ECLI:CZ:NSS:2005:2.ADS.70.2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců Mgr. Jana Passera a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobce P. S.,
zastoupeného JUDr. Janem Konečným, advokátem v Praze 2, Oldřichova 273/13,
proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5,
o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2002,
čj. 43 Ca 277/99 - 89,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Určuje se odměna advokáta JUDr. Jana Konečného, advokáta se sídlem
v Praze 2, Oldřichova 273/13, ve výši 650 Kč, tato částka bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) v záhlaví
uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze, kterým byla potvrzena rozhodnutí žalované
ze dne 9. 9. 1999, o odnětí plného invalidního důchodu, a ze dne 2. 6. 2000, o přiznání
částečného invalidního důchodu.
V podané kasační stížnosti stěžovatel vyjádřil nesouhlas se závěry lékařských zpráv,
kterými krajský soud odůvodnil své rozhodnutí, poukázal na souvislost svého současného
nepříznivého zdravotního stavu s pracovním úrazem z roku 1991. Stěžovatel namítl,
že protokol sepsaný o pracovním úrazu byl zfalšován a odkázal na své přetrvávající
zdravotní problémy. Jeho úraz se prokazatelně stal, jeho zdravotní stav se od jeho utrpění
nezlepšil, nýbrž výrazně zhoršil. Stěžovatel se domnívá, že v řízení byly nesprávně
vyhodnoceny zprávy odborných lékařů a nemocnic, žádá proto o provedení důkazu
výslechy MUDr. T., MUDr. H., MUDr. T., MUDr. J., MUDr. B., MUDr. J., MUDr. H.,
MUDr. D. a MUDr. D. Z uvedených skutečností dovozuje stěžovatel vady řízení,
které spočívají v nesprávném zjištění skutkové podstaty, z níž správní orgán v napadených
rozhodnutích vycházel, navrhuje proto zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci
k dalšímu řízení.
Stěžovatel ke kasační stížnosti přiložil několik nálezů odborných lékařů, znalecký
posudek z ortopedie a traumatologie a další zdravotní i právní dokumentaci týkající
se zejména jeho úrazu z roku 1991.
Žalovaná odkázala na povahu dané věci, kdy posouzení dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu jí nepřísluší, uvedla, že nemá výhrady k důkaznímu řízení
ani k napadenému rozsudku krajského soudu. Domnívá se, že soudem bylo rozhodnuto
správně a navrhuje kasační stížnost zamítnout.
Ze soudního spisu krajského soudu a správního spisu žalované vyplývají následující,
pro věc rozhodné, skutečnosti:
Posudkový lékař OSSZ zjišťoval zdravotní stav žalobce při jednání dne 23. 6.
a 25. 8. 1999 v řízení dle §81 – 84 zákona č. 582/1991 Sb. K jednání shromáždil
dokumentaci ošetřujícího lékaře, potřebné zprávy odborných lékařů a dospěl k závěru,
že se jedná o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav způsobený následky po operaci
ploténky a úrazu pravého ramenního kloubu v září 1991, toto postižení odpovídá
kapitole XV, oddílu E, položce 4 písm. b přílohy č. 2 vyhlášky č 284/1995 Sb. ve znění
platném ke dni posouzení (stavy po operacích páteře a plotének, stavy po úrazech, stavy
s často recidivujícími projevy nervového a svalového dráždění, insuficiencí svalového
korzetu podstatným omezením celkové výkonnosti). Míra poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti byla lékařem OSSZ stanovena z procentního rozpětí 30 – 50 % střední
hodnotou, tj 40 %. Jednání uzavřel lékař výrokem, že stěžovatel není plně ale částečně
invalidní. Na základě tohoto posouzení vydala žalovaná dne 9. 9. 1999 rozhodnutí,
kterým stěžovateli odňala od 2. 10. 1999 plný invalidní důchod podle §56 odst. 1 zákona
č. 155/1995 Sb. (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“). Rozhodnutím vydaným
dne 2. 6. 2000 byl stěžovateli od 2. 10. 1999 přiznán částečný invalidní důchod.
Stěžovatel proti oběma rozhodnutím žalované podal dle tehdy platné úpravy části
páté hlavy třetí občanského soudního řádu odvolání ke krajskému soudu. Krajský
soud zahájil řízení, po účinnosti zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“) pokračoval v souladu s §129 odst. 2 s. ř. s. dle tohoto zákona.
Stěžovatel namítal nesprávné posouzení zdravotního stavu, proto byl v soudním
přezkumném řízení proveden důkaz ve smyslu §4 odst. 2 zák. č. 582/1991 Sb. posudkem
Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí, pracoviště Praha 5 (dále jen „PK
MPSV“). Jednání PK MPSV proběhlo dne 24. 1. 2000 v příslušném složení, za účasti
odborného internisty. Při vypracování posudku PK MPSV obsáhle shrnula vývoj
nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele, vycházela z kompletní spisové dokumentace
OSSZ včetně zpráv odborných lékařů, zdravotní dokumentace ošetřujícího lékaře
MUDr. P. PK MPSV v posudkovém zhodnocení konstatovala, že k datu vydání
napadeného rozhodnutí žalované se u stěžovatele jednalo o dlouhodobě nepříznivý
zdravotní stav, jehož dominující příčinou byl stav po operaci bederní páteře s lehkým
reziduálním nálezem na pravé dolní končetině. Dle neurologického nálezu posoudila
PK MPSV i stav krční páteře a horních končetin, přičemž konstatovala nevýznamnou
poruchu hybnosti krční páteře, nález na horních končetinách byl v normě. Kardiologické,
ergometrické a echokardiografické vyšetření potvrzovalo zlepšení stavu po zhmoždění
srdečního svalu, srdeční výkonnost byla zcela v normě. Onemocnění stěžovatele
PK MPSV zařadila v rámci přílohy č. 2 k vyhl. č. 284/1995 Sb., v platném znění, shodně
jako lékař OSSZ, tj. dle kapitoly XV, oddílu E, položky 4 písm. b), pokles schopnosti
soustavné výdělečné činnosti ohodnotila 40 %, a to i s přihlédnutím k objektivně zjištěné
svalové dysbalanci, omezení hybnosti pravého ramenního kloubu i stavu po úrazu
srdečního svalu, hodnotila i povahu dříve vykonávaných prací. Pro hodnocení na horní
hranici procentního rozmezí již nebyl další posudkový důvod. Dle názoru PK MPSV
nelze prokázat jednoznačnou souvislost výhřezu meziobratlové ploténky s úrazem páteře,
nebyla ostatně prokázána ani v minulosti. Částečná invalidita byla přiznána z obecných
příčin. Na základě tohoto posouzení dospěla PK MPSV k závěru, že k datu vydání
napadeného rozhodnutí žalované stěžovatel nebyl plně invalidní podle §39 odst. 1 zákona
o důchodovém pojištění, ale částečně invalidní podle §44 odst. 1 zákona o důchodovém
pojištění. Na tomto závěru PK MPSV setrvala i po vypracování doplňujícího posudku.
Stěžovatel předložil soudu znalecké posudky MUDr. T. a MUDr. Z.,
jejichž vypracování sám vyžádal. Dle posudku MUDr. T. z 19. 10. 1995 zanechal úraz
ramenního kloubu trvalé následky, potíže bederní páteře jsou v příčinné souvislosti
s úrazem. MUDr. Z. vypracovával posudek na žádost soudu v rámci sporného řízení
se zaměstnavatelem stěžovatele. Ve svém posudku uvedl, že stěžovatel trpěl potížemi
v oblasti páteře již před úrazem, ten je mohl zhoršit a podílet se i na vyvolání následných
obtíží.
Na žádost stěžovatele byl v řízení soudem vyžádán znalecký posudek Institutu
postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví. Dle tohoto posudku byl stěžovatel k datu
vydání obou napadených rozhodnutí částečně invalidní, přičemž k zániku plné invalidity
došlo zlepšením jeho zdravotního stavu. Oproti stavu po operaci bederní páteře
a pravého ramenního kloubu se zlepšila hybnost pravého ramene, neurologický nález
bederní páteře již nejevil známky většího dráždění zvláště motorických neuronů. Znalecký
kolektiv hodnotil pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti dle stejné kapitoly,
oddílu, položky a písmene přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb. (ve znění vyhlášky
157/1997 Sb.) hodnotou 45 %. Částečná invalidita stěžovatele je způsobená následky
páteřního onemocnění, které se projevovalo již od roku 1984. K posunu meziobratlové
ploténky v lednu 1993 došlo přibližně 1 a půl roku po pracovním úrazu, z posudkového
hlediska chybí časová souvislost s ním. I znalci MUDr. T. a MUDr. Z. připouštěli
pouze možnost, že úrazem došlo k urychlení procesů. Kolektiv znalců se vyjádřil
i k výše uvedeným posudkům a dalším zprávám odborných lékařů předložených
stěžovatelem s tím, že neodporují závěru jejich posudku.
Krajský soud v Praze shrnul výše uvedené skutečnosti a dospěl k závěru, že zdravotní
stav stěžovatele byl řádně zjištěn, soud neshledal důvody ke zpochybnění závěrů
PK MPSV a znaleckého posudku, dle kterých činil pokles schopnosti soustavné výdělečné
činnosti stěžovatele 40 % a nebyl proto shledán plně invalidním. Rozhodnutí žalované
o odnětí plného invalidního důchodu bylo v souladu se zákonem. Soud se dále zabýval
správností přiznání částečného invalidního důchodu stěžovateli dle §44 odst. 1 zákona
o důchodovém pojištění, ani zde vzhledem k uvedeným závěrům o částečné invaliditě
způsobené následky páteřního onemocnění neshledal pochybení žalované.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek přezkoumal v souladu s ustanovením
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační
stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Neshledal, že by řízení
před soudem bylo zmatečné nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé, a ani neshledal, že by napadené rozhodnutí
bylo nepřezkoumatelné nebo že by šlo o případ, kdy je rozhodnutí správního orgánu
nicotné.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel v textu kasační stížnosti namítá důvody odpovídající ustanovení
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně
vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního
orgánu zrušit.
K této námitce Nejvyšší správní soud uvádí, že zjištěním skutkové podstaty věci
v případě stěžovatele v řízení o plný či částečný invalidní důchod byl jeho nepříznivý
zdravotní stav včetně stanovení základní příčiny tohoto stavu. Z podmínek pro nárok
na plný invalidní důchod stanovených §38 zákona o důchodovém pojištění považoval
stěžovatel za sporné, zda jeho stav odpovídal plné či částečné invaliditě. Pojištěnec
je podle §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění plně invalidní, jestliže z důvodu
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné
činnosti nejméně o 66 % nebo je schopen pro zdravotní postižení soustavné výdělečné
činnosti jen za zcela mimořádných podmínek, částečně invalidním je §44 zákona
o důchodovém pojištění tehdy, jestliže schopnost soustavné výdělečné činnosti poklesne
nejméně o 33 %, případně pokud mu jeho nepříznivý zdravotní stav ztěžuje obecné
životní podmínky. Způsob posouzení a procentní míru poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti a okruh zdravotních postižení umožňujících soustavnou výdělečnou
činnost jen za zcela mimořádných podmínek či ztěžujících obecné životní podmínky
stanoví prováděcí předpis, kterým je vyhláška č. 284/1995 Sb. (§39 odst. 3 zákona
o důchodovém pojištění). Pro stanovení míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné
činnosti jsou v příloze č. 2 citované vyhlášky uvedeny příslušné procentní míry
podle druhů zdravotního postižení, pro stanovení této procentní míry je nutné určit
zdravotní postižení, které je příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu,
je-li těchto zdravotních postižení více, jednotlivé hodnoty poklesu se nesčítají.
V takovém případě se určí, které zdravotní postižení je rozhodující příčinou dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu a procentní míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné
činnosti se stanoví podle tohoto zdravotního postižení, a to se zřetelem k závažnosti
ostatních zdravotních postižení (§6 odst. 2, 3 vyhlášky č. 284/1995 Sb.).
V řízení o dávku důchodového pojištění posuzuje plnou nebo částečnou invaliditu
lékař okresní správy sociálního zabezpečení (§8 odst. 1 písm. a/ zák. č. 582/1995 Sb.),
pro účely přezkumného řízení soudního je tato pravomoc svěřena Ministerstvu práce
a sociálních věcí, které za tímto účelem zřizuje posudkové komise (§4 odst. 2 zák.
č. 582/1991 Sb.).
Z citovaných ustanovení je zřejmé, jakým způsobem a v jakém rozsahu byla žalovaná
povinna zkoumat v případě posouzení invalidity stěžovatele skutečný stav věci.
Dle Nejvyššího správní soudu nelze mít za to, že by skutkový stav, z něhož správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, tedy zejména závěr o zdravotním stavu
stěžovatele, neměl oporu ve spisech, případně byl zjištěn nesprávně. Jak správní orgán,
tak následně soud v řízení o žalobě podrobily zdravotní stav stěžovatele řádnému
zkoumání za účelem zjištění, v jaké míře a z jaké příčiny jeho schopnost soustavné
výdělečné činnosti poklesla. Posudek pořízený v řízení před správním orgánem lékařem
OSSZ i posudek PK MPSV se obsahově shodují, a to ohledně popisu subjektivních
zdravotních potíží, jejich objektivního vyhodnocení i závěru o základní příčině
nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele. Oba posudky byly pořízeny v souladu
s příslušnými právními předpisy (zejm. §4 odst. 2, §8 odst. 8 věta druhá, §8 odst. 9,
§8 odst. 10 zákona č. 582/1991 Sb., §1 a násl. vyhl. č. 182/1991 Sb., §1 a násl. vyhl.
č. 152/1998 Sb.). Oba posudky tedy shodně dospěly k závěru, že zdravotní stav
stěžovatele je dlouhodobě nepříznivý pro onemocnění páteře, pokles schopnosti
soustavné výdělečné činnosti způsobený tímto nepříznivým zdravotním stavem
však nedosahuje 66 %.
Krajský soud v Praze takto zjištěný skutkový stav ještě dále verifikoval vyžádáním
znaleckého posudku Institutu postgraduálního vzdělávání, který podpořil závěr posudku
lékaře OSSZ i PK MSPV, vypořádal se i s dalšími posudky a nálezy odborných lékařů
předloženými stěžovatelem a odůvodnil své stanovisko, že závěry těchto lékařů
nejsou s jím vypracovaným posudkem v rozporu. Po takto důsledně provedeném
důkazním řízení tedy lze mít za prokázané, že žalobce k datu vydání přezkoumávaných
rozhodnutí žalované podmínky plné invalidity ve smyslu ustanovení §39 zákona
o důchodovém pojištění nesplňoval a pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti
byl správně stanoven podle kapitoly XV., oddílu E, položky 4 písmene b přílohy č. 2
vyhlášky 284/1995 Sb., ve znění platném ke dni rozhodnutí žalované, v hodnotě 40 %.
Stěžovatel neuvedl konkrétní důvody, pro které nesouhlasil se závěry výše uvedených
posudků, pouze poukazoval na souvislost jeho nepříznivého zdravotního stavu
s pracovním úrazem z roku 1991. K tomuto Nejvyšší správní soud odkazuje na výsledky
posudkových závěrů, které nezpochybňují skutečnost, že zdravotní stav stěžovatele
je nepříznivý, rovněž se všechny přesvědčivě vyrovnaly s tím, jakým způsobem
je jeho nepříznivý stav ovlivněn zmíněným úrazem.
Stěžovatelem navržené výslechy odborných lékařů nebyly provedeny,
neboť stěžovatel v prvé řadě neuvedl konkrétní skutečnosti, ke kterým by se měli svědci
vyjádřit. Nejvyšší správní soud dospěl též k závěru, že ve věci bylo shromážděno
dostačující množství podkladů, včetně zpráv většiny lékařů, jejichž výslech stěžovatel
žádal. Tyto podklady byly posouzeny několika posudkovými orgány, obsah podaných
posudků nevzbuzuje pochybnosti o úplnosti a správnosti, další doplňování důkazů nebylo
shledáno důvodným. Zprávy odborných lékařů, které stěžovatel doložil v řízení
o kasační stížnosti, byly z velké většiny již posouzeny v rámci řízení před PK MPSV,
žádná z těchto zpráv nebyla v rozporu se stanovenou příčinou nepříznivého zdravotního
stavu stěžovatele. Ke zprávám popisujícím zdravotní stav stěžovatele po vydání
napadeného rozhodnutí Nejvyšší správní soud nemohl přihlížet, neboť je na základě
§75 odst. 1 s. ř. s. vázán skutkovým stavem, který tu byl v době rozhodování správního
orgánu, tj. k pozdějším změnám zdravotního stavu lze přihlédnout pouze v rámci
dalšího řízení o přiznání invalidního důchodu.
Stěžovatel ke své námitce ohledně zfalšování protokolu sepsaného o pracovním
úrazu nespecifikoval, z čeho tak dovozuje, kdo se tohoto skutku měl dopustit
a za jakým účelem. Obecně lze tedy pouze uvést, že zdravotní stav stěžovatele
nebyl popsán pouze v protokolu o pracovním úrazu, ale i v dalších zprávách lékařů,
kterými byly následky úrazu dostatečně objektivizovány.
Nejvyšší správní soud dospěl ze shora uvedených důvodů k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení
§60 odst. 2 s. ř. s., neboť úspěšné žalované ze zákona náhrada nákladů tohoto řízení
nepřísluší. Stěžovateli byl pro toto řízení před soudem ustanoven zástupcem
advokát; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát
(§35 odst. 7 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokáta částkou 2 x 250 Kč
za jeden úkon právní služby – převzetí a příprava věci a písemná kasační stížnost
a 2 x 75 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s §9 odst. 2 §7, §11 odst. 1 písm. b)
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, celkem 650 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. května 2005
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu