanému, ani krajskému soudu co
vytýkat.
Stěžovatelka rovněž namítla nedostatečně provedené dokazování před správním
orgánem, v čemž spatřovala důvod §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Ani v tom však Nejvyšší
správní soud stížnosti přisvědčit nemohl.
Součástí správního spisu je vedle žádosti o azyl i protokol o pohovoru se stěžovatelkou
ze dne 24. 9. 2003; v něm stěžovatelka uvedla, že z Ukrajiny odešla, protože jí vyhrožovali
věřitelé jejích rodičů. Nezpůsobilost těchto důvodů založit právo na udělení azylu byla
vyložena shora. Ve správním řízení stěžovatelka již jiný důvod svého odchodu netvrdila.
Jestliže tedy žalovaný vzal za základ svého rozhodnutí právě tyto skutečnosti, neprováděl
další zjištění a žádost o azyl zamítl jako zjevně nedůvodnou, pak nepochybil a krajský soud
neměl důvod správní rozhodnutí rušit. Správní orgán totiž není oprávněn ani povinen
domýšlet azylově relevantní důvody, které žadatel o azyl ve skutečnosti neuplatnil, a poté o
nich provádět rozsáhlé dokazování. V řízení o azyl je správní orgán povinen zjistit skutečný
stav věci v rozsahu důvodů, které žadatel o azyl v průběhu řízení uvedl.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítala také stížní důvod §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.;
krajský soud dle stěžovatelky nesprávně usoudil, že správní řízení netrpělo procesní vadou.
Vedle nedostatečně provedeného dokazování namítla nedostatečné odůvodnění rozhodnutí
žalovaného. Tak tomu ale není. Předně není pravdou, že krajský soud stěžovatelce v
napadeném rozsudku vytýkal, že ustanovení správního řádu, která prý žalovaný ve správním
řízení porušil, nedoplnila o konkrétní skutkové důvody. Naopak krajský soud rozhodnutí
žalovaného z hlediska procesních žalobních námitek přezkoumal; na obecně formulované
procesní žalobní námitky soud zareagoval a ovšem také jen v obecné rovině se s nimi také
řádně vypořádal. Krajský soud k těmto námitkám po přezkoumání rozhodnutí uvedl, že z
odůvodnění rozhodnutí žalovaného vyplývá, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí a
jakými důvody byl žalovaný veden při hodnocení důkazů. Nejvyšší správní soud se přitom s
tímto hodnocením ztotožňuje.
Nejvyšší správní soud tedy zhodnotil všechny stížní námitky jako nedůvodné. Jelikož v
řízení nevyšly najevo ani žádné jiné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 věta
druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch;
žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo
na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 30. března 2005
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu