ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.77.2004
sp. zn. 1 Azs 77/2004 -40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Petra Příhody a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobkyně I. B.,
zastoupené Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem v Plzni, Františkánská 7, 301 00
Plzeň, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, poštovní schránka 21/OAM, 170 34
Praha 7, proti rozhodnutí ze dne 7. 11. 2003, čj. OAM-5663/VL-10-04-2003, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
25. 2. 2004, čj. 59 Az 79/2003-18
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 7. 11. 2003, čj. OAM-5663/VL-10-04-2003, žalovaný zamítl
žádost žalobkyně o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb. Rozhodnutí žalobkyně
napadla dne 12. 11. 2003 žalobou u Krajského soudu v Ostravě.
V žalobě žalobkyně zejména namítala, že správní orgán v řízení o její věci porušil
ustanovení §3 odst. 3 správního řádu, neboť se žádostí nezabýval odpovědně a
svědomitě, ustanovení §3 odst. 4 správního řádu, neboť nevyšel ze spolehlivě zjištěného
stavu věci a nevedl správní řízení tak, aby posílil důvěru žalobkyně ve správnost jeho
rozhodování, ustanovení §32 odst. 1 správního řádu, neboť nezjistil přesně a úplně
skutečný stav věci a za tím účelem si neopatřil potřebné podklady pro rozhodnutí,
ustanovení §46 správního řádu, neboť napadené rozhodnutí nevyšlo ze spolehlivě
zjištěného skutkového stavu, a ustanovení §47 odst. 3 správního řádu, neboť odůvodnění
rozhodnutí není přesvědčivé a žalovaný se nevypořádal se všemi provedenými důkazy.
Žalobkyně rovněž namítla porušení §12 a §91 zákona o azylu: domnívá se totiž, že
v jejím případě byly naplněny zákonné podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu nebo alespoň pro vztažení překážky vycestování ve smyslu §91 téhož zákona.
Žalobkyně v žalobě ohledně skutkových důvodů odkázala na obsah správního spisu,
zejm. na žádost o udělení azylu a protokol o pohovoru.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 2. 2004, čj. 59 Az 79/2003-18, žalobu
zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ani jednu z
procesních námitek krajský soud neuznal za důvodnou, stejně pak uzavřel i ohledně
námitek věcných, neboť prokázaným důvodem odchodu žalobkyně ze země původu byla
její špatná ekonomická situace; nikoli tedy důvody ve smyslu §12 zákona o azylu.
Proti tomuto rozsudku žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) brojila včas podanou
kasační stížností. Namítla, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, zda byly
dány předpoklady pro rozhodnutí žalovaného podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu
[§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Tvrdila, že byla pronásledována jako příslušnice sociální
skupiny nezaměstnaných a sociální skupiny nesympatizujících se současným politickým
zřízením. Státní aparát se o špatnou ekonomickou situaci těchto osob nezajímá a toleruje
ji. Stěžovatelka nesouhlasí ani s tím, jak se krajský soud vypořádal s překážkou
vycestování; tvrdí, že v případě návratu na Ukrajinu bude vystavena perzekuci ze strany
milice a dalších správních orgánu, protože žádala o azyl v České republice. Stěžovatelka
dále poukázala na to, že žalovaný nedostatečným způsobem provedl dokazování a nebylo
tedy možné ve věci spravedlivě rozhodnout; v tom tkví důvod §103 odst. 1 písm. b) s. ř.
s. Také řízení před správním orgánem trpělo procesní vadou, a to bylo důvodem pro
zrušení jeho rozhodnutí soudem [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Krajský soud totiž řádně
nepřezkoumal rozhodnutí žalovaného z hlediska procesních žalobních námitek, protože
je označil za zcela obecné. Stěžovatelka je přesvědčena, že rozhodnutí žalovaného nebylo
učiněno na základě dostatečného dokazování a nebylo náležitě odůvodněno.
Stěžovatelka rovněž požádala o přiznání odkladného účinku, neboť svá práva před
soudem může uplatňovat jen tehdy, bude-li přítomna v České republice.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelka v průběhu správního
řízení nikdy netvrdila, že by v zemi původu byla vystavena pronásledování. O příslušnosti
k pronásledované sociální skupině hovoří poprvé až v kasační stížnosti. K námitce týkající
se překážky vycestování pak dodal, že ji je povinen zkoumat jen pokud rozhoduje
o neudělení azylu podle §12 zákona o azylu, nikoli v případě, kdy žádost o azyl zamítá
jako zjevně nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o
kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatelka chráněna před důsledky
rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2
zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud
žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti
rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku; takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na
žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i
opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační
stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska
ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti
bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí
o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud pak přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu
v mezích důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není nedůvodná.
Stěžovatelka především namítla nezákonnost rozsudku krajského soudu pro
nesprávné posouzení právní otázky, tj. zda na její případ lze aplikovat ustanovení §16
odst. 1 písm. g) zákona o azylu [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Podle zmiňovaného ustanovení se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně
nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Podle tohoto ustanovení
zákona o azylu přitom bude azyl udělen, zjistí-li se, že cizinec má odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má.
Nejvyšší správní soud odkazuje na dosavadní správní judikaturu, mezi jinými na svůj
rozsudek ze dne 27. 8. 2003, čj. 5 Azs 3/2003-54, podle nějž „obtíže žadatele o azyl stran
obživy či možností seberealizace nelze bez přistoupení dalších okolností hodných zvláštního zřetele vnímat
jinak, nežli jako důvody ekonomické“. Ekonomicko-sociální situace stěžovatelky, jejíž motivací
pro žádost o azyl byla snaha zajistit si prací v České republice obživu a prostředky na
pomoc rodině, byla vedle snahy o legalizaci pobytu v České Republice hlavním a jediným
důvodem její žádosti o azyl. Tyto důvody rozhodně nemají nic společného s důvody,
o kterých hovoří ustanovení §12 zákona o azylu. Jak správní orgán, tak krajský soud tedy
právní otázku posoudili správně.
Hovoří-li stěžovatelka v kasační stížnosti o pronásledování z důvodu příslušnosti k
sociální skupině, pak jde o tvrzení, které stěžovatelka ve správním řízení ani v řízení před
krajským soudem neuváděla. Z pohledu přezkumu kasačním soudem jde o nové skutkové
tvrzení, které stěžovatelka uplatnila až poté, co bylo vydáno napadené rozhodnutí. K
takové skutečnosti Nejvyšší správní soud nepřihlíží (§109 odst. 4 s. ř. s.).
Ohledně námitky týkající se překážky vycestování je namístě rovněž odkázat na již
konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 9. 9. 2004,
čj. 2 Azs 147/2004-41), podle které „Rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně
nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., nelze považovat za rozhodnutí o neudělení azylu ve smyslu §28 tohoto zákona. Za takové lze
považovat pouze rozhodnutí, kterým Ministerstvo vnitra rozhodne o neudělení azylu pro nesplnění
podmínek uvedených v ustanovení §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 téhož zákona po věcném posouzení
důvodů tvrzených žadatelem o azyl. V případě, kdy Ministerstvo vnitra rozhodne o zamítnutí žádosti
o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve
znění zákona č. 2/2002 Sb., nečiní již výrok o neexistenci překážek vycestování ve smyslu ustanovení §
91 citovaného zákona.“ Není a nikdy ani nebylo důvodu se otázkou překážky vycestování
věcně zabývat; v tomto směru tedy není žalovanému, ani krajskému soudu co vyčítat.
Stěžovatelka rovněž namítla nedostatečně provedené dokazování před správním
orgánem, v čemž spatřovala důvod §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. V tomto však Nejvyšší
správní soud stížnosti přisvědčit nemohl.
Součástí správního spisu je vedle žádosti o azyl i protokol o pohovoru se
stěžovatelkou ze dne 3. 11. 2003; v něm stěžovatelka uvedla, že z Ukrajiny odešla z
ekonomických důvodů, i přes odborné vzdělání nenašla zaměstnání, musela pracovat
doma a po zaplacení daní jí z výdělku nic nezůstávalo; do České republiky šla za prací
s tím, že bude pomáhat své rodině na Ukrajině. Nezpůsobilost těchto důvodu založit
právo na udělení azylu je zřejmá. Ve správním řízení stěžovatelka již jiný důvod svého
odchodu netvrdila. Jestliže tedy žalovaný vzal za základ svého rozhodnutí právě tyto
skutečnosti, neprováděl další zjištění a žádost o azyl zamítl jako zjevně nedůvodnou, pak
nepochybil a krajský soud neměl proč správní rozhodnutí rušit. Správní orgán totiž není
povinen domýšlet azylově relevantní důvody, které žadatel o azyl ve skutečnosti
neuplatnil, a poté o nich provádět rozsáhlé dokazování. V řízení o azyl je správní orgán
povinen zjistit skutečný stav věci v rozsahu důvodů, které žadatel o azyl v průběhu řízení
uvedl.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítala také stížní důvod §103 odst. 1 písm. d) s. ř.
s.; krajský soud dle stěžovatelky nesprávně usoudil, že správní řízení netrpělo procesní
vadou. Vedle nedostatečně provedeného dokazování namítla nedostatečné odůvodnění
rozhodnutí žalovaného. Námitku nedostatku odůvodnění stěžovatelka uplatnila již
v žalobě; krajský soud k ní po přezkoumání rozhodnutí uvedl, že z odůvodnění
rozhodnutí žalovaného vyplývá, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí a jakými
důvody byl žalovaný veden při hodnocení důkazů. Nejvyšší správní soud se s tímto
hodnocením žalobní námitky jakož i dalších procesních námitek ztotožňuje. Tvrzení
stěžovatelky, že krajský soud rozhodnutí žalovaného z hlediska procesních žalobních
námitek nepřezkoumal, neodpovídá skutečnému stavu věci; na obecně formulované
procesní žalobní námitky soud zareagoval, a v obecné rovině se s nimi také vypořádal.
V dalším krajský soud po právu procesní námitky označil za obecné a dále se jimi
nezabýval. Ani jinak učinit nemohl, neboť nejsou-li procesní námitky doplněny odkazem
na konkrétní tvrzená pochybení správního orgánu, nemá soud co přezkoumávat. Soud
nemůže sám námitky konkretizovat a domýšlet tak, aby se jimi mohl následně zabývat.
Nejvyšší správní soud tedy zhodnotil všechny stížní námitky jako nedůvodné. Jelikož
v řízení nevyšly najevo ani žádné jiné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1
věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch;
žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení
právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. ledna 2005
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu