ECLI:CZ:NSS:2005:2.ADS.44.2003
sp. zn. 2 Ads 44/2003 - 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců Mgr. Jana Passera a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobce L. A.,
zastoupeného JUDr. Marií Piekarzovou, advokátkou v Šenově, Těšínská 1495,
proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5,
o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. února 2003,
čj. 21 Ca 152/2002 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
I. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) v záhlaví
uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalované ze dne 5. 4. 2002, o zamítnutí žádosti o plný invalidní důchod
pro nesplnění podmínek §38 zákona č. 155/1995 Sb. (dále jen „zákon o důchodovém
pojištění“).
V podané kasační stížnosti dovozuje stěžovatel důvody uvedené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen
„s. ř. s.“). Konkrétně namítá, že jeho zdravotní stav je natolik vážný, že splňuje podmínky
plné invalidity. Nesouhlasí s tím, že se v jeho případě jedná o lehký katar průdušek,
tento závěr odporuje lékařským zprávám ze dne 15. 3. 2003, 23. 11. 2001, 18. 11. 2001,
6. 6. 2003, 8. 2. 2003. Dle uvedených nálezů stěžovatel trpí vážnými zdravotními
potížemi, nikoli pouze lehkým katarem průdušek. Po prodělané biopsii se jeho zdravotní
stav ještě zhoršil.
Stěžovatel je přesvědčen, že krajský soud nezohlednil jeho celkový zdravotní stav
a při rozhodnutí vycházel pouze z posudku Posudkové komise Ministerstva práce
a sociálních věcí (dále jen „PK MPSV“), který je rozporuplný a nedostatečný.
Stěžovatel namítá, že se nemohl dostavit k jednání soudu dne 20. 2. 2003,
neboť od 7. 1. 2003 byl v léčebně v J., kde se léčil téměř dva měsíce. Tuto skutečnost
sdělila jeho přítelkyně poštovní doručovatelce. Stěžovatel odkazuje na svou žádost
krajskému soudu o přidělení zástupce v řízení o žalobě, neboť se necítí být sám schopen
právně argumentovat a přesvědčit soud o oprávněnosti jeho nároku, neví však, jakým
způsobem byla jeho žádost vyřízena. Tímto postupem soudu byl rovněž zkrácen na svých
právech.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci
k dalšímu řízení, ve kterém by byl zastoupen obhájcem, mohl by se účastnit jednání
a navrhnout provedení znaleckých posudků.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Ze soudního spisu krajského soudu a správního spisu žalované vyplývají následující,
pro věc rozhodné, skutečnosti:
Posudková lékařka OSSZ zjišťovala zdravotní stav žalobce při jednání
dne 19. 2. 2002 a 12. 3. 2002 v řízení dle §81 – 84 zákona č. 582/1991 Sb. K jednání
shromáždila dokumentaci ošetřujícího lékaře, potřebné zprávy odborných lékařů,
stěžovatele vyšetřila a dospěla k závěru, že se jedná o dlouhodobě nepříznivý zdravotní
stav způsobený bronchitidou s lehkou poruchou ventilace, toto postižení odpovídá
kapitole VIII, oddílu B, položce 1 písm. b) s využitím položky 5 písmene a) přílohy č. 2
vyhlášky č. 284/1995 Sb. (vleklý zánět průdušek s poruchou ventilace lehkého stupně).
Míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti byla lékařkou OSSZ stanovena
s přihlédnutím k průběhu onemocnění na horní hranici procentního rozpětí 10 – 20 %,
tj. 20 %. Jednání uzavřela lékařka výrokem, že stěžovatel není plně ani částečně invalidní.
Na základě tohoto posouzení vydala žalovaná rozhodnutí, kterým zamítla žádost
stěžovatele o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek ustanovení §38 zákona
o důchodovém pojištění s odkazem na zjištěný pokles schopnosti soustavné výdělečné
činnosti o 20 %.
Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí žalované podal žalobu, namítal nesprávné
vyhodnocení jeho zdravotního stavu. Odkázal na své zdravotní potíže, vyjádřil
pochybnost, zda lékaři posudkové komise měli úplné informace o jeho zdravotním stavu.
V rámci soudního řízení byl stěžovatel poučen o svých právech, na což reagoval
žádostí o ustanovení zástupce, neboť se domníval, že se jedná o komplikovanou
záležitost, ve které by nebyl schopen sám hájit své zájmy. Stěžovatel na výzvu soudu
předložil vyplněné potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech
pro osvobození od soudních poplatků, soud následně usnesením čj. 21 Ca 152/2002 - 16
ze dne 17. 9. 2002 rozhodl, že se mu zástupce neustanovuje. V odůvodnění krajský soud
konstatoval, že stěžovatel splnil podmínky pro osvobození od soudních poplatků,
nebyla však prokázána potřeba ustanovení zástupce k ochraně jeho zájmů. Dle závěru
soudu stěžovatel při podání opravného prostředku proti rozhodnutí žalované prokázal,
že je schopen uplatňovat svá práva u soudu, není stižen zdravotní poruchou,
pro kterou by nebyl schopen činit procesní úkony. Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí
krajského soudu odvolal, v textu odvolání se však nevyjadřoval k důvodům uvedeným
soudem v usnesení o zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce, nýbrž opakoval žalobní
námitky týkající se nesprávného přezkoumání jeho nepříznivého zdravotního stavu.
O odvolání rozhodoval v souladu s tehdejší platnou právní úpravou Vrchní soud v Praze,
jenž se ztotožnil se závěry krajského soudu a jeho usnesení potvrdil. Rozhodnutí
Vrchního soudu bylo stěžovateli doručeno dne 23. 12. 2002, převzetí potvrdil
svým podpisem na doručenku.
V soudním přezkumném řízení bylo doplněno posouzení zdravotního stavu
stěžovatele ve smyslu §4 odst. 2 zák. č. 582/1991 Sb. posudkem PK MPSV, pracoviště
Ostrava. Jednání PK MPSV proběhlo dne 8. 11. 2002 v příslušném složení,
za účasti odborného internisty, stěžovatel byl jednání přítomen. Při vypracování posudku
PK MPSV vycházela z vyšetření stěžovatele přítomným odborným lékařem,
ze zpráv odborných lékařů (nález z plicní kliniky Fakultní nemocnice v Ostravě
ze srpna 2001; vyšetření na oddělení nemocí z povolání Hornické nemocnice v Karviné
v listopadu 2001, konzultace v moravskoslezské odborné komisi pro posuzování nemocí
z povolání; plicní vyšetření v září a říjnu 2002 na rentgenu plic), měla též k dispozici
dokumentaci praktického lékaře. PK MPSV v posudkovém zhodnocení konstatovala,
že k datu vydání napadeného rozhodnutí žalované se u stěžovatele jednalo o dlouhodobě
nepříznivý zdravotní stav, jehož dominující příčinou je vleklý katar průdušek s lehkou
ventilační poruchou. Míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti
PK MPSV zařadila v rámci přílohy č. 2 k vyhl. č. 284/1995 Sb. shodně jako lékařka
OSSZ, tj. dle kapitoly VIII, oddílu B, položky 1 písm. b) s využitím položky 5 písmene a),
neboť kriteria hodnocení dle položek 5 b, c nebyla splněna. PK MPSV dále konstatovala,
že u stěžovatele byla nově zjištěna mykobakterióza, která vyžaduje léčbu v dočasné
pracovní neschopnosti na přibližně 6 – 9 měsíců. Na základě tohoto posouzení dospěla
PK MPSV k závěru, že k datu vydání napadeného rozhodnutí žalované stěžovatel
nebyl plně invalidní podle §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, ani částečně
invalidní podle §44 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění.
Krajský soud nařídil ve věci jednání na den 20. 2. 2003, stěžovatel nebyl přítomen,
bylo konstatováno, že předvolání si nevyzvedl a bylo mu doručeno uložením.
Po zhodnocení uvedených skutečností dospěl krajský soud k závěru, že posudek
PK MPSV lze považovat za úplný, objektivní a přesvědčivý, vzal tedy za prokázané,
že stěžovatel k datu přezkoumávaného rozhodnutí žalované vzhledem k poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti o 20 % nesplňoval podmínky pro přiznání
plného invalidního důchodu dle §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění a žalobu
tedy nelze shledat důvodnou.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek přezkoumal v souladu s ustanovením
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační
stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Neshledal, že by řízení před soudem
bylo zmatečné nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé, a ani neshledal, že by napadené rozhodnutí
bylo nepřezkoumatelné nebo že by šlo o případ, kdy je rozhodnutí správního orgánu
nicotné.
Kasační stížnost není důvodná.
Pokud stěžovatel namítá, že lékařka OSSZ i PK MPSV vyvodily nesprávné závěry
ohledně jeho skutečného stavu, pak nevytýká soudu nesprávné posouzení právní otázky,
jak svou námitku označil, ale podle obsahu podání ve skutečnosti uplatňuje důvod kasační
stížnosti uvedený v §103 písm. b) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze podat kasační
stížnost z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost,
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí
správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost
rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Vedle těchto důvodů obsahuje kasační stížnost podle jejího obsahu též důvody,
jež je třeba zařadit pod ustanovení §103 písm. d) s. ř. s., a sice v té části, kde stěžovatel
vytýká krajskému soudu, že mu na žádost neustanovil zástupce, neinformoval
ho o způsobu vyřízení jeho odvolání v této věci, též mu nebylo řádně doručeno
předvolání k jednání soudu. Zde je rozhodnutí krajského soudu zjevně vytýkána
tzv. jiná vada řízení před soudem, jež mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé.
Dle Nejvyššího správního soudu nelze mít za to, že by skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, tedy zejména závěr
o zdravotním stavu stěžovatele, neměla oporu ve spisech, či nebyla dostatečně zjištěna.
Jak správní orgán, tak následně krajský soud v řízení o žalobě podrobily zdravotní stav
stěžovatele řádnému zkoumání za účelem zjištění, v jaké míře jeho schopnost soustavné
výdělečné činnosti poklesla. Posouzení zdravotního stavu občanů a dochované pracovní
schopnosti nemůže provést sám soud, neboť nemá medicínské znalosti, k tomuto účelu
jsou dle §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. zřízeny posudkové komise Ministerstva
práce a sociálních věcí. Tato jejich pravomoc v soudním přezkumu byla opakovaně
přezkoumána Ústavním soudem i Nejvyšším správním soudem, a to vždy se stejným
závěrem, že úprava posouzení zdravotního stavu a poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti ze strany PK MPSV je legální a není v rozporu s ústavním pořádkem,
základními lidskými právy ani s žádným z platných zákonů ČR. Soud prověřuje výsledek
posouzení PK MPSV z hlediska, zda byly vyloučeny pochybnosti o úplnosti podkladů,
na jejichž základě bylo posouzení prováděno, zda nevznikají pochybnosti o diagnózách
onemocnění, o určení rozhodující příčiny nepříznivého zdravotního stavu, jeho zařazení
dle citované vyhlášky a okruhu zaměstnání, která zjištěným onemocněním vyhovují
a která je posuzovaný schopen vykonávat.
Posudek pořízený v řízení před správním orgánem lékařkou OSSZ i posudek PK
MPSV se obsahově shodují, a to ohledně popisu subjektivních zdravotních potíží,
jejich objektivního vyhodnocení i závěru o rozhodující příčině nepříznivého zdravotního
stavu stěžovatele. Oba posudky byly pořízeny v souladu s příslušnými právními předpisy
(zejm. §4 odst. 2, §8 odst. 8 věta druhá, §8 odst. 9, §8 odst. 10 zákona č. 582/1991 Sb.,
§1 a násl. vyhl. č. 182/1991 Sb., §1 a násl. vyhl. č. 152/1998 Sb.) a dospěly shodně
k závěru, že zdravotní stav stěžovatele je dlouhodobě nepříznivý pro vleklý katar
průdušek s lehkou ventilační poruchou, pokles jeho schopnosti soustavné výdělečné
činnosti činí 20 %. Z obsahu posudku PK MPSV nevyplývá, že by závěr o příčině
nepříznivého zdravotního stavu odporoval závěrům lékařských vyšetření. Zprávy
odborných lékařů obsahují popis výsledků vyšetření provedených stěžovateli a diagnózy,
které z nich vyplývají, úkolem posudkového lékaře je z jejich závěrů určit rozhodující
příčinu nepříznivého zdravotního stavu a přiřadit ji dle již citované přílohy č. 2 k vyhlášce
č. 284/1995 Sb. pod nejvíce odpovídající zde uvedené postižení. Odborný lékař hodnotí
konkrétní zdravotní postižení z hlediska své odbornosti, tj. popisuje pouze určitý okruh
onemocnění, posudkový lékař musí dle právním předpisem stanovených kriterií
vyhodnotit celkový stav posuzovaného a vliv tohoto stavu na pokles schopnosti
soustavné výdělečné činnosti. Z tohoto důvodu nemusí být terminologie
odborného a posudkového lékaře vždy totožná, to i v případě, že posudkový
lékař respektuje svou povinnost vycházet ze zpráv odborných lékařů. K přesvědčení
stěžovatele, že jeho zdravotní stav je vážný, je nutno poznamenat, že pojem „vážný“
je velmi subjektivní, ovšem žádný z posudků v řízení provedených nezpochybnil
skutečnost, že zdravotní stav stěžovatele je dlouhodobě nepříznivý. Stěžovatel neuvedl
konkrétně, jakým závěrům odborných lékařů odporuje konečné hodnocení PK MPSV.
V kasační stížnosti byly opakovaně popsány zdravotní potíže stěžovatele, bez konkrétních
skutečností vztahujících se k nesprávnému postupu žalované či PK MPSV.
Pro stanovení procentní míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti
je nutné určit zdravotní postižení, které je příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního
stavu (§6 odst. 3 vyhl. č. 284/1995 Sb.). Z tohoto ustanovení je zřejmé, že PK MPSV
považovala vleklý katar průdušek za onemocnění dlouhodobě ovlivňující jeho pracovní
způsobilost. Za příčinu dočasné pracovní neschopnosti byla označena nově zjištěná
mykobakterioza, u které PK MPSV předpokládala dobu léčení 6 – 9 měsíců. Krajský soud
správně odkázal na skutečnost, že toto onemocnění se projevilo až po vydání rozhodnutí
žalované, proto nemohlo být v jeho rámci hodnoceno. V době jednání PK MPSV
bylo onemocnění ve stadiu léčení, a i z tohoto důvodu nemohl být zatím spolehlivě
učiněn závěr ohledně jeho vlivu na dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav a schopnost
soustavné výdělečné činnosti. Jak poznamenal krajský soud, případné zhoršení
zdravotního stavu v souvislosti s neúspěšnou léčbou by mohlo být hodnoceno
pouze v novém řízení o příslušnou dávku důchodového pojištění.
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal námitku ohledně
nedostatečného a nesprávného posouzení jeho zdravotního stavu posudkovými orgány
za důvodnou.
Stěžovatel dále namítal procesní pochybení soudu, když mu v řízení neustanovil
zástupce a neseznámil ho s výsledkem odvolacího řízení v této záležitosti.
Ani tato námitka není důvodná, neboť o žádosti stěžovatele na ustanovení zástupce
krajský soud rozhodl dle platné právní úpravy (§30 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2002),
stěžovatel využil svého práva na odvolání, rozhodnutí krajského soudu bylo prověřeno
Vrchním soudem v Praze, jakožto odvolacím orgánem v souladu s tehdy platnou právní
úpravou, a ten jej shledal v souladu se zákonem. Stěžovatel neuvedl ani v kasační stížnosti,
z jakých důvodů se domnívá, že jeho zájmy byly nedostatečně chráněny. Dle potvrzení
o doručení (dodejky) založeném v soudním spisu bylo písemné vyhotovení rozhodnutí
vrchního soudu stěžovateli řádně doručeno, a to 23. 12. 2002, měl tedy možnost
se s ním seznámit.
Předvolání k jednání soudu bylo stěžovateli zasláno dne 29. 1. 2003 do vlastních
rukou, písemnost byla 30. 1. 2003 uložena na poště, uložení bylo stěžovateli oznámeno
s poučením, že pokud si zásilku do 10 dnů nevyzvedne, tento desátý den uložení
se považuje za den doručení. Dne 17. 2. 2002 byla zásilka odeslána zpět krajskému soudu,
neboť nebyla stěžovatelem vyžádána.
Dle §42 odst. 5 s. ř. s. se pro doručování ve správním soudnictví užijí obdobně
předpisy platné pro doručování v občanském soudním řízení. Ve znění o. s. ř. platném
v době doručování předvolání krajským soudem bylo pro doručování fyzickým osobám
do vlastních rukou stanoveno, že pokud nebyl adresát takové písemnosti zastižen,
ačkoli se v místě doručení zdržoval, písemnost byla uložena a adresát se vhodným
způsobem vyzval, aby si ji vyzvedl. Nevyzvedl-li si adresát zásilku do deseti dnů
od uložení, považoval se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát
o uložení nedozvěděl. Nebyl-li zjištěn opak, předpokládalo se, že se adresát v místě
doručení zdržoval (§46 odst. 4 a 6 o. s. ř.).
Stěžovatel si na výzvu držitele poštovní licence zásilku obsahující předvolání k jednání
nevyzvedl, proto byl desátý den od uložení, tj. 10. 3. 2002, dnem doručení. Na obálce,
kterou pošta vrátila soudu, nebyla poznámka o sdělení přítelkyně stěžovatele,
že není v místě bydliště přítomen a nelze tedy potvrdit, zda se tak stalo či nikoliv, nicméně
tato skutečnost nemá na posouzení doručení vliv. Jak je uvedeno výše, pro zpochybnění
doručení uložením musí být zjištěno, že se adresát v místě doručení nezdržoval, důkazní
břemeno zde leží na adresátu. Důkazní břemeno spočívá v povinnosti tvrdit a tvrzené
skutečnosti věrohodným způsobem prokázat. Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl,
že v době doručení pobýval v léčebně v J., své tvrzení však nijak neprokázal, přičemž
o pobytu v léčebném zařízení vždy existují záznamy či lékařské zprávy, jejichž předložení
by nemělo být pro stěžovatele obtížné a jednoznačně by jeho tvrzení prokázalo. Tuto
námitku stěžovatel uplatnil ve stadiu řízení, kdy ještě nebyl zastoupen, po ustanovení
zástupkyně z řad advokátů byla jeho kasační stížnost doplněna, námitka fikce doručení
však předmětem doplnění nebyla. Nejvyšší správní soud proto shledal tuto námitku
nedůvodnou, neboť stěžovatel neprokázal ve smyslu §46 odst. 5 o. s. ř. v platném znění,
že se v době od 30. 2. do 10. 3. 2003 nezdržoval v místě bydliště.
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 2. 2003 tedy netrpí stěžovatelem
dovozovanými vadami dle ust. §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. a proto Nejvyšší správní
soud kasační stížnost jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů kasační stížnosti bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků
nemá právo na jejich náhradu, neboť stěžovatel nebyl ve věci úspěšný a správní orgán
nemá na jejich náhradu právo ze zákona (§60 odst. 1, 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. května 2005
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu