ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.64.2005
sp. zn. 1 Azs 64/2005-46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: P. P.,
zastoupeného Mgr. Radomírem Bašnárem, advokátem se sídlem Joštova 4, 602 00 Brno, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, 170 34
Praha 7, proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 30. 7. 2003, č. j. OAM-1037/AŘ-2002,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2004,
č. j. 55 Az 829/2003-23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 4. 6. 2001, č. j. OAM-69/VL-07-P18-2001, neudělil žalovaný
žalobci azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu; současně
vyslovil, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Ministr vnitra pak svým rozhodnutím ze dne 30. 7. 2003 zamítl rozklad, jímž žalobce brojil
proti rozhodnutí vydanému v I. stupni, a toto rozhodnutí potvrdil.
V žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra žalobce jednak obecně namítal vady
správního řízení (pomocí citace četných ustanovení správního řádu), jednak zdůraznil
nebezpečí, pro něž Ukrajinu opustil. Jak uváděl, ukrajinská mafie jej přiměla v rozporu
se zákonem dovézt do země neproclené osobní automobily; žalobce byl přitom k nepoctivému
jednání donucován násilím, bitím a výhrůžkami smrtí. Proto žalobce navrhl, aby napadené
rozhodnutí ministra vnitra bylo zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně žalobu zamítl rozsudkem ze dne 22. 12. 2004; v řízení
před žalovaným přitom neshledal žádné vady a přisvědčil mu i v právním posouzení věci.
Žalobci, ač tvrdí, že byl zneužit ukrajinskou mafií, nesvědčí žádný z důvodů pro udělení azylu
ve smyslu §12 zákona o azylu. Žalobce dovážel automobily ze zahraničí o své vůli,
i když si musel být vědom nezákonnosti svého počínání. I krajský soud uzavřel, že žalobce
požádal o udělení azylu především proto, aby odvrátil výkon správního vyhoštění:
to mu bylo již několikrát uděleno, žalobce však zákaz pobytu nerespektoval.
V kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu zopakoval žalobce (stěžovatel)
námitky nesprávného právního posouzení věci [§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního – dále jen „s. ř. s.“], jak je uvedl již v žalobě: domnívá se tedy,
že splňuje podmínky ustanovení §12 zákona o azylu (a nově též jeho §14, k němuž vztahuje
stejná skutková tvrzení), protože byl zneužit mafií, která jej i bila a vyhrožovala mu smrtí,
a stěžovatel se tak obává o svůj život. Vady správního řízení [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]
spatřoval stěžovatel v tom, že mu žalovaný v rozporu s §33 odst. 2 neumožnil vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí, jakož i v tom, že rozhodnutí žalovaného nesplňuje náležitosti
podle §47 odst. 5 správního řádu, a je tedy nicotné. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší
správní soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Požádal též o to, aby jeho kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek; tato žádost
se však – s ohledem na zamítnutí kasační stížnosti – stala bezpředmětnou.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejprve je třeba uvést, že námitka směřující proti výroku o neudělení azylu
z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu, je nepřípustná (§104 odst. 4 s. ř. s.):
stěžovatel ji totiž neuplatnil v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohl.
Nepřípustné, byť z jiného důvodu, jsou i námitky směřující proti postupu žalovaného
při vedení řízení a při vydávání rozhodnutí: jsou totiž založeny na tvrzeních
tak nekvalifikovaných, že je nelze považovat za řádně uplatněný kasační důvod
(neboli tzv. stížní bod) ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s., kterým by se zdejší soud mohl zabývat.
Stížní bod musí zpravidla zahrnovat jak skutkové, tak právní důvody, pro něž stěžovatel
považuje rozhodnutí soudu za nezákonné. Pouhá paragrafová či slovní citace některého
zákonného ustanovení tak jako stížní bod neobstojí, stejně jako nepostačí, když stěžovatel
označí rozhodnutí správního orgánu či soudu jako vadné, nezákonné či nicotné a odkáže
přitom na zákonné ustanovení. Právě toho se však stěžovatel dopustil, neboť k námitce,
podle níž nebyl seznámen s podklady pro rozhodnutí, nedodal kromě citace zákonného
ustanovení nic bližšího. Nezmínil se o průběhu pohovoru před žalovaným, po jehož skončení
mívají žadatelé o azyl možnost seznámit se s četnými dokumenty, neuvedl,
zda pro něj byly některé pasáže rozhodnutí žalovaného překvapivé, neupřesnil, ve které fázi
řízení žalovaný podle něj pochybil a jak. Rovněž tvrzenou nicotnost správního rozhodnutí
způsobenou jeho závažnými nedostatky vymezil jen odkazem na zákonné ustanovení.
Již jen z jeho znění je zřejmé, že bez dostatečné konkretizace nelze tuto námitku přezkoumat:
dovolané ustanovení §47 odst. 5 správního řádu totiž upravuje několik náležitostí správního
rozhodnutí a stěžovatel ani nenaznačil, kterou z nich v napadeném rozhodnutí postrádá,
natožpak aby zdůvodnil, proč ona údajně chybějící náležitost zakládá nicotnost rozhodnutí.
Obě tyto námitky jsou tedy tzv. jinými důvody, které rovněž způsobují nepřípustnost kasační
stížnosti (§104 odst. 4 s. ř. s.).
K věcnému přezkoumání tak zbývá námitka, jíž stěžovatel vytýká žalovanému
a krajskému soudu, že u něj neshledali důvody pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu;
i Nejvyšší správní soud se však se závěry obou orgánů ztotožňuje. Stěžovatel neupřesnil,
který konkrétní důvod pro udělení azylu podle vlastního přesvědčení splňuje; jeho skutkový
příběh, jak jej vylíčil ve správním řízení, je však velmi vzdálen od kterékoli ze skutečností
popsaných v §12. Stěžovatel nikdy netvrdil, že by měl problémy kvůli uplatňování
politických práv a svobod [§12 písm. a) zákona o azylu]. V návrhu na zahájení řízení
o udělení azylu uvedl, že je ukrajinské národnosti a pravoslavného vyznání, což z něj činí
typického zástupce většinového ukrajinského obyvatelstva, pro nějž jeho národnost ani víra
nejsou na území Ukrajiny v ničem překážkou, natož aby jej vystavovaly pronásledování.
O stěžovatelově rase není ve spisu žádná zmínka, ze všech souvislostí je však zřejmé,
že ani ona mu žádné potíže nepůsobila. O svých politických názorech se stěžovatel
rovněž vůbec nezmínil a netvrdil ani, že se v zemi původu cítí ohrožen či pronásledován
z důvodu příslušnosti k sociální skupině. Tímto výčtem jsou vyčerpány všechny okolnosti
a důvody, pro něž lze udělit azyl podle §12; u stěžovatele není dána žádná z těchto
charakteristik, a dosud rozhodující orgány tedy nepochybily, když mu azyl neudělily.
K tomu je vhodné zopakovat, že institut azylu neslouží k univerzální ochraně cizinců
před jakýmkoli jim nepříznivým jednáním třetích osob v zemi jejich původu, a to zásadně
ani tehdy, kdyby toto jednání mělo povahu trestné činnosti. Obecná trestná činnost,
případně jiné zasahování do cizích práv, které nejsou motivovány žádnou
z politicko-sociálních charakteristik ve smyslu §12 zákona o azylu, totiž nejsou
pronásledováním ve smyslu tohoto zákona; ochranu před nimi tak nelze hledat za hranicemi,
nýbrž u příslušných orgánů vlastní země. U stěžovatele navíc ani není zřejmé,
kdo je původcem nezákonného jednání a kdo jeho obětí. Jak stěžovatel sám uvedl,
začal na Ukrajinu dovážet neproclené automobily z vlastního rozhodnutí, a z vlastní vůle
začal i spolupracovat s mafií, bez jejíž pomoci by nezákonně dovezené automobily nemohl
prodat. On sám tedy nerespektoval zákon, a nemůže tak své následné problémy přičítat
nikomu jinému než sobě samému. Ze stěžovatelova jednání jsou navíc patrné známky
účelovosti. Do České republiky přijížděl již od roku 1995 a dlouhodobě zde pobýval,
na Ukrajinu se pravidelně vracel a prodlužoval si tam vízum k pobytu. Jeho cílem
tak od počátku nebylo získat azyl, nýbrž moci zde bez potíží pracovat. I stěžovatelův vlastní
popis jeho problémů na Ukrajině se v průběhu doby měnil. Ve správním řízení stěžovatel
uváděl, že byl terčem toliko slovních výhrůžek, neboť mafie i její nespokojení zákazníci
jej upozorňovali na to, že pokud nevrátí peníze stržené za prodané automobily, bude je muset
vrátit i s úroky a bude mít „velký problém“. V žalobě a stejně tak i v kasační stížnosti
však stěžovatel již tvrdil, že k dovozu automobilů jej donutila mafie (při pohovoru podle §23
zákona o azylu naopak líčil možnost takto dovážet automobily jako privilegium plynoucí
z jeho účasti na likvidaci černobylské havárie), a že byl nejen slovně napadán, ale též bit,
a že mu jeho pronásledovatelé hrozili smrtí. Je velmi nepravděpodobné, že by se o takových
závažných zásazích do své osobní sféry stěžovatel opomněl zmínit už ve správním řízení;
jeho nová tvrzení však působí spíše tak, jako by jimi chtěl zlepšit své vyhlídky na získání
azylu. To vše jen dokresluje nedůvodnost a nejspíše i účelovost jeho žádosti.
Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. Jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly
najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.),
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. Žalobce (stěžovatel) nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci
neměl úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku
řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. října 2005
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu