ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.174.2004
sp. zn. 1 Azs 174/2004 - 103
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobců: a) T. S. a b) nezletilý D. S.,
zastoupeni advokátem Mgr. Zdeňkem Honzíkem, se sídlem Plzeň, Plynární ulice 6, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 8. 4. 2003, č. j. OAM-6479/VL-07-P08-2001, v řízení o kasačních stížnostech
žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 4. 2004, č. j. 60 Az 58/2003-52,
takto:
I. Kasační stížnost žalobkyně T. S. se zamítá .
II. Kasační stížnost žalobce nezletilého D. S. se zamítá .
III. Žádný ze žalobců nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 4. 2003, č. j. OAM-6479/VL-07-P08-2001 nebyl
žalobcům udělen azyl dle ustanovení §12, §13 odst. 1 a 2, §14 zákona č. 325/1999 Sb. o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb. o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále „zákon o azylu“). Žalovaný dále rozhodl, že se na oba žalobce nevztahuje překážka
vycestování podle ustanovení §91 zákona o azylu.
I.
Žalobci rozhodnutí žalovaného napadli před Krajským soudem v Plzni, který rozsudkem
ze dne 21. 4. 2004, č. j. 60 Az 58/2003-52 žalobu zamítl.
Soud se v odůvodnění rozsudku podrobně zabýval žalobními body stěžovateli uváděnými.
Stěžovatelé předně namítali, že ve správním řízení před Ministerstvem vnitr a došlo k porušení
ustanovení §3 odst. 3, 4, §32 odst. 1 a §46 správního řádu, protože žalovaný nezjistil přesně
a úplně skutečný stav věcí a neprovedl všechna šetření nutná k objasnění všech okolností
rozhodných pro náležité posouzení věci. Podle názoru krajského soudu však k žádnému
pochybení v tomto směru ze strany žalovaného nedošlo. Soud byl toho názoru, že se jedná
o nekonkrétní výtku obecného rázu, kterou stěžovatelé nijak nespecifikují. V průběhu řízení navíc
nenavrhli žádné důkazy k objasnění skutečného stavu věcí, ač k tomu byli vyzváni.
Důkazní návrhy nebyly učiněny ani v žalobě ke krajskému soudu. Za těchto okolností došel
krajský soud k závěru, že žalobní výtka není důvodná; správní orgán se věcí zabýval svědomitě
a odpovědně, vyšel ze spolehlivého zjištění stavu věcí a opatřil všechny potřebné podklady
pro své rozhodnutí.
Stěžovatelé dále namítali, že žalovaný nesprávně právně posoudil zjištěné skutečnosti
a důvody pro udělení azylu, což mělo za následek vydání vadného rozhodnutí. I tyto námitky
krajský soud zamítl. Poukázal na to, že stěžovatelé ve svém podání neuvedli žádné skutečnosti,
na jejichž základě by bylo možné učinit závěr, že stěžovatelka či její nezletilý syn vyvíjeli
na Ukrajině jakoukoliv činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod
či že by byli pronásledováni z důvodů rasy, náboženství, národnosti či z jiných diskriminačních
důvodů. Nebyl proto dán důvod pro udělení azylu ani na základě §12 písm. a), ani písm. b)
zákona o azylu. Soud dále poukázal na skutečnost, že absenci důvodů pro udělení azylu
nasvědčuje též délka časového úseku mezi příchodem stěžovat elky do České republiky
(květen 1999) a podáním žádosti o azyl (červenec 2001).
K námitce existence důvodu hodného zvláštního zřetele k udělení humanitárního azylu
podle §14 zákona o azylu krajský soud uvedl, že v tomto ohledu má správní orgán absolutní
volnou úvahu. Stěžovatelka proto nemůže neudělení azylu z humanitárních důvodů napadat.
Stěžovatelka navíc v řízení před správním orgánem o udělení humanitárního azylu nežádala.
Z výše uvedených důvodů Krajský soud v Plzni žalobu stěžovatelky rozsudkem
z 21. 4. 2004 zamítl. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
II.
V řízení před krajským soudem byla pouze stěžovatelka právně zastoupena.
Stěžovatel byl právně zastoupen matkou (stěžovatelkou) jako zákonným zástupcem.
Rozsudek krajského soudu byl proto doručen advokátu stěžovatelky, a to dne 26. 5. 2004.
Tímto dnem došlo dle §42 odst. 2 s. ř. s k doručení rozsudku stěžovatelce. Druhému stěžovateli,
nezletilému D. S., bylo doručeno do rukou stěžovatelky dne 3. 6. 2004.
Dne 2. 6. 2004 udělila stěžovatelka za svoji osobu procesní plnou moc ve smyslu
§35 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §25 o. s. ř. advokátu Mgr. Alexandru Vaškevičovi. Tento advokát
podal dne 9. 6. 2004 jejím jménem kasační stížnost.
Dne 9. 6. 2004 udělila stěžovatelka za svoji osobu další plnou moc, tentokráte advokátu
Mgr. Zdeňku Honzíkovi. Témuž advokátovi udělil ve stejný den plnou moc za nezletilého syna
D. S. otec nezletilého, D. S. jako zákonný zástupce. Advokát Mgr. Zdeněk Honzík podal kasační
stížnost jménem obou stěžovatelů dne 14. 6. 2004.
V případě stěžovatelky byla kasační stížnost, podaná jménem stěžovatelky dne 9. 6. 2004
Mgr. Alexandrem Vaškevičem, včas podanou kasační stížností. Druhé podání, učiněné jménem
stěžovatelky Mgr. Zdeňkem Honzíkem dne 14. 6. 2005, je v jejím případě doplněním původní
kasační stížnosti.
V případě nezletilého stěžovatele byla kasační stížnost včas podána advokátem
Mgr. Zdeňkem Honzíkem.
Pokud se týká současného procesního zastoupení obou stěžovatelů, jsou oba stěžovatelé
v řízení o kasační stížnosti v současnosti zastupováni advokát em Mgr. Zdeňkem Honzíkem.
Dle §35 odst. 6 s. ř. s. může mít účastník v téže věci jen jednoho zástupce. Dle §64 s. ř. s.
ve spojení s §28 odst. 3 o. s. ř. platí, že zvolí-li si účastník jiného zástupce, pak platí,
že tím vypověděl plnou moc dosavadnímu zástupci. Stěžovatelka udělila plnou moc
za svoji osobu dne 2. 6. 2004 a pak znovu 9. 6. 2004. V jejím případě proto platí, že udělením
plné moci advokátu Mgr. Zdeňku Honzíkovi dne 9. 6. 2004 došlo k vypovězení plné moci
udělené dne 2. 6. 2004 advokátu Mgr. Alexandru Vaškevičovi.
Nejvyšší správní soud proto došel k závěru, že k podání kasační stížnosti došlo ze strany
stěžovatelky podáním advokáta Mgr. Alexandra Vaškeviče ze dne 9. 6. 2004, k podání kasační
stížnosti ze strany nezletilého stěžovatele a doplnění kasační stížnosti stěžovatelky podáním
advokáta Mgr. Zdeňka Honzíka ze dne 14. 6. 2004. V tomto rozsahu jsou obě kasační stížnosti
podané včas osobou oprávněnou. Oba stěžovatelé jsou nyní v řízení o kasační stížnosti
zastupování advokátem Mgr. Zdeňkem Honzíkem.
III.
Stěžovatelka svojí kasační stížnost směřovala do všech výroků rozsudku krajského soudu.
Domáhala se zrušení předmětného rozsudku.
Jako první důvod kasační stížnosti uvedla nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Domnívá se, že byl dán právní důvod
pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu. Dle náhledu stěžovatelky došlo na Ukrajině
k jejímu pronásledování z důvodu politické činnosti jejího manžela. Pronásledování její osoby
lze přičíst skutečnosti, že patří do sociální skupiny „nečlenů zločineckých struktur“.
Z důvodu členství v této sociální skupině je pak v domovské zemi za tiché tolerance ze strany
státních orgánů pronásledována. Dovozuje proto, že je dán důvod k udělení azylu na základě
jejího pronásledování z členství v určité sociální skupině a pro zastávání určitých politických
názorů.
Druhý důvod kasační stížnosti je vada v řízení dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Tento důvod je dán tvrzením, že žalovaný nedostatečným způsobem provedl dokazování,
na základě čehož nebylo možné ve správním řízení o udělení azylu spravedlivě rozhodnout.
Stěžovatelka namítá, že žalovaný zcela nerespektoval její situaci. Jako účastník azylového řízení
má totiž jen velmi omezené možnosti pro zajištění důkazů o perzekuci v domovské zemi.
Třetím důvodem kasační stížnosti je nesprávné posouzení právní otázky soudem,
které má za následek nezákonné rozhodnutí o věci dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Nezákonnost rozhodnutí je dle stěžovatelky dána nedostatečným dokazováním ve věci,
stejně jako nedostatečným odůvodněním. Z tohoto poznatku dovozuje, že řízení před správním
orgánem trpí vadou, kterou nelze odstranit a řízení před správním orgánem je proto nutné
zopakovat.
Stěžovatelka nakonec nesouhlasila se způsobem, jakým se krajský soud vypořádal
s jejím tvrzením o neexistenci překážek vycestování. Dle jejího názoru ji při vycestování
zpět na Ukrajinu hrozí nebezpečí mučení a nelidského a ponižujícího zacházení. Domnívá se,
že při zjištění, že požádala v České republice o azyl, bude podrobena persekuci ze strany státních
orgánů. V této souvislosti odkázala na Zprávu Ministerstva zahraničních věcí Spojených států
amerických o dodržování lidských práv za rok 2002. Z těchto důvodů se stěžovatelka domnívala,
že splňuje zákonné podmínky pro přiznání překážek vycestování dle §91 zákona o azylu,
kterými se žalovaný a ani krajský soud v odůvodnění svých rozhodnutí vůbec nezabývali.
Hlavním důvodem kasační stížnosti nezletilého stěžovatele je vada řízení dle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. spočívající mimo jiné v tom, že si správní orgán pro své rozhodnutí neopatřil
odpovídající podklady a bez jakéhokoliv šetření učinil závěr o neudělení azylu. Dalším důvodem
nezletilým stěžovatelem v kasační stížnosti uváděným je skutečnost, že napadený rozsudek
krajského soudu byl vynesen 21. 4. 2004, stěžovatel jej nicméně obdržel až 3. 6. 2004.
V této skutečnosti spatřuje stěžovatel vadu řízení dl e §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Žalovaný ve svém vyjádření z 30. 6. 2004 navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Důvodnost podané kasační stížnosti popírá. Dle názoru žalovaného jsou tvrzení stěžovatelky
o nedostatečném dokazování ze strany soudu a správního orgánu opět nekonkrétní a obecná.
V dalším je výtky stěžovatelky k postupu soudu nutné odmítnou s poukazem na zásadu dispoziční
a koncentrační.
IV.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasačními stížnostmi napadený rozsudek krajského
soudu v souladu s ustanovením §109 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelé
ve svých kasačních stížnostech uplatnili. Neshledal přitom v dosavadním řízení vady podle §109
odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud došel k závěru, že kasační stížnost ani jednoho ze stěžovatelů
není důvodná.
K námitce stěžovatelky, že jí i jejímu nezletilému synovi měl být přiznán azyl
podle ustanovení §12 zákona o azylu pro splnění podmínek stanovených zákonem,
nepovažuje Nejvyšší správní soud za nutné znovu rekapitulovat argumentaci Ministerstva vnitra
a Krajského soudu v Plzni. Soud v předcházejícím řízení se podrobně zabýval v žalobě
uvedenými námitkami stěžovatelky a svůj závěr podrobně zdůvodnil. Nejvyšší správní soud
se zcela ztotožnil s odůvodněním napadeného rozsudku, na který v celém rozsahu odkazuje.
Stěžovatelka neprokázala, že by byla na Ukrajině pronásledována pro uplatňování politických
práv a svobod nebo že by měla odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů.
K údajnému pronásledování stěžovatelky z důvodu, že patří do sociální skupiny
„nečlenů zločineckých struktur“ odkazuje Nejvyšší správní soud na svůj setrvalý právní názor
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2004, č. j. 5 Azs 187/2004,
uveřejněno pod č. 401/2004 Sb. NSS), podle kterého tzv. „nečleny zločineckých struktur“
nelze považovat za sociální skupinu ve smyslu §12 odst. 1 písm. b) zákona o azylu.
Stejně tak je ze soudního spisu zjevné, že docházelo-li dle tvrzení stěžovatelky
k nějakému pronásledování v domovském státě, dělo se tak ze strany „vyděračů“ a „banditů“
žádostmi o výpalné či „daň za ochranu“, nikoliv ze strany státní moci pro uplatňování politických
práv a svobod. I zde lze odkázat na setrvalou judikaturu Nejvyššího správního soudu
v tom smyslu, že vydírání toliko ze strany soukromých osob není důvodem pro poskytnutí
politického azylu dle §12 odst. 1 či 2 zákona o azylu (srov. např. rozsudek NSS
ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 4 Azs 5/2003 či rozsudek NSS z 13. 4. 2004, sp. zn. 2 Azs 46/2004).
Nejvyšší správní soud také nesdílí názor stěžovatelky, že by správní orgán nedostatečně
provedl dokazování, což by měl o za následek vadu řízení dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud prozkoumal celý správní i soudní spis. Nezjistil, že by k některým
námitkám či podkladům stěžovatelkou předložených nebylo přihlédnuto. Z odůvodnění
napadeného rozsudku je zřejmé, že jsou jasně označeny důkazy, z nichž žalovaný čerpal
svá skutková zjištění, skutkový stav byl zde přiléhavě právně posouzen. Stěžovatelka sama
neoznačila žádné konkrétní údaje či skutečnosti, které měly být při přezkoumání krajským
soudem pominuty. Námitky stěžovatelkou učiněné jak v žalobě, tak v kasační stížnosti zůstávají
v rovině obecného nesouhlasu s rozhodnutím žalovaného a odkazy na „nedostatečné zjištění
situace v domovské zemi žalobkyně“. Z rozhodnutí žalovaného nicméně plyne, že a situaci
v domovské zemi stěžovatelky zjistil a popsal na základě četných zdrojů, mj. zpráv Ministerstva
zahraničí USA, zpráv Ministerstva vnitra Spojeného království Velké Británie a Severního Irska
a zprávy Ministerstva zahraničních věcí České republiky. Za těchto okolností nelze tvrdit,
že by žalovaným provedené dokazovaní bylo nedostatečné.
Bezdůvodnost kasačního důvodu, který formálně podřazuje pod §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., tedy nesprávné právní posouzení a z toho plynoucí nezákonnost rozhodnutí krajského
soudu, plyne do značné míry již z výše uvedeného. Nesprávné posouzení právní otázky soudem
totiž stěžovatelka ztotožňuje s již namítaným nedostatečným dokazováním ze strany žalovaného
a krajského soudu. Stěžovatelka navíc tvrdí, že krajský soud měl i přes absenci konkrétních
vytýkaných pochybení vůči rozhodnutí žalovaného přezkoumat napadené rozhodnutí a správní
řízení jemu předcházející „z hlediska dodržení procesních předpisů“. Nedodržení procesních
předpisů spatřuje stěžovatelka opět v nedostatečném dokazování. K této poněkud zacyklené
a zmatené argumentaci považuje Nejvyšší správní soud za nutné podotknout pouze tolik,
že žalobce před krajským soudem má v souladu s §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. povinnost jasně
označit skutkové a právní důvody, pro které považuje napadané rozhodnutí za nezákonné
nebo nicotné. Jestliže stěžovatelka této své procesní povinnosti nedostála či dostála
pouze ve velice obecné a neurčité podobě, toto její pochybení nelze v kasační stížnosti přetvořit
v pochybení krajského soudu si konkrétní důkazy dohledat.
Poslední námitka stěžovatelky vytýká rozsudku krajského soudu, že se nevypořádal
s tvrzením stěžovatelky o neexistenci překážek vycestování. Tato výtka však postrádá reálného
základu. Žalovaný se s otázkou překážky vycestování ve svém rozhodnutí v souladu s §28 a §91
zákona o azylu vypořádal. Došel k závěru, že na stěžovatelku a jejího nezletilého syna
se překážka vycestování nevztahuje. Tento závěr stěžovatelka ve své žalobě ke krajskému soudu
nenapadla. Namítala pouze obecné „nesprávné posouzení skutkového stavu“,
nesprávné posouzení problematiky překážky vycestování nebylo předmětem žaloby.
Z tohoto důvodu se krajský soud otázkou překážky vycestování ve svém rozsudku nezabýval.
Jestliže stěžovatelka namítá n esprávné posouzení překážky vycestování až v kasační stížnosti,
ač stejnou námitku mohla a měla uplatnit v prvoinstančním přezkumu, k této námitce
nelze přihlédnout (srov. §104 odst. 4 s. ř. s. ve spojení s §109 odst. 4 s. ř. s.). Stejná otázka
již navíc byla judikaturou Nejvyššího správního soudu opakovaně řešena, srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. 7 Azs 164/2004.
Jediný důvod uváděný nezletilým stěžovatelem nad rámec kasační stížnosti stěžovatelky
je údajná vada řízení podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Vadu říz ení spatřuje ve skutečnosti,
že písemné vyhotovení rozsudku mu bylo doručeno až 3. 6. 2004 a to i přesto, že k jeho vyhlášení
došlo již 21. 4. 2004. Ač to stěžovatel ve své kasační stížnosti neuvádí, vadu řízení zřejmě
spatřuje v porušení §54 odst. 3 s. ř. s., kde je stanoveno, že soud vyhotoví rozsudek nejpozději
do jednoho měsíce od vyhlášení a učiní potřebná opatření k jeho doručení.
Nejvyšší správní soud ze soudního spisu zjistil, že rozsudek byl vyhotoven
dne 21. 5. 2004, tedy v poslední den lhůty. Advokát stěžovatelky písemné vyhotovení rozsudku
převzal dne 26. 5. 2004. Není tedy patrno, že by byl rozsudek vyhotoven opožděně.
Navíc je nutné podotknout, že i kdyby rozsudek opožděně vyhotoven byl, lhůta jednoho měsíce
je lhůtou pouze pořádkovou, která může být předsedou soudu ze závažných důvodů prodloužena.
V neposlední řadě je pak zřejmé, že i kdyby došlo k opožděnému vyhotovení písemné verze
rozsudku, nedochází tím ke krácení procesních práv účastníků řízení. Lhůta pro podání kasační
stížnosti běží až od okamžiku doručení rozsudku účastníkům řízení. Z tohoto pohledu
je tudíž námitka stěžovatele týkající se vady řízení zjevně neopodstatněná.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že ani jedna
kasační stížnost není důvodná (§110 odst. 1 s. ř. s.).
V.
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatelé nemají právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměli ús pěch. Žalovanému,
kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo,
se náhrady nákladů řízení nedomáhal. Žádný z účastníků nemá proto právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. října 2005
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu