ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.73.2005
sp. zn. 1 Azs 73/2005 - 74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: I. B.,
zastoupeného JUDr. Janem Žateckým, advokátem se sídlem Bělehradská 92, 120 03 Praha 2,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM,
170 34 Praha 7, proti rozhodnutí ze dne 22. 1. 2003, č. j. OAM-6160/VL-10-P08-2001,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2004,
č. j. 47 Az 400/2003-26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Odměna advokáta JUDr. Jana Žateckého se u r č u je částkou 2558,50 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 22. 1. 2003 neudělil žalovaný žalobci azyl podle §12, §13
odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu; zároveň vyslovil, že se na žalobce
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 tohoto zákona.
V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobce obecně uvedl, že správní orgán nesprávně
posoudil skutkový stav věci a vydal nesprávné rozhodnutí; v doplnění žaloby
pak zdůraznil, že ve správním řízení sdělil všechny údaje o lidech, kteří jej vydírali.
Žalovaný má podle něj za to, že tito lidé neexistují, ovšem tak tomu není: vyděrači stále
ohrožují žalobce a jeho rodinu a při návratu by byl ohrožen i žalobcův život.
Žalobce se v České republice cítí utlačován, a očekává proto kladné vyřízení svého podání.
Krajský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 26. 2. 2004. V řízení před správním
orgánem neshledal žádné vady a přisvědčil žalovanému i v jeho právním závěru:
i podle krajského soudu se žalobce domáhal udělení azylu pouze z obavy před soukromými
osobami požadujícími od něj vrácení dluhu a ve snaze legalizovat svůj pobyt v ČR.
Dne 22. 6. 2004 napadl žalobce tento rozsudek kasační stížností. Uvedl, že žalovaný
porušil ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34 odst. 1 a §46 správního řádu, jejichž obsah
citoval. Upřesnil, že je v zemi původu ohrožen na životě a nemá se kam obrátit,
protože stát takové poměry trpí a podporuje je. Žalobce má za to, že v jeho případě
je dán důvod pro udělení azylu z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu.
V souvislosti s výrokem o neexistenci překážky vycestování se žalobce odvolal na čl. 3
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a na rozsudky Evropského soudu
pro lidská práva ve věci C. V. a ve věci V. Zdůraznil, že vyhoštění žadatele o azyl může
založit odpovědnost smluvního státu podle čl. 3 Úmluvy, pokud existují vážné a prokazatelné
důvody k obavám, že žadatel o azyl bude v zemi určení vystaven reálnému riziku mučení,
případně nelidského nebo ponižujícího zacházení. Podle něj není možné se obracet na policii
v zemi původu: to by znamenalo dobrovolně se vystavovat pronásledování. Dále žalobce
citoval Příručku k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků, z jehož čl.
53 plyne, že v některých případech jsou žadatelé o azyl v zemi původu vystaveni různým
opatřením, která sama o sobě nepředstavují pronásledování, avšak která ve spojení s dalšími
faktory mohou žadatele k tvrzení existence pronásledování opravňovat. Podle čl. 43 této
Příručky se opodstatněné obavy z pronásledování nemusejí zakládat na vlastních
zkušenostech žadatele o azyl: postačí zkušenosti přátel, příbuzných či ostatních členů stejné
společenské skupiny. Žalobce proto navrhl, aby napadené usnesení bylo zrušeno; dále požádal
mj. o ustanovení zástupce.
Usnesením ze dne 27. 10. 2004, č. j. 47 Az 400/2003-48, ustanovil soud žalobci
zástupcem advokáta JUDr. Jana Žateckého; usnesením ze dne 18. 11. 2004,
č. j. 47 Az 400/2003, pak žalobce, resp. jeho zástupce, vyzval, aby ve lhůtě uvedl konkrétní
ustanovení §103 odst. 1 písm. a) až d) soudního řádu správního a konkrétní důvody
nezákonnosti, v nichž žalobce spatřuje naplnění těchto ustanovení.
Žalobce doplnil kasační stížnost prostřednictvím svého zástupce podáním
ze dne 18. 1. 2005. Jeho námitka směřující proti tomu, že správní orgán nezjistil přesně
a úplně skutkový stav věci s ohledem na §14 zákona o azylu, spadá – jak uvedl – pod §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s. Co se pak týče námitky neúplného dokazování ve vztahu k §14 zákona
o azylu, spatřuje v ní žalobce naplnění kasačního důvodu ve smyslu §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.
Kasační stížnost je převážně nepřípustná; ve zbytku pak není důvodná.
Co se týče poukazu na ustanovení správního řádu, která žalovaný údajně porušil,
nelze jej považovat za řádně uplatněný důvod kasační stížnosti, jak jej vymezuje ustanovení
§103 odst. 1 s. ř. s. Jednou ze zvláštních náležitostí kasační stížnosti (§106 odst. 1 s. ř. s.)
je i označení důvodů, pro něž žalobce napadá rozhodnutí krajského soudu – tzv. stížních
bodů. Stížní bod musí zpravidla zahrnovat jak skutkové, tak právní důvody, pro něž žalobce
považuje rozhodnutí soudu za nezákonné; důvody uvedené v §103 odst. 1 s. ř. s. jsou přitom
jen obecnými kategoriemi, které musí žalobce v kasační stížnosti naplnit konkrétním
a jedinečným obsahem. Pokud se tedy žalobce domnívá, že žalovaný si neopatřil dostatek
důkazů, nezjistil v úplnosti skutkový stav, a ani skutečnosti zjištěné a doložené ve spisu
nerespektoval a své rozhodnutí na nich nezaložil [což jsou vady správního řízení spadající
pod §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], musí svá tvrzení upřesnit a např. označit důkazy,
které si žalovaný měl obstarat, a neučinil tak, nebo alespoň uvést skutečnosti, jimiž žalobce
odůvodňoval svou žádost a jež žalovaný přesto nechal nepovšimnuty, nebo poukázat
na konkrétní rozpory mezi obsahem spisu a právními závěry žalovaného.
Žalobce ovšem nic takového neudělal, a nevymezil tak, jaké konkrétní úkony a postupy
žalovaného by soud měl přezkoumávat. Jeho obecná tvrzení tak nejsou stížním bodem,
jak jej má na mysli §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž tzv. jiným důvodem podle §104 odst. 4 s. ř. s.
Opírá-li se kasační stížnost o takový důvod, je v této části nepřípustná (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Totéž platí i o citacích z Příručky k postupům a kritériím pro určování právního
postavení uprchlíků. Jednotlivé články této příručky obsahují pravidla pro posuzování
různých typových situací, v nichž se mohou ve svých zemích původu ocitat žadatelé o azyl;
ta jsou však formulována obecně. Pouhý odkaz na určitý článek této příručky je pro soud
stejně irelevantní jako odkaz na ustanovení právního předpisu, neboť obsah metodické
pomůcky i právního předpisu je ze své podstaty obecný. Je jistě možné učinit takový odkaz
součástí stížního bodu; musí být ovšem doplněn konkrétním tvrzením vypovídajícím
o individuální situaci, námitce či postoji žadatele o azyl. V projednávané věci tomu tak není:
ze žalobcova obecného popisu jeho problémů na Ukrajině (ohrožení na životě,
nemožnost obrátit se o pomoc ke státním orgánům) nijak neplyne, jaká opatření charakteru
diskriminace spojená s jinými zápornými faktory by u něj mohla založit pronásledování,
ani to, že pronásledování již postihlo členy žalobcovy společenské skupiny, což dokládá
opodstatněnost jeho obav. Ani v této části kasační stížnosti tedy nelze nalézt kvalifikovaný
stížní bod, a i zde je kasační stížnost nepřípustná ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s.
Stížními body nejsou ani citace rozsudků Evropského soudu pro lidská práva
ve věci C. V. a ve věci V. a rovněž bez souvislostí citovaný čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně
lidských práv, jehož porušení může založit odpovědnost členského státu: není totiž vůbec
zřejmé, jak se problematika vyhošťování, mučení a nelidského a ponižujícího zacházení
(rozumí se ze strany státu) má vztahovat k žalobcovu skutkovému příběhu. Ustanovení §104
odst. 4 s. ř. s. se uplatní i zde, a touto částí kasační stížnosti tedy není možno se věcně
zabývat.
Řádná formulace stížního bodu není obsažena ani v doplnění kasační stížnosti,
které za žalobce k výzvě krajského soudu učinil již jeho ustanovený zástupce.
Výzva směřovala jednak k doplnění konkrétních ustanovení podle §103 odst. 1 s. ř. s.,
jednak k doplnění konkrétních důvodů nezákonnosti. Žalobcův zástupce si však vyložil výzvu
velmi úzce a dostál toliko její prvé části tím, že přiřadil některé z obecných námitek v kasační
stížnosti pod jednotlivá písmena citovaného ustanovení. To však pro účely soudního
přezkumu není zcela nezbytné: nezáleží totiž na tom, zda je námitka přiřazena
ke konkrétnímu ustanovení, ale na tom, zda se obsahově nevymyká tam obsaženým důvodům
a zda je zároveň dostatečně konkrétní. Žalobcův zástupce tedy především měl označit
konkrétní vadné postupy rozhodujících orgánů, nikoli soudu pouze sdělovat, že nezjištění
skutkového stavu věci je vadou správního řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Takový závěr by si ostatně Nejvyšší správní soud mohl učinit sám; co však nemůže,
je domýšlet za žalobce a za jeho ustanoveného zástupce, v čem konkrétně žalovaný pochybil.
Ani doplnění kasační stížnosti tedy nenapravilo nedostatky původního podání a přineslo
jen jiné důvody ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s., které nejsou stížními body a které nejsou
v kasačním řízení přípustné. Žalobcův zástupce navíc při mechanickém rozčleňování
kasačních námitek nesprávně posoudil ty námitky, v nichž žalobce vytýkal to,
že nebyly opatřeny úplné důkazy a nebyla učiněna správná skutková zjištění
ani z nich plynoucí právní závěry: z kasační stížnosti je totiž zřejmé, že tyto výtky směřovaly
vůči žalovanému správnímu orgánu (žalobce totiž v této části kasační stížnosti upozorňoval
na porušení různých ustanovení správního řádu, podle nějž postupují toliko správní orgány,
a nikoli soudy). Žalobcův zástupce přesto přičlenil tuto námitku k §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.; toto ustanovení se ale týká vad řízení před soudem a vad soudního rozhodnutí
a nevztahuje se vůbec k řízení správnímu.
Dovolává-li se žalobce toho, že by mu měl být udělen humanitární azyl podle §14
zákona o azylu, uplatňuje tak nový důvod, který nevznesl v řízení před krajským soudem,
ač tak učinit mohl; i na tyto případy dopadá §104 odst. 4 s. ř. s. stanovící nepřípustnost
kasační stížnosti.
Naznačuje-li pak žalobce, že se ve své zemi nemůže domoci ochrany policie,
protože po nikom nelze požadovat, aby se dobrovolně vystavoval pronásledování ze strany
policie, jedná se o novou skutečnost, o níž se žalobce zmínil poprvé až v kasačním řízení:
v žalobě popisoval toliko protiprávní jednání soukromých osob a i ve správním řízení uvedl
pouze to, že se na policii neobrátil, protože na základě zkušeností svých známých
se domníval, že by mu stejně nepomohla. Z žádné jeho výpovědi ani podání, učiněných
před vydáním napadeného rozsudku krajského soudu, však nelze dovodit jakoukoli
jeho obavu z policie a z pronásledování prováděného státem. Novou skutečností
je tak i žalobcovo sdělení, že stát nedělá nic proti tomu, aby ochránil své občany
před ohrožením života, ba dokonce takové jejich ohrožení podporuje. V řízení před krajským
soudem se žalobce o roli policie ve svém případě nijak nezmínil; ve správním řízení
pak nanejvýš připisoval policii neúspěšnost při řešení podobných případů, jaký se stal jemu.
K popsaným novým skutečnostem, uplatněným až po vydání rozsudku krajského soudu,
Nejvyšší správní soud nepřihlíží (§109 odst. 4 s. ř. s.).
Jedinou přezkoumatelnou námitkou s kvalitou stížního bodu, byť velmi stroze
formulovanou, tak zůstává námitka nesprávného posouzení právní otázky, které žalobce
spatřuje v tom, že mu nebyl udělen azyl, ačkoli je v zemi původu ohrožen na životě.
Tato námitka však neobstojí: žalobcův příběh totiž nesvědčí o činech azylově relevantních,
tj. činech, které by ve svém souhrnu představovaly pronásledování ve smyslu zákona o azylu.
Nelze vyloučit, že se žalobce stal obětí různých pohrůžek či dokonce trestného činu vydírání
ze strany svého věřitele, a soud jistě tento věřitelův postup neschvaluje; mravní či právní
závadnost věřitelova jednání ovšem nemůže žalobci založit důvod pro udělení azylu,
nesplňuje-li toto jednání znaky pronásledování (ohrožení života nebo svobody,
opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání – §2 odst. 5 zákona o azylu)
a nepramení-li zároveň z některého z důvodů podle §12 zákona o azylu. O tom, zda výhrůžky
věřitele dosahují intenzity některého z výše zmíněných jevů, se lze jen dohadovat;
je však nepochybné, že žalobcovy obavy z jednání věřitele nevznikly v důsledku toho,
že by žalobce uplatňoval svá politická práva a svobody [§12 písm. a) zákona o azylu],
ani je nezpůsobila žádná ze žalobcových sociálních charakteristik uvedených v §12 písm. b)
zákona o azylu, což je pro věc určující. Je možné, že věřitelovy výhrůžky, které žalobce
popisuje, by mohly být hodnoceny jako trestný čin; azylové řízení však neslouží k tomu,
aby správní orgán snášel důkazy o množství a povaze obecně kriminálních činů v zemích
původu žadatelů o azyl – byť i byly zaměřeny proti nim osobně a přispěly k jejich odchodu
ze země – nýbrž ke zjištění či vyvrácení existence azylových důvodů podle §12 zákona
o azylu. Takové důvody ze žalobcových výpovědí nevyplynuly a správní orgán o jeho žádosti
rozhodl správně.
V kasačním řízení tedy žalobce uplatnil jednak nové skutečnosti neobsažené v žalobě,
jednak nové důvody nebo důvody, které nelze považovat za stížní body ve smyslu §103
odst. 1 s. ř. s., neboť nejsou jakkoli skutkově podloženy; kasační stížnost je proto částečně
nepřípustná. Jediné přípustné žalobcově námitce Nejvyšší správní soud nepřisvědčil;
jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch;
žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo
na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly. Zástupci, který byl žalobci
ustanoven soudem, náleží mimosmluvní odměna podle §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb. (advokátního tarifu). Soud proto přiznal žalobcovu zástupci v souladu
se sazbou mimosmluvní odměny 2000 Kč za dva úkony právní služby a 150 Kč jako paušální
náhradu výdajů s těmito úkony spojených (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Jelikož žalobcův
zástupce je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho odměna o částku 408,50 Kč
odpovídající dani, kterou je zástupce povinen odvést z odměny za zastupování a z náhrad
hotových výdajů. Celkem tedy zástupci náleží 2558,50 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2005
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu