ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.49.2005
sp. zn. 1 Azs 49/2005 -65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: W. M.,
zastoupeného Mgr. Lilianou Vochalovou, advokátkou se sídlem I. P. Pavlova 3, 120 00 Praha
2, proti žalovanému Ministerstvu vnitra se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, 170 34 Praha 7, proti rozhodnutí ze dne 6. 10. 2003, č. j. OAM-1046/LE-PA03-
PA03-2003, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
30. 11. 2004, č. j. 36 Az 850/2003-37,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2004, č. j. 36 Az 850/2003-37,
se zrušuje , a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 6. 10. 2003 neudělil žalovaný žalobci azyl podle §12, §13
odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu; zároveň vyslovil, že se na žalobce
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobce uvedl – kromě citace několika ustanovení
správního řádu a obecného konstatování, že jsou u něj splněny podmínky §12 a §91 zákona
o azylu – že žalovaný nesprávně posoudil skutečnosti, které mu žalobce sdělil, a v rozporu
s nimi neshledal u žalobce odůvodněný strach z pronásledování z důvodu náboženství
ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu ani překážku vycestování ve smyslu §91 zákona
o azylu. Žalobce mohl svou křesťanskou víru vyznávat jen nepravidelně, neboť podmínky
panující v Číně nedovolují otevřené vyznání této víry. Jak žalobce uvedl v pohovoru,
o vánocích roku 2002 u něj policie rozehnala bohoslužbu a zatkla faráře a několik
spoluvěřících. Žalobce tehdy nebyl přítomen, ale po návratu nalezl dům pobořený
a jeho vybavení zpřeházené. Z obavy z pronásledování poté opustil zemi. Zdůraznil,
že podle informačních zdrojů citovaných v rozhodnutí žalovaného jsou neregistrované
náboženské skupiny v Číně vystaveny pronásledování a úřady si v některých případech
vynutily uzavření tajných modliteben. Proto žalobce navrhl, aby soud rozhodnutí žalovaného
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně žalobu zamítl rozsudkem ze dne 30. 11. 2004. Ve správním řízení
neshledal žádné vady a přisvědčil žalovanému i v právním posouzení věci.
Proti zamítavému rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) včas kasační
stížnost založenou na §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“). Domnívá se, že žalovaný porušil §3 odst. 3, 4 a §46 správního
řádu, neboť nepostupoval v souladu s platnými právními předpisy a nevycházel ze spolehlivě
zjištěného skutkového stavu věci. K námitce nesprávného posouzení výkladu §12 písm. b)
zákona o azylu stěžovatel citoval část tohoto ustanovení týkající se odůvodněného strachu
z pronásledování z důvodu náboženství, uvedl zákonnou definici pojmu pronásledování
obsaženou v §2 odst. 6 zákona o azylu, v současném znění, a vyjádřil přesvědčení,
že pronásledování z náboženských důvodů je u něj dáno. Nelze mu vytýkat, že nepředložil
žádné písemné důkazní prostředky, neboť v jeho situaci je jejich obstarání velmi obtížné.
Co do právního posouzení věci stěžovatel dále soudu vytýká, že stejně jako žalovaný pominul
možnost udělení azylu z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu, ačkoli
sociální důvody se za určitých okolností mohou stát důvody humanitárními.
Soud se touto eventualitou musí zabývat právě proto, že udělení humanitárního azylu
je na správním uvážení žalovaného, jehož meze podléhají soudnímu přezkumu.
V případě stěžovatele pak tyto humanitární důvody zjevně zakládá jeho zvláštní osobní
situace spolu se situací v zemi jeho původu.
Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
Krajského soudu v Brně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Závěrem stěžovatel požádal o to,
aby jeho kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek; tato žádost se však – s ohledem
na věcné rozhodnutí o kasační stížnosti – stala bezpředmětnou.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal, zda je kasační stížnost přípustná ve smyslu
§104 s. ř. s., a shledal, že důvody v ní uplatněné jsou v převážné části nepřípustné.
Poté v souladu s §109 odst. 3 s. ř. s. posuzoval, zda řízení před soudem I. stupně nebylo
zmatečné [§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.], zda nebylo zatíženo vadou, která mohla
mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, a zda rozhodnutí soudu
není nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] či nicotné. Dospěl přitom k závěru,
že usnesení krajského soudu trpí nedostatkem důvodů, který způsobuje
jeho nepřezkoumatelnost [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Značnou část své kasační stížnosti věnuje stěžovatel výtkám vztahujícím se k institutu
tzv. humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu; ty však v řízení před krajským soudem
neuplatnil, ač tak učinil mohl. Tuto svou námitku stěžovatel formuluje tak, aby směřovala
jak vůči žalovanému, tak vůči soudu, což je typické pro námitky nesprávného posouzení
právní otázky podle §104 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Takové námitky je sice třeba vznést
vůči rozhodnutí soudu (jak to plyne i z formulace uvedeného ustanovení
- „nesprávné posouzení...soudem“), ovšem podmínkou pro jejich účinné uplatnění je to,
že tutéž hmotněprávní nesprávnost, na níž jsou založeny, namítal stěžovatel již v žalobě
(správní orgán i soud totiž – nenapadá-li žaloba jen porušení procesních předpisů – řeší tutéž
právní otázku). To není stěžovatelův případ; stížní bod založený na tvrzeném porušení §14
zákona o azylu je proto nepřípustný (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Nepřípustná je kasační stížnost i v části poukazující na vady řízení před žalovaným:
stěžovatel se totiž – stejně jako v žalobě – omezil na pouhou citaci ustanovení správního řádu,
která žalovaný údajně porušil. Citace zákonného ustanovení, která není doplněna žádnými
skutkovými důvody, však není řádně uplatněným kasačním důvodem, jak jej vymezuje
ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Jednou ze zvláštních náležitostí kasační stížnosti
(§106 odst. 1 s. ř. s.) je i označení důvodů, pro něž stěžovatel napadá rozhodnutí krajského
soudu – tzv. stížních bodů. Stížní bod musí zpravidla zahrnovat jak skutkové, tak právní
důvody, pro něž stěžovatel považuje rozhodnutí soudu za nezákonné. Důvody uvedené
v §103 odst. 1 s. ř. s. jsou však jen obecnými kategoriemi, které musí stěžovatel v kasační
stížnosti naplnit konkrétním a jedinečným obsahem, tedy vylíčit, k jakým konkrétním vadám
došlo podle jeho názoru v řízení před správním orgánem či před soudem, jakými blíže
určenými vadami trpí podle něj rozhodnutí soudu, v čem přesně spatřuje stěžovatel nesprávné
posouzení právní otázky soudem apod. Pouhá paragrafová či slovní citace některého
zákonného ustanovení – ať už ustanovení správního řádu nebo jakýchkoli jiných právních
předpisů – tak jako stížní bod neobstojí. Stěžovatel uvedl s odkazem na §3 odst. 3, 4 a §46
správního řádu, že v jeho případě správní orgán nepostupoval v souladu s platnými právními
předpisy a nevycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci, ovšem kromě tohoto strohého
konstatování soudu nenabídl žádné konkrétní námitky proti postupu správního orgánu.
Takto nekvalifikované tvrzení není stížním bodem, jak jej má na mysli §103 odst. 1 s. ř. s.,
nýbrž tzv. jiným důvodem podle §104 odst. 4 s. ř. s. Opírá-li se kasační stížnost o takový
důvod, je v této části nepřípustná (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Námitku nesprávného posouzení právní otázky lze dále rozčlenit. V části,
v níž stěžovatel tvrdí, že má skutečně odůvodněný strach z pronásledování z náboženských
důvodů, nedosahuje námitka kvality stížního bodu, jak byl popsán výše: i zde stěžovatel
pouze citoval části ustanovení §2 odst. 6 a §12 písm. b) zákona o azylu a prohlásil,
že podmínky těchto ustanovení splňuje, ovšem na tomto tvrzení přestal. Zcela zde tedy
absentují skutkové důvody, a i tento důvod je tzv. jiným důvodem ve smyslu §104 odst. 4
s. ř. s.
V druhé části námitky stěžovatel zpochybňuje závěr soudu z odlišného důvodu:
domnívá se totiž, že soud zamítl jeho žalobu kvůli stěžovatelově důkazní nouzi
(stěžovatel totiž nedisponuje žádnými písemnými důkazními prostředky), a dovolává
se jejích objektivních příčin. Tato námitka je přípustná – nebyla sice uplatněna v řízení
před krajským soudem, ovšem ani uplatněna být nemohla. Teprve krajský soud totiž zdůraznil
tuto důkazní nouzi v argumentační části svého odůvodnění. Nejvyšší správní soud
se však touto námitkou i přes její přípustnost nemohl zabývat pro nepřezkoumatelnost
rozhodnutí krajského soudu, spočívající v nedostatku důvodů, na nichž soud založil svůj závěr
o nesplnění podmínek podle §12 zákona o azylu.
Stěžovatel vztáhl své hmotněprávní žalobní námitky výslovně k §12 písm. b) zákona
o azylu: podle tohoto ustanovení zakládá azylový důvod nikoli pronásledování samo
[jak je tomu v §12 písm. a)], nýbrž už jen odůvodněný strach z pronásledování z důvodu
tam vyjmenovaných sociálních charakteristik. To stěžovatel doložil i na svém skutkovém
příběhu: stejně jako ve správním řízení, i v žalobě uvedl, že policie rozehnala náboženské
shromáždění v jeho domě během jeho nepřítomnosti a zatkla několik účastníků včetně faráře.
Stěžovatel sám se do kontaktu s policií nedostal; vrátil se až následujícího dne
a ihned poté uprchl z obavy před tím, že policie jej bude pronásledovat.
Stěžovatel tedy netvrdil, že by pronásledován byl: pouze se toho obával. Krajský soud
si však jeho žalobní námitku nesprávně vyložil a nezkoumal to, zda lze stěžovatelovy obavy
skutečně považovat za odůvodněné, nýbrž jen to, zda již byl stěžovatel vystaven
pronásledování. Jak soud uvádí v odůvodnění, ve skutečnostech tvrzených stěžovatelem
„nelze spatřovat pronásledování ve smyslu taxativně uvedených důvodů v §12
zákona o azylu. Neprokázal [roz. žalobce], že by byl jako jedinec pronásledován
a že toto bylo příčinou jeho odchodu z vlasti. I když byly neregistrované náboženské skupiny
vystavovány zasahováním do své činnosti, míra tohoto se jednotlivých oblastech liší
a v případě žalobce vůbec nedošlo k zásahu ze strany státních orgánů vůči jeho osobě.
Žalobce ani nebyl nějakým způsobem pronásledován od oné události až do odchodu,
neboť Čínu opustil okamžitě“. Tato argumentace se však míjí s podstatou stěžovatelovy
žalobní námitky: stěžovatel totiž vůbec netvrdil, že by on sám byl pronásledován
a že byl osobně vystaven zásahu ze strany státních orgánů. Namítal jen tolik, že ačkoli
on sám problémy se státními orgány neměl a nebyl od nich nijak postižen, přesto se obává,
že by postižen mohl být, kdyby se v Číně déle zdržoval. Odůvodněnost jeho strachu
z pronásledování plyne podle něj z toho, že rozehnaný náboženský obřad se konal právě
v jeho domě, který byl také při zásahu policie poškozen. Krajský soud se vyjádřil k tomu,
zda byl stěžovatel fakticky pronásledován, a uzavřel, že nikoli; zcela ale opomněl posoudit,
zda je u stěžovatele dán oprávněný strach z pronásledování. Oprávněný strach přitom
není podmíněn tím, že samotný žadatel o azyl již dříve pronásledován byl: může vznikat
i tam, kde pronásledování byli vystaveni žadatelovi příbuzní, přátelé či příslušníci stejné
sociální skupiny. Tím se však krajský soud nezabýval, i přes jednoznačnou formulaci
stěžovatelovy žalobní námitky. Nepřezkoumal tak rozhodnutí žalovaného v jeho úplnosti,
a tím pochybil: jeho povinností je vypořádat se se všemi žalobními námitkami, ovšem dotčená
žalobní námitka zůstala nevyvrácena.
Jelikož napadený rozsudek Krajského soudu v Brně trpí nepřezkoumatelností
pro nedostatek důvodů, Nejvyšší správní soud jej zrušil (§110 odst. 1 věta prvá s. ř. s.)
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm je soud vázán právním názorem
vysloveným v tomto rozsudku: bude se proto s přihlédnutím k opomenuté žalobní námitce
řádně zabývat tím, zda je strach z pronásledování, který stěžovatel v zemi původu údajně
pociťoval, strachem odůvodněným, a zda tak zakládá důvod pro udělení azylu; svůj závěr
též náležitě zdůvodní. V novém řízení o žalobě rozhodne Krajský soud v Brně i o náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. října 2005
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu